Klasobraní ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

VII.

Letos se po čtvrté vydal na pouť ke čtenářským srdcím úpravný malý misál, vzpomínková kniha někdejšího příslušníka katolické Moderny let devadesátých z kruhu Kuldova, F. B. Vaňka, „Na krásné samotě“[1]. Idyla z Českomoravské vysočiny. Dějištěm má jeden ze zbytků ráje na zemi, půvabný horský kout Křemešník vysoko nad Pelhřimovem. Je to dědinka, vlastně sa[198]mota v kraji skalnatém a lesnatém s hlubokými horskými perspektivami. Není tam dohromady než poutní kostelík s ambity, fara a jednotřídka, dusně přeplněná dětským národem z okolí.

Fara se přikrčila v pravém úhlu ke škole, budově panštější, protože o něco vyšší, taškami pokryté. Tulily se k sobě důvěrně jako sestra k sestře. Kdož sem přišli z jiných far a škol, zdávaly se jim jako dvě chudobky, v lese zrozené a v sebe zarostlé, kdybys jednu vytrhl, že zahyne s ní druhá.

Tak to líčí autor s hovorovým lidovým anakolutem. A nade vším je od pradávna skalka, opředená pověrami, významnými zvláště v očích milenců. Odtud je okruhem široširý rozhled za všech ročních počasů.

Na faru poslali poustevničit autora, pelhřimovského kaplánka, který tam přestěhoval též svou starosvětskou maminku.

Mlha padala shora dolů, z lesa stoupala nahoru, zatahovala stále hustším a špinavějším závojem celou krajinu, z níž prorážely kolem cesty jen holé větve stromů. Zdály se černé jako uhel a nadmíru smutné, protože je smrt před chvílí políbila.

Kočárek se stařenkou a synem knězem vylézal zvolna do Lejšovky. Byl už na vrchu, propletl se lesem, a jen matně bylo vidět odtud Putimov.

I tam se mlha roztahovala po návsi, prolezla řídkými ploty do zahrad, vplížila se na půdu, do stodol, a když už neměla kam se schovat, vkrádala se do těla každému, kdo vyšel z domu, takže zastrkával ruce do kapes, třel je o sebe. Studila, pronikala všemi kostmi…

Stařence však nebylo smutno, nebylo zima. Zabalena do velkého vlněného šátku, tulila se k synovi, tiskla mu chvílemi ruku, a celá cesta, stoupající stále vzhůru, zdála se jí krásnou cestou do nebíčka.

Oba přilnuli potom k samotě v lesích, zalidněné, jak vidět, tím hojnějšími básnickými personifikacemi, jako k druhému domovu, a matka v něm nakonec složila i kosti. Autor pietním perem vykreslil její podobiznu i tichou její smrt.

V tomto prostředí působila však také trojice přátel, a když jeden z nich, bodrý fořt, příliš časně odešel do věčných revírů, zbyli už jen dva: kněz a kantor. Nezvyklá dvojice — na samotě! Co by však jinde bylo takřka najisto zavdávalo látku ke konfliktům, zde se utvářilo utěšeně. Oba se podivuhodně sžili přes různost povah a letor, nejpřiléhavěji vystižených samým spisovatelem. On byl „zadumaná krajina ve stínu“, a jeho druh zas [199]„paseka se zrajícími malinami na výsluní“. V bezelstné upřímnosti a lásce vpravdě křesťanské si ani tolerantní názorové rozdíly vzájemně neotloukali o hlavy hrozbami pekelných muk nebo volnomyšlenkářskými posupnostmi.

