Časopis Naše řeč
en cz

Drobné výklady o jménech rostlin: potměchuť

Václav Machek, František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

[1]Toto podivné jméno, nyní oficiální pro druh lilku Solanum dulcamara, vzbudilo již pozornost Jos. Zubatého v NŘ 9, 102. Vykládal tam o slovech potměšilý, sloven. potmehúdly, han. potmělót; ukázal přesvědčivě, že tato slova musíme chápati tak, že na př. potměšilý [20]vzešlo z původního po tmě šil, což je ten, kdo „po tmě šije“ něco, po tmě kuje pikle, hude, po tmě čili v skrytě, v tajnosti záludně „něco strojívá proti svým bližním“. Do této souvislosti se mu hlásilo i slovo potměchuť. „Má jméno po potměšilé chuti zdřevnatělé lodyhy, jež, žvýká-li se, chutná nejprve hořce a pak sládne; také lat. dulcamara = (bylina) sladce hořká, je jméno po této vlastnosti.“ Vychází pak z ruského typu tur zolotyje roga (doslova = tur zlaté rohy, t. j. tur zlatorohý) a končí takto:

„A tak si dovedeme představiti také, že bývaly možné věty na př. „rostla tam zelina, po tmě chuť“ (chuti podezřelé), „trhal jsem zelinu, po tmě chuť“. A stal-li se složitý výraz „brada na pět loket“ nebo „špatná tvář“ vlastním jménem osoby, mohl-li se výraz „tur zlaté rohy“ změniti v tvar „tur zlatorohý“ anebo býti základem podstatného jména „zlatoroh, zlatorožec“, není nemožno, že podobným způsobem vzniklo i jméno potměchuť.

Je patrné, že v tomto případě si Zubatý nebyl jist. A uvážíme-li vše střízlivě, musíme přiznati, že jeho domněnka v slově potměchuť nemá přesvědčivosti.

Slovo to je jen u nás; je známo od Veleslavínova vydání Mattiolova herbáře. Tam se praví (499): „Některým slove Je lenger je lieber, protože kůra od révy do ust vzatá posprvu hořekne a jest nechutná, ale čím více se žvejká, tím více potom z té hořkosti sladne. V některých krajích Čechové jí říkají sladká vrbka a potměchuť. Jiní Slované mají přerůzná jména jiná, většinou vyjadřující totéž, co středověké latinské dulcamara (říkalo se též amarum dulce), anebo mají jména taková jako „vlčí jahody“ (tak i slovensky), „psí víno“ (tak i na Moravě) a pod. Slovo potměchuť není ani příliš rozšířeno: z Mattiolových slov je patrné, že aspoň ve středních Čechách nebylo tehdy běžné, jinak by je byli vydavatelé Mattiola jistě pojali do textu jako oficiální název. Vskutku běžný lidový název je psí víno v Čechách i na Moravě (Bartoš), krajové názvy jsou vrbice na Chodsku[2] a vrbica u Slavkova[3] (srv. výše stč. sladká vrbka); dále sladky hořky na Hané[4] (proniklo z herbářů mezi lid!), vosládeč[5], kolérka (= cholera), pirula[6], u Jungmanna je pakostník; slovensky divý vinic, hostečná zelina[7]. Ale uvádí je — a to v podobě potmehút — Reussova Května Slovenska. Jenže toto svědectví je bez ceny. Reuss, jak známo, s lehkou myslí přejímal slova jinoslovanská a upravoval je na podobu slovenskou. V tomto případě upravil Mattiolovu potměchuť — Mattiola znal! — asi podle slovenského substantiva potmehúd „potměšilec“ (srov. Kott, Kálal a též PS [doklad z Wintrova „Kampana“]) a ad[21]jektiva potmehúdly „potměšilý“. Rovněž potmechuť Holubyho (viz Kálala) bude z češtiny.

Dovolím si podati pokus jiný. Staří Čechové soudili o nestálosti štěstí a radosti tak, jak čteme v Tkadlečkovi 34 a: „Poslúchaj sedlského příslovie řkúc: po chuti nechut bývá, lib sladec lib hořec (= jednou sladko, jednou hořko); po smiechu smutek sě rád ukazuje“. Domnívám se, že v našem jméně je skryto jádro onoho selského přísloví, totiž po chuti nechut. V něm se vyskytuje dvakrát slabika chu; jakmile se ta tři slova stala spřežkou a názvem rostliny, vypadlo — poněvadž byla dosti dlouhá (pětislabičná!) — první chu slabičnou dissimilací. V takto vzniklém *po(chu)tinechut, už neprůhledném, byla začáteční část ihned upravena v potmě-, které s následujícím -chut smyslu také nedávalo, ale přece mělo jazykovou vnější oporu ve spojení po tmě a v adjektivu potměšilý.

Bylo by možno namítnouti, že „po chuti nechut“ neodpovídá zde skutečnosti; ta je právě opačná. Ale na pořadí tak nezáleží, hlavní je to, že chuť se podstatně mění. Ostatně i lat. dulcamara a nář. sladky hořky má pořadí výrazů pro chuti také obráceně.

Red. pozn. Nevím, z čeho autor vyvozuje, že si Zubatý „nebyl jist“. Praví-li Z.: „není nemožno, že …“, je to jeho běžný způsob označení etymologie za domněnku, a to způsob svědčící o jeho vědecké i lidské skromnosti a o vědecké střízlivosti plynoucí z vědomí, že valná část etymologií jsou pouhé domněnky. Z této skromnosti etymologa, vynikajícího obrovskými jazykovými znalostmi a hlubokým důmyslem, nelze bez závažných důvodů vyvozovat, že je jeho etymologie pochybená a že je nutno nahradit ji novou. O Zubatého etymologiích není tak snadné prohlásit, že „nemají přesvědčivosti“. Při tvoření nové etymologie je vždy potřeba dobře si uvědomit stupeň její přesvědčivosti. Je příznačné, že z předpokládané původní podoby pochutinechuť, zjednodušené v potinechuť, vzniklo podle Machka potměchuť, které prý mělo jazykovou vnější oporu ve spojení po tmě a v adjektivu potměšilý. Tak tedy Machek nakonec dochází tam, odkud Zubatý vychází. Mohl-li výraz potinechuť vzbudit představu vyjadřovanou výrazem po tmě, zdá se mi zcela dobře možné, že si lid od původu pojmenoval nějakou rostlinu potměchuť. A po stránce jazykové tato Zubatého etymologie vyhovuje zcela proto, že nemusí předpokládat tak složitý mimořádný hláskový vývoj jako etymologie Machkova.

Fr. Trávníček


[1] Srov. NŘ 30, 1946, 61 n.

[2] Hruška, Dialektický slovník chodský.

[3] A. Gregor v rukopisné práci.

[4] Čouka.

[5] A. Gregor v rukopisné práci.

[6] Václavík, Luhač. Zálesí 308.

[7] Kálal.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 19-21

Předchozí Jaroslav Voráč, Věra Mazlová: O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském

Následující Rudolf Havel: K překladům z Puškina

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1