Klenčí, či Kleneč pod Čerchovem?

Antonín Profous

[Články]

(pdf)

-

O této věci bylo v NŘ. promluveno již dvakrát. V roč. VI. str. 14 byl od redakce hájen požadavek, aby byl dosavadní úřední název Kleneč změněn v Klenčí, protože se městečko »v staré době jmenovalo Klenčí, jak ukázal J. Š. Baar a P. Teplý v monografii o něm; tamní lid neříká jinak než ‚v Klenčí, do (z) Klenčí‘ atd., ale úřady z toho udělaly »Kleneč«, patrně proto, že Němci říkají Klentsch.«

Kdyby byly zcela jisté ony dva předpoklady, totiž 1) vznik tohoto místního jména a jeho minulost a 2) jeho dnešní tvar v živé řeči lidové tamní krajiny, musila by se zajisté místopisná komise při ministerstvu vnitra rozhodnouti bez váhání pro tvar Klenčí. Ale věc se má jinak, jak se dále pokusím nastíniti, a proto komise setrvala při úředním tvaru dosavadním. Spisovatel J. Š. Baar, dozvěděv se o tom, poznamenal nedávno v NŘ. VII, 112 ironicky[1]: »Ministerská komise rozhoda, že se Klenčí musí jmenovati Kleneč pod Čerchovem na věky věkův Amen!« Tato ironická poznámka mne především přiměla, abych objasnil rozhodnutí minist. komise, jejíchž prací se účastním jako linguistický odborník.

Žádost o změnu jména Kleneč v Klenčí byla zřejmě způsobena spisem »Klenčí, městečko na Chodsku«, jejž napsali J. Š. Baar a Fr. Teplý a vydali vlastním nákladem u Kotrby v Praze r. 1909. V článku bude proto stále hleděno k tomu dílu (bude pro ně užíváno zkratky B-T. s číslem stránky).

[194]V Čechách máme ještě jednu obec, která je s nadepsaným městečkem téměř stejnojmenná. Je to obec Kleneč u Roudnice, která leží 2½km záp. od Řípu. Poněvadž při shledávání historických dokladů je třeba doklady pro obě obce od sebe stále rozeznávati a k tomu mají po dlouhou dobu úřední název Kleneč totožný, bude věci ku prospěchu, objasníme-li si také název obce podřipské.

Nuže projděme historické památky a podívejme se, jak nazývali nebo vlastně písemně označovali ty obce naši předkové. Doklady[2] pro obec podřipskou jsou tyto: ok. r. 1410 villa Cleness prope Rudnicz (Urb. č. 306); r. 1420 cum allodio Nelahozewes et Klenecz (Sedl. Zb. reg. 132 č. 935); r. 1436 (v české listině) Kleneč proboštství hradu Pražského, — Jenišovice (tamt. 183 č. 1324); r. 1455 Anežka, vdova po Matějovi řečeném Luněta z Kostomlat, dědiny své věnné we Ctiněwsi (ves u Roudnice) postoupila byla Václavovi z Klenče a synu jeho Benešovi (Arch. Č. III, 562); r. 1455 Benessius de Klencze — — in Cztyniewsi curias, Rel. T. II 268; r. 1500 Václav z Klenče (Arch. Č. X, 527; B-T. 20 v pozn. chybně opsali »z Klenčí« a spojili nesprávně s obcí u Domažlic); r. 1523 Petr z Klenče s Bohuslavem v Vražkově (ves pod Řípem); onen se dále v téže při r. 1527 jmenuje Petr Valatka z Klenče (Arch. Č. XXXII, 380); r. 1545 ve při o hranice mezi vsí Žibřidovem (v okolí Mimoně) a vsí Jonstorfem byl svědkem Jakub z Klenče (Arch. Č. XXX, 107; podle Sedl. Hr. Z. VIII, 184 v pozn. byl Jakub z Klenče r. 1541 hejtmanem na Roudnici); r. 1575 z stavu rytířského a vládyk byli na sněmu: Ambrož Klenecký z Klence (!, Sněmy IV, 430; podle Sedl. Hr. Z. VIII, 205 se jmenuje r. 1548 Ambrož z Klenče, jehož choť pocházela z Vražkova); berní rolla r. 1654 (v Ter. Fassích 58, č. 12) Wesz Klenecz; r. 1785 Schaller I, 210 Klenč; r. 1845 Sommer XIII, 126 Klentsch (Klenč); r. 1848 Pal. Pop. 8 Kleneč p. Roudnice; Sedl., Sl. rkp. 312 Kleneč. Podle odpovědi na dotazník Akademie r. 1913 domácí lid říká: ta Kleneč, jdu do (z) Klenče, vzpomínám na Kleneč, jsem doma v Klenči, rodák klenečskej i klenečckej. Z uvedených dokladů jest viděti, že této obci vždycky říkali Kleneč. Tvar Cleness v latinském zápisu a později tvar »z Klence« vznikly zajisté nepřesným napsáním a o tvaru Klenč promluvíme později.

