Vlaštovky se vracejí

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

František B. Vaněk, Vlaštovky se vracejí. Kniha pamětí. Vydal r. 1946 Československý Kompas v Praze. 208 stran.

V XXVI. ročníku (1942) na str. 197—204 přinesla Naše řeč rozbor knihy F. B. Vaňka „Na krásné samotě“ a jeho autor Karel Sezima tam s radostným uznáním přivítal vzácné vlastnosti lidské i umělecké, kterými toto dílo vyniká. Tehdy už byl F. B. Vaněk, sedmdesátiletý kněz, uvězněn gestapem; za necelé tři čtvrti roku po svém zatčení pak zemřel v Dachau (1. IV. 1943). Kniha „Vlaštovky se vracejí“ tedy vyšla až po jeho smrti a je to jen polovice vzpomínkového díla, které Vaněk hodlal vytvořit. Vydavatel dr. Jan Menšík, synovec zesnulého spisovatele, měl k ruce hotovou část rukopisu, kterou se mu podařilo zachránit před německou policií, a mimo to podle pokynů svého strýce užil některých jeho starších článků, porůznu otištěných po časopisech. Vznikla tak kniha trochu nestejnorodá, neboť vedle příběhů a charakteristik vzpomínkových obsahuje i jiné útvary, někdy rázu spíše traktátového. Ale všechny ty milé vlastnosti, o kterých psal již Karel Sezima, shledáváme i v této knize: svěží dar vyprávěcí, dobromyslný a působivý humor, umění živé charakteristiky, idylicky naladěný pohled na svět a ušlechtilou moudrost kmeta vyrovnaného se životem i s lidmi. Zájem autorův se obrací stejně k lidem z přímého sousedství a k jejich osudům, jako k osobnostem známým z veřejného života, z oblasti duchovní i umělecké. Proto se tu setkáváme i se jménem Otakara Březiny, Františka Bílka, Petra Bezruče, Jindřicha Š. Baara, kardinála K. Kašpara, prof. D. Orla a mnoha jiných. Drobné, veselé i tklivé příhody se střídají s vážnými úvahami rozsuzujícími a hodnotícími lidi a události. Ale celkovým svým rázem je tato nová a poslední kniha Vaňkova přirozeným pokračováním knihy „Na krásné samotě“, a proto na ni doplňkem k rozboru Sezimovu touto stručnou zprávou upozorňujeme. Je ovšem těžko dodat k onomu bystrému a všestrannému rozboru něco nového, neboť všechno to, co K. Sezima řekl o „Krásné samotě“, platí také o „Vlaštovkách“, počítajíc v to i konečné celkové ocenění Vaňkova vypravěčského umění. Také tyto vzpomínky byly psány jakoby „procul negotiis“ a připomínají ráz starých selanek, které se stařičký autor pokoušel oživit aspoň v „perníkové chaloupce“, domku to, jejž si postavil v zahradě svého děkanství. Tam nejraději pracoval, tam ochotně zval sobě milé hosty, neboť v perníkové chaloupce bývalo kouzelně krásné posedění i popovídání, „kdy kolovrat maminčin zpívá Erbenovu baladu, malované džbánky na zelené polici vypravují o medovině, kterou oslazovaly život předků, všechno dýchá starými zlatými časy, kdy český lid nemučily problémy dneška — — —“ Je tu i týž průzračně prostý a přitom velmi sugestivní sloh rozeného vypravěče, osvěžený působivými [171]obrazy, často po způsobu jadrného vyjadřování lidového. Věty jsou většinou stavěny volně a pružně, s půvabem nepředstírané starosvětskosti. Jen zřídka se autorovo pero, zvyklé psát kázání a náboženské úvahy, rozběhne na složitější periodu, jako je tomu na př. na str. 15:

Komu touha po domově, po rodném krbu a po teplém srdci matčině vychladla třebas jako láva Vesuvu, která mu někdy mocně jeho prsa zahřívala, ale kterou již dávno vychrlil, daleko zahodil, na Štědrý večer se nepoznává: tvrdá kůra v srdci puká, pod ní jako zázrakem vyskakují pomněnky a nezabudky, rozkvétají jarem a vábí nejsladším medem.

Ale to jen tu a tam; vzápětí Vaněk své vyjadřování nadlehčuje do klidných a průzračně jasných větných útvarů, jako je vidět hned v textu následujícím za onou periodou:

Není Štědrý večer a nemám pera Muchova. A přece, vlaštovky mé, vraťte se z krásnějších a teplejších dob do podzimu života, zastavte se na chvíli, zašvitořte jedna, posteskněte si druhá, přileťte, když vás chce srdce touhou roznícené pozdravit a chudé pero nakreslit.