Jejich poměr se stal přímo pramenem spisovatelova humoru, jak se obráží již v celém jeho vyjadřovacím způsobu. Vaněk sám legitimuje jeho rod věnováním těchto pamětí krajanské památce Františka Rubeše, jenž „jiskrami svého humoru zapaloval národní uvědomení ve všech českých městech i vesničkách“. Ovšemže jej vzdělává a rozvíjí po svém: přizpůsobuje jej předmětu a tříbí jej, pozbavuje méně urozených vznětů. Nepěstuje lacinou slovní komiku, studeně robené verbální hříčky, broušené třeba na záměně výrazů příbuzného zvuku nebo významu. Ani nepracuje lopotně vyseděnými bonmoty anebo naopak mžikovými duchaplnostmi uštěpačné nálady. Stejně dalek je i komiky čiře situační, honící se jen za hrubými efekty směšnosti. Všem humorným živlům dává růst leda z hloubi samého karakterového založení nazíraných subjektů. Zároveň je pročišťuje vlastní ušlechtilou osobností. Jeho věta nezaznívá širokým hlaholným smíchem ani hlučnou frází, nýbrž umí dobromyslným adjektivem, šetrným slovesem rozdechovat ovzduší družné a hřejivé pohody, hebkým přívlastkem klenout mírné klima podzimkového slunečna. Je to, slovem, zjemnělá esence komiky, stav subjektivního citového pohnutí, z něhož vyvěrá shovívavý soud nad věcmi vezdejšími. Asi tak:

Návštěvníci se tu střídali, (řídící) by byl mohl tedy denně vypouštět bublinky sebechvály, že zachránil kostel; mohl překvapovat svými sbírkami kamenů, lišejníků, broučků, motýlů, rostlin; mohl se zablýsknout svými přírodopisnými vědomostmi, kterým se obdivoval i takový odborník, jakým byl zemský inspektor dr Rosický; mohl vypočítávat své styky, neboť ho znal celý kraj, celý kraj ho měl rád…

Ale ne, když se tlačili jiní na výsluní, jemu stačil stín a klid křemešnického lesa, teplý krb jeho rodiny…

Byl nepřekonatelný, když mluvil. Jeho řeč se perlila jako krůpěje v šumivém víně, spíše se dal zastavit proud horské bystřiny. Sám pan lesmistr Peikert mu říkával: „Ty, kdybys nesměl mluvit pět minut, pro doktora ti musejí poslat!“

Ale ten český kantor dovedl po celý den, po celý rok mlčet — když měl promluvit o sobě.

Toto mlčení bylo jeho řečí nejkrásnější!

Řídící byl podle kronikáře, jenž sám s taktem potlačuje živel úzce svéživotopisný a všecku laskavou zevrubnost povaholičného štětce soustředí na svého druha, naskrz originál. Tento „křemešnický Robinson“ se jeví v jeho podání nejen jako svérázný [200]myslitel, jenž všemu musí přijít na kloub a nikdy nevypadne z konceptu, nýbrž i jako životní praktik, který si ví rady v každé situaci, všecko si sám spravuje a na všecko má doma nástroje i materiál. Přírodně kurýruje lidi i zvěř, zná lék na každý trud a povzbudivé slovo i na lásku. Vychoval kolik generací dětí a byl radou jejich rodičům i všemu okolí v závažných otázkách životních.

Jako dobrá kopa a humorný brach má za lubem vždy nějaký žert, a pojímaje každou věc s nejsvětlejší stránky, všecko vyrovnává s bodrou veselostí, tryskající mu ze srdce „hned jako vzrušená povodeň, hned zase jako píseň kanára, které je plničký, kterou musí, musí vyzpívat“. Jeho žertíky jsou jadrné, ale dobromyslné, nikoho nepohněvají, všecky pobaví. Vidíme tohoto „rozsévače radosti“ při rozličných šelmovstvích a šprýmech ve škole, kde vám ho ostatně přítel spisovatel ukáže klíčovou dírkou, jak samorostlou pedagogickou methodou vyučuje přírodopisu, maje za okny třídy cosi jako malý zvěřinec; jak tam užovky natahují hlavičky, když hraje na housle, jak mu „naslouchají s větším porozuměním než obecenstvo na koncertu v městě“. Sám nezahořklý nijak samotou nemiluje hudebních produkcí ani obrazáren: vše to má před očima a kolem svého sluchu doma, v přírodě, v originálech Stvořitelových, v modrých dálkách, lemovaných Stražištěm, Železnými horami, Blaníkem, Šumavou i s jejich lesní symfonií. Zato mu jsou tajnou láskou a slabostí — dudy; hře na ně se občas zbožně oddává v zášeří školní půdy.

