Dvě poznámky k přísudku v češtině

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

1. Přísudek sponový

Přísudek se vyjadřuje — v češtině jako v jiných jazycích — obvykle určitým slovesným tvarem. Jen na jeho okraji stojí malá skupina případů, kdy je přísudek vyjadřován jen jménem (příslovcem nebo příslovečným výrazem), t. j. i bez tzv. slovesa sponového, spony.

Jde o případy typu

a) my o vlku (a vlk za humny); my o koze, a vy o voze; pro jednu pannu klobouk na stranu; já nic, (já muzikant); copak vy nic? (= nepovídáte, jste neudělal, nemáte co říci…) a pod. — Jsou to tedy případy bez slovesa významového, které lze doplnit i ze souvislosti, většinou případy už ustálené (proverbiální, idiomatisované). Podobnou povahu mají i věty typu do zbraně! za mnou! a teď, hoši, do toho!

b) Případy s elipsou slovesa sponového: (já nic), já muzikant; jaký otec, taký syn, aby oba pověsil; mladí ležáci, staří žebráci; otec lenoch, syn zloděj; všechno v pořádku; vše marno! nic naplat! co tam, to tam; kluk nikde; otec proti mně! lépe mít příbytek na střeše v koutku, nežli se ženou svárlivou dům celý. Sem patří též typ hrůza pomyslet (Šmilauer, Skladba, 165).

[128]Tyto případy typu b) se neliší podstatně od následujících případů (c), v nichž výrazem přísudku jsou nadto i příslušné tvary sponového slovesa býti:

c) otec je lenoch, syn je zloděj (je-li otec lenoch, bývá syn zloděj); jaký je otec, takový bývá i syn; vše je v pořádku; všechno bylo nadarmo; všichni jsou proti mně; kluk nebyl nikde; lépe je mít příbytek malý, ale útulný atd.

Nejčastější typy tohoto sponového přísudku jsou případy otec je kuřák, otec je krejčím, otec je nemocen, lidé jsou smrtelní, všichni jsou dělníky (dělníci) atd., tedy případy s tvarem přítomného času ve 3. osobě čís. jednotného nebo množného.

Případy typu c) a b) se podstatně neliší, protože významovým přísudkem je u obou typů jméno nebo příslovce.

V obou případech nutno mluvit o větách o dvou členech: třeba souhlasit s Dokulilem (Slovo a slovesnost 4, 1938, 107n.) — proti Jespersenovi a Hammerichovi — že i věty typu otec je churav, otec je kuřák mají jen dva členy (holé). Právě s hlediska větných vztahů bych nemluvil ani o formální trojčlennosti, protože je má v uvedeném typu vět touž funkci nositele přísudkových kategorií, jako ji má na př. koncovka -í v souznačném typu otec churav-í, otec kouř-í. — Této jen mluvnické povahy spony jsou si nyní valnou většinou jazykovědci dobře vědomi. Srov. jen Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny II, str. 15, a zejména 148, nebo Isačenkovu studii ve Slově a tvaru 2, 1948 (zejména str. 66—69) se stručným pohledem na historii tohoto problému. (Do školské mluvnické tradice naší zavedl pojetí spony Havránek již ve svých cvičebnicích, srov. I. díl [1933], str. 29 atd.) Jen absurdní výjimkou zůstane případ Jána Mihála, který pokládá za trojčlennou dokonce i větu typu já jsem spal (v. citovaný článek Isačenkův).

O tom, že přísudkem, významovým jádrem přísudku, je v případech typu otec je kuřák (churav), čas jsou peníze, to je krása! nic naplat, otec je na mizině! a pod. jméno (nebo příslovce a příslovečný výraz), svědčí toto:

1. Je-li možno vyjádřit se slovesně, utvoříme sloveso z tohoto jména, t. j. buď ze stejného základu slovního nebo ze základu souznačného: otec churaví, kouří; nic nepomůže, otec pohořel.

2. Sponové sloveso lze podle okolností vynechat (otec kuřák, syn karbaník, mám já to trápení!), ale nelze ovšem vynechat přísudkové jméno nebo příslovce.

3. Sponové sloveso je vázáno co do mluvnické shody na přísudkové jméno, kterému se říká tradičně doplněk: s ním tvoří jeden jediný celek.