Z dokladů, kterých nebylo možno bezpečně lokalisovati, stářím vyniká doklad z r. 1424: villanus de Klencze (Arch. Č. XXVI, 405).

[195]Pro naši obec chodskou byly nalezeny tyto doklady: r. 1325 v latinské listině, kterou král Jan Lucemburský udělil Chodům svobody: Chodones in villis — Postrzekow, Clenitsch, Drazenaw (Reg. III, 404—1049); v potvrzení chodských výsad (v mus. archivu A) od krále Vladislava r. 1475 jsou opsána privilegia udělená Chodům od jeho předchůdců a naše jména se vyskytují v privilegiu Karla IV. r. 1360: »in villis — Postrzekow, Clenitsch, Drazenaw«, a v privil. Václava IV. r. 1396 na listě 4b: »in villis — Postrziekow, Clenitsch, Draschenaw«; r. 1434 d. Andree de Clenicz (L. Conf. X, 238); pro r. 1515 B-T. 19 uvádějí »po lesích na Království podle Klenče«, prý z ČČM. 1861, 283, ale já jsem tam toho dokladu nenašel; r. 1517 purkrabí domažlický Mikuláš z Branšova poslal p. Kryštofovi ze Švamberka zprávu o škodách způsobených Chodům od Němců z Mnichova, kteří vpadli mezi jiným také »do Klenče«[3] (Arch. Č. XV, 135). V německém seznamu chodských platů z let 1509—1571 jest napsáno desetkrát Klencz, dvakrát Klenč, jednou Klenczi a jednou Kleneč (to jsem zjistil v opisu zem. archivu v Praze, který byl udělán v býv. c. k. fin. archivu ve Vídni, B (Böhmen), Fasc. 13, N. 4—8, a má na obalu vídeňský nápis »Verzeichnis der gewissen und ungewissen Zinse« atd. a uvnitř časově původní nápis »Bericht der gewissen und ungewissen Zins, welche seid des 1509 Jars bis auf das 1571 sein von den Chodenpaurn eingemant (!) und gereicht worden«). B-T. 20 v popisu týchž platů výslovně jmenují naši obec osmkrát, při platu vaječném shodně s oním opisem píší v uvozovkách »Klenczi«, ovšem předložku z před to jméno přidali ze svého (v německém seznamu předložkových výrazů není, jména obcí jsou tam prostě za sebou vypočítána), ale ve všech ostatních sedmi případech píší B-T. 20 také jen Klenčí. V mezní při r. 1540 jest několik svědků chodských »z Kleničí« (Arch. Č. XXX, 86; v orig. v mus. archivu č. 76 sign. IV A 2 l. 83 jsem vskutku četl »z Klenicžij«); r. 1564 v německém textu jsou jmenováni »Mathauss Schirka von Kodowa, Jan Nahlik von Klentsche, Jan Hirschik von Postrzekowa (tento koncept je vložen do akt chodské pře s p. Petrem ze Švamberka, o níž doleji). R. 1565 udělily všecky chodské obce plnou moc (česky napsanou) k jednání za sebe několika mužům a praví se tam: »z prostředka našeho vysíláme — — Václava Halamu ze Lhoty, Andrly (!) z Tlmačova a Jana Jehlíka z Klenče, sousedy naše« (tak jest v opisu zemsk. [196]archivu, který byl udělán podle orig. ve fin. arch. ve Víd. B, F 13, N. 4—8); B-T. na str. 23 píší však na onom místě »z Klenčí«. R. 1567 z register úroků: Wes Klenczy (C 77/7 v arch. min. vn.); B.-T. 23 uvádějí k r. 1567 chodského důvěrníka »Hanuše Pabstmanna z Klenčí«, ale v závorkách alespoň přidané »von Clentzsch« svědčí, že také tato listina ve vídeň. fin. arch. jest německá. V chodské při s p. ze Švamberka z let 60tých 16. stol. jest »Verzaichnis derer Artikel« atd. (orig. ve fin. arch. ve Víd. F 13, N. 4—8 f. 105), z něhož B-T. 24 píší opět »Klenčí (Kleniczsch)« — v archivu min. vnitra v Praze C 77/14 jsou německé koncepty všech akt oné pře, která byla zasílána r. 1569 cís. kanceláři do Vídně, a v nich najdeme dvakrát Chlenicž.

