Časopis Naše řeč
en cz

Tři knížky o jazyce

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Antonín Opravil, Nikoli…, nýbrž… Kopa hříchů proti dobré mateřštině. Vydal Kruh přátel českého jazyka v nakladatelství ing. Rudolfa Mikuty v Praze. 1945. Stran 84. Za 39 Kčs.

František Oberpfalcer, Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. Vydal Karel Voleský v Praze. 1945. Stran 78. Za 33 Kčs.

Pavel Eisner, Bohyně čeká. Traktát o češtině. Vydalo Aventinum v Praze. 1945. Stran 78. Za 30 Kčs.

Tři neveliké knížky o českém jazyce, ale projdeme v nich dlouhou cestou od věcného, zhuštěného výkladu o nejčastějších jazykových chybách přes vážné zamyšlení nad jazykem a zpytování svědomí až k duchaplné causerii jazykového labužníka a horlitele.

Major čs. armády Antonín Opravil už mnoho let dává celé své důkladné vzdělání i bohaté své zkušenosti do služeb mateřského jazyka. Jako jeden z hlavních činitelů v jazykovém odboru MNO má trvalou zásluhu o to, že dnešní vojenské názvosloví a vojenská čeština vůbec vyniká přesností a jazykovou čistotou; stálo to ovšem léta těžké práce, které se vedle zemřelého již dr. J. V. Sedláka rozhodujícím podílem účastnil také nejlepší náš znalec staré i nové češtiny, univ. prof. Emil Smetánka. Zkušenosti, které si získal tříbením jazyka vojenského, rozhojnil mjr Opravil svou činností v redakci časopisu Naše úřední čeština, jejž potom od r. 1931 až do jeho zániku sám jako odpovědný redaktor řídil. Léta práce takto vědomě a účelně soustředěné učinila z majora Opravila dokonalého, spolehlivého a vždy rozvážného odborníka ve všech otázkách týkajících se naší vyjadřovací praxe, zvláště jazyka úředního. Už r. 1922 a 1923 ho proto pochválil Václav Ertl, když podával zprávu o prvních dvou knížkách Opravilových „Ukázky nejčastějších prohřešků, hlavně germanismů, ve vojenské úřední češtině“ a „Nová sbírečka chyb v naší úřední češtině“. Obě ty knížky vyšly jako normativní pomůcky ministerstva národní obrany a také další knížka, „Nejčastější chyby v úředních písemnostech“, kterou vydalo MNO r. 1930, je prací Opravilovou. Čtenáři Naší řeči pak sami znají jasný a upřímný způsob výkladů Opravilových z příspěvků, které v Naší řeči tento zanícený milovník a apoštol čistého jazyka otiskl, zvláště z jeho obsáhlé studie „Úřední jazyk“ (NŘ. XXV, 1941, 97 n., 150 n., 193 n.). A abychom tohoto autora nové knížky o jazyce představili svým čtenářům úplně, připojme ještě dále, že nikdy nepřestával snad jen na puntičkářském vytýkání jazykových chyb, nýbrž [9]že vždy a všude obrací pozornost čtenářů i ke kladným stránkám našeho vyjadřování, zvláště ke kráse jazyka básnického. Nejraději tak činí vypisováním míst, která ho zaujmou půvabem a názorností výrazu; v časopise „Naše vojsko“ otiskl celou sbírku takových vzorných citátů v rubrice jazykového koutku, jejž tam vedl, a také jeho nová kniha je jimi protkána.