Liší se tím od normálního slovesného přísudku, který je co do shody podstatně vázán na podmět: otec šije, dělníci pracovali přes čas; žádné hříchy neujdou trestu (žádný hřích neujde trestu…).

[129]Naproti tomu je sponové sloveso shodné co do mluvnického čísla nebo jmenného rodu zpravidla s přísudkovým jménem: čas jsou peníze, to byla krása, Afganistan byla země bohatá… Ovšem v některých případech se vyskytne i shoda s podmětem: jeho život byl (byla) jediná lopota. Lze snadno poznat, že první typ (byl) se vyskytuje hlavně tehdy, když obraz přísudku není ještě hotov, když mluvčí ještě přesně neví, jakého výrazu užije, jakým výrazem ten „život“ bude kvalifikovat.[1] Pak se minulý tvar opře co do rodu o podmět, jakožto o jedinou zatím jazykovou skutečnost. Typ druhý (byla) je na místě v případě opačném, hlavně je-li po podmětu normální pausový a intonační předěl (srov. pozn. 1). Jsou-li už ovšem oba typy tu, pak je možné křížení a je možné užívat obou, i když to odporuje vznikové situaci.

Skutečnou výjimkou je typ dějiny nejsou jen minulost, dějiny jsou obrazem národní duše; nosatci jsou metlou našich řepných kultur; housenky jsou svinstvo. U pomnožných a množných podmětů (sr. Trávníček, Mluvnice II, 240) bývá sponové sloveso v čísle množném zpravidla[1a] a jen výjimkou najdeme typ, který bychom vlastně spíše čekali: dějiny není jen minulost, dějiny — je obraz národní duše. Je to typ možný jen po výrazné pause po podmětu, a to se ještě obyčejně podmět dějiny zastoupí obecným to(ť): dějiny, to není jen minulost, dějiny, toť obraz národní duše; nosatci, toť metla našich polí…, ač máme i případy bez toť a bez pausy: housenky je svinstvo, pytláci je malér a pod. Výše citované typy se mohou vyskytnout bez to, toť vlastně jen v mluvené řeči, v psané řeči, kde jsou větné hudební prostředky (včetně paus) automatisovány, by se nesnesly (srov. pozn. 9 v druhé části článku).

Tato vázanost sponového slovesa na přísudkové jméno (na tzv. [130]doplněk) je podstatná a vlastně samozřejmá: Spona jen doprovází přísudkové jméno, protože vyjadřuje jeho přísudkové kategorie, t. j. čas a způsob platnosti, po př. i vztah k účastníkům mluvního projevu (osobou s číslem). Vyjadřovat všechny tyto aktualisační (situační) kategorie je výsadním právem jediného druhu slov, totiž slovesa.

Významové prvenství mají mezi čtyřmi základními druhy slov (podst. jmény, příd. jmény, slovesy a příslovci) jména podstatná (substantiva), jakožto označení ideí samostatných, jakožto slova, označující podstaty, t. j. nositele vlastností (znaků resp. příznaků). Za nimi jdou dva druhy slov znakových: slova, označující příznaky prosté, udávající vlastnosti podst. jmen, určující jejich příznaky (obyčejně časově neměnné) prostě, t. j. netvrdící je — to jsou jména přídavná; pak znaky aktualisační (situační), zařazující do situace, tvrdící (přisuzující) v dané situaci nějaký příznak (obyčejně časově měnný) nebo činnost podst. jménu jako podmětu. Nemusí to býti příznak časově měnný, platící opravdu jen pro tuto situaci, ale i když jde o příznak platící obecně, i pak jej já (jakožto osoba mluvící) aktualisuji, tvrdím o něm, že platí a jak platí, přisuzuji jej podst. jménu jakožto podmětu, zařazuji jej zkrátka do dané situace: do času (kdy platí), do případného způsobu platnosti, do vztahu k účastníkům mluvního aktu. — Je jenom jediný druh slov, kterým vyjadřujeme tyto aktualisační (situační) kategorie, zkrátka přísudkové kategorie — a to je sloveso.

V tom tkví právě důležitost sponového slovesa: jeho významová prázdnost (sémantická nulovost) je vyvažována tím, že je nutným doprovodcem přísudkového jména jakožto nositel přísudkových kategorií. Sémantická nulovost je tedy vyvážena důležitostí mluvnickou.