V týchž aktech jest i opis chodských privilegií, potvrzený (!) od městské rady domažlické r. 1569, a tam jest v privilegiu Karlově i Václavově stejně: »in villis Podersiekow, Chlenitsch, Draschenau — — Chytschow, Podsienowicz«, někdo pak v pražské kanceláři sepsal český přehled chodských privilegií (jen až do krále Vladislava) na základě onoho domažlického opisu jich a v něm čteme: »wsem Podersekowu, Chlenisstim, Drassenowu — — Chydziowu, Podsenowiczym« atd. R. 1571 napsán výpis z reg. soudu komor.: Jana Nahlika z Klenczie (r. 1564 C 77/7 t.); r. 1576 potvrdila měst. rada domažl. opis latin. Jiříkova majestátu chodského a při něm opis starých chodských smluv trhových, v němž čteme: Mach de Clenicz (r. 1430) — Martinus Kozyna de Klenicz (1434) — a villa nostra Clenicz, de Clenicz (r. 1477) — Waczlaw z Cleniczie (r. 1481) — z Klenczi, w Klenczi, do Klenczi (r. 1530) — z Klenczi (r. 1535) (C 77/7 t.); z r. 1577 je domažl. potvrzení jiného opisu týchž věcí (jen se zkratkami, tamt.); z 2. pol. 16. stol. ve výkazu úroků svatojiř.: z Klencžij (tamt.); z téže asi doby z register chodských důchodů: z Klenczie, z Sylnicze Kleniczke (tamt.); r. 1581 »z Klenče plat a kassací« (Knihy snesení v měst. arch. domažl. podle B-T. 28; doklady z domažl. Knih snesení a z matrik jsem nucen uváděti bez vlastní kontroly). Ze žádosti měst. rady domažl. k císaři r. 1594: z Klencžij (C 77/7 v arch. min. vn.); ze sporu domažlických měšťanů s cestujícími obchodníky l. 1618 je podle B-T. 32—33 v Kn. snes. f. 265 »skrze lesy vejš nebo níže Klenčí, z Tejna Horšovského do Klenčí«, ale vedle toho také »ne na Kleneč«, ale na Domažlice — »na Kleneč jim jezditi přikazuje, aby ves Klenče přednější místo… sobě osobovati mohla«. Po r. 1635 v opisu Janova privilegia: Postržiekow, Klenecz, Dražienow (r. 1325); r. 1638 Malík, rektor z Klenče (z domažl. matriky, B-T. 44); 1639 Jan Šťastný z Klenčí (tamt. 45); r. 1647 chalupník z Klencze (z matriky klenečské B-T. 46); [197]»ze wsy Klenczi« (tamt.); r. 1663 rychtář z této vsi Klenče (tamt. 52); v matrikách r. 1657, 1658, 1679 oppidum Klencz (B-T. 65); na popisu katastru »městys Klenč« (tamt.); r. 1679 »městys Kleneč« (Vejpis z rule, B-T. 52). Z klenečských matrik uvádějí B-T. 58 v přehledu: »Klenč zove se nejčastěji Klenič, ex Klenitsch, Klencz, zu Glentsch, Klenecz, ze wsy Klencze, Klenczensis a Clenecensis, kleneczký, latině Klenczium«. Obec byla povýšena na město a v cís. majestátu z r. 1680 jest: Stättlein Klenitsch (B-T. 70); v majestátu na trhy r. 1688: Marktflecken Klentsch (B-T. 70); první měst. pečetidlo z poč. 18. stol. má nápis: Gerichts-Siegel in Klenitsch (B-T. 74). V latinském inventáři klenečského beneficia z r. 1705 je podle B-T. 96 (v českém překladu): »Místo, v němž se obročí nalézá, sluje latinsky Klenetschium, německy Klenič (!) a česky Klencž«, a dále: »k obročí přísluší: oppidelum (!) Klentsch seu Klenetsch«; asi r. 1751 na náhrobku »telonarius Klentschii (2. p.) (B-T. 111); r. 1773 Geld-Rechnung in dem — — Marckte Klenitsch vorn Waldt (B-T. 127). Český Karbanův kšaft se končí takto: Psáno v městys Klenč (!), 2. listop. r. 1806 (B-T. 123—4); v přísežní formuli rychtáře Hausnera r. 1811 ve velmi pokažené češtině: »sousedstvo městečka Clenicz« (B-T. 150). B-T. v svém spisu většinou užívají tvaru Klenčí, někde se však kolísají; na př. na str. 153: »Abychom měli úplný obraz města Klenče na počátku 19. stol…., jest nutno ještě zjistiti… jádro města Klenčí«, na str. 160: »poštovní spojení z Řezna… do Čech, a to přes Kleneč a Horšův Týn« a na str. 69 dávali v překladu podle německého originálu Kleníč. Od r. 1856 se psalo úředně Stadt Klentsch, město Kleneč (B-T. 192), ale při tom se užívá také tvaru Klenčí, na př. r. 1898 začal v městě svou činnost »Spořitelní a záložní spolek pro Klenčí a okolí« (B-T. 208). Z jiných pramenů dodávám: r. 1789 Schaller XII, 66 Klencz, Klenecz; r. 1839 Sommer VII, 119 Klentsch (Klenč, auch Kleneč); r. 1848 Pal. Pop. 374 Kleneč; úřední seznamy obcí již od r. 1850 užívají jenom názvu Kleneč, r. 1905—8 Sedl. Sl. 415, Kleneč.

