Dodatky k dřívějším výkladům

vm. (= Václav Machek)

[Short articles]

(pdf)

-

Smldí (XXX, 62). Uvedli jsme, že u Hanáků se jistá úprava mužských vlasů, sahající do týla, zvala smrďénka. Pan L. Kunz, učitel ve Šlapanicích, zná z Osíčka u Bystřice pod Hostýnem přirovnání dej se ostříhať, máš to už jak smrdí, lidu už nejasné, nicméně stále se držící. — Plenný. Podoba pliný (XXVIII, 62) je známa též u Havlíčkova Brodu: letos bylo plynné žito = hodně sypalo (Lid. noviny 6. 11. 1942). — Zachrouti atd. (XXX, 59). Pan Lad. Lukáš, ředitel měšť. školy v Loukově u Semil, zná chrouti se v uvedených významech též z libáňského okresu u Jičína. V Loukově se často užívá slova zarachat = založit, ztratit: zarachal to někde a nemůže to nalézt. Naproti tomu chrastiti na Libáňsku znamená krásti: v noci šel s klukem do sadu chrastit. K tomu dodávám, že v mém rodišti na Hořicku totéž slovo znamená lakotně spořit, hladovou lakotností si zvětšovat majetek (už nachrastil dost), nikoli krásti. — Krondaro (XXX, 141) bylo známo též na Tišnovsku, jak svědčí paní odb. učitelka Hedvika Sedláková z Brna. Pro rčení krom tý (drahý) duše nalézám nyní dva doklady v knize Fr. Jílka-Oberpfalcera Jak žili naši otcové (Vrchlabí 1946) 21. Pan univ. prof. Fr. Novotný z Brna mě upozornil na toto: mluví-li se o kněžích něco velmi nelichotivého, vkládá se ve východních Čechách obdobně krom toho posvěcení (: on je — k. t. p. — lump); totéž zná p. univ. prof. J. Macůrek od Holešova a paní H. Sedláková z Tišnovska. Výraz neuroku žije i na Slovácku, pan prof. Fr. Svěrák jej zná z Kyjovska: neuroku, to je tlusťučké diťa; „jeden hoch dostal docela přezdívku neuroček, protože nad ním často říkali neuroku“. — Kocanda (XXXI, 87). Pan K. Rodina, říd. učitel v. v. v Plzni, píše m. j.: „U nás na Plzeňsku Kocandy nejsou. Nejbližší Kocandu máme až za Rokycany, již v nářeční i kolonisační oblasti středočeské. Máme dosti důvodů se domnívati, že na Plzeňsko přicházeli kolonisté z Bavor a Horní Falce, tedy z krajů, kde slovo Kotsatten nebylo známo. Původ toho jména se jistě dávno zapomněl a soudím, že většina nynějších Kocand prostě přejala název od podobných osad starších. Ve všech dobách se ráda brávala [19]místní jména ze staré hotové zásoby. Tento zvyk je dosud živý. V Plzni i v okolních obcích vzniklo za mé paměti mnoho nových osad a nová jména se pro ně vždy nehledala. V samé Plzni máme Petřín, Karlín, Karlov, Slovany, Stromovku, Vyšehrad; býval i Žižkov a Smíchov, ale tyto názvy se ztratily, jakmile tyto osady pozbyly své osamělosti.“ Pan V. Deyl, spisovatel v Praze, vyslovil pochyby o správnosti mé domněnky. Zdůrazňuje zvláště to, že se jméno Kocanda vyskytuje i v krajích úplně českých, „kde jistě nebylo německých přistěhovalců a kde se nemohl ani vliv němčiny nijak podstatně uplatňovat.“ Ale já jsem vyslovil domněnku, že ta slova mohli snadno přenášeti všelijací světoběžníci, ovšem — rozumí se — naši lidé. Dále uvádí p. D., že „slovem kocanda bylo také označováno sedátko pro kočího umístěné před předním čelem formanského vozu, zvané též kozlík“; v tomto významu ho i sám užil v knize Ptačí stopou (1942) 91, (²1946) 98. Ten význam se dá snadno vyvodit z významu slova kocanda č. 2 (vozík, bryčka) jakožto synekdocha (část místo celku), ale bude asi místní, málo rozšířený; v slovnících uveden není. Pan D. se domnívá, že zvláštní oddělená místnost v zájezdních hospodách, vyhrazená formanům, „formanka“, mohla se nazývat i kocanda: „formani v ní seděli důvěrně vedle sebe a vyprávěli si jako na kocandě (na kozlíku)“. To je sice možné, ale přece je mi těžko pochopiti, že by se takové slovo mohlo pak přenášet na celý dům, dále na mlýny a jiné samoty nebo i na celé ulice, kde hospod formanských ani jiných nikdy nebylo. — Mou domněnku o zakončení -nda z -nina (u slova kocanda č. 3) podepřel pan Jar. Horný-Nauman, spisovatel v Budňanech: „Pamatuji se, že mě jako dítě velmi zajímalo babiččino vyprávění, jak dělali v roce šestašedesátém cupandu pro raněné vojáky. Vím ještě dobře, že maminka babičku opravovala, že se neříká cupanda, ale cupanina“. Hanlivé -anina je též v polštině: babranina, bieganina, gadanina, pisanina. „Dává výrazům odstín pohrdání“, praví Ułaszyn v kolektivní Gramatyce j. pol. (1923) 229.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 1, pp. 18-19

Previous Karel Engliš: Logická skladba českého jazyka

Next Bš. (= Josef Beneš): U sluncí a U Slunců