Látkou knihy „Nikoli…, nýbrž…“ jsou nejčastější chyby proti pravopisu, tvarosloví, skladbě i slovníku. Každá ze šedesáti drobných kapitolek je provázena četnými příklady a poukazy na chyby podobné, a to spolu s jasným, obecně přístupným výkladem autorovým činí z nich vskutku pramen vydatného a rychlého poučení. Za chybné výrazy se tu nabízí vždycky hned celý řetěz výrazů správných, z nichž lze snadno vybrat slovo nebo rčení pro danou potřebu nejpřiléhavější. Tak na př. za germanismus „lhostejné věci“ doporučuje Opravil říkat „věci, na nichž nesejde, nezáleží, věci nedůležité, nepodstatné, nevýznamné, mající malý význam nebo nemající valného významu, nic neznamenající, nepatrné, nezávažné, malicherné, nestojící za povšimnutí, nezasluhující pozornosti, vedlejší“, jedním slovem „hlouposti, maličkosti, malichernosti, nepatrnosti, titěrnosti“ a p. Místo nečeské vazby „doznati křivdy, nevděku, opravy…“ nabízí autor české výrazy „někdo utrpěl křivdu, došel nevděku, zažil nejedno pokoření, utrpěl porážku, dožil se ústrků, zakusil mnoho utrpení, dočkal se velikého zklamání = velice se zklamal“ nebo přímo příslušná slovesa: něco bylo opraveno, něco pokleslo (m. doznalo poklesu), něco se protáhlo (m. doznalo průtahu), něco se změnilo (m. doznalo změny) atd. Po této stránce je Opravilova knížka novým dokladem, že se jazyk ochuzuje a zplošťuje, dává-li při vyjadřování přednost takovým výrazům nečeským místo celého bohatého výběru krásných a výstižných slov domácích. Vymýtíme-li takový germanismus ze svého vyjadřování, nikterak si tím svůj slovník neochudíme, nýbrž naopak otevřeme si tak cestu ke mnoha výrazům lepším a svůj slovník jenom rozšíříme.

Opravilova „kopa“ obsahuje ve skutečnosti výklady asi o 150 jevech jazykových, neboť autor v každé kapitole připomíná i věci podobné nebo jinak souvisící s hlavním thematem. Čtenář v této knížce tedy najde mnohem víc, než slibuje nadpis. Podrobný abecední rejstřík pak umožňuje rychlou orientaci po veškeré látce, kterou tu autor zpracoval. Jistě každý rád sáhne po tomto spise, a zvláště ten, kdo si při své denní práci uvědomuje nedostatky svého vyjadřování a rád by je napravil.

Oberpfalcerova knížka, nazvaná slovy Nerudovými „Krásná, čistá, svatá řeč mateřská“, obsahuje devět statí od autora samého a mimo to šest projevů, které zástupci českých spisovatelů, [10]novinářů a učitelů pronesli na manifestačním večeru, jejž 4. srpna 1945 uspořádalo ústředí Kruhu přátel českého jazyka v Praze. Profesora Oberpfalcera netřeba našim čtenářům představovat; znají ho z jeho činnosti v Naší řeči, v čs. rozhlase a z mnoha set přednášek, které proslovil v Praze i na českém a moravském venkově a v nichž zajímavé poučení o nejrozmanitějších stránkách jazyka vždycky spojoval s upřímným úsilím vzbuzovat úctu a lásku k mateřštině. Také v této nové knížce dává svůj vědecký věhlas do služeb jazykové čistoty a krásy. Dovolává se slov největších našich básníků a myslitelů od dob nejstarších až po dnešek, aby z mnohonásobné zkušenosti všech pokolení dosvědčil, že náš jazyk je dokonalý nástroj vyjadřování a že se v něm plně obráží sama duše národa. My sami jsme si pak nejlépe uvědomili, co je pro nás jazyk mateřský, když jsme za poslední války viděli, jak o něj nepřítel Němec ukládá: „Vnější útlak nás vedl, abychom si uvědomovali vlastní hodnoty tvořící náš národ. Proto byl náš zájem o jazyk tak živý a vroucí. Svazky mezi národem a jazykem se projevují citem. Láska k mateřštině, odpor proti všemu, co ji ohrožuje, péče o její čistotu, bdělost nad správností, cit, že k sobě náležíme, protože mluvíme touž řečí, to všechno jsou síly takřka pudové, vyvěrající z hlubin národního života.“ V kapitole „Český jazyk a české myšlení“ hledá autor odpověď na otázku, jak se čeština zmocňuje světa, k čemu hledí při tvoření pojmů, co shrnuje pod jediný pojem, co rozlišuje. Srovnáním s jinými jazyky ukazuje, že základním kamenem našeho vyjadřování je sloveso, prvek živý, aktivní; ono dodává češtině konkretnosti a názornosti. Kdežto němčina s oblibou vybírá své výrazové prostředky z představ válečnických („v němčině to řinčí zbraněmi a válkou“), volí náš jazyk svá nejvýstižnější a nejpůvodnější rčení z ovzduší mírného venkova; rčení jako „bitva o zrno, boj o úrodu, armáda okřídleného kola“ jsou stopou toho německého ducha.