Místopisná komise České akademie rozeslala r. 1913 místopisné dotazníky do všech obcí v Čechách. Ukázalo se časem, že nebyly všude vyplněny spolehlivě a správně, ačkoli k nim bylo přidáno jasné poučení a vzorek. Jest jich tedy třeba užívati opatrně. V odpovědi z našeho města K. napsal starosta, že se obec úředně nazývá Kleneč, lidově Klenčí, ale v odpovědech na jednotlivé otázky užívá tvarů obou (ač podle poučení měl jen napsati, jak mluví domácí lidé mezi sebou): ta Kleneč i to Klenčí, jdu do (z) Klenčí i Klenče, vzpomínám na Kleneč i Klenči (!), [198]jsem doma v Klenči i v Klenčí. Podle těchto odpovědí by žily tedy oba tvary vedle sebe (!).

Historické doklady svědčí o kolísání v tvaru tohoto jména již od 16. stol. Ze 14. a 15. stol. máme přímé doklady jen z latinských pramenů, a to v tvaru Klenič. Ten se pak drží téměř jen v nečeských památkách až do poč. 19. stol. V 16. stol. se vyskytují první doklady české »do Klenče« (r. 1517) a pak přímo Kleneč a ten tvar se vyskytuje podnes. Rovněž v 16. stol. se objevuje tvar Klenčí a ten máme také podnes. Vedle toho nacházíme ještě tvar Klenč, který brzo nabyl rázu jména německého, a to také již od 16. stol. Výjimkou nacházíme v latinských zápisech klenečských matrik Klenczium v 2. pol. 17. stol. a r. 1751 a pak Klenetschium r. 1705, dále ojedinělé tvary: r. 1540 z Kleničí, r. 1576 (prý z r. 1481) z Cleniczie, r. 1569 Chlenisstim a r. 1618 1. p. »ves Klenče«. Lat. tvar Klenczium vznikl zajisté z českého Klenčí stř. r., tvar Klenetschium zase z Kleneč a tvar Chlenisstim je zřejmá chyba pražského písaře.

Po této přehlídce historických dokladů zbývají nám jako nejčastěji doložené tyto tvary: Klenič, Klen(e)č a Klen(i)čí. První z nich již zanikl úplně a tyto dva žijí dosud. Jde nyní o vysvětlení těchto tvarů a zjištění prvotního významu našeho jména.

Po této stránce má jistou důležitost, jak rozuměli jménu své obce domácí obyvatelé. O tom máme zprávu teprve z r. 1825, kdy poslal klenečský farář M. Strádal příspěvek k chystané topografii Čech; v něm čteme, že se o založení obce listiny nezachovaly, a dále: »Aus der Tradition weisst man aber, dass Klentsch von d. böhm. Worte Klenka den Nahmen hat. Der Nahme Klenka soll eben von dem Walde, der einst an diesem Orte sollte gewesen seyn und in welchem das Holz mit Nahmen Leinholz auf böhmisch klenkowe dřjwj gewachsen ist, den Nahmen haben« (orig. v mus. arch. odd. G klt. pan. Kouty). Tento výklad se pak opakuje častěji a naposledy v žádosti obecního zastupitelstva v Kl. z 30/XI 1922: »Název pravděpodobně vznikl od klenkovského lesa, který se zde nacházel«. To napsali i B-T. 14 (»Vesnici — — dali obyvatelé od množství klenového stromoví jméno Klenčí«). Také NŘ. VI, 15 vykládá toto jméno jako odvozeninu od tvaru klenek nebo klenice. Na tom základě se pak žádá, aby byl také úředně zaveden název Klenčí.