Významově je skutečné sloveso sponové opravdu nulové, nezávažné.[2] Od tohoto sémanticky nulového významu nutno rozeznávat alespoň z metodických důvodů význam zástupný[3] (hoch je u stroje, otec je na zahradě: je tu zastupuje, respektive může zastupovat slovesa významově plnější, totiž stojí[3a], leží, pracuje atd.) a význam existenciální (spravedlnost jest = existuje).

[131]I v oblasti vlastního sponového významu máme však významové odstíny: Vedle naprosté lexikální nulovosti v typech malachit je nerost, otec je chudák, nemocen… máme sponu s resultativním významem (už nepříznakový typ otec je krejčí/krejčím lze tak chápat — viz dále v druhé části —, ale hlavně bratr je vojákem), s nímž se úzce stýká omezovací (vymezovací) typ je vojákem celým srdcem — dále konklusivní (zjišťovací) typ to jsou letadla, kosi — a konečně typ ekvivalentní víra je síla, ‚la maison‘ je dům… Spona ve významu resultativním, konklusivním a ekvivalentním má už ráz tak zájmenný (zástupný) jako ve výše zmíněném typu otec je na zahradě, protože se na ni lze dívat jako na zástupce slovesa obsahu zřetelnějšího: bratr se stal vojákem; to hučí letadla, to zpívají kosi[4]; víra znamená sílu, la maison znamená dům.

Důsledkem této přísudkové, aktualisační závažnosti spony je to, že je nutná u přísudkového jména.

Proti tomu lze namítnout, že přece máme jazyky „bezesponové“: ruštinu, litevštinu, maďarštinu, hebrejštinu… Proti našemu med je sladký je rus. mjod sládok, lit. medus saldus, maď. a méz édes, hebr. d^ebáš máthók.[5]

To je sice pravda, ale stačí zběžný pohled na případy beze spony a zjistíme, že vynechávání spony je ve všech jazycích — počítajíc i její občasné vynechávání v jazycích „sponových“ — omezeno

1. na případy časově a způsobově bezpříznakové, tedy na označení prosté platnosti obecné (mimočasové), t. j. vyjadřované v přísudcích skutečně slovesných oznamovacím způsobem času přítomného (indikativem praesentis), t. j. tvarem co do označení času vlastně bezpříznakovým;[6]

2. na označení situační platnosti jen v praesentě — otéc (tepér’) bólen — tedy v téže formě jako výše 1. Takovéto „výjevové“ praesens zastupuje ve vypravování časově příznakové praeteritum. Proto je možný i výše zmíněný nesponový typ kluk (nebyl) nikde, vše (bylo) marno.

[132]Jinak není možno vynechat sponové sloveso, jde-li o časové zařadění[7] nebo jde-li o jiný způsob než prostý oznamovací, na př. v ruském mať bylá by bol’ná.

Gramatická osoba vyplývá i v případech beze spony ze souvislosti. U 1. a 2. osoby je vyjádřena zájmenem osobním, může tomu tak být i u osoby třetí. Osobní zájmeno přejímá tak v jazycích bezesponových alespoň některé úkoly slovesa sponového: co do své sponovosti jsou české jsem ve větě jsem nemocen a ruské ja ve větě ja bólen synonymní.

Není proto divu, že v některých jazycích „bezesponových“ se nakonec sponová úloha osobního zájmena stává hodně výraznou, že se vyvíjí spona zájmenná. Tendenci k zájmenné sponě vidíme na př. v hebrejštině, vzniká ze zájmena 3. osoby, mužského i ženského: hábhémá^h thórá hí „dobytek je čistý“ (doslova „dobytek čistý on“), dokonce až aní hú aní „já jsem já“ (= já on já), attá^h hú adónáj „ty jsi pán“ (= ty on pán).

Zevšeobecnění 3. (t. j. nepříznakové) osoby pro sponovou funkci tak příliš nepřekvapuje: 1. a 2. osoba se ve zdůraznění stejně vyjádří příslušným osobním zájmenem. Srov. i ruské rázve on mudréje čem já jest? nebo francouzské c’est moi, toi, lui, elle, nous, vous.

