K překladům z Puškina

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

150. výročí narozenin A. S. Puškina přineslo několik překladů, které svědčí o stálé živosti Puškinova díla u nás. Pří více než stoleté tradici puškinských překladů je samozřejmé, že jde o věci, které byly již dávno [22]nebo několikrát přeloženy. A přece po nich saháme stále s obdivem a se zvědavostí, jak nová doba a noví překladatelé Puškina tlumočí. Obsáhne-li kniha překlady několika autorů, je tím zajímavější. Vl. Fikar, Fr. Halas, Fr. Hrubín a P. Eisner přeložili pět Puškinových pohádek (A. S. Puškin, Pohádky, Praha, Mladá fronta 1949, edice Živá voda. Ilustroval Alexander Kohout. Doslov napsal Vl. Štola) a různost básnických individualit překladatelů je v překladech jasně patrná.

Pohádka o caru Saltánovi zachovává v překladu co nejvíc pohádkový kolorit, a to jak v obrazech, tak v jazyce. Překlad Fikarův je zaměřen na plynulost vyprávění, proto často nedbá rýmů a nahrazuje je asonancemi, jen aby nebyla porušena plynulost řeči (po cestách — do města, bohatý — bohatýr, očima — v mokřinách, napij se — na písek, zobanem — o ba ne a pod.). Přidržuje se originálu místy těsně, místy básnické obrazy Puškinovy rozhojňuje a zdůrazňuje jimi pohádkovost námětu. Tak prostý pohádkový popis princezny je u něho vzletnější; doplňuje a rozšiřuje obrazy Puškinovy a některé vypouští:

Když vyjde, vyjde slunce s ní, cudná a čistá od písní lunu si spíná do vlasů jak královskou brož z topasů, hvězda jí svítí na spáncích, když naboso jde v opáncích a když si zpívá zvečera, jako by říčka crčela.

Днем свет божий затмевает, Ночью землю освещает, Месяц под косой блестит, А во лбу звезда горит. А сама-то величава, Выступает, будто пава; А как речь-то говорит, Словно реченька журчит.

Jen nevhodné, málo přesné a ne zcela české spojení „čistá od písní“ kazí tento obraz, který je bližší pohádkám českým než vidění Puškinovu. Takových míst čistě básnických najdeme u Fikara víc. Začátek básně, u Fikara erbenovsky laděný („Tři dívky večer pod oknem u přeslic přadou zlatý len. Kdybych tak byla carevnou, vzdychne si první najednou, pro celou světa rodinu vystrojila bych hostinu“ Три девицы под окном Пряли поздно вечером. „Кабы я была царица, - Говорит одна девица, - То на весь крещенный мир Пригатовила б я пир“ -) je ukázkou mistrovského umění překladatelského, které Fikar ukázal nedávno při překladu z Rilka. Násilných výrazů, které ruší text básně a neodpovídají Puškinovi, najdeme u Fikara málo („štěně zkaňhané“, zmíněné spojení „čistá od písní“, „pošplíchat do břicha“ — kvůli rýmu). Po stránce pravopisné píše již Fikar dohromady příslovce naboso nebo citoslovečné spojení ostošest.

Jestliže se Fikarův překlad snaží zachovat a zdůraznit poetické prvky Puškinovy pohádky, Halas v překladu Pohádky o popovi a jeho dělníku Baldovi položil důraz na nespisovnou vrstvu Puškinova jazyka, na výrazy lidové, hovorové a familiární, které jsou v této pohádce zvlášť bohatě zastoupeny, a tím správně a zcela v duchu Puškinově zdůraznil, že pohádko[23]vost této pohádky je zcela jiná než pohádky předcházející. Pohádková je zde jen odměna, kterou si Balda vyžádá za svou práci, a pak ti čerti, kteří se dají Baldou obelstít. Jinak je celá pohádka, založená na ruských zkazkách o popovi, celým sociálním charakterem blízká dnešku, jak to vycítil Halas tím, že poslední verš, „Не гонялся бы ты, поп, за дешевизной“, který v překladu Fr. Táborského zněl: Neměl ses, pope, honit za lácí, přeložil: „Tak dopadnou tací, co by chtěli škudlit na dělnické práci“, nijak tímto volným převodem neporušiv celkovou tendenci pohádky. Jazykově je Halasův překlad, také leckdy volný, zajímavý právě tím, jak překládá Puškinovy výrazy nespisovné. Bere je z hovorové a lidové češtiny: hňup, vypéci někoho, mrknouti na něco, škudlit a pod.; hovorovost je zdůrazněna i hojnými slovesnými tvary participiálními bez -l: doběh, zhloup, vylez, shléd (v celé knize je zhlédnouti psáno shlédnouti). Halas ovšem daleko překročil počet těchto Puškinových dokladů „prostorečije“ a překládá nespisovné i Puškinovy tvary spisovné nebo vkládá do verše nespisovná slova tam, kde u Puškina nejsou: za čtyři se láduje; co si počít? Zatraceně! zvalchovat vám hřbety, až se bude kouřit; Až tam tu hůlku hodím, spratci. Tím je ovšem kontrast mezi spisovným a nespisovným jazykem u Halasa daleko větší než u Puškina, neubírá to však překladu na ceně.