Díváme-li se bez předsudku na osudy našeho míst. jména, můžeme říci, že je lze vykládati dvojím způsobem: A) Z hromadného jm. podst. stč. kleničie (= klenicový les), které jest doloženo z 2. pol. 16. stol. (v Arch. Č. XXII, 254) a vzniklo z podst. jm. stč. klenicě cornus, poricus (v. Geb. Sl. II, 45, srov. Jg. II, 63: klen -u, [199]demin. klenek, -nku, kleník, -u, klenka, -y et klenice, -e strom acer platanoides, der Leinbaum). Místní jm. Kleničie a z něho později vzniklé Klenčí by podle toho patřilo do téže skupiny míst. jmen jako Březí (v Čechách podle Seznamu obcí r. 1916 bylo 14 Březí), Doubí (v Č. 4krát), Smrčí (6krát), Lipí (3krát) a dokonce také Klení (podle Sedl. Sl. 416 u N. Hradů a u Krumlova), které jest hromadné jm. k slovu klen, nám dnes obvyklému. Již tato věc zasluhuje pozornosti, že by se v území ne tak vzdáleném utvořilo při témže pojmu hromadné jméno od jiného slova základního. Ale ovšem nemožné to není.

Jméno Kleničie zapisovali v latin. listinách v 14. a 15. stol. jen Klenitsch a pod. Vskutku také jiná podobná jména tak tehdy zapisovali, na př. de Mesihors (= Mezihořie, Reg. II, 947, r. 1308), in Mesirziecz (Reg. III, r. 1317) atp., jindy však koncovou samohlásku naznačovali: (z Geb. II, 349) silvam Mezihorzye (List. Poř., r. 1400), Mezirzieczie (Urb. R. 118, r. 1379). Očekávali bychom, že také naše jméno alespoň někdy najdeme napsáno s koncovou samohl. Ale u našeho jm. nacházíme jen -č. Než dejme tomu, že to jest jen náhoda!

Doklad »z Cleniczie« z r. 1481 nelze pokládati za docela jistý, poněvadž jej nalézáme až v opisech z l. 1576 a 1577. Opisovači tehdy dbali jen, aby věčně nic nevynechali, ale jinak se nesnažili, aby opisovali z předloh slova věrně písmeno za písmenem. Onen doklad lze tedy čísti i »z Kleničie« i »z Kleníče«. Na plný tvar Kleničie dále ukazuje zúžený tvar »z Klenicžij« z r. 1540. Z plného tohoto tvaru zanikla brzo samohláska v slab. -ni-. Tato změna jest dosti rozšířena, na př. chod. kančka m. tkanička, pšence m. pšenice a vlastní jm. Unčov m. Uničov, Jenšovice m. Jenišovice atp. (Geb. I, 228). Kratší tvar Klenčie by se ještě v 2. pol. 16. stol. střídal s tvarem zúženým Klenčí, snad jako krajinná zvláštnost. Doklady »do (z) Klenče« z l. 1517 a 1565 nejsou dosti spolehlivé, nevíme totiž, jak jsou napsány v originále. Ale sotva bychom je mohli čísti Klenčé, vždyť se podle Geb. I, 202 změna ie v é děla jen »dílem a sporadicky« a k tomu hlavně v 15. stol.

Dále však jest jisto, že již v 16. stol. začaly novotvary Kleneč, do Klenče. K vysvětlení jich sotva lze poukazovati na analogii Pořiečie = Poříč, Mezihořie — Mezhoř atp. Tyto tvary většinou vznikly u jmen složených (Geb. III, 1, 171). Ale lze vyjíti také od analogie: při nezřetelné kvantitě v 6. p. (»v Klenčí«, vysl. téměř jako »v Klenči«) působily výrazy jako »v Jenči, Budči, Smolči« atp., a jako ty mají jiné pády Jeneč, do (z) Jenče, Budeč do (z) Budče, Smoleč, do (z) Smolče atp., tak vznikaly i tvary [200]Kleneč, do (z) Klenče. Možná, že při tom působila i analogie m. jm. Klenče pod Řípem.

Výklad z Kleničie má ještě závadu v tom, že se tvrdí (NŘ. VI, 14 i obec. zastup. z 30./XI. 1922), že se v městě i okolí říká jen Klenčí. To by znamenalo, že Klen(i)čie = Klenčí žije v té krajině od nejstarších dob podnes. Jak by potom bylo možno vysvětliti tvary Kleneč, Klenče, jež se vyskytují již od 16. stol.? Poukazovati na to, že to byly tvary jen kancelářské (úřední), nebude moci nikdo, vždyť ta obec nebyla nikdy významným střediskem úředním a víme dobře z posledního století, kdy přece úřady nějak mocně zasahovaly do veřejného života, že se přece v tvaru místního jména na úřad mnoho nedalo. Jinde jest přece pravidlem, že taková jména, která časem změnila svůj rod, mají dnešní lidový tvar jen v tomto rodě, na př. Pořiečie = Poříč (vedle toho jest spisovný tvar Poříčí), stč. Přělúčie, nč. jen Přelouč.