Shrnujeme: Mimo případy časové a modální bezpříznakovosti nelze se bez spony jako nositele přísudkových, aktualisačních kategorií vyjádřit — nebo lépe: může chybět jen v té míře, v jaké chybějí i jiná určitá slovesa; lze mluvit jen o situační elipse, na př. v typu já nic, já muzikant; my o vlku a vlk za humny… Ale v zásadě je přísudek vždy slovesný, alespoň sponově, a musí jím být tehdy, když se vyjadřují přísudkové kategorie příznakové: příznakový čas a jiný způsob než oznamovací.

 

2. Přísudkový (doplňkový) instrumentál

Substantivní a adjektivní přísudek (často též zvaný doplněk), který je sponou uváděn, je dvojího rázu. Ukazuje to už jeho tvar: otec je krejčím//krejčí.[8]

Nehledíme tu k případům doplňku neshodného (ta rána je bičem). — O doplňku adjektivním viz níže.

S jednoho hlediska jde o zařazení pojmu užšího rozsahu do pojmu [133]druhu, o zařazení do skupiny: malachit je nerost, pes je zvíře, otec je krejčí, je Čech…, tedy o typ

Nazveme toto hledisko objektivním (logickým).

V některých případech lze však uplatnit i hledisko subjektivní: jde spíše o vytčení jednoho ze znaků psychologicky bohatého, ale rozsahem úzkého pojmu otec (= můj otec!), tedy o proces opačný:

Běží-li opravdu o vytčení (o přisouzení) znaku, zejména o upozornění na okrajový znak v psychologickém pojmu otec, na znak nesouvisící objektivně těsně s podstatou pojmu, na znak těsně nezasažený, přechodný, nově nabytý (tedy mající dokonce výsledkovou, resultativní povahu), užije se u přísudkového podstatného jména instrumentálu.

Instrumentál dostává tak povahu subjektivně přisuzovací, příznakově přísudkovou, a to hlavně u jmen podstatných.

U přídavných jmen není totiž potřeba zvláštní přísudkové formy tak naléhavá. Ve spojení „substantivum - spona - adjektivum“ nemůže totiž dojíti ke kolisi pojetí podmětového a přísudkového — adjektivum může být v takovém spojení jen přísudkem.

Setkáme se ovšem i tu s typem s hlediska psychologického jsou bezpodmětými věty jednočlenné vesměs (viz níže sub B1), kdežto typ obraz je zřejmě složitým (Šalda) je dosti vzácný; zvláštní příčinu má 7. pád v typu profesoru Zachariáši byl náhle pokoj příliš malým (sr. níže).

Přechodnost znaku, upozornění na časovou měnnost adjektivního přísudku se naznačuje t. zv. jmenným tvarem adjektivním. Zejména se však tímto jmenným tvarem vyznačuje relativní povaha adjektiva, t. j. vyžadující další určenost (zejména předmětem), tedy případ, kdy je nikoli absolutním udáním znaku podstatného jména, nýbrž jen transitním mostem od substantiva k substantivu, kdy udává vztah mezi dvěma substantivy. O tom ve studii samostatné.

A. Že je užití instrumentálového tvaru subjektivní, o tom svědčí:

1. Střídání nominativu a instrumentálu v týchž typech, někdy dokonce nadto v téže větě:

Zlomená duše je výkřikem z její naléhavé rozhodnosti a osudnosti, odvážný, osvobodivý čin sebezáchovy; — neboť sloupem byl a jest, třebas puklý; — Čech je spíše malířem slovesným než básníkem, více idylikem než epikem, spíše retorikem [134]než myslitelem — (o dvě věty dál): Čech byl právě více malíř slova než básník, spíše umělec popisný než přísný epik… (příklady vesměs ze Šaldy).

2. Užití nominativu přes zřejmou vytýkavost (nejde o prosté zařadění do pojmu druhu):

Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto; — nám, potomkům starých … rodů, je jméno závazek; — pro obě jsem jakýsi Bůh (vesměs Bass); — Myslí hořce a podivně tento člověk, jehož je ona zákonná žena (Nový).

Nepatří sem už typ Veselý nebyl herec z povolání; profesor bude dokonalý; byl dobrý učitel a pod. — Tu všude jde o příklon k typu jako učitel byl (je, bude) dobrý, tedy o kvalifikaci. Ta bývá vyjadřována nominativem zpravidla. V krajním svém typu to je (bude, byl) profesor (i ve smyslu přeneseném) se stýká s tím, co jsme nazvali „zařaděním do skupiny“.