Svéráznost jazyka musí být ovšem uvědoměle zachovávána; nutno dbát o jeho čistotu a správnost. Této péče je u nás zvláště zapotřebí, protože jsme po dlouhá staletí byli pod vlivem, ba i pod násilným tlakem němčiny, která nás obklopovala se všech stran. Každý, kdo píše, měl by si být vědom odpovědnosti, kterou má za každé své slovo a za každou svou větu. „Co se jasně a poctivě myslí, oděje se českými slovy. Nepotřebuje to cizích berliček, aby to mohlo stát a jít,“ říká Oberpfalcer. V tom duchu musí své žáky vést a vzdělávat i česká škola. Učitel musí mít nejvyšší míru jazykového vzdělání, aby byl s to proniknout do povahy a soustavy jazyka, ale musí mít i lásku k své mateřštině: „Kdo chce svítit, musí sám hořet! Ale milujeme jen to, co pěstu[11]jeme. Kolem čeho chodíme bez zájmu, to se nám stává všední. A všednost je nepřítelkyně pravého citu.“

Úvodem k druhé části této knížky je stať „Sdružujeme milovníky českého jazyka“. Autor v ní stručně přehlíží vývoj dosavadní péče o náš mateřský jazyk, podává přehled různých názorů o způsobu a účelu jeho pěstování, vzpomíná, proč a jak byl r. 1938 založen Kruh přátel českého jazyka v Praze, a připomíná svou vlastní rozsáhlou činnost přednáškovou. Potom se ujímá slova Marie Pujmanová, ale o jejím projevu je nesnadné jen referovat; bylo by třeba otisknout jej zde celý doslova, tak je zhuštěný, pronikavý a krásný. Aspoň několik citátů uvedeme na svědectví, jak se tato velká umělkyně, sama dokonalá mistryně jazyka a jeho oddaná vyznavačka, dívá na naši mateřštinu.

„Psát je zápas s andělem řeči: nepustím tě, pokud mi nepožehnáš. —

Česká řeč srší mladostí. Je smyslová, srostitá, názorná, hmatatelná, sugestivní. Představa a slovo tak do sebe zapadají, že je to prostě rozkoš. Vyřknete-li jablko, to slovo má opravdu kulatou hladkost a šťávu; vyslovíte-li trnka, máte na jazyku svíravou trpkost plodu; řekneme-li scvrklý a nafouklý, změříte zvukomalebným rozpětím obou slov rozdíl obou vlastností. —

Česká řeč má znamenité bohatýrské sloveso. Nabité energií. Svalnaté a pružné, silné a ohebné v bohatství vidu, a vázající souvislost lidských hnutí a skutků tak krásně přechodníky. Sloveso jako stvořené k tomu, aby zobrazovalo epiku lidské práce.

Česká řeč je stručná, jadrná a jasná v skladbě. Míří rovnou do černého; jde myšlence na tělo; neopisuje trpným způsobem a těžkopádné vsuvky i umělé zamlžování se příčí duchu jazyka. Vždycky mi připadá, že česká věta má dobré svědomí; že se člověku dívá rovnou do očí; že je v ní proto takový pořádek, protože ví, že je v právu. U dobrého spisovatele ovšem.