B) Naše místní jméno lze také vykládati jako tvar vzoru Litomyšl, stč. L’utomyšl‘ (z os. jm. L’utomysl a přivlastň. příp. -j’) = L’utomyslův (třeba si vždy domysliti nějaké jm. podst.; zde nejspíše hrad). Z této skupiny se snadno vysvětlí oba starší tvary Klenitsch i Kleneč: 1. z os. jm. Kleník (pův. Klen- ik’) vzniklo jméno Kleníč = Kleníkův (na př. dvůr), jako Dobříč z os. jm. Dobřík (Dobrik v Nekr. Podl.), Slavníč z os. jm. Slavník, Dřevíč z os. jm. Dřevík (stč. dřěvo = strom i dřevo), srov. příjm. Dřeva, na Mor. Slavíč z os. jm. Slavík atd. Osobní jména na -ík se v místních jménech častěji vyskytují s novější příp. -ov, na př. Dobříkov, Dubíkov, Dřevíkov, Slavíkov atp.

2. Z os. jm. Klenec (z pův. Klen’c’) n. Klenek (z pův. Klen’k’) vzniklo jméno Kleneč, podobně jako Dubeč (z os. jm. Dubec, Geb. Sl. 351), Choteč (z os. jm. Chotek), Budeč, podle ostatních pádů i Budč, Buč (z os. jm. Budec n. Budek), Jeneč, novotvar Jenč (z os. jm. stč. Jěnec n. Jěnek, demin. z Jan), na Mor. Želeč, novotvar Želč (Černý-Váša 145), Teleč, obec. Telč atp.

Rovněž tato jm. os. se vyskytují v novějších míst. jménech s příp. -ov: Doubkov, Budkov, Jankov atd.

Tímto způsobem by byl z historických tvarů vyložen vznik tvaru staršího Kleníč a mladšího Kleneč (a z toho vzniklé Klenč, srov. nahoře Jenč, Telč, Želč atp.). Je však při tom třeba vysvětliti dvě věci: a) Jak přešel tvar Kleníč v Kleneč? To lze vysvětliti velkým množstvím zdrobnělých a mazlivých tvarů od os. jmen v češtině. Vyskytovaly se zdrobnělé tvary Kleník i Klenec a bylo užíváno i přivlastňovacích tvarů jejich: v starší době Kleníč, v mladší době Kleneč. Podobnou změnu vidíme i u mnoha jiných jmen, na př. dnešní Jankovice na Mor. se jmenovaly kdysi Jeníkovice [201](Černý-Váša 45), Holešice na Mor. se jmenovaly dříve Holetice (tamt. 69) atp.

b) Dále jest otázka, zdali se naše předpokládané osobní jméno také vskutku vyskytovalo. Také na ni lze odpověděti, ač by opak ještě nic nevyvracel, neboť na př. jména Chrudim, Třebíč se vysvětlují z osob. jmen Chrudim a Třebík, ač jména tato dosud nalezena nebyla, a tak jest tomu u míst. jmen velice často. Základní osob. jméno Klen je dosvědčeno již z r. 1107, Clen (miles, testis Olomuc., Reg. I, 86), dále Ješek Klen asi ze 14. st. (v. Černého »Ukazatele jmen k lat. DZ.« str. 151, v tomto spisu na str. 266 se dokonce vyskytuje i místní jméno Klenův dvůr, které by našemu jménu bylo významem tak blízké), mimo to se stejné osob. jméno ukrývá v míst. jméně Klenovice (v Č. 4krát) = osada Klenoviců, t. j. čeledi Klenovy. Ze zdrobnělých tvarů se mi podařilo nalézti os. jm. Klenček, které jest opětovaným zdrobněním z Klenek n. Klenec: r. 1515 s Janem Klenčkem (na Pardubicích) Arch. Č. XVII, 223. Tvar Klenek máme možná v příjmení Klenka (na př. Josef Klenka, známý velitel t. zv. junobrany za války), není-li to jméno přímo ze stč. slova klenka (= klenice, Geb. Sl. II, 45), ale srov. jm. Smrček a Smrčka (Ant. Smrček, prof. na brn. techn., a Ot. Smrčka, řed. gymn. na Vinohr.). Tato změna v koncovce osob. jména se vyskytuje často, srov. příjm. Dřeva, Perka, Matějek i Matějka atp.

Že se jména stromů často přenášela metaforicky i metonymicky na lidi, jest všeobecně známo. Tak bylo již v staré době, na př. (z Geb. Sl.) Búček (z buk) r. 1322, Dub r. 1397, Dubec r. 1379, Dúbek r. 1293, Dubík r. 1261, Habrek (z habr) r. 1274 atp. a slyšíme je okolo sebe i dnes, na př. Bouček, Dubec i Doubek, Javůrek, Topol, Vrba atp. (v. Kotík, Naše příjm. 154).

