Časopis Naše řeč
en cz

Novinářská čeština

Otakar Wünsch

[Články]

(pdf)

-

(Předneseno na manifestačním večeru Kruhu přátel českého jazyka 4. července 1945 v Denisově ústavě v Praze.)

Paní a pánové, dovolte, abych nejdříve poděkoval předsednictvu Kruhu přátel českého jazyka za to, že pozvalo zástupce Svazu českých novinářů na tento večer, a abych vás ujistil, že naše zájmová organisace má nejen plné pochopení pro úkoly Kruhu, nýbrž že jej chce i upřímně podporovat a účastnit se jeho ušlechtilého díla, očisty naší rodné řeči.

Novinářská čeština byla již před první světovou válkou za bývalé monarchie bolavým místem na těle českého novinářství. Pamatuji se ještě z chlapeckých let, jak naši učitelé na obecné škole a později i profesoři na škole střední horlili proti jazykovým kazům a germanismům v novinách; neustávali nás varovat před upřílišeným čtením novin, poněvadž prý ohrožuje jazykovou čistotu a zanechává u mladých lidí stopy i do budoucna.

Tento nedostatek péče o správnost novinářské mluvy bylo možno tehdy vysvětlit — nikoliv ovšem omluvit — nadvládou němčiny ve starém Rakousku, jejím privilegovaným postavením ve státních úřadech; vždyť znalost německé řeči byla podmínkou, bez které neobstál na příklad státní zaměstnanec ani na sebepodřadnějším místě. Nadřazenost němčiny v celém veřejném životě způsobila, že český jazyk byl často posuzován jen s hlediska praktické potřeby, prostě jako pouhý dorozumívací prostředek, a tohoto neblahého vlivu nezůstali ušetřeni ani čeští novináři.

Ač to zní podivně, skutečnost je, že v samostatném československém státě nenastal přese všechno popřevratové národní nadšení a přes hesla o odgermanisování obrat k lepšímu; naopak leckde se projevilo ještě valné zhoršení, zejména ve večernících, v celém tak zvaném bulvárním tisku i v obrázkových týdenících, tedy v tomto často jediném prameni informací a hlavní duševní potravě širokých vrstev lidových. Časopisy, vrhané do pražských ulic i na venkov v ohromném počtu, kazily vkus statisíců čtenářů nejen po stránce literární, nýbrž i jazykové. Tato soustavnost uspávala u odběratelů tohoto druhu tiskovin cit k rodné řeči a jazykové nedostatky byly tu přijímány téměř bez odporu jako samozřejmost.

[52]Příčin této nevážnosti k jazyku, nepochopitelné v době, kdy národ mohl svobodně žít a se vyvíjet, bylo několik. Po odpadnutí vln národního nadšení ustoupil zájem o duchové hodnoty u lidu obecného i u těch, kdo jej vedou — a to jsou nejen vládní a parlamentní činitelé, nýbrž i novináři, kteří mají v rukou nejúčinnější vůdcovský prostředek —, před zájmy hospodářskými, hmotnými. Byla to, jak to kdysi vtipně charakterisoval profesor Weingart, obdoba starozákonního zjevu: ti, kdo tančili kolem zlatého telete, nezajímali se o desky Mojžíšovy. Také náhlé stoupnutí politického významu českého jazyka po státním převratu vyvolalo mylný dojem, že naše řeč je mimo nebezpečí a že se touto otázkou nemusíme již vůbec zabývat.

Tyto příčiny obecné povahy nutno doplnit třetí — nikoli však poslední, třebaže ji zde uvádím ke konci svého výčtu — příčinou povahy speciální. Bylo to za první republiky zanedbávání jazykové jakosti novin těmi, kdo jí měli dbát nejúzkostlivěji. Tato výtka není zajisté myšlena obecně, netýká se ranních listů, neboť jejich články a úvahy byly většinou psány pečlivě a jejich rubriky, zejména kulturní, divadelní, literární, obstarávali vynikající odborníci. Náklady ranních novin však vždy stály hluboko pod náklady večerníků a jiných populárních tiskovin. A právě tato nejlacinější, nejrozšířenější, opravdu lidová četba, na jejímž jazyku záleží nejvíce, poněvadž vykonává vliv na značné čtenářské masy, byla jazykově nejzanedbanější.

