Národní knihovna

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od dubna 1949, kdy jsme po prvé upozornili na vydávání českých klasiků v Národní knihovně, vyšlo do konce roku dalších sedm svazků, takže knihovna dosáhla za půldruhého roku svého vycházení již jedenácti svazků.[1] Po Čelakovském, Němcové, Erbenovi a Nerudovi vyšel Jakub Arbes (Svatý Xaverius — Newtonův mozek, k vydání připravil Karel Polák), Josef Holeček (Naši I—II, k vydání připravil František Hanuš, doslov napsal Julius Dolanský), Alois Jirásek (Psohlavci, k vydání připravil Kvido Hodura), Jaroslav Vrchlický (Barevné střepy, k vydání připravil Vítězslav Tichý), Matěj Anastasia Šimáček (Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka, k vydání připravila Anna Kellnerová), Teréza Nováková (Drašar, k vydání připravil Jaroslav Fořt, doslov napsal Antonín Grund) a konečně jako 11. svazek vyšla v prosinci 1949 Karolina Světlá (Vesnický román, k vydání připravila Věra Mazlová, doslov napsal Zdeněk Nejedlý).

[101]Ediční zásady platící pro tuto knihovnu jsou ve všech svazcích zachovávány velmi přesně a pečlivě. Tyto zásady byly při roční vydavatelské praxi stále propracovávány a zpřesňovány a bylo by jen dobré, kdyby byly otištěny a zpřístupněny. Z vydaných svazků můžeme pozorovat, že vedou víc a více k sjednocování sporných případů. Na příklad adverbiální výraz přitom, který může být často chápán ještě předložkově a psán pak zvlášť, při tom, je v posledních svazcích psán téměř bez výjimky dohromady, kdežto v prvních svazcích bylo necháváno kolísání, přidržující se autora. Tak třeba v Arbesovi (str. 97): „Kdyby plán stran vydávání nejvýtečnějších maleb českých měl býti někdy zrealisován, a já měl při tom spolupůsobiti, nemohl bych se nikdy odvážiti …“ Poslední svazky píší v takových případech pravidelně přitom (v Šimáčkovi str. 14: „… po prvé mne tak pojmenovala a v koutku úst jí přitom zaškubalo“, ačkoliv autor píše ještě při tom a ačkoliv by se dal odůvodnit i jeho způsob psaní). Tato snaha po jednotě je ovšem čtenářům ku prospěchu.

Nejednotnost je ostatně ve svazcích Národní knihovny řídká. Tak na př. se objevuje při psaní velkých písmen v Jiráskových Psohlavcích. Na str. 56 je psán Trhanovský pán s velkým T, o stránku dále s malým t (— trhanovský pán). Pokládali bychom psaní s T za přehlédnutí chyby, kdybychom si nevzpomněli na vydání Jiráskova díla redigované Z. Nejedlým. Jirásek sám velmi kolísá v psaní začátečních písmen u adjektiv odvozených od vlastních jmen, ale většinou píše písmena velká. V souboru spisů A. Jiráska Odkaz národu jsou tato přídavná jména psána s velkými písmeny (Křivoklátská žena, Trocnovský zeman a pod. pravidelně). Vůbec bude zajímavé srovnat vydání Psohlavců z Národní knihovny a ze Souboru spisů Al. Jiráska, vydávaného z podnětu presidenta republiky. Vydavatel Kv. Hodura odstranil zcela správně z chodského nářečí tvary zrouna a prauda, „protože tyto význačné znaky východočeského nářečí uklouzly autoru mimovolně podle jeho domácího nářečí“ (271). Do výkladu slov méně srozumitelných mohla být pojata i slova jako trakslíř nebo klemencí, zvláště když první nemá ani Kott, ani Trávníček a druhé ani Příruční slovník akademický.

Připojujeme však jednu poznámku k edičním zásadám: Vydání v Národní knihovně je vydání čtenářské, a proto odstraňuje „co autor psal z dobové normy a dnes je zastaralé“. Ale přece nechává v 2. pádě množného čísla u maskulin koncovku -ův, ač i jí užívali autoři z dobové normy a dnes je zastaralá. U Jiráska a autorů historických románů nebo v jistém kontextu u spisovatelů jiných se sice této koncovky jistě užívá jako záměrného prostředku archaisačního, ale ve větě Vrchlického: „… jsou to kočky tulačky bez pánův a domovů“ je to zcela jasně ústupek dobové normě. A není také psaní infinitivů na -ti ústupkem dřívější, dnes zastarávající normě? Připomínáme opět vydání Souboru spisů A. Jiráska, kde hlavní redaktor Zd. Nejedlý tyto dobové archaismy odstraňuje právě proto, že [102]má na mysli nejširší čtenářstvo. — Svazky jsou vydávány a korigovány s velkou a dnes nezvyklou pečlivostí a svědomitostí, takže se v nich tiskové chyby, které jinde tak nepříjemně překvapují, ani nevyskytují. Národní knihovna je edicí, co se textu týče, opravdu vzornou. Je to jistě také zásluhou sekretáře redakce Národní knihovny prof. R. Skřečka, který plní svůj úkol opravdu svědomitě.

---

[1] O dalších svazcích Národní knihovny, vyšlých v poslední době, přineseme posudek v některém z příštích čísel. Red.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 100-102

Předchozí Kvido Hodura: Základní dílo o místních jménech v Čechách

Následující Miloš Dokulil: Změny ve slovníku spisovné bulharštiny v období budování socialismu