3. Dokonce i když přísudkové jméno předchází (srov. níže B1), bývá někdy v nominativě:

boháč musí být a člověk znamenitého vkusu (Bass)[9]; — též v typu, pro nějž Šmilauer (Skladba 151) volí heslo mrzkostí jest klaněti se démonům, tedy když podmětem je vazba infinitivní: jediné umění je rozdávati sebe; — není hřích přijímati cizí životy… (obé z Olbrachta; proti obvyklejšímu typu tamtéž není tvou svatou povinností pomoci mi?).

4. Instrumentál bývá hlavně tehdy, je-li subjektivnost úsudku výslovně naznačena (dativem zřetelovým a pod.):

Báseň Snad potom jest mně … mezníkem v díle Březinově (Šalda); — u Mrštíka Praha není pouhým útvarem hmotným, nýbrž bytostí osobní a mravní (týž); — utrpením dvojitým a trojím jsou mně tyto řádky (týž; zde ovšem nadto přísudek předchází, viz níže B1); v instrumentále bývá někdy i doplněk adjekvitvní: bývalo jí nepochopitelným (Nový) — ba dokonce i u Bassa, který má vůči instrumentálům jistou nechuť: profesoru Zachariáši byl náhle pokojík příliš malým, ačkoliv tu vlastně přistupuje ještě pojetí výsledkové (viz níže B2).

Sem patří i užití instrumentálu při popírání. Zápor je již svou povahou důraznější, naléhavější, a tudíž příznakově vytýkavější než klad.[10]) Dá se snad tedy častější frekvence instrumentálu v přísudku už předem uhádnout, ale nemohu bohužel posloužit poměrnou frekvencí obou typů.

[135]B. Objektivní podmínky užití instrumentálu dají se tedy stanoviti — mimo poukaz na zmíněnou jeho subjektivní vytýkavost[11] — takto:

Přísudkového (doplňkového) instrumentálu se užije

1. především tam, kde je zapotřebí na přísudkovou platnost podstatného nebo přídavného jména upozornit. Zejména tedy, když přísudek předchází:

typ umělcem je každý pravý řemeslník; — kavalírem je Šuhaj (Olb.); — překrásným dokladem je… (Šalda); základem obrazu je barevný postřeh zrakový (týž); vlastníkem všeho je stát (týž); jako je pokrokem křesťanství proti antice (týž); lidé to šli ulicí, lidé, jako jedním z nich byl on (Olb.) atd.

Srovnej, jak by se mohl změnit smysl některých dokladů, kdybychom nahradili instrumentál nominativem: umělec je každý pravý řemeslník by se mohlo rovnat větě umělec je každý pravým řemeslníkem; věta jako je pokrok křesťanství proti antice by byla bez dalšího kontextu nejasná; ve větě vlastník všeho je stát bylo by možno hledat i význam vlastník všeho toho je státem…

Sem patří i celý typ mrzkostí je klaněti se démonům, hříchem je nedbati napomenutí rodičů, o něm už srov. A3.

V tomto postavení bývá doplňkový instrumentál i u jmen přídavných: jedním z nich byl on; chceme dospět ke konečnému cíli, kterým je pravé štěstí; není podstatnou námitka, že u adjektiv instrumentál nebývá; s hlediska psychologického jsou bezpodmětnými věty jednočlenné vesměs…

Instrumentál tu pojetí přísudkové už napřed vyznačuje a usnadňuje obsahové pochopení: netřeba čekat na úplný kontext.

2. Instrumentálu se užívá tam, kde jde o vytčení novosti znaku, o jeho nabytí, kde tedy jde o pojetí výsledkové: bratr je vojákem, úředníkem, pan NN je teď zedníkem atd.

Toto výsledkové pojetí je do značné míry subjektivní. Lze sem na př. beze všeho zařadit alespoň první dva příklady z pozn. 11. Subjektivní je tedy i jeho naznačování zvláštním (instrumentálovým) tvarem. Na druhé straně lze přesto říci, že čím je výsledkové pojetí zřejmější, tím nutnější je instrumentál.