Je pravda, že se novinářská řeč neobejde bez vlastní frazeologie, ale hříchy proti základním mluvnickým pravidlům, chyby v tvarech, vazbách, proti vhodné volbě výrazů, ve stavbě vět nelze omluvit. Ani chvatem novinářské práce ne, neboť předpokladem žurnalistické činnosti je určitý stupeň vzdělání. A tu jsme u kořene zla. Prohřešků proti jazyku se totiž dopouštějí ti, kdo se na svou práci nepřipravili dost svědomitě, lidé, kteří sice vládnou perem, ale zůstávají nedouky, jsou polovičatí v oboru, který si tak odvážně zvolili. Měl jsem za své dlouholeté novinářské praxe mnoho spolupracovníků z dělnických a zaměstnaneckých vrstev, mužů, kteří soukromým studiem doplnili své nedostatečné školní vzdělání, a jejich příspěvky mohly být mnohdy po stránce stylistické i jazykové vzorem některým novinářům z povolání.

O našich novinách právě minulých let války a okupace netřeba ztráceti slov. Je to období nejhroznějšího úpadku v obsahu, ale i období nejhroznějšího úpadku jazykového: obludné novotvary, otrocké překlady z němčiny, jazykové nehoráznosti a nestvůrnosti všech druhů. Někdy roku 1942 se mi v mnichovském [53]vězení dostalo do rukou číslo jednoho pražského deníku s článkem dodaným nějakou říšskou tiskovou korespondencí. Známým nabubřelým způsobem se tu vyprávělo o náhodném setkání dvou německých důstojníků kdesi na bojišti. Byli to staří přátelé, oba vášniví nimrodi. Když se zase museli rozejít k svým oddílům, rozloučili se, jak se v překladu této náramně zajímavé události pravilo, „Weidmannovým pozdravem“. Takhle onen novinář „přeložil“ německý lovecký pozdrav „Weidmannsheil“, naše „Lovu zdar!“. To jen tak pro příklad, jeden za mnohé, jak byly vyráběny české noviny v této době a jací lidé je obsluhovali.

V osvobozené vlasti děláme pořádek a účtujeme s minulostí. I v českém novinářství, které má svou slavnou tradici od samých svých počátků, od Václava Matěje Krameria v době josefinské. Za padesát let po něm se zaskvěl na českém nebi klasik novinářské řeči Karel Havlíček, v letech devadesátých přišel jeden z nejlepších novinářů, které jsme kdy měli, jazykově vybroušený dr. Jan Herben, a jeho následovníky se v nové době stali šéfredaktor Lidových novin, před dvanácti lety zesnulý Arnošt Heinrich, a nacisty umučený Karel Zdeněk Klíma, naposledy rovněž šéfredaktor Lidových novin.

Tyto vrcholné zjevy novinářské svědomitosti a obratnosti i jazykové pečlivosti ukazují českým novinářům cestu, po níž se nutno ubírat, aby konečně vymizely ze sloupců tisku neblahé a bolestné zjevy nevážnosti k naší mateřštině.

Paní a pánové, děkuji za Vaši vlídnou pozornost. Svaz českých novinářů je si vědom škod, které po stránce jazykové byly v minulosti napáchány. Chce a bude pracovat k jejich napravení za pomoci Kruhu přátel českého jazyka, neboť mezi novináři dobré vůle nemůže být sporu o tom, že na tomto poli, zpustošeném okupanty a jejich domácími pomocníky, třeba orati pluhem opravdu hluboko zabírajícím.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 51-53

Předchozí Marie Pujmanová: Mateřská řeč

Následující Josef V. Bečka: O essayi a o essayistickém slohu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1