Kdyby člověk žil, četl a psal sto let, nevynadiví se češtině. —

Jaká nádrž energií pro básníky a spisovatele, dovedou-li se citlivě zaposlouchat, spravedlivě hodnotit, se vkusem vybírat, odolávat svodům a zápasit o své dílo s andělem řeči. Veliká odpovědnost jest jim svěřena: čím déle se obíráte mateřštinou, tím tajemněji pociťujete styk zvěčnělých s budoucími v žilobití živoucí řeči.“

To jsou slova zajisté významná. Marie Pujmanová nás jimi zavazuje víc, než by dovedly všechny mluvnice a brusy. Přitom má její básnická charakteristika češtiny velkou věcnou pravdivost a odbornou přesnost, založenou na bystrém pozorování a na uvědomělých zkušenostech z vlastního básnířčina vítězného „boje s andělem řeči“.

[12]Stejným duchem je naplněn také projev Pavla Eisnera, pronesený jménem Syndikátu českých spisovatelů a plně se stavějící za cíle, které si pro svou činnost vytkl Kruh přátel českého jazyka. „Spisovatel je glebae adscriptus, praví P. Eisner, „je to robotník nevolnicky přikovaný k hroudě jazyka. Ta je jeho hmotou obráběcí a vtělovací, jeho stavivem. Nemůže se jako sochař rozhodnout jednou pro mramor kararský, jindy pro belgický nebo slivenecký; má jen tu jednu jedinou surovinu. Jak by si jí nehleděl, jak by ji nechtěl čistotným nástrojem lámat z lomu co nejčistšího? Český spisovatel byl si odedávna vědom, co právě jazyk znamená pro národ nemohutný počtem příslušníků. Cítil, že to je koruna všech statků národních, že jazyk je víc než sama vlast v pojmu zeměpisném — že to je vlast duchová, kterou nezabere žádný uchvatitel, žádný diktát diplomatů.“ Ale velmi věcně k tomu Eisner připomíná, že nestačí pro češtinu jen horovat: „Musíme jí pomáhat, aby plnila svou mravní funkci v nás, mezi námi. Naše jazyková kultura je pořád ještě prabídná. Byli, jsou a budou u nás velcí tvůrcové jazykoví, ale jazyková kultura se měří podle průměru, nikoli podle vrcholků.“ A takto se Eisnerovi jeví příští vývoj našeho jazyka: „Stojíme na prahu závratného vývoje národního a tím i jazykového. Vlastně po prvé v dějinách národa otevře se mu doslova celičký svět. Spadnou s nás poslední okovy naší odvěké klatby středoevropské, našeho dědičného provincialismu. Na ostrov naší vlasti bude narážet duchové vlnobití odevšad. Český duch a tím i čeština bude zvládat ty oceány novosti. Život, do kterého jdeme, nebude idylou, bohudík, a tím méně bude bezvětřím: bude to nádherný průvan, a slovo, vanoucí duch, má průvan rádo. Přijdou, tušíme to všichni, velcí dobudovatelé češtiny. Každá velká tvorba však je provázena převraty jazykovými. — Tím víc bude spisovatelům třeba regulativu a korektivu v podobě jazykových vědomostí, jazykové poučenosti, jazykové bdělosti.“ Proto bude spisovatel přijímat radu a pomoc jazykových odborníků a ochotně podá ruku každému, kdo chce pomáhat ke zdravému vývoji našeho jazyka.

