Z mého života

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Sezima, Z mého života. Smetanovo smyčcové kvarteto e moll. Kniha vzpomínek a nadějí. Svazek druhý a třetí. Vydal Jos. R. Vilímek. 1946. Stran 252 a 431.

Dodatkem k své zprávě o prvním díle pamětí K. Sezimy Z mého života (NŘ. XXX, 45n.) připojujeme několik poznámek o dvou dílech dalších, které vyšly rychle za sebou loňského roku. Druhý díl s vedlejším titulem „Dozvuky let devadesátých“ se podrobně obírá literární i lidskou osobností F. X. Šaldy a událostmi i boji, které se kolem ní rozvíjely, zvláště polemikou Lumíru s Novým kultem a s Moderní revuí. Při tom podává autor také živé charakteristiky jiných kritiků té doby, Arnošta Procházky, Jiřího Karáska, Jindřicha Vodáka, F. X. Krejčího, Miloše Martena. Dramatickým vrcholem tohoto dílu je spor o divadelní brožuru, neboť z něho vznikla náhlá roztržka mezi Šaldou a Sezimou a způ[13]sobila konec jejich přátelství. Je až ku podivu, jak najednou, takřka přes noc se Šalda z přítele dovedl změnit v nemilosrdného nepřítele, ale byl to patrně, soudíc právě podle těchto Sezimových pamětí, způsob pro Šaldu velmi příznačný. A ještě jeden následek měl spor o divadelní brožuru: Sezimovo přeložení z Prahy na venkov, do Nové Paky. „Na škodu mi to opravdu nebylo,“ říká o tom Sezima. Získal tak známost nového prostředí, jež se pak vhod projevila i v jeho literární tvorbě (V soumraku srdcí), a zároveň se mu naskytla příležitost osobně se stýkati mimo jiné s dvěma rázovitými zjevy Podhůří, J. K. Šlejharem a J. Opolským; oběma věnuje v svých pamětech po obsažné kapitole. Tři léta strávil Sezima v tomto svém „podkrkonošském exilu“ a zároveň v odloučení od sporů a třenic kulturního ústředí pražského. Po návratu do Prahy se na nějaký čas znovu sblížil se Šaldou, ale staré rozpory se už překonat nedaly. Neodvratný konec přátelství obou umělců byl zpečetěn, když Šalda „vysoko rozpřáhl sekeru popravčí“ na Sezimu za to, že měl kritické námitky proti Šaldovu románu „Loutky a dělníci boží“ a že si za model jedné z postav v novele „Štvanice“ vypůjčil „nedůtklivého kritika i s jeho tehdejším, čas od času se střídajícím, ale celkem jednoznačným komonstvem“. Krutě to tehdy odnesl Sezimův román „Host“.

A tak vskutku je skoro celý druhý díl těchto pamětí vyplněn revisí starých, dlouhých a mnohostranně rozvětvených sporů literárních — i osobních. Právem tedy Sezima říká, že „základním projevem jeho (Šaldovy) osobnosti — a dodejme hned, i celé periody let devadesátých a dalších dvou tří desítiletí — byla polemika“. Sám se však usilovně snaží, aby z nepřehledného chaosu osobností, směrů, myšlenek a zájmů vybral co možná čistou pravdu, nezastřenou osobními vztahy. Tak i F. X. Šaldu zobrazuje se všech stránek, příznivých i nepříznivých, a spravedlivě zdůrazňuje nesporný jeho význam: „Všecka moderní naše estetika, nejen literární, zůstane mu vděčně poplatnou, i když nebude napodobit ani zalhávat jeho hříchy a omyly. Budeme ho s přesvědčením uctívat i přes tu onu povahovou slabinu — ovšem však nikoli zrovna pro ně, jak u nás k tomu projevil již sklonnost leckterý literární politikus nebo dětina. Nebudeme, doufám, vůbec zbytečně rozhojňovat poetické fikce a legendy o zjevech dosud příliš blízkých jako o nadlidech bez vady a hany. Prospěšnější, trvám, než taková hagiografie bude, vynasnažíme-li se, aby legenda nebyla s pravdou příliš na štíru.“ (II, 9 n.) Nerozpakuje se ani přiznat hluboké citové zaujetí pro Šaldu: „Mám také rovnou dát výraz slabosti, za kterou se dnes nijak nestydím? A přiznat se, že jsem si Šaldy vůbec nikdy nepřestal vážit? Že jsem ho nikdy nepřestal v nitru uctívat? Ba, že jsem ho nikdy nepřestal paradoxně — milovat? Právě totiž na ten těžce uhájený odstup od něho, na který jsem byl čím dál žárlivější; neboť odtud jsem si jeho hodnotu [14]nejlíp dovedl odmýšlet od jeho poklesů a pádů.“ (II, 216.) Smířlivým, chápajícím pohledem se z odstupu let dívá Sezima i na celé umělecké pokolení let devadesátých: „Devadesátníky však pro větší menší míru hříchů nebudeme vůbec moci posuzovat příliš příkře. Těžce se nad nimi střel soumrak zapadajícího století. Stáli v průvanu nových proudů, v křížovém ohni myšlenek a tendencí, jimiž bylo nabito ovzduší jejich jinošských let. Naturalism, kolektivism, individualism, estétský aristokratism, dekadence, impresionism, symbolism, novoidealism — ta umělecká a literární hesla nad nimi plápolala jak praporce, vzdouvána úvahami filosofickými, ethickými, hospodářskými, sociálně politickými… — Snadno se vůbec zatracuje dnes těm, kdo přišli takřka k hotovému; a to po většině právě zásluhami avantgardy, první obětované řady v bitevní čáře. Stěží se chápe byrokratism, dnes již nemyslitelný, jenž svíral mladé mozky ve škole, jako vyšlé z ní dusil nerozborný společenský řád a svatá konvence! A především by se nemělo zapomínat, jak se zrovna u nás nad každou odvahou tísnivě vždy vznášela otázka existenční.“ Kasta živořící, tak slovem Sovovým charakterisuje Sezima tuto generaci.