Ty pomněnky a nezabudky i ty vlaštovky, to jsou vzpomínky na domov, na minulá léta života. A vlaštovky se vracejí. Nejstarší z autorových vzpomínek zalétají až do doby dětství, k těžkému životu venkovských rodičů a k obětem, které otec i matka přinášeli, aby synek mohl studovat. „Dokončil jsem primu,“ vypravuje autor, „a maminka chvátala jak v kuchyni, v stodole, při stavbě, tak i na louce a na poli; vždycky letěla z práce do práce, od úst si utrhávala, na sebe nový hadr nikdy nekoupila. Její mozoly a její modré milé oči byly dukáty, za které jsem vystudoval celé gymnasium.“

Z těchto i ze Sezimových ukázek je také vidět, že F. B. Vaněk nevyhledává umělých prostředků k osvěžení větné stavby. Takřka napořád se u něho vrací paralelní stavba vět, spojená často s opakováním stejných slov, a skládání vět z výrazů stavěných v oposici. Oba ty způsoby zároveň poskytují autorovi možnost vyjadřovat se s úspornou, a přece barvitou stručností. Na př.:

Se strachem jsem šel spat, se strachem jsem vstával, strach mě táhl násilím do školy, protože první hodinu jsme měli profesora Malého na zeměpis. Čekal jsem, že mě bude rázem vyšetřovat, ale nevyšetřoval; čekal jsem, že mě aspoň vyvolá, ale nevyvolal. Jeho nevšímavost se mi však zdála úmyslná, vypočítavá, nemilosrdná jako ruka, která chce udeřit a udeří, ale má na tu ránu času dost, chce napřed svou oběť potrápit. Hodina se odplížila, ale rána nedopadla — — (20)

Ty oči profesorské jen hrozily, ale matčiny — ty bolely! (21)

[172]Oheň je zlý dravec, čím více se nají, tím více hladoví, tím více se jeho tesáky ostří a jazyk vyplazuje. Nic na to nedá, že se chaloupka v děkanské zahradě chvěje strachy, když hltal do sebe dům až u Půlpytlů. Nic na to nedá, že je pěkně oblečena po staročesku, s vymazanými trámy odzdola nahoru, a tam že si otočila kolem krku ochoz jako krejzlík, nic na to nedbá, že několik století vstává z hrobu a okříká ho (48).

Ten nemódní, ale milý starosvětský ráz dýchá i z líčení přírody, jimiž F. B. Vaněk rád přerušuje proud svého vypravování a jež se často uchylují k docela nehledané personifikaci, na př.:

Vyšli jsme do vlahé noci. Měsíček stlal nám na cestu stříbrný koberec, vodotrysk svým neúnavným rytmem vyskakoval a koupal si své stříbrné vlasy na vlnkách bazénu a listy akátu, pod nimiž svítily bílé hrozny květů, šeptaly nám u vrat dobrou noc. (63)

A jak průzračně čistý je Vaňkův sloh, tak čistý je i jeho jazyk. Nevíme ovšem, do jaké míry má zásluhu o to sám vydavatel; ze srovnání ukázky rukopisu s konečnou úpravou vytištěnou v knize je vidět dost změn, týkajících se ovšem hlavně stránky čistě mluvnické. Ale ať tak nebo onak, čtenář všímající si také stránky jazykové čte s potěšením celé stránky bez mluvnických chyb — a to je zjev, který u nás stále ještě zasluhuje zvláštního upozornění.

Nejvíce ze všeho však dojímá hrozné dovršení lidského osudu Vaňkova, vypsané v několika jeho posledních dopisech z vězení a v poznámkách vydavatelových. Daleko od svých milovaných knih a přátel, daleko od líbezné „perníkové chaloupky“ v krutém nacistickém prostředí německého koncentračního tábora umírá více než sedmdesátiletý kněz před dokončením díla, které ještě připravoval. „Sedmdesátka drží vždycky už v ruce nůžky, kterými, než se kdo naděje, přestřihne nit života,“ napsal sám sobě jako bezděčnou věštbu vlastního osudu. Tak se toto jeho poslední dílo „Vlaštovky se vracejí“ stalo zároveň odkazem národního mučedníka a vzpomínkou na doby, které se samy už nikdy vrátit nemohou.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 9-10, s. 170-172

Předchozí František Horečka: Nové dodatky k Nářečí na Frenštátsku

Následující Antonín Špale (Bechyně): Biblická dějeprava Starého i Nového Zákona pro školy obecné