Šéfredaktor týdeníku ÚRO Otakar Wünsch se za české novináře přihlašuje k uvědomělé práci o českém jazyku a jménem Svazu českých novinářů ujišťuje, že tato velká zájmová organisace má plné pochopení pro úkoly Kruhu a že jej chce také ve všem podporovat. Autor pak vzpomíná na smutnou minulost našeho novinářského jazyka, zvláště na jeho úpadek za německé okupace. Novinářům svobodné republiky staví před oči velké vzory, klasiky českého novinářství od V. M. Krameria a Karla Havlíčka až po Jana Herbena, Arnošta Heinricha a K. Z. Klímu. Oni svou novinářskou svědomitostí a obratností i poctivou péčí [13]o dobrý jazyk ukazují českým novinářům cestu, po níž nutno se ubírat, aby konečně vymizely ze sloupců tisku neblahé a bolestné zjevy nevážnosti k naší mateřštině. „Je pravda, že se novinářská řeč neobejde bez vlastní fraseologie,“ říká O. Wünsch, „ale hříchy proti základním mluvnickým pravidlům, chyby ve tvarech, vazbách, proti vhodné volbě výrazů, ve stavbě vět nelze omluvit. Ani chvatem novinářské práce ne, neboť předpokladem žurnalistické činnosti je jistý stupeň vzdělání.“ — Tento projev jednoho z nejzdatnějších a nejsvědomitějších našich novinářů má zásadní význam; proto jej NŘ. otiskla celý už v 3.—4. čísle loňského ročníku (str. 51 n.) a tam také své čtenáře odkazujeme.

V proslovu „Mateřská řeč na středních školách“ vykládá dr. Rudolf Schams o úkolech, které v blízké budoucnosti očekávají profesory českého jazyka. Jasně si uvědomuje problémy a nesnáze, které bude třeba řešit a odklízet: potíže s učením pravopisu, rozdělení mluvnické látky podle tříd a stupňů, methoda vyučování slohu, normalisace učiva atd. V tom Schamsově přehledu se jeví bohatá zkušenost osvíceného školského pracovníka a znamenitého znalce; čtenáře proto překvapí, že přes dosavadní odstrašující zkušenosti autor stále ještě trvá na stanovisku, „že se žák má celkem naučiti mluvnici na stupni nižším, že však jest při tom míti na zřeteli i slohové využití mluvnických jevů, na vyšším stupni že pak má převládati zřetel slohový a mluvnice se má jen opakovat a doplňovat.“ Zdá se, že tato konservativnost našich školských pracovníků je také jedním takovým problémem, o jakých mluví dr. Schams, a že také s ní bude nutno se vypořádat, má-li se otevřít cesta ke zlepšení, na něž už tak dlouho marně čekáme. V Oberpfalcerově knížce čteme na několika místech vyznání našich nejlepších spisovatelů, že s mateřským jazykem není člověk nikdy hotov, že se mu stále musí učit, ba čím dál tím víc; ale naši školští odborníci patrně soudí jinak, neboť podle nich už kvartán „celkem“ českou mluvnici zná. V tom se však tito odborníci nadobro mýlí. Naprosto nelze souhlasit s tím, aby se do vyšších tříd na středních školách kladlo jen „opakování“ a „doplňování“ mluvnických výkladů; jazyk je soustava vyjadřovacích prostředků, a proto je nevyhnutelné učit mu soustavně, a to právě ve vyšších třídách, neboť teprve jejich žáci jsou schopni do soustavy jazyka opravdu vniknout. Nestačí k tomu ovšem dosavadní učení pouhé mluvnici; bude třeba zavést i na našich středních školách skutečný praktický výcvik jazykový, založený na důkladných znalostech stavby jazyka. A na to ani těch osm tříd nebude mnoho. Ale zato se problém slohu, o kterém dr. Schams podrobně vykládá, rozřeší potom sám sebou.

[14]Na závěr knížky je položen vroucí proslov okr. školní inspektorky Ludmily Žofkové, pronesený jménem učitelstva. Autorka sama je výborná znalkyně našeho jazyka a věnovala mu i krásnou učebnici, jednu z nejlepších, které naše měšťanské školy dosud měly. V mateřském jazyce vidí jádro a sjednocující prvek veškerého vyučování; přesně rozlišuje složky jazykového vyučování a jejich zvláštní úkoly v celkové osnově školní práce, vědomě obrací pozornost od pouhé jazykové formy k duchu jazyka a k nejvlastnějšímu účelu jazykové výchovy, k uvědomělému vyjadřování. „Hodiny vyučování mateřskému jazyku,“ říká L. Žofková, „musí být příležitostí k poznání krásy řeči, radosti z objevování nových slov, jeho závažnosti a odpovědnosti. — Mateřský jazyk musí vzdělávat nejen rozum, ale také srdce a vůli.“