Třetí díl, nejobsažnější ze všech, je bohatou galerií literárních portrétů. Některé z nich jsou podrobně a hluboce propracovány, jiné jen lehce načrtnuty, ale všechny se vyznačují bystrým kritickým pohledem a charakterisačním uměním, dobře známým také z ostatního díla Sezimova. „Momentky s pozadím“ je výstižně nazvána první část tohoto svazku, neboť podobiznu samu autor často provází podrobným vypravováním o celém prostředí, o poměrech a okolnostech soukromého i veřejného života, které měly rozhodující vliv na životní a umělecké osudy jednotlivců. Tak je podán na př. portrét V. Mrštíka, P. Klesa, P. M. Haškovce, F. B. Vaňka, Arna Dvořáka, Jar. Havlíčka, B. Benešové, B. Kličky. Jinde zas vytvoří Sezima jakoby bleskový snímek postavy rozmarnou historkou, popisem příznačného návyku nebo reprodukcí rozhovoru; s oblibou tak osvěžuje hlavně osobnosti starší generace, J. Váňu, J. Arbesa, J. Holečka, I. Herrmanna, F. X. Svobodu, K. Čapka Choda, J. Herbena a j.

Druhá část třetího dílu, „Kukátko do spolkového zákulisí“, je obraz kulturních, vědeckých a uměleckých institucí a sdružení, jak se jeví ve vzpomínkách a zkušenostech autorových. Podrobně se tu vypravuje o Umělecké besedě a o jejím časopise Lumíru, o České akademii věd a umění, stručněji, přesto však stejně zajímavě i poučně o Kruhu přátel českého jazyka, o Literárně historické společnosti, o pravopisné komisi České akademie a j. Přehlídka těchto společností a jejich činnosti dává Sezimovi zase příležitost, aby své „album“ osobností obohatil o portréty lidí, s nimiž se jako účinný a horlivý účastník kulturního spolkového života setkával. Ale také o uměleckých i vědeckých otáz[15]kách, které bývaly na pořadu jednání v oněch institucích, zpravuje Sezima čtenáře svým osobitým kritickým způsobem, neboť nepřestává jen na pouhém záznamu, nýbrž také hodnotí a soudí jako odborný znalec i jako zkušený umělec. Po té stránce jsou zvláště cenné jeho poznámky k pracím pravopisné komise a k poslednímu vydání Pravidel českého pravopisu, k jednáním v Kruhu přátel českého jazyka a v Literárně historické společnosti, k methodě strukturalistické a k bojům, které před lety rozpoutali členové Pražského linguistického kroužku proti Naší řeči. Nestrannému a soudnému pozorovateli, jakým se všude Sezima osvědčuje, objevuje se skutečnost zajisté ve světle čistším a spravedlivějším než uprostřed reklamního a agitačního pokřiku, kterým někdy bývají provázeny také spory odborníků. Jako dobře zasvěcený a klidný svědek posuzuje Sezima i činnost Naší řeči a odmítá upřílišené výtky, kterými ji její kritikové zahrnovali neprávem a z důvodů nikoli vědecky objektivních. Výslovně pak uznává práci, kterou Naše řeč koná k udržení a posílení české tradice jazykové: „Rozumí se, že jako strážce tradice odedávna poskytovala mi nejspolehlivější ochranu jazykového povědomí a citu »Naše řeč«. V ní mi byl poslední dobou nade vše vítán obzíravý článek K. Svobody »O jazykové správnosti« v roč. XXVII, 1943, kde jsem nalezl v kostce mnohé z toho, co jsem si sám marně pokoušel definitivně zformulovat.“ (III, 396.)