Jakým teplým pohledem, pod jakým vlídným úhlem názorovým sleduje velebníček i povážlivější kousky svého kamaráda! Čtverák neotřesnou bodrostí dovede čelit i vysokým pánům. Filipikou dobře zacílenou si vymůže na patronovi opravu varhan; oltář pozlatit si umí již sám. Ze školy dovede umělou poruchou v kamnech doslova vykouřit inspekci, stává-li se příliš nepříjemnou; za nudné učitelské konference postupně odláká účastníky slibem krásné vyhlídky; o pouti bez zázraku uzdraví před okresním hejtmanem mrzáky simulanty; o visitaci se svou přímostí tak zalíbí arcibiskupovi, kardinálu Schönbornovi, že ho arcibiskup nazve „nebroušeným démantem“ a nepohorší se nad ním, ani když ho neohrožený pedagog — jako ostatně každého návštěvníka křemešnické vyhlídky — navádí, aby zkusil, jakých optických kouzel a zcela nového zabarvení mu poskytne krajina, podívá-li se na ni dozadu s hlavou, mezi nohama pod vykasanou klerikou rozkročenýma: tak že uvidí „zemský ráj to na pohled“.

[201]Jeho příběhy, vyprávěné ze široka a místy skorem anekdoticky, ustavují jádro knihy.

Oba přátelé nezapomenou na sebe, ani když je osud rozvede: když kněz byl nucen soutěžit na osiřelé děkanství v Pelhřimově a ani řídícímu jako výslužníku nezbylo než odstěhovat se k synovi do Prahy, ač ho tolik odpuzoval ten pustý Babylon, žhoucí sazovitou výhní, řvoucí vilnými orchestriony a lomoznými elektrickými obludami…

Ve chvíli, kdy je život odtrhával od sebe, teprv si jasně uvědomili, že se tu vkořenili jako dva stromy do jedné kamenité půdy, jeden vzduch dýchali, ať vánkem je hladil a líbal nebo jim hromem zaduněl. Že tu jako dva stromy kořeny i korunami do sebe prorůstali… Celou přírodu že denně prostupovali, s jejím životem jako se svým cítili.

Zřetelně právě soulad těch dvou prostných srdcí vespolek i s přírodou kolem nich intonoval tu Pohádku jeseně a dal rozkvést „podzimnímu květu“ autora, dnešního preláta pelhřimovského, v knize podávající takořka na dlani osvěžení nervům i duši. —

Idylou se kmitnou i jiné, složitější zjevy, známé nám z veřejného působení. Autor s nimi nepřetrhal styky a byl jimi navštěvován ve svém zásvětí. A jsou mezi nimi jména nejdražšího nám uměleckého a kulturního zvuku, básníci, malíři, sochaři, hudebníci, milovníci umění; zejména ti, v jejichž díle kronikář shledával stopy milovaného kraje. Vedle Březiny i Sova, Bílek, oba Foerstrové, opat Zavoral… Jenže tady portrétní pero letopisce a vyrovnaného psychologa středních duševních poloh nejednou selhává, protože příliš zjednodušuje. Jako vrozený idylik spokojuje se tu F. B. Vaněk několika povšechnými rysy fysiognomickými nebo zachycenými útržky rozhovorů. Ani přes pokus interpretovat vážně dílo velikého extatika a jediného našeho symbolisty slovy jemu samému do úst vloženými nevytváří složité, ze sváru světel a stínů hnětené duševní podobizny, ač mu k tomu nechybějí útle odlišený výraz a subtilnější vyjadřovací prostředky. (Dovede na př. tlumenou a zase zesilovanou zvukomalbou vyjádřit posvátné kouzlo hudby Šebestiána Bacha.)