Tak se v této tenké knížce v souzvuku ozvaly hlasy zástupců z nejdůležitějších kulturních vrstev našeho národa, aby ukázaly na hodnotu a krásu mateřského jazyka a aby nám připomněly i povinnosti k němu. Máme pocit radostné jistoty, když vidíme za naším jazykem stráž tak početnou, nadšenou a věrnou. Prof. Oberpfalcerovi náleží dík nás všech, že nám tento potěšující obraz ukázal.

Třetí knížka, „Bohyně čeká“ od Pavla Eisnera, je duchaplná a jakoby jedním dechem vytvořená improvisace o nevyužité, zanedbávané kráse českého jazyka, improvisace místy poetická a tklivá, místy rozmarná, jinde zas nadšená nebo karatelská. Byla napsána, jak nám autor sám prozrazuje, „v horečce očekávání předrevolučního a kromě toho i v horečkách zcela neobrazných, způsobených injekcemi“. Tím se dobře vysvětluje, proč se v slohu této knížky jeví stopy skoro netrpělivého chvatu a nervosní naléhavosti, ale právě proto je toto Eisnerovo dílo zajímavým dokladem spisovatele, člověka i doby. Myšlenková osnova je však spřádána rukou pevnou a zkušenou; Eisner je totiž nesporný talent jazykový a neobyčejně bystře dovede objevovat nebo uhadovat i takové skryté stránky jazyka, které jiným lidem, někdy i odborníkům, unikají. Přesně rozlišuje jazyk a naše vyjadřování neboli, jak on říká, vyspělost národního jazyka a úroveň národní kultury jazykové. A jeho diagnosa se přesně shoduje s thesí, kterou po léta už zastává Naše řeč: náš jazyk je sice velmi dokonalý, ale my ho dovedeme užívat jen velmi nedokonale. „Máte v rukou stradivárky,“ vytýká nám Eisner, „a hrajete na nich jako šumaři; zdědili jste varhany, a myslíte, že to je flašinet; pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře. — Jste miliardáři, kteří si libují v haluzně a pastoušce. — Hanebně se nakládá s královnou Češtinou v zemi královny Češti[15]ny. Hanebně mluvíte, hanebněji píšete. Andělská bytost, ta Čeština, že se od vás nevystěhuje někam na prérii u řeky Jacinta. Tam by se drozd a žluva a slavík učili od ní zpívat. Čemu jste se od ní naučili vy?“ Z této výtky vyjímá Eisner toliko české lyriky, výpravnou prózu („pokud za něco stojí“) a hrstku českých essayistů; ale průměr národa je jí postihován naplno, a podle průměru právě třeba posuzovat kulturu jazykovou („skutečná jazyková kultura národní se měří podle toho, jak vypadají vyhlášky o kontumaci psů“). Lásky k jazyku a snahy o lepší vyjadřování máme dost, a v čem tedy jsou příčiny našeho vyjadřovacího neumění? První a hlavní příčinou jsou podle Eisnera školy, především školy střední; i to je zkušenost často už vyslovená v Naší řeči. Špatné jsou osnovy učebné, špatné jsou i vyučovací methody; dobrá snaha profesorů a učitelů bývá těmito překážkami zpravidla zmařena úplně. Zanedbává se umění mluvní, řečnické: „Český inteligent neumí mluvit. Cítí to sám, i mluví nerad, t. j. je sice jako každý člověk na světě rád, když ho někdo poslouchá, ale nezbytný prostředek k tomu, právě svůj ústní projev, pociťuje jako nezbytnost mrzutou. Pokud má trochu temperamentu, odplaví mu ji tréma, jakmile se octne na podiu, připadá si tam jako to kuře v nádražní dvoraně, které se v ní jaksi necítilo doma, jak dí proslulý verš.“ Jinou příčinou je „personální unie“, v kterou se při universitní přípravě na dráhu učitelskou spřahá čeština s jiným předmětem; čeština by měla být předmětem samostatným, aby se češtinář mohl specialisovat na ni a na slavistiku. Učení cizím jazykům by mělo být namířeno „dostředivě na češtinu“, neboť „nejvyšším posláním latiny (a řečtiny) na středních školách má být a proto budiž prohloubení, intensivace, kultivace českého jazykového povědomí v nás“. Kromě škol má nepříznivý vliv na obecnou kulturu jazykovou i špatný jazyk rozhlasu, tisku a překladů, velkou měrou také nečeský jazyk úředních projevů. Až se ve všem tom polepšíme, potom teprve smíme doufat, že se pomalu budeme „blížit údobí národní kultury jazykové“. Správně a velmi vhod opravuje P. Eisner naivní předsudek, že se Čech nemusí učit česky, že mu k správnému vyjadřování postačí „přirozený jazykový cit“. Umění vyjadřovací srovnává s uměním hudební reprodukce, s uměním výtvarným a z toho srovnání mu plyne naprosto jasně a nesporně, že také vyjadřovací umění nutně vyžaduje učení a cvičení: „Léta učednická a tovaryšská v umění slova nekončí se nikdy.“ Na několika místech Eisner výslovně připomíná, že péčí o jazyk nerozumí pouhé brusičské vymycování jazykových chyb; výraz jazykově správný nemusí být ještě dokonalý po všech stránkách, neboť k dokonalosti vyjadřování [16]je zapotřebí většího umění než dovést se vyhýbat pravopisným a mluvnickým chybám. Tak na př. „jazykově dokonalý“ text úřední by podle Eisnera byl „text nejen prostý nefunkčních a prostě nejapných a nedouckých deformací jazykové normy a ustáleného usu, ale i živý, proudný, životním elánem nesený, životní optimismus vnukající, text shora dolů laděný do tóniny Keep smiling, tóniny životodárné.“