A teď se vraťme k historickým tvarům našeho hlavního míst. jména! Z nich tvary Kleníč a Kleneč i Klenč jsou po předešlých výkladech jasné. Je však otázka, zda je možno, aby řeč od nich dospěla k tvaru Klen(i)čí. Možné jsou dva výklady: 1). Jako se změnila jiná jména původu přivlastňovacího, na př. Bezděz (z os. jm. Bezděd) v Bezdězí (Geb. III, 1, 311), Nedvěz v Nedvězí tamt., Bezděč (z os. jm. Bezděk) v Bezděčí (Černý-Váša 40), Nepřivaz v Nepřivazí tamt. atd., tak se i Kleníč a Klenč mohla změniti v Klen(i)čí. 2). Možná také, že to je změna spíše umělá, vykonaná písaři a inteligencí. Tvoření míst. jmen přivlastňovacích příponou -j’ bylo v 16. stol. již mrtvé; nikdo tehdy již nerozuměl, jako teď nerozumí, že na př. Kleneč = Klenkův n. Klencův (t. dvůr). Písaři slyšeli sice tvar Kleneč, kterému nerozuměli, a byli zvyklí podle starších spisů psáti Klenitsch, i byli svedeni tou zdánlivou [202]kolísavostí k tvarům srozumitelným Klen(i)čí podle jiných míst. jmen, na př. Březí, Doubí, Smrčí atd. Nevadilo jim, že od obvyklého slova klen bylo hromadné jm. Klení, vždyť žilo ještě také slovo kleničí, odvozené z klenice.

Tímto bezradným kolísáním lze vyložiti také 1. p. »ves Klenče« z r. 1618, který si lze vysvětliti jen tak, že v písařově jazykovém citu bylo to jméno rodu ženského, a jako k 2. p. stráže, hráze, záře jest 1. p. stráž i stráže, hráz i hráze, zář i záře, podobně že k 2. p. Klenče může býti 1. p. Klenč i Klenče. Ale tyto změny byly asi jen mezi inteligencí. Takto by bylo také možno pochopiti i dnešní snahy místní inteligence, která z neznalosti významu původního usiluje uplatniti tvar, kterému rozumí. Tento náš dohad by ovšem platil jen tehdy, kdyby tvar Kleneč byl opravdu lidový.

Přehlédneme-li k závěru oba hlavní výklady, vidíme, že oba mají své přednosti i vady. Výklad z Kleničie se zamlouvá svou srozumitelností a pro Kleneč svědčí nejen doklady již ze 16. stol., nýbrž i Kleneč pod Řípem, neboť je možná domněnka, že jsou obě jména stejného původu přivlastňovacího. Nejasnosti by se rozplynuly rázem, kdyby se podařilo nalézti některé doklady z českých pramenů z doby před pol. 16. stol., zejména již z 15. stol. Tu by stačil dokonce již jediný doklad ze starého dobrého textu se 7. p.: od Klen(i)čie by byl »před (za, pod, nad) Klen(i)čím«, ale od Kleneč by byl buď »před (za, pod, nad) Klenčem« v době starší anebo »před (za, pod, nad) Klenčí« asi od pol. 16. stol.

Dále by bylo třeba, aby se někdo nestranně té věci ujal a zjistil mezi starými prostými lidmi v tom místě, jak mezi sebou mluví. Prostý člověk ve všední řeči míst. jména zpravidla nijak neznásilňuje, vždy si při něm vlastně ani na nic nemyslí, s čím by souviselo. Je to asi podobně jako s osob. jménem. Známe-li nějakého pana Doubka nebo Jedličku, ani nám nepřijde při jejich příjmení na mysl nějaká souvislost s tím a tím stromem. Zpravidla se v mysli vybaví jen vzpomínka na jejich povahu, povolání, jejich poměr k nám a pod. Tak jest tomu i se jmény osad. U nás na Chrudimsku jest osada Smrček. Prostý člověk na př. řekne »půjdu do Smrčku k Pecinovům, byl jsem ve Smrčku u Pecinů«, a při tom i poslouchajícímu se vybaví spíše představa některých stavení než představa stromu smrku. A tím spíše se to stane, je-li jméno v tvaru, kterému dnes již nikdo nerozumí bez odborného výkladu. Pak jest takové jméno skutečně jen jakási značka nebo šifra pro tu osobu nebo místo. A takové jméno jest i Kleneč a Klenčí. Prostý člověk se sotva v obyčejné řeči kolísá v jeho tvarech a přihodí se mu to nejspíše, jen byl-li od někoho úmyslně v [203]své jistotě popleten. Věc tu by bylo tedy snadno nepozorovaně zjistiti, kdybychom dokonce takovému prostému člověku dávali otázky jakoby docela nahodilé mezi řečí, takže by na ně v odpovědech musil užívati tohoto míst. jména. Kdyby se i nutil k nějakému tvaru umělému, nejspíše by se při tom prozradil. Tento článek vybízí tedy ku pomoci. Budou-li jeho požadavky splněny — a kéž se to stane brzo! — zajisté i naše záhadné jméno bude rozřešeno docela bezpečně.