[136]Je to vidět na větším výskytu 7. pádu po těch slovesných tvarech, u nichž se resultativní povaha — pravděpodobně pro jejich původ — dosud cítí: po infinitivu (lze říci je dělník, úředník…, ale tíže už být dělník, úředník… je těžké) a pak zejména po futuru budu; — nehledě k historii tohoto tvaru, vyjadřuje už sám budoucí tvar[12] novost a nabytí nějakého znaku.

Výsledková povaha jistých sponových přísudků,[13] ať už vyjádřená 7. pádem (po př. předložkou za s pádem 4.: řeřicha nám bude za koření), či tvarově bezpříznaková, vyjádřená nominativem, je patrna i z toho, že s obráceného hlediska (vyjdeme-li od přísudku jakožto od podmětu), stane se z původního podmětu určení původu: je z něho voják, z bratra je úředník, z pana NN je teď zedník, z řeřichy bude (budem mít) koření atd.

Ještě patrnější je resultativní platnost instrumentálu u přechodu ze stavu do stavu, vyjádřeného i významově určitější sponou: bořitelé se stali aktivisty — z bořitelů se stali aktivisté (Šmil. 331).

*

Tím se však dostáváme k resultativnímu, po př. i jinému instrumentálovému doplňku (= přísudku) u jiných sloves sponových, sekundárních sponových sloves, jež konkurují se sponou primární.

Jsou jich dvě řady, obě předmětové a podmětové:

1. Resultativní sponové sloveso státi se. Vyjadřuje se jím výsledkovost (nabytí nějakého znaku) už v samé sponě. V některých jazycích se obě sponová slovesa (stát se — být) tvarově doplňují (srov. latinské esse-fui). Ostatně i význam slovanského býti, budu byl původně státi se, stanu se.

K čistě resultativní sponě státi se se přimykají spony značící nabývání nějakého stavu, zůstávání v něm nebo přestání nějakého stavu:

učit se (být) dobrým krejčím, (začít být…), zůstat, přestat být…

Lze je nazvat fázovými sponami a jsou na přechodu ke sponám dále v odst. 2, protože jako fázová nebo modalitní slovesa mohou (nebo musí: pak ovšem ztrácejí přímý charakter spony) vystupovat přímo vedle infinitivu slovesa býti:

přestaň být hloupý(m), přestaň být ševcem : zůstaň hodný(m), zůstaň dobrým člověkem (být neobvyklé); učil se být skromný(m), učil se krejčím.

[137]2. Modalitní sponová slovesa zdáti se (jevit se, cítit se) udávají jistou modalitu slovesa býti.

Někdy je to výrazně naznačeno přítomností infinitivu býti: zdál se být malý; zdá se býti i příliš dlouhým, i příliš krátkým (Nový); vše se zdá býti beznadějné (týž) … (být je tu časté zvláště na Moravě).

3. Konečně je třeba uvést i předmětové podoby dosavadních sponových sloves:

k býti je to míti (otce měl krejčím);

ke státi se čím — učinit, zvolit, jmenovat čím[14] (zvolit zač);

ke zdát se (být) čím//co — pokládat, považovat, chápat, cítit zač (po př. jako).

Trpné tvary těchto sloves předmětných jsou opět souznačné s původními slovesy podmětovými: a slovo tělem učiněno jest… (= stalo se).

Doplněk[15] typu stát se — učinit čím (a narodit se čím) je výrazně výsledkový. Tážeme se naň otázkou kým, čím, jakým (být zvolen zač?): Je vyjádřen 7. pádem zpravidla, ač nejsou vyloučeny typy:

stalo se jí zřejmé, že…; jeho zrak se stal ostřejší — ba dokonce i káva se stávala hnědá (když se do ní přilévalo mléko).

U zdát se (být) čím//co, cítit se opuštěn//opuštěným a též u zůstati opuštěn//opuštěným (zůstat mládencem/za mládence — s rozdílem významovým) nacházíme opět 1. a 7. pád vedle sebe.

[138]Ovšem jenom u adjektiv. Jen po zdát se být se setkáváme někdy s 1. pádem i u substantiv: zdál se být hlava rodiny a zatím…

A právě poněvadž tu jde o spojení, alespoň pomyslné, s infinitivem býti, je i u adjektiv 7. pád častější než u finitních tvarů slovesa býti: u infinitivu býti se více cítí výsledková povaha.

Vyšetření povahy doplňkového instrumentálu po slovese býti podává klíč i k těmto případům sekundárnějším.