Fr. Hrubín se na rozdíl od obou předchozích překladatelů přidržoval ruského textu Pohádky o rybáři a rybce, do češtiny již nejméně pětkrát přeložené, co nejvíce. Vypravuje prostě tak jako Puškin, nezdůrazňuje ani poetičnost vypravování jako Fikar, ani nespisovné prvky jako Halas. Zdůrazňuje však, jako ruský originál, rytmickou základnu nerýmované pohádky, takže se jeho verš zdá někdy jednotvárným. Jazykově je to překlad čistý, prostý a přirozený. Zajímavá je jedna maličkost: na jednom místě užil Hrubín rusismu, zdomácněného u nás Čelakovského Ohlasem písní ruských, tam, kde v ruském originále není: „… a zlatou rybku vynesl navrch, to rybku zlatou, to rybku zvláštní“ (Пришел невод с одною рыбкой, с непростою рыбкой – золотую.)

S Eisnerovými překlady dvou posledních pohádek, O mrtvé princezně a sedmi bohatýrech a O zlatém kohoutku, nesetkáváme se zde po prvé. Již r. 1948 vydal Eisner Tři pohádky (Praha, Podroužek 1948), obsahující vedle těchto dvou ještě Pohádku o caru Saltánovi. Překlady prozrazují zručného překladatele, který lehce zmáhá těžko přeložitelná místa, zřídka kdy se odchýlí od originálu, aby tím byl porušen smysl verše nebo i obraz, jeho básnické licence nejsou ani větší, ani hojnější než u překladatelů jiných; naopak Fikar ve sféře obrazů a Halas ve sféře lidových výrazů počínali si volněji; Halas by jistě nesetřel lidový výraz ve verších Мать брюхатая сидела, да на снег лишь глядела, které Eisner překládá zcela bezbarvě Vysedala matka její, koukala jen do závějí. Eisnerovi se podařil překlad některých míst velmi pěkně, a přece se nečte jeho překlad tak přirozeně jako překlad Fikarův, Halasův nebo Hrubínův. Na překážku [24]jsou naprosto neživé výrazy a obraty, které se najednou v Eisnerových verších objeví a zcela poruší verš. Je až ku podivu a nepochopitelné, že Eisnerovi, takovému znalci češtiny, uklouzne slovo nebo spojení naprosto nevhodné v dané situaci nebo s významem velmi zatemnělým. Sloh a jazyk Puškinových pohádek je přirozený, prostý, blízký víc řeči mluvené než knižní, není přetížen zdrobnělinami a opakováním slov, jeho obrazy jsou konkretní, přesné a jasné. A to právě nemůžeme říci o překladech Eisnerových. Jeho jazyk je přetížen zdrobnělinami (ručka, psíček, hezoučký, plňoučký, jablíčko, růžička, sluníčko, měsíček a pod.), libuje si v opakování slov, aby „vyplnil“ verš (sedla, sedí u okna; mžik a mžik jí oči hrají; je tvá řeč jen jed a zlo; víc půvabu a vnad; pryč a pryč je carská dcera; děs a děs; očarován tyl a žil; vše má mez a míru; atd.). Ale ani to by nevadilo veršům Eisnerovým tolik jako některé jeho výrazy, které jsou v češtině neobratné, ne-li docela nesmyslné. Co znamená „umem a vnadou zdařilý“, „požilý věk“, „valná hora“, „zmarnělá princezna“, „nepotěcha“? V době, která české literatuře dala překlady O. Fischera, B. Mathesia, F. Halase a j., je více než násilné tlumočit Puškinovy verše takto: na zrcadlo hněvem vřela (А на зеркальце свое долго дулась и сердилась); kletý pes se vyjevil, div že na smrt nezdávil (пес проклятый одолел, чуть до смерти не заел); zavyl pes jak prokletí (пес как прыгнерт завизжит); (pes) žalný vznes pohled (жално смортрит); ani vzdechem nezahlesla (и тиха недвижна стала); běsným skuče hlasem (грозно воя); kroužila vůkol zrakem (глядит вокруг); (car) nes k nim nájezd, škůdné klání (и соседям то и дело наносил обиды смело); mír-li v kraje vůkol lehne; (car) ťal v leb a tváří na zem sklál (царь хватил его жезлом по лбу; тот упал ничком да и дух бон); a podobných míst mnohem víc. Toto nepřirozené vyjadřování je tím nápadnější, že se očkuje na verše Puškinovy.

Kniha je doprovozena obrázky A. Kohouta, které jsou na hony vzdáleny jedinečnému splynutí skutečnosti a pohádkovosti Puškinových veršů, stejně jako se nemohou naprosto postavit vedle obrázků sovětských ilustrátorů. Nechť si český ilustrátor prohlédne výtvarný doprovod Puškinových pohádek od V. A. Milaševského a pozná, že socialistický realismus není ani primitivismus, ani obhroublost, s kterou náš malíř nakreslil princeznu, Baldu i rybáře.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 21-24

Předchozí Václav Machek, František Trávníček: Drobné výklady o jménech rostlin: potměchuť

Následující Jaroslav Zima: Jazykový koutek Československého rozhlasu