Tohle jsou asi všechny myšlenky a pochybnosti, které se mi při rozboru m. jm. Kleneč-Klenčí vybavily. Pro tento článek byly ovšem shledány doklady ze všech přístupných pramenů. Třeba ještě, abych objasnil, jak dospěla k svému rozhodnutí místopisná komise při min. vnitra. Na otázku předsedovu, zdali je dnešní úřední název »Kleneč« tvar nesprávný, musil jsem podle hořejšího výkladu dáti odpověď zápornou: správné, možné a ku podivu také doloženy jsou zajisté oba tvary. Na otázku, kterému z nich náleží rozhodná přednost, jsem docela určitě odpověděti nemohl; mluvil jsem o té věci s několika vynikajícími filology, a přece jsme nedošli k jednotnému určitému rozhodnutí. Na dokladech si komise zjistila, že se dnešní úřední název Kleneč vyskytoval již od 16. stol. až podnes. Tím bylo vyhověno všem požadavkům, které na revisi místních jmen byly činěny, i uznala komise, že není opravdu rozhodujícího důvodu k tomu, aby dosavadní úřední název byl změněn. Této zdrželivosti je také třeba, vždyť po změně úředního názvu musí býti změněny všechny nápisy na veřejných budovách (poště, nádraží atd.), všechna úřední razítka a zápisy (v pozemk. kn., u ústřed. úřadů atd.) Komise uznala jen potřebu nějakého přídavku na rozlišení od stejnojmenné obce pod Řípem a uvažovala o rozlišovacím přídavku »pod Čerchovem«, který zavedla naše dráha a pošta po převratu. Hora ta jest vzdálena od města 5½ km, jest všeobecně známa a k tomu jest tento přídavek vhodným protějškem proti přídavku »pod Řípem« u druhé obce. Proto jej komise schválila. S přídavkem tímto také souhlasilo i obecní zastupitelstvo v své žádosti z 30/11 1922. Tohoto přídavku by bylo potřeba, i kdyby bylo rozhodnutí padlo pro Klenčí. Vždyť se na adresách píše zpravidla předložkový výraz a tu již neurčité napsání tečky a čárky (v Klenči, v Klenčí) by způsobovalo dopravní nesnáze. Tolik tedy o jméně Klenčí.

*

Redakce Naší řeči poznamenává k výkladu p. prof. Profousa, že i z jeho výkladu je patrno, 1. že tvar Klenčí (Kleničí) má proti tvaru Kleneč tu přednost teoretickou, že se opírá o slovo skuteč[204]né, klenice n. klenka, a nikoli o předpokládané toliko jméno osobní a že má snad oporu v přírodních poměrech kraje, v němž vzniklo (klenové porosty); 2. že se nejstarší písemné doklady tohoto místního jména nebrání čtení Kleničí, Klenčí, 2. p. Klenčie (až do 1517); 3. že se už r. 1540 objevuje zřetelný první doklad pro Kleničí a že se pak tento tvar Kleničí, Klenčí udržuje v letech následujících (vedle tvaru Kleneč) v řadě dokladů a svědectví až do 19. stol.; 4. že tvar Klenčí žije patrně v místním usu lidovém, který můžeme pokládati bez násilí za zachovaný reflex tvaru starého. To vše by bylo podle soudu redakce Naší řeči dostatečným důvodem, aby se tento starý a lidový tvar stal názvem úředním.

---

[1] Redakce NŘ. ráda vyznává, že slova, jež prof. Profousovi znějí ironicky, přejala bez vědomí Baarova z jeho soukromého listu v podobě, která nebyla určena na veřejnost.

[2] Doklady některé vyhledali úředníci archivu min. vnitra, jiné jsem přidal sám, a to zejména ze spisu B.-T., a k tomu jsem všecky doklady pokud možno zkontroloval v pramenech.

[3] Redakce připomíná, že doklady z Arch. Č. tohoto způsobu třeba posuzovati velmi opatrně; listinné -czye (czie a p.) bývá v Arch. Č. přepisováno velmi často -če, ač pravopis starý opravňuje stejně ke čtení -čě (nč. -če) i -čie (nč. -čí).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 7, s. 193-204

Předchozí Zdá mi se

Následující Syrový, surový