 

Pozn. Citace autorů pocházejí z excerpt k seminárním pracím posluchačů pedagog. fakulty olomoucké, J. Sedláčka (Bass), Vl. Morkese (Nový), Z. Hofmanové (Olbracht) a D. Tomečkové (Šalda).

---

[1] Někdy se tato nejistota projeví dokonce neústrojnou pausou po byl. Normální, ústrojná pausa bývá (byť i skrytá) mezi výrazem podmětovým a přísudkovým.

[1a] Snad pro příznakovou povahu plurálu jako mluvnické kategorie proti singuláru — a pak ovšem, když je shoda znemožněna už předem instrumentálovým tvarem přísudku.

Také příznakovější vyjádření rodu u podmětu má za následek tendenci po shodě sponového slovesa s podmětem: ta dcerka byla pěkné kvítko, otec byl hotová hromádka neštěstí (byla však není vyloučeno), jeho matka byla pravý obr (ač je možné i jeho matka byl pravý postrach pro kluky) … proti to děcko byla hromádka neštěstí, jeho život bylo jediné poblouznění, jeho studium byl velký omyl, jeho námaha byla//bylo počínání tragické, to pole byl//bylo velký přínos atd. (při doplňkovém instrumentále se ovšem spona shoduje s podmětem). — Všimneme-li si citovaných příkladů na shodu s podmětem, vidíme, že tu jde ne o čistě nulový lexikální význam (vlastní sponový význam) sponového slovesa, nýbrž o význam buď přímo resultativní nebo resultativnímu blízký. Srov. proti tomu Šmelc bylo velké vojenské cvičiště, Syrakusy bylo (řidč. byly) velké město na Sicilii (a zase: Řím byl toho času hlavním městem… je jednak příznakověji rodové, jednak není sloveso sponové lexikálně nulové, klasifikační, jako v typu malachit je nerost). Viz o slovníkovém významu spony ještě níže.

[2] Stojí tedy sponové sloveso jako mluvnická kategorie na opačném pólu než nulový tvar sloves významových, totiž infinitiv; ten je závažný zase jen významově, je to soustředění jen významové náplně, kdežto mluvnicky je neutrální.

[3] Srov. i I. díl Havránkovy Cvičebnice jazyka českého, str. 29. Skutečný rozdíl mezi typem otec je nemocen/krejčí(m) a otec je na zahradě tkví v tom, že přísudek nemocen/krejčí(m) je inherentní, vnitřní (vytýkáme jeden ze znaků pojmu „můj otec“), kdežto přísudek na zahradě, u stroje je relační, externí, vnější (pojem „můj otec“ se uvádí ve vztah s nějakou ideou nebo okolností zevnější, nespjatou podstatně s pojmem „můj otec“, s okolností, která se ani přechodně nestává jedním ze znaků pojmu „můj otec“.

[3a] V některých jazycích se slovesa státi (stojím) a býti tvarově doplňují, tak na př. v italštině, a zejména ve španělštině.

[4] Mluvnicky se sice oba typy rozlišují: 1. to hučí letadla je zjištění podmětu (letadla) k přísudkovému znaku (hučí), to se pokládá za zdánlivý podmět (za navázání na situaci, Šmil. 30; za původně deiktickou interjekci upozorňovací, Trávníček II, 528); je to vlastně ekvivalent přísudkového slovesa: to hučení, toto, co hučí = letadla… 2. V typu to jsou letadla se to pokládá obecně za podmět. — V rozboru „psychologickém“, pro stavbu věty závažnějším, oba typy však splývají (letadla je vždy t. zv. psychologický přísudek, t. j. jádro výpovědi).

[5] I máthók d^ebáš, resp. se členem had^ebáš máthók, máthók had^ebáš. Přívlastkový vztah je vyjádřen přítomností členu určitého u obou členů výrazu nebo postposicí adjektiva (pak rozhoduje o platnosti jen kontext).

[6] To je tedy důvodem k tvrzení, že případy typu otec je kuřák a otec kuřák (beze spony) se podstatně neliší.

[7] Tehdy může jít jen o vypuštění slovesného tvaru, jenž by se jinak opakoval anebo který jinak plyne ze souvislosti, jako je to možné i u slovesa významového, srov. rus. mať jego bylá v fábrike a otec (byl) bólen.