K. Sezima rád a mnoho přemýšlí o jazyce. Jako literární kritik nikdy nezapomíná všímat si také jazyka v posuzovaném díle a vyjadřovací problémy, na které narazí při psaní, řešívá si po svém nebo s pomocí jazykových odborníků, ale vždy s opravdovým pochopením a s houževnatou vytrvalostí. Leckdy dojde k jinému závěru než odborníci, a tu svůj názor hájí s upřímným přesvědčením a nadšením. Tak na př. se s Pravidly čes. pravopisu neshoduje v mínění o potřebě rozlišovat v písmu výrazy jako měkčí a prudší, shora a zvysoka, vánoce a Štědrý večer, o psaní irrealita, zdůly, nesmiřuje se ani s obecně zaváděným pozdravem „Dobrý den!“ atd.

O jazykové stránce Sezimova vypravování i v těchto dvou dílech platí, co jsme řekli o svazku prvním. Znova se tu podivujeme bohatému slovníku Sezimovu s výrazy velmi osobitými a působivými, různotvárné a přitom pevné i jasné stavbě vět, jadrně výstižným slovesům a přívlastkům, často vybroušeným v jiskřivý krystal obraznosti. Autor zde věnuje i správnosti svého vyjadřování touž pečlivou pozornost jako v prvním díle, i když právem požaduje jistou volnost tam, kde by předpis normy pociťoval jako vážnou újmu své tvůrčí práce. Místo podrobnějšího rozboru uvedeme aspoň jednu ukázku dodatkem k těm, které jsme citovali XXX, 46n. z prvního svazku; je to začátek kapitoly, která vypravuje o autorově „podkrkonošském exilu“ v Nové Pace. To [16]místo je totiž velmi význačné hutností a názorností výrazu, a to jsou patrně typické vlastnosti Sezimova slohu.

Přijel jsem tam od nádraží, k němuž se vlak z předchozí stanice soukal tři čtvrti hodiny jako do jiného, svěžejšího pásma. Byla však obleva, omnibus mě za hustého deště vyklopil do bláta chodníku před jedním z obou hotelů. Večer jsem se však z hotelu přestěhoval do pokoje, pro mne už uchystaného v „Měšťanské besedě“. V noci udeřil mráz, do rána bylo už vše pod sněhem, jenž se v příštích dnech těžkými šerými spoustami hřímavě řítil na chodníky se starosvětsky vysokých, příkrých střech horáckých stavení. Beseda měla štít zvlášť strmý, vyšší než přízemek s patrem; byly v něm nade mnou ještě dvojí mansardy a kosé přístřešní kouty, kde v noci stále cosi nedovřeného nebo špatně přiléhajícího vrzalo, bouchalo, chodilo, strašilo jako ve starém zámku. A v pokoji vedle mne, odděleném jen dveřmi, s obou stran marně skříněmi zastavěnými, dlouze, těžce umíral majitel besedního domu, beznadějný paralytik, kterého jsem nikdy nespatřil, ale často celé hodiny slyšel sténat… až nebožáka koncem druhého roku temným lomeným schodištěm v rakvi vynesli.

Na třech dosud vyšlých svazcích Sezimových pamětí „Z mého života“ je už zřetelně vidět, že to bude velkolepé panorama celého našeho literárního vývoje od bouřlivého kvasu let devadesátých minulého století až po slibné a zavazující mistrovství dnešních velkých spisovatelů. Vyvrcholením této pestré a přitom kritické přehlídky bude čtvrtý díl; upozorníme na něj čtenáře Naší řeči, jakmile vyjde.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 1, s. 12-16

Předchozí Karel Svoboda: Tropy a figury

Následující Redakce: Dvě jubilea