Nesrovnatelně šťastnější než ve vystižení vnitřně bohatších jedinců je Vaněk v záběrech davových a přírodních. Krajinomalbu podává tichým, bílým slovem se smyslem až akademickým pro čistotu a lahodu barev i linií a pro průzračnou svátečnost obzorů, nebeskou modří prodchnutou. Jeho dalekým hájem[202]stvím jsou světlé průhledy do kraje čeřeného vlnobitím lesů a dřímotné scenerie venkovské na slunci šinoucím se k zenitu, v plášti podzimních barev nebo pod duchnami sněhovými. Vystihuje to vše arci bez citlivějšího hmatu pro blízký syrový detail a bez pronikavějšího pohledu pod povrch věcí.

Na jejím (zahrady) novém konci vystavěl mu malíř Letnianský s učitelem Vojtěchem Vlasákem, oba kvetoucí mládím, takový roztomilý deštník, doškovou střechou pošitý, že by pana faráře žádná jiná besídka nezlákala tak často do svého stínu…

Sem ke stolu mohl si často zajít… s hosty, kteří si tu v létě ruce podávali. Jak potrestal každého z nich, sotva ho politoval, že svůj mladý život sezdal s takovou samotou! Neřekl nic, ale otevřel v plotě plaňková vrata, v jejichž rámci jako zázrakem vyskočil čarovný pohled. Zazářily Kladiny stříbrem zalité, usmály se humpolecké vysočiny háji protkané, tisíce polí a luk tu zelení mluvilo, tu mákem hořelo, tu zas bělostí svítilo, zrovna jako by někdo ten celý náš kraj přikryl velkým chodským fěrtochem.

Krom řídkých výjimek ovšem, jako:

Bylo to večer u skály. Sálala srpnovým teplem, které oddechovalo po celý den, a rděla se krvavým ruměncem, jako když rozvije stolistá růže.

Dech vřesu, malin a pryskyřice, tichý jako panenská pokora, vystupoval sem a vůní opíjel; větřík si hrál v korunách stromů, láskou rozněžnělých, protože se právě vykoupaly v polibcích červánků.

Nebo jako celá tato demlovská a františkánská pasáž:

Jen háj pod nimi voněl dál panenskou sladkostí a šeptal večerní ukolébavku svým miláčkům, božím ptáčkům, aby mile usínali v jeho teplé náruči. Tmavá noc spouštěla svá širokánská křídla níž a níž a na nebi někdo rozsvěcoval světla jedno po druhém.

Také krajové poměry náboženské, osvětové a kulturní chytá živě, barvitě a rušně, jenže po kronikářsku plošně, bez vnitřní dramatičtější pohnutosti. Maluje pestře planoucí procesí s oblíbenými pouťovými atrakcemi a zaznamenává starobylé obyčeje a hry, pověry a pověsti bez hlubších zřetelů démonologických nebo folkloristických — celý dokumentární rok na vsi z Českomoravské krabatiny. Nejpovrchněji, jen letmo se jeho kronika dotýká poměrů hospodářských a sociálních. Najdete tu sice zmínku o nespokojenosti mezi dělným lidem, na př. mezi chudými krejčími, kteří jako robotníci odváděli komisní vojenskou práci do Jihlavy. Ale již otázka nezaměstnaných, najímaných na příležitostné štípání dříví a podobné práce, odbyta jen žertem, byť trpkým, ve svém představiteli, kalkantovi, který si chtěl stávkou vymoci podíl z gáže varhaníkovy — nežli zvěděl, že se [203]sama rovná nule. Přímému přetřesu se však kronikář vyhýbá. — Jak vidět, rovnováha „Krásné samoty“ nemá být ohrožována žádným vychylujícím otřesem ani zvenčí. Vše rušivé se v ní vyrovnává — nebo bývá odsunuto.

