„Z mého života“

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Sezima, „Z mého života“ (Smetanovo smyčcové kvarteto e moll.) Kniha vzpomínek a nadějí. Svazek první. Vydal r. 1945 Jos. R. Vilímek v Praze. 323 stran.

První svazek Sezimových pamětí ukazuje velmi slibně, že toto nové dílo velkého mistra románu i kritiky bude nepřebernou zásobnicí nejrozmanitějšího poučení o životě, myšlení a práci umělecké generace, která od let devadesátých dávala směr našemu kulturnímu rozvoji. Z autorova plodného vzpomínání vyrůstá množství zajímavých a důležitých podrobností, jimiž se leckdy lépe než dlouhým rozborem osvětlí vznik a ráz díla nebo události. Bystré charakteristiky autorových vrstevníků od postav dnes už docela zapadlých až po zjevy tak význačné, jako je Ot. Theer nebo nešťastný přítel autorův Josef Matějka, mění se místy v široké a pestré obrazy celé tehdejší umělecké společnosti i s jejími pokusy o vytvoření hlubších styků společenských.

Hned na počátku zaujme autor svého čtenáře láskyplným popisem svého domova a podrobně propracovanými podobiznami obou svých rodičů. Kapitoly obírající se autorovým dětstvím se čtou jako poutavá [46]studie dušezpytná; její zajímavost zvyšuje Sezima ještě hojnými připomínkami, jak se zážitky z dětství obrážejí v jeho literárním díle („Přízrak polonahé ženy, ubíhající k lesům, pronásledoval mě od dětství, dokud jsem se ho nezhostil závěrem své ‚Štvanice‘“, str. 79; podob. 19, 30, 60, 88, 102 a j.). Celý ten úvod je pak vzornou ukázkou podrobné a upřímné analysy všech význačných složek, které určovaly autorův vnitřní růst v dětství i později; po té stránce jsou Sezimovy paměti dílem vskutku dokumentárním.

Z komposičního úsilí autorova vyplývá, že se při svém vyprávění nepřidržuje pořadí přísně chronologického, třebaže sám své paměti nazývá „kronikou“. Po způsobu hudebních skladatelů zpracovává načatý motiv při vhodné příležitosti, nikoli jen podle jeho časové příslušnosti; rozdělení na části a jejich označení jmény čerpanými z díla Smetanova není tedy pouhou vnější formou, nýbrž přirozeně plyne z autorova uměleckého záměru. Praktická výhoda této komposice, na pohled ne dost soustavné, jeví se v tom, že autor může souvisle probírat věci, které spolu souvisí vnitřně, i když náležejí do různých dob; vznikají tak uprostřed „kroniky“ celá samostatná dějová pásma rázu čistě beletristického, románového. O pevné a zkušené ruce svědčí, že v tom nesčetném množství themat, namnoze docela různorodých, dovedl autor udržet jednotný pořádek, stále a vědomě směřující ke konečnému cíli, k synoptickému obrazu prostředí a lidí v něm.

Jak pestrá a proměnlivá je látka těchto pamětí, tak pestrý a proměnlivý je i Sezimův výraz, neboť se tvárně a pohotově přizpůsobuje rázu thematu. Vedle bohatě rozvitých a umně stavěných odstavců popisných najdeme lapidární zkratky, epigramy v próze, vedle míst temně zabarvených a vzrušených tragikou života stojí místa plná lehkého humoru nebo působivé ironie; kde autor činí zadost jen povinnosti referentské, vyjadřuje se slohem přiměřeně věcným a prostým, ale naopak zase tam, kde vidí příležitost rozvinout veškeré bohatství vlastních myšlenek a dojmů, využívá i nejsložitějších prostředků výrazových a projevuje velkou vynalézavost při vytváření osobitých obrazů. Po vzoru methody, kterou K. Sezima sám do Naší řeči uvedl při svých přehlídkách českých stylistů, podáme malou ukázku jeho vyjadřovacího umění:

Bývaly i vánoce s pastýřskými koledami, hvězdně rozzářeným stromkem a růžovým šerosvitem půlnoční; trudnomyslný týden pašijový se střídáním hlídek u božího hrobu, vzkříšením, rozepělým odpoutanými zvony a zvonky; prosebná procesí na tři strany do polí o křížových dnech; a hlavně porciunkule se stany a krámy před kostelem, vítáním poutníků a almužnickou stráží v Loretě. Bývaly májové pobožnosti v opocených zdech této tajuplné kaple, jejíž mrazivě žhoucí a zářivě stmělá prostora, nasycená kadidlem a pachem vosku, smíšeného s dechem kvetoucího bezu, všecka se zdála pozvedána hromadnou modlitbou, unášena na andělských křídlech k výsostem. Za návratů z pobožnosti netopýři již poletovali kolem Lorety [47]jako duše zatracenců, kterým bylo zůstat v temnu mimo její ozářenou loď, zatím co vnitř kaple samozvaný předříkávač, starý Parýzek, hrozným jakýmsi dubovým hlasem intonoval elegii za duše v očistci a ostatní lid vlekl za sebou. Býval také svatojanský týden s večerním modlením u sochy pod blankytnou boudou, kolem níž byl vzduch osvěžen vůní rozvitého listí březového. A se zimou se vracel advent, kdy jsem s matkou za tmy chodíval na roráty, usedal v lavici mezi babky s okuláry a jako ony rozsvěcoval svůj sloupek. (Str. 42.)

Po ní (matce) jsem nicméně zdědil její vášeň pro hudbu a slýchal ji i tam, kde jiní mívali jen neladný lomoz a hluky. Bývaly to struny deště a rytmické bubnování na skleněný klavír tolika oken; vítr hvízdající a troubící na rohy a štěrbiny školní budovy, jež jím byla všecka rozehrána jako plenem rejstříků dující varhany. Večer, když se hučící úl školy zcela vyprázdnil, trávíval jsem u otevřeného okna, zaposlouchán do hudby stmívajícího se kraje. Ze zahrady i vzdálených luk se hrnuly vůně máty, kopru, sena a divokého kvítí a já jasně vnímal crkot cvrčků, šum potoka, ve dne neslyšný, ba před deštěm i zvony klekání ze vzdálených vesnic. Naslouchal jsem kočičím láskám na střechách, žabím kantátám z vedlejší zahrady, hvizdům vlaku, modulovaným nesčetnými roklinami, jaké prorývají celý kraj. (Str. 92.)

Osmahlý a všecek ruměný, dobře živený muž s beranicí a s důkladným vlňákem kolem krku podává mi dlaň v rukavici „na dva palce“. Venkovan, usuzuji. Nepochybně z Podluh, kde jsme před světovou válkou kolik let po sobě trávívali dovolené.

Chyba lávky! Občan hořovický, můj spolužák, prý o rok starší. Sám se tak hlásí, když se marně rozpomínám. „V městských službách a dosud aktivní,“ upozorňuje s hrdostí.

Patrně ředitel městských úřadů, pořád se to zde tak všecko mění. „A to teprv z kanceláře?“

„Bodejť kancelář. Chceš-li — pero mám tamhle, podívej.“

Rozumím už, opodál mu z vozíku na smetí trčí pometlo.

„Ovšem že už bych taky měl jít,“ medituje. „Ale když dá pánbu zdraví a nikdo se na mne netlačí… Tady to je můj kus. A tamhle,“ opovržlivě hnul ramenem k protějšímu chodníku, „to je kolegův. Není vidět, co je čistá práce?“ (Str. 161.).

Z těchto ukázek je také zřetelně vidět ráz Sezimových vět a způsob jejich spojování. Věta Sezimova je stejně různotvárná jako stránka thematická a mění svou podobu podle látky i nálady. Právě látka těchto pamětí si však častěji žádá, aby autor opustil svůj oblíbený způsob vyjadřování v složitě stavěných větách s široce a mnohonásobně rozvíjenými přívlastky, jak to známe z jeho děl dřívějších, zvláště kritických, a vystřídal jej pohyblivějšími větami krátkými; a někdy i tyto krátké větné celky ještě rozkládá v jednotlivé větné členy, stavěné v textu o sobě, na př.:

Život v našem malém, nebohatém, kastovnicky rozvrstveném hnízdě s úřednickou a zámeckou honorací plynul odjakživa mělkým korytem. Lid ctil Boha, krále a od nich zřízené vrchnosti. Byly dvojí, trojí. Zámecká, úřední a duchovní. (Str. 148.)

