Časopis Naše řeč
en cz

Zakázaný přechod

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

V poslední době jsme svědky toho, že se často objevují známé nápisy typu Přechod (Východ a pod.) zakázán v podobě dříve neobvyklé, totiž Zakázaný přechod. Alespoň v Praze a okolí je, jak se zdá, tento způsob nyní zcela běžný. Je otázka, jak máme hodnotit tento jev s hlediska jazyka spisovného a proč se asi objevuje.

Na první pohled by možná někdo řekl, že jsou oba dva způsoby správné, neboť jsou v souhlase s formálními požadavky mluvnice. První z nich (přechod zakázán) je dvoučlenná věta s neslovesným přísudkem (po př. s přísudkem slovesným s elipsou slovesa pomocného), druhý (zakázaný přechod) jednočlenná věta jmenná. Takovéto zjištění formální správnosti ovšem nestačí, neboť každý jazykový projev musíme hodnotit s hlediska jeho významu; musíme se ptát, zda daný výraz, daný způsob vyjádření vystihuje přesně a jasně to, co tanulo mluvčímu na mysli, co je vlastním smyslem sdělení. Mluvnická soustava jazyka není pouhou zásobárnou tvarů, spojení, vazeb a větných vzorců, které by neměly vlastní stránku významovou. Se zřetelem k této stránce vybíráme si v konkretních pojmech ty výrazové prostředky, které jsou s to nejlépe vyjádřit celý náš sdělovací záměr (patří k němu vedle věcného obsahu především t. zv. situační perspektiva, postoj mluvčího k dané skutečnosti a vztah k posluchači). — Podívejme se nyní s tohoto hlediska na náš příklad a mysleme si třeba, že jde o nápis Zakázaný přechod na ohradě bouračky na nároží Perštýna a Národní třídy v Praze.

Vyjdeme od věcné situace: Městská správa tu chce občanům oznámit, že na místě, kde se dosud přes ulici přecházívalo, se nyní přecházet nesmí. Tuto skutečnost vyjádříme větou, v níž vyjdeme od toho, co je nasnadě, známo (přecházení přes ulici) a v druhé její části pak připojíme vlastní účel sdělení, totiž onen nový zákaz přecházet. Tak vypadá významová výstavba naší věty. Toto myšlenkové schema musíme však nyní vyjádřit jazykovými prostředky, totiž vhodnými slovy a prostředky mluvnickými (tvary a větným vzorcem).

Mohli bychom na př. říci Přecházení (přechod) je (tu) zakázán(o) nebo stručněji, jak to vyžaduje charakter nápisu, Přechod zakázán. Zvolili jsme tedy větu dvojčlennou, t. j. spojení podmětu s přísudkem, při čemž přísudkem tu je určitý tvar slovesný (je zakázán), resp. jmenný tvar slovesný (zakázán). (Ve tvaru zakázán tu zřejmě převažuje prvek slovesný nad jmenným; vede k tomu i nesložená forma příčestí. Avšak kdybychom ani tento slovesný ráz nepociťovali, přece [11]jen nesložená forma výrazu zakázán tu zřetelně poukazuje k platnosti přísudkové; a o to nám tu hlavně jde.)

Přísudkový ráz této věty je velmi důležitý, neboť pro přísudek je charakteristické, že přisuzuje podmětu nějakou vlastnost (znak) nebo činnost. Neříkáme tu nadarmo „přisuzuje“; chceme tím naznačit, že vztah podmětu k přísudku nechápeme jako něco už předem hotového, daného, obecně platného, nýbrž že si dané vlastnosti nebo činnosti podmětu všímáme jen v jejím vztahu k aktuální situaci. Jasně nám to ukazuje srovnání výrazů otec pracuje na zahradě a otec pracující na zahradě nebo maso je tvrdé a tvrdé maso. Vidíme tu všude, že spojení přísudkové se vztahuje k nějaké aktuální situaci, platí jen pro tento případ, kdežto spojení druhého typu (přívlastkové) je prosto takovéto aktuálnosti. Dobře bylo řečeno, že vztah přísudkový ve větě teprve vzniká, kdežto přívlastkový vstupuje do ní už jako spojení hotové.[1]

Nuže, to, co jsme si právě pověděli o predikaci, přesvědčuje nás o tom, že spojení přechod zakázán je v daném případě vhodné, neboť dobře vystihuje konkretní situaci (totiž oznámení o nastalé změně) a je plně ve shodě s významovou výstavbou promluvy. Ještě zřetelněji nám to vysvitne, až budeme mluvit o spojení druhém, zakázaný východ, a navzájem je srovnávat.

Dříve však ještě musíme odpovědět na jednu námitku, kterou by mohl někdo vznést. Ve svých výkladech jsme zatím předpokládali, že výraz přechod má význam podstatného jména slovesného přecházení. Můžeme jej však chápat i v platnosti jména nedějového, totiž jako „místo určené k přecházení, kde se přechází“. To však na našich vývodech nic nemění. I v tomto případě lze docela dobře užít spojení přísudkového, ovšem s jiným slovesem, na př. zrušiti; nápis by pak mohl znít Přechod zrušen a vystihoval by celou situaci snad ještě lépe.