Pokojný sujet, ladná kniha! Daleká vší strojenosti, jasná a lidsky plná, srdečná a nenáročná. Člověk by nevěřil, že bylo možno tak klidně žít na samém prahu někdejší světové vichřice, kdy svět byl už nabit bouřkovým napětím. Psána je krásnou, zrnitou a čistou češtinou, větami v odstavce a kapitoly pokojně srovnanými a plynulými, plnými lidových úsloví a obratů, sladkých a živných jako chléb, anebo jejich žertovných aplikací („vytratil se jako voda ze síta“; „ač měla Marie sto chutí zazávodit si ve šplhání s veverkou, a její chýnovský bratr dvě stě“; „nejsme z Hlupákova, my jsme z Humpolce“; „radost je pomazánka na chleba“; „v této společnosti přece nikomu nesedly víc než tři křížky na záda“; „načal z jiného sudu pan farář“, t. j. změnil thema hovoru, a j.). Obdivujeme se jejímu přednesu nejinak než jako poklidnému a rovnovážnému rukopisu svých otců. Tak bez chvatu a nervosy! Podléháte bezděčnému vanutí duše nezachvácené žádnou moderní chorobou nevíry a pochybností.

A přece by ani odtud nebylo radno podle této knihy přiměřovat jiné. Vývojově nutno tuto idylickou kroniku přijmout ne se zrnkem, nýbrž raději hned s celým krušcem soli. A nemluvit hned o navazování na tradici, o následování Boženy Němcové a jiných, jejichž jméno v takových souvislostech nejčastěji bývá bráno nadarmo. Zvláště chvála absolutní prostnosti a jednoduchosti, také jazykové a stylové, je dnes nedorozuměním. Základy dnešního umění, a nejen slovesného, jsou nesrovnatelně spornější a spletitější. Tradice se vůbec nelze dovolávat jako neměnnosti na újmu bohatšího tvarového růstu a citlivějších method slohových, i když vždy také pod složitostí budeme hledat prazákladní uměleckou i mravní zákonnost a jednotu. Neboť ani nejlepší tradici není možno jenom trpně napodobit, nýbrž leda rozmyslně vzdělávat a pěstit, slovem: odpovídat na ni rytmicky a evolučně, a třeba v tom neb onom směru i záporně, ježto kus destrukce je v každém rozvoji.

Nemělo by tedy smyslu doporučovat, aby byl tento literární genre šmahem napodoben nebo padělán. Nelze dnes vůbec natrvalo podléhat svodům selanky, naopak záchvěvy zcitlivělého svědomí novodobého nás nutkají unikat mělčinám procul nego[204]tiis. Jakož je tuším vůbec povinností moderního člověka zpříma pohledět do očí každé z otázek kladených mu sfingou doby.

Jinak, o sobě, třeba knihu „Na krásné samotě“ chápat jako záviděníhodnou výjimku svého druhu, jedinečný projev samotáře, jenž s duchovním večerem života vydal plod podzimkově zralý a usládlý. S hořejšími výhradami možno bez nadsázky říci, že je jedním z nejlepšího, co nám dala regionální literatura za poslední desítiletí.

---

[1] První až třetí vydání vyšlo nákladem E. Šprongla v Pelhřimově, vyzdobeno od Vladimíra Urbana nadlehčeně pointilisujícími perokresbami, znamenitě přiléhajícími k nenáročnému obsahu; čtvrté, ilustrované četnými ruměnými náčrty tvrdší faktury a několika v barvách hýřícími přílohami V. Štáfla, vydal J. R. Vilímek.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 7, s. 197-204

Předchozí Vladimír Šmilauer: Jména našich stromů

Následující Jaroslav Přikryl: Čeština v lékařském písemnictví