Povaha českého praeterita
František Kopečný
[Články]
-
Čas v dnešní češtině se vyjadřuje u sloves nedokonavých celkem jednoduše; existují tři tvary: píši/píšu, psal jsem a budu psát.
První (píši/píšu) označuje přítomnost (aktuální) nebo má platnost obecnou (pan Novák píše hezky — má hezký rukopis; čert nikdy nespí); druhý (psal jsem) označuje děj minulý — a třetí (budu psát) děj, který se teprve má udát, děj budoucí.
První tvar — praesentní — je tedy vlastně časově bezpříznakový, může mít i platnost mimočasovou (čert nikdy nespí = též „čert nikdy nespal“ a „čert nikdy spát nebude“, jak uvádí vhodně školní cvičebnice Hallerova-Jelínkova). Časově příznakové jsou až další tvary, minulý a budoucí: psal jsem a budu psát. Ty opravdu zařazují do času: psal jsem znamená, že teď už nepíšu. Poněvadž má kategorie bezpříznaková vždy širší rozsah, dá se ovšem i příznakový tvar nahradit tvarem bezpříznakovým (ovšem v pří[86]slušné významové souvislosti: včera ti píšu dopis — totéž bude platit i o futuru: zítra píšu do Prahy). Opačný postup, aby vyjádření příznakové nahradilo za všech okolností bezpříznakové, možný ovšem není (psal jsem nemůže na př. nikdy znamenat aktuální děj přítomný, ani děj obecně platný …) — Podobně je časově příznakové futurum: budu psát znamená, že teď ještě nepíši. Je to tedy příznakový tvar[1] proti praesentu sloves dokonavých, která jsou též časově bezpříznaková (napíši), jenže na rozdíl od praesentu sloves nedokonavých lze jich použít kromě platnosti mimočasové (já napíši za minutu 100 slov — já píši za minutu 100 slov) i pro označení času budoucího. Je to ovšem označení nepříznakové, neboť napíši nemusí znamenat, že jsem ještě psát nezačal, že tedy celý děj padne do budoucnosti, jako je tomu u budu psát.
Jako cizího termínu užívá se pro tvar psal jsem buď výrazu „perfektum“ (tak u starších jazykozpytců Gebauera, Vondráka, Smetánky, z novějších u Šmilauera a ve školní učebnici Hallerově-Jelínkově; je také zavedeno normativními „základními pojmy mluvnickými“ § 54), přiléhavějšího názvu „praeteritum“ užívá Trávníček (v Hist. mluvnici a Mluvnici spisovné češtiny), Havránek (již v Genera verbi v slovanských jazycích) a V. Mathesius (v článku „Slovesné časy typu perfektního v hovorové češtině“, otištěném naposledy v knize Spisovná čeština a obecný jazykozpyt, str. 190).
Názvu „perfektum“ se užívá v jazykozpytné tradici především pro takový tvar, který označuje přítomný výsledný stav vyplynulý z děje v minulosti dokonaného, tak v staré řečtině a pod., — a pak též pro tvar, který alespoň původně takovou platnost měl (něm. ich habe geschrieben, angl. I have written, franc. j’ai écrit a pod.). Jen po této druhé, historické stránce byl by oprávněn název „perfektum“ i pro náš tvar psal jsem.
Byl to původně opravdu analytický (rozložený, opisný) tvar, skládající se ze stavového participia jakožto přísudkového adjektiva a ze slovesa sponového, a nelišil se výrazově nijak od jiných podobných spojení tohoto druhu (t. j. sponové sloveso + adjektivum): nenieť umřěla dievka, jsem-li ten pes ukradl … Znamenalo tedy původně psal jsem vlastně „jsem ten, který to napsal“, jsem dal „jsem dárce …“, záporně nejsem psal, nejsem dal …, v otázce jsem-li psal?, nejsem-li ti dal? Jsou to tedy tvary shodné co do stavby s dnešními skutečně analytickými tvary typu jsem pronásledován (záporně nejsem pronásledován, v otázce není pronásledován?) nebo budu psát (záporně nebudu psát, v otázce budeš-li pak už psát?).