Přecházíme nyní k spojení zakázaný přechod. Hodnotíme-li tento výraz jako samostatnou větu (a to v daném případě musíme, neboť nápis je uzavřeným sdělením), řekneme, že je to jednočlenná věta jmenná, obsahující určovací spojení podstatného jména s přívlastkem. Přívlastkem tu je přídavné jméno utvořené od příčestí trpného; ve srovnání s vlastním příčestím nemá už téměř vůbec slovesný (dějový) ráz (vyjadřuje výsledek děje jako vlastnost trvalou). Věty tohoto typu nepatří sice k nejběžnějšímu způsobu vyjadřování, ale jsou některé typické případy, v nichž se jich užívá často. Na př. jména nebo nápisy na vývěsních štítech, domovních tabulkách a pod. (Dlouhá třída, Tylovo divadlo, Výdej zavazadel), tituly knih, nadpisy a tak zvané legendy (vysvětlivky) u obrázků (na př. Nová škola v Kunrati[12]cích, Hockeyové mužstvo Sokola Praha I). Stručně bychom mohli tyto věty nazvat jmenovací.[2]

Je však tento jmenovací charakter věty zakázaný přechod v souhlase s tím, co má označovat, vyjadřovat? Nechceme tu přece říci „to, co zde vidíte, je zakázaný přechod“, nýbrž cílem sdělení je oznámit, že tu nastala změna, že tu je nyní přecházení zakázáno, bývalý přechod zrušen. Proto je na místě užít zde věty dvoučlenné, v jejímž přísudku je slovesný tvar dějového charakteru, a nikoli statické jednočlenné věty jmenné (jmenovací). — Že tomu tak vskutku je, můžeme se snadno přesvědčit. Oznamuje-li na př. divadelní správa, že se představení odkládá, dá vylepit přelepky s oznámením Představení odloženo a nikoli Odložené představení. Zde věcná souvislost naznačuje příliš zřetelně, že jde o oznámení nastalé změny, než aby tu bylo možno užít jednočlenné věty jmenovací.

Mohli bychom tedy protiklad spojení přechod zakázán a zakázaný přechod označit obecně jako protiklad oznámení (sdělení) a označení (pojmenování). A toto pojetí nám už napovídá vysvětlení, proč se někdy objevují nápisy druhého typu. Objevují se patrně tam, kde převažuje — ať právem nebo neprávem — postoj označovací nad oznamovacím. A vskutku! Nápisy typu Zakázaný východ (vjezd a pod.) můžeme číst často na př. na nádražích a jinde. Tu se nápis zřejmě chápe jako označení dveří (schodiště a pod.), nad nimiž nebo na nichž je upevněn (srov. podobné nápisy: Východ z nouze, Čekárna, Pokladna a j.), a nikoli jako oznámení. To je ovšem možné jen tam, kde výraz východ a pod. chápeme jako označení něčeho konkretního (dveře, vrata, schodiště a pod.). Tam, kde to možné není, užívá se jen věty dvoučlenné. Na př. Kouření (kouřiti) zakázáno, Nepovolaným vstup zakázán (a nikoli nějaké „Zakázané kouření“, „Pro nepovolané zakázaný vstup“) a ovšem Představení odloženo. („Představení“ může sice mít význam více méně konkretní, ale není možno tuto vývěsku vzít a upevnit ji na „představení“, tak jako je možno — byť i s větším nebo menším násilím — říci „toto je zakázaný východ, vjezd“).

Od vět tohoto typu liší se ovšem zřetelně některé případy jiné, ukazující k situaci podstatně odlišné. Upozornění Zakázaná cesta, umístěné třebas na počátku lesní pěšiny, je skutečným „označením“ s funkcí jmenovací, a je tedy zcela náležité.

Můžeme však pomýšlet i na to, že se typ bez přísudkového spojení objevuje ještě z jiné příčiny, vlivem hovorové a obecné češtiny. Nejen že trpné vazby jsou tu řídké, nýbrž i proto, že — především v oblasti středočeské — neexistují téměř vůbec jmenné tvary u adjektiv (říká [13]se tu běžně buď zdravej (= zdráv)! a pod.), ani u příčestí trpného (Jenda byl zabitej při náletě). Proto je tu také silná tendence nahrazovat podobu zakázán tvarem zakázaný. Záměna spojení predikativního a determinativního je tu pak na snadě.

Shrneme-li nakonec svá pozorování, docházíme k závěru, že požadavek výrazové přesnosti a jasnosti nás vede k tomu, abychom dali jednoznačně přednost typu přechod zakázán. Kdybychom tohoto požadavku nedbali, neodpovědně bychom tím ochuzovali svůj jazyk.


[1] Srov. k tomu též výklady Fr. Kopečného v Naší řeči 33, 1949, str. 131.

[2] Srov. Šmilauer, Skladba, str. 94 n. a Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 19.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 10-13

Předchozí Bohuslav Havránek: Dnešní čeština

Následující Jaroslav Voráč, Věra Mazlová: O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1