[8] Že i nominativ je na označení povolání možný, ukazují (jen namátkou vybrané) tyto citace z Olbrachta: tvrdí, že není herec; také jeho žena byla vědma — a zvláště z E. Bassa: můj otec byl vyšší úředník; otec byl původně virtuos na klavír; kdybych byl básník nebo muzikant:… 1. pád je vůbec spíše příznakem jazyka hovorového, 7. knižního.

[9] V jazyce mluveném je tento typ běžnější, protože přísudková platnost substantiva je vyznačena větným přízvukem. V jazyce psaném bývá však zvuková linie věty automatisována tak, že větný přízvuk bývá na konci (spojen s jádrem výpovědi).

[10] Na tuto okolnost upozornil v diskusi o této otázce na schůzi linguistického odboru filosofické fakulty university Palackého kolega Ilek.

[11] Myslím tu na hojné vytýkavé případy k typu A2, ale i případy z typu A1 (někdy zároveň = B2): Březina je především básníkem vůle; je (Růžena Svobodová) básnířkou nobilisace lidské duše; jako by byla (Hana Kvapilová) v jádře něčím jiným než herečkou; láska je cestou ku štěstí; právě tento list je bezděčnou příčinou čehosi… (vesměs Šalda). — Hlavně jde o typ z počátku byla práce veselou hračkou, ale k poledni opravdovou rachotou (Nový).

[12] Srov. i Šmilauer, Skladba 152.

[13] Sem patří i typ bylo (bude) pravdou, kde bylo (bude) = zůstalo (stane se) — rozdílný od trochu afektovaného, jakoby knižně zaměřeného typu to je (není) pravdou, je-li výrazem pouhého zjištění: přicházely okamžiky, v nichž pochyboval o všem, co se mu vybavovalo, a bylo pravdou pouze to, že kamarád Klement zastřelil Koubka a sám byl popraven. A bylo pravdou toliko, že ze staré setniny zůstalo 12 lidí (Nový) — proti tamtéž: je to pravda, že jsem ho zastřelil? — Srov. podobně z Olbrachta: podal jakési zprávy o dívčině pobytu, které již ani nebyly pravdou.

Oprávněn je též 7. pád v typu pravdou je pouze to, že…; nabízí se tu též pojetí resultativní a nadto přísudek předchází.

[14] Určení po jmenovati koho jak, jmenovati se jak je třeba pokládat za adverbiální určení způsobu: jak se jmenoval? Jmenoval se hezky, Miloš (aposičně lze rozvést adverbiální určení zase jen zpřesňujícím určením téhož rázu). Srov. hlavně jasný rozdíl mezi doplňkem jmenovali ho starostou (= ustanovili ho) a adverbiálním určením jmenovali ho starosta (= říkali mu…).

[15] Tento doplněk po sponových slovesích (doplnění sponového slovesa) se právem lišívá od doplňkového určení (doplňku určujícího): doplňkové určení je vždy komplexní (= dvojité, dvojaké) povahy — je přívlastkem vztaženým přes sloveso; přitom se závislost na slovese cítí normálně silněji (jakožto okolnostní určení na otázku jak — srov. i citovanou Havránkovu Cvičebnici I, str. 83—84) než závislost na příslušném jméně.

K doplňkovému určení patří ovšem i typy rukávy mu udělal moc dlouhé (proti doplňku: udělal ho delším, šťastným…), uviděli chlapce utopeného, viděli ho vcházet do dveří atd.

Šmilauer (Skladba 144) rozšířil pojem sponového slovesa na rozsáhlou řadu případů typu měniti něco v něco. Tyto případy se dají vyložit lépe jako příslovečné určení výsledku: sestavil kostky v zámek, uvil květiny do nádherné kytice (s opačného hlediska vznikne určení původu: sestavil z kostek zámek, z květin uvil nádhernou kytici). — Trávníček (Mluvnice II, 162) naopak zúžil pojem tohoto doplňku (= přísudkového jména) na jméno po vlastní sponě býti. Jména po sponách sekundárních, i velmi silně konkurujících se sponou býti (stát se, zdát se), pokládá za určení „dějového obsahu“; pro školské cíle vhodné.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 7-8, s. 127-138

Předchozí Rudolf Havel: Poznámky ke kritice textu „Babičky“

Následující Miloš Dokulil: Kamenolom