S hlediska dnešního nemá ovšem typ psal jsem význam „perfekta“, [87]trvajícího výsledku, a nemá jej dávno, už v jazyce starém jej zachycujeme ve zbytcích. Výsledný význam může mít jen s pomocí kontextu (situace): to jsem psal já můžeme říci, najdeme-li na př. útržek svého rukopisu. Příznakový výsledný význam nemá ovšem ani praeteritum sloves dokonavých, třebaže se pro svou dokonavost vyskytne v tomto významu snad častěji než sloveso nedokonavé. Nikdy nemá takovýto význam praeteritum sloves příznakově násobených (dělával jsem, chodíval jsem …); je — mohli bychom říci — právě příznakově neperfektem.
O perfektu nelze však dnes mluvit nejen po stránce významové. Přehodnotila se zcela i jeho stránka formální; je to tvar dnes synthetický (t. j. nerozložený). Pokládat jej za analytický (rozložený, opisný), jak vidíme, nelze — nemluvě už o důsledku formalismu ne zaslepeného, ale přímo slepého, který v příčestí minulém dovede vidět „doplněk“ — dokonce i v tvarech padali, kosili: podmět oni, přísudek slovesný zamlčen (!), doplněk (!) padali; je to ovšem názor zcela ojedinělý, který se nevyskytl, pokud vím, v tradici české a slovenské mluvnice, objevil se jen u Mihála (viz Isačenkův článek ve Slově a tvaru II, 1948, 65-75).
Že tvar psal, spal atd. není vlastně ani příčestí, nýbrž v této podobě neoddělitelná (základní) složka praeteritálního tvaru, je myslím zbytečné dokazovat. Poukazuji však přece na srovnání se skutečným příčestím trpným typu zavázán, vzat, nesen… Tato příčestí mohou existovat jako samostatné tvary (ruku měl zavázánu/zavázanou, sestru měl zajatu/zajatou atd.) a zachovávají si poměrnou samostatnost i v opisných tvarech passivních: je (bývá), bude, byl (býval) ovazován — naproti tomu není žádné je (bývá)… psal a pod. Tato skutečná příčestí mohou mít dále i složené tvary (v lidových nářečích někdy zpravidla, jako zavázanej, nesenej) — naproti tomu je mezi tvarem dbal, zhnil… a adjektivem dbalý, zhnilý tak veliký rozdíl, že taková slovesná adjektiva ani nemohla rozvinout jmenné tvary, aby nenastalo významové střetnutí s 3. os. jednotného nebo množného čísla praeterita. Ojedinělé případy jako přišlý, došlý jsou také slovesnými adjektivy, a nikoli příčestími jako zavázaný.
Avšak ani druhá tvarová složka tohoto praeterita (jsem, jsi/s, jsme, jste) není samostatná a liší se od skutečného sponového slovesa i formálně:
a) slovosledem: budu psát proti psal jsem (nikoli jsem psal; na př. budu mu psát, ale nikoli *jsem mu psal);
b) způsobem záporu: nebudu psát, není tu připisováno… proti nepsal jsem, nepřipisovalo se… (nikoli *nejsem psal, *není se tu připisovalo);
c) samým tvarem: srovnej jsi (lidově seš) zdráv, je zdráv, jsou [88]zdrávi… proti psals (řidčeji psal jsi), psal, psali (zřídka archaicky psal jest, psali jsou) — a hlavně rozdíly moravské (a v Čechách ještědské): su zdravé, si zdravé, je zdravé, só zdrávi proti psalsem, psals, psal, psali (-sme, -ste), ještědský úsek: su, seš, je zdravej, seme, sete, sou zdraví.
Také významově je tato druhá, mluvnická složka praeteritálního tvaru od sponového slovesa rozlišena:
budu zedničit = budu zedníkem, ale zedničil jsem = byl jsem zedníkem.