Eisnerovy zkušenosti tedy vesměs potvrzují, co nám je po léta už známo a proti čemu vytrvale bojujeme. Nový je však způsob, kterým autor své zkušenosti vykládá, a nové je také osvětlení, které na ně vrhá s pomocí mnoha připomínek a poukazů na nejčerstvější přítomnost i s pomocí četných obdob domácích i cizích, které má při své obdivuhodné sčetlosti vždycky po ruce. A nové je také epitheton, kterým P. Eisner dnes češtinu slaví jako bohyni a kněžnu; před lety v ní viděl cosi, co lze nejlépe nazvat lingua rustica, jazyk venkovský. Tato proměna je nám tím milejší, že Eisner je nejen skutečně hluboký znalec českého jazyka, nýbrž i znalec jazyků cizích; jeho úcta k češtině tedy přes svou bezvýhradnost není jistě nekritická. V jednotlivostech, jak už sám ráz textu s sebou přináší, rozhoduje autor podle osobního svého vkusu a sotva dojde ve všem obecného souhlasu (takový je na př. jeho odpor k uvozovkám); ale i toho je si spisovatel dobře vědom, jak skromně říká na záložce své knihy. Buďme mu upřímně vděčni za toto důkladné a poctivé zpytování svědomí, které za nás a pro nás podnikl.

A všechny ty tři knížky, o nichž jsme tu podali zprávu, by nám všem měly být ukazateli na rozcestí, od něhož vede cesta z dosavadní jazykové nížiny do poloh vyšších a světlejších. Jsouť to první knihy o jazyce, které vyšly ve svobodné republice.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 1, s. 8-16

Předchozí Emil Smetánka, Vladimír Šmilauer: Nové vydání Pravidel českého pravopisu 1946

Následující Emil F. Burian, Jaroslav P. Blažek: Z našeho tisku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1