Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Mladé frontě 1. XII. 1946 byl otištěn rozhovor s předsedou Svazu českých novinářů šéfredaktorem Otakarem Wünschem o poslání českého novináře v dnešní době. Naši čtenáři znají tohoto osvíceného, ušlechtilého a poctivého novináře z jeho přednášky o novinářské češtině (NŘ. XXIX, 51) a ze zprávy, kterou jsme podali v NŘ. XXX, 12. Je to rozhodný a důsledný obhájce čistoty novinářského stavu a do pojmu této čistoty zahrnuje vedle odborné zdatnosti a stavovské poctivosti také spolehlivou znalost mateřského jazyka. Rozhovor, o němž jsme se prve zmínili, podává ve zkratce obraz dobrého novináře a zároveň naznačuje směr a program práce, která na naše novináře v nejbližší době čeká. O. Wünsch tu říká:

»Národ skutečně vést a vychovávat, sloužit mu a být bojovníkem za všechny jeho svaté pravdy bylo vždy posláním českého novináře a jest jeho posláním i v novém Československu. Je to třeba znovu a znovu zdůrazňovat, neboť se stále ještě setkáváme v našich novinách se zjevy, které ukazují, že zásada věcnosti, pravdivosti a slušnosti nezobecněla a že se náš tisk ještě tak docela nezbavil neblahých novinářských manýr minulých let. Proti omylu a mystifikaci není zajisté imunní ani novinář, ale užívání vědomých nepravd pro lacinou sensaci by opravdu mělo již zmizet ze sloupců našich novin v době, která ukládá novinářům tak odpovědné povinnosti. — Nepopulárnost mnohých těchto úkolů jenom zvyšuje odpovědnost, neboť nebát se pravdy znamená především nebát se nepopulární pravdy. — Zákonná ochrana titulu redaktora vyloučí z našeho stavu neschopné, prodejné a nemorální novináře. Svazy českých a slovenských novinářů se stanou veřejnoprávní korporací s povinností dbáti toho, aby redaktor vykonával svou práci svědomitě, slušně, věcně a pravdivě. A budou mít i disciplinární moc. Zákon prostě bude obranným opatřením proti korupčním a obskurním zjevům, které by se mohly vloudit mezi novináře. — Náš tisk musí především plnit odpovědný úkol tvůrčí. Může jej nepochybně plnit jen v ovzduší svobody. Jestliže jsme dnes vlastně všichni vládními novináři, neznamená to, že musíme souhlasit se vším, co se děje ve stranách a ve státě. Právo kritiky ano, ano, ano, ale musí být vždy budovatelská, i když vytýkáme chyby a nedostatky. Český novinář neměl ještě nikdy takovou svobodu slova jako v nové republice. Odpovědný novinář ovšem musí znáti hranice svobody svého projevu, nemáme-li dospět k mezistranickým štvanicím a vnitropolitickým nesnázím. V nepravdách, polopravdách a demagogii vidím skutečné ohrožování svobody tisku, neskresleného veřejného mínění a demokracie.«

Čtenáře Naší řeči a milovníky krásného čistého jazyka zvláště potěší, že tento český novinář pokládá za nejnaléhavější úkol právě očistu no[18]vinářského jazyka. Na otázku, jak si představuje speciální novinářskou dvouletku, O. Wünsch odpovídá:

»V očistě novinářovy řeči na prvém místě. To je věc, která potřebuje rychlé a dokonalé nápravy. Nemyslím jenom to věčné, nevyplenitelné „předávání“, které patrně už „předáme“ svým budoucím. Nemám při tom na mysli pouze germanismy, nesprávné vazby a jiné prohřešky proti duchu jazyka. Nejsou věčné ani nenapravitelné a pilná a povinná četba na př. takových „Prvních Hovorů o českém jazyce“, vydaných Kruhem přátel českého jazyka v Praze již ve třetím vydání, je brzy odstraní. Myslím tu zejména na ploché, povrchní, neživé slovo. Na nebezpečí fráze. Na konvenci. V té tkví nebezpečí větší, než se na první pohled zdá. Neboť ploché slovo zplošťuje představu, konvenční slovo učí konvenčnímu myšlení, matná slova mohou sloužit jen matným myšlenkám. Žijeme tak bohatý život, že novinář v něm nemůže obstát s chudým slovníkem. Nehorlím pro estétství, ale jsem toho mínění, že k živým věcem českého života patří také živé české slovo. Když na př. čtu v našich novinách, jak dostávají „uctiví panoši na pamětnou“ a jak ti zas dávají „skuhralům na uváženou“ nebo odpovídají „sýčkům do ouška“, zdá se mi, že autoři jsou již dávno mrtví, a noviny mi v rukou žloutnou v zašlý, zapomenutý pergamen. Potřebovali bychom nový „žurnalistický slovník“, nového Karla Poláčka, aby opět nemilosrdně trestal primitivnost, vulgaritu a barbarství fráze. Znal jsem velmi schopné, kvalifikované a pohotové novináře, kteří se zamykali na celé hodiny do svých světnic, když psali článek. Neboť nebylo v novinách vždycky zvykem popadnout právě první slovo, které je po ruce. Také novinář má být dělníkem — dělníkem slova, k jehož tvůrčím radostem patří i nezbytná tvůrčí námaha. Vzpomínali jsme letos Havlíčkových výročí, jak se sluší a patří. Ale je třeba Havlíčka následovat, neboť on na prvém místě byl pravdivé, poctivé, živé české slovo. A zejména služba dvouletce, která je nejživější a nejčestnější skutečností našich příštích dnů, si zaslouží pečlivějšího slova novinářova. To je naše nejbližší a nejnaléhavější novinářská povinnost, naše novinářská dvouletka v dvouletce národa.«

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 1, s. 17-18

Předchozí Redakce: Dvě jubilea

Následující Václav Machek: Dodatky k dřívějším výkladům

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1