Je jasné, že tvary jsem, jsi, jsme, jste lze pokládat za samostatné tvary slovesné jen s hlediska historického, po případě grafického. Dnes jsou to morfémy (prostředky pro utvoření tvarů), třebaže ovšem částečně pohyblivé (co jsem ti udělal, kdes to vzal atd.).Tato okolnost je sice zajímavá, ale nelze z ní vyvozovat jiné důsledky, než ty, které jazyková skutečnost ukazuje: existují i tvaroslovné prostředky (morfémy) pohyblivé. Co jiného je ostatně se při zvratném passivu?
Synthetická je dále i varianta s osobním zájmenem: já myslel, tys myslel, my věděli, vy-jste věděli… Myslím, že v poměru tys : ty lze už vidět případ tvarového rozlišení skutečného zájmena (ty) — proti zájmennému morfému u slovesa (tys; podle tys pak i vy-jste, jako podle já jen my). V každém případě však je vidět, jak zájmena se tu stávají morfémy (jako v souhlasném typu ruském: já, ty, on… byl atd.).
Myslím, že změna tohoto původně opisného perfekta v tvar významově nerozložený nastala velmi brzy. Ve staré češtině nacházíme už jen zbytky původního analytického opisu. Ukazuje na tuto změnu tuším i ta okolnost, že se začalo vynechávat sponové sloveso ve 3. osobě.
Šmilauer uznává (s Havránkem, Genera verbi II, 76 n. — a Mathesiem, Čeština a obecný jaz. 190) za slovesný tvar typ mám (měl jsem, budu mít) uvařeno a je (bylo, bude) uvařeno (Skladba 123). Havránek nazývá tvary typu mám zatopeno „perfektem opisným“ (v rejstříku), Šmilauer mluví (na uv. místě) o „praesentním perfektu“, o „perfektu“ mluví i Mathesius. Termínem „perfektum praesens“ lze ovšem nazvat toliko tvary s praesentem slovesa pomocného (mám uvařeno nebo neosobní je uvařeno). Je to sám o sobě termín velmi šťastný,[2] ač u Šmilauera vznikl asi z nouze, protože byl prostý termín [89]„perfektum“ ponechán pro tvar psal jsem. Avšak právě takovéto terminologické rozlišení („perfektum“ psal jsem — praesentní perfektum“ mám napsáno) je velmi nešťastné. Zatím co v typu mám napsáno má první jeho finitní a dosti samostatná složka (mám) zastoupení v přívlastku praesentní (perfektum), pojí se v duchu této terminologie příčestí (napsáno) zcela neústrojně k „perfektu“ psal jsem, psals atd. Co však má toto skutečné participium s těmito tvary společného? Mimo to by bylo třeba pojmenovat v důsledku této terminologie tvar měl jsem napsáno „perfektní (nebo ‚perfektální‘) perfektum“ — zkrátka v celé této terminologické soustavě má slovo „perfektum“ nevhodně dvojí a naprosto rozdílný význam. Právě samo zvolení velmi vhodného termínu „perfektum praesentní“ pro typ mám napsáno mělo vést k odstranění neústrojného názvu „perfektum“ pro typ psal jsem a k nahrazení výstižným názvem „praeteritum“. Vyšly by pak pro perfektální (t. j. stavové) typy ústrojné názvy „praesentní perfektum“, „praeteritální perfektum“ a „futurální perfektum“, jak už je čteme na uvedeném místě u Mathesia.
[1] Jen jeho přenesením (transposicí) vzniká význam nejisté přítomnosti: to on bude psát ten dopis, když nepřišel // nejde … = asi píše (jen budoucnost ukáže, co bylo příčinou jeho zdržení, — proto ten budoucí tvar na označení nejistoty).
[2] Nevadí tu jistý jakoby pleonasmus: označovat praesentní stav patří k tradičnímu pojetí perfekta. Je totiž, jak vidíme, výhodnější chápat termín „perfektum“ za souznačný s (časově bezpříznakým) termínem „stavovost (z děje vyplynulá)“. Zařazení tohoto stavu do času lze pak líp a vhodněji označit rozlišujícími termíny „praesentní“, „praeteritální“ a „futurální“, které jsou pro označení mluvnického času obvyklé.
Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 85-89
Předchozí Petr Sgall: Nástup k marxistické jazykovědě
Následující Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin: brslen
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1