Skladba Sezimových vět je čistá po všech stránkách, neboť jsou to věty dokonale promýšlené a pečlivě budované. Sezima svůj výraz tříbí i po stránce mluvnické, třebaže jazykovou normu nepřijímá jako ne[48]omylné dogma a někdy se vědomě od ní odchyluje. Sám o tom — s lehkým ironickým šlehnutím — říká na str. 178, když mluví o svém znamenitém učiteli češtiny Prokopu Langovi:

Přísný až do strohosti a nepřístupně chladný, než i neúprosně spravedlivý, ani na hodinu nespouštěl s vysílených očí cíl, nad nějž nemohlo být tuším vyššího v jeho oboru, vštípit nám smysl a cit pro jazykovou čistotu, pro ducha řeči, v níž bude každému z nás slovem i písmem obcovat, ať si zvolíme kterékoli povolání. Lecco od té doby z jeho pokynů již zastaralo, lecco aspoň neplatí zrovna letos, ale kdo ví, nebude-li přece platit napřesrok. Ten vypěstěný cit však zůstal bdělý jako svědomí, i když se člověk nejednou úmyslně — a ne bez vnitřních výčitek — odhodlal jej znásilnit. Snad z příčin rytmických nebo z jiných estetických zřetelů anebo dokonce jen z pouhé snahy odlišit se od výrazu zevšedněním příliš otřelého.

Ale takových odchylek, které by měl zaznamenat kritik jazykové stránky, není u Sezimy mnoho. Náleží mezi ně zvláště doplněk volný, jehož doklad stojí i na začátku předchozího citátu; jiné příklady: Nuže, zrozen v tomto malém, ale tak půvabném městečku, do nedávna jsem se domníval, že tu nemám hlubších kořenů (25). Rázný až k prchlivosti, byl (otec) nicméně vždy jakoby čímsi z nitra ochlazován (26), a pod. častěji. Přes míru stanovenou mluvnicí (na př. Gebauerovou-Ertlovou II, 243) se tu užívá také vazby „jest mi učiniti něco“, na př.: je mi doznat, že… (43, m. musím se přiznat), strýci bylo za to až do smrti snášet nezřízenou ženinu zlobu (77), bylo mi beztoho již dříve lecčeho vzpomenout, co… (280). Někdy se přes míru klade genitiv: aniž jsem ještě měl potuchy, že… (80), svazky železných prutů vyšší a těžší člověka (156, m. než člověk). Jiné odchylky jsou toliko ojedinělé a některé z nich unikly autorově pozornosti patrně mimovolně, na př. spojení jako „publikací Ferd. Strejčkových“ (201, m. Ferd. Strejčka; výraz tak napsaný nelze vůbec přečíst), „K. Tůmovy humoresky“ (305); kde však je ten, kdo se mu (sloupu) tak úzkostlivě vyhýbal (98, m. jenž; je tu řeč o určité osobě); vychování se jí… dostalo takového, jakého v té době většině patricijských dcerek malých našich měst (25, m. jako v té době…). Drobné zvláštnosti má Sezima i v postavení příklonek, patrně vlivem způsobu hovorového, na př.: neboť bývalo si lze téměř podle mechanického klíče… vypočíst, kdy… (178); tady se bylo lze rozvalovat jako ve venkovské hospodě (218).

Zvláštní studie by si zasloužil Sezimův výběr slov. Sezima vládne velkou zásobou hutných a jadrných výrazů, namnoze zcela osobitých, a dovede jimi zhuštěně, často jakoby obraznou zkratkou obsáhnout v jedné větě celé bohatství představ. Zvláště Sezimovo sloveso vyniká silnou názorností a v popisných partiích se stává skutečným významovým jádrem vět, na př.: (Smetanovy) skladby provlňovaly můj vnitřní sluch (5); nablízko se zase může oko po libosti brouzdat v zeleni nesmírných, jako stoly prostřených luk až k hrázím, hlodaným [49]rozsochami dubů… (24); dorůstající mládež, která se lety sunula a klínila tak právě mezi věk jeho (otcův) a můj (34); už koncem života si (matka) znenáviděla poctivou rodinu školníkovu i jiné své oddané známé (67). Stejně výrazná jsou i Sezimova jména podstatná a jejich přívlastky: k nim (jasnovidným průhledům) vždy v paprskovém protažení ukazuje prst našeho líbezného Archanděla strážce (5); slabošská přilnavost k početnému příbuzenstvu (16), z nejzoufalejších hlubin plemenného stesku (6); skála se zarputilým klečovitým porostem po pás obnažených borovic, lomících uzlovitýma rukama (21); zajímavě křehká bledulka dráždivého půvabu (35); jsem dalek toho, abych se přihříval u vyhaslé cizí slávy nebo v zápecí zašlého bohatství (81); ten dobrý, jemný, při své nadprůměrné výšce skoro dívčí člověk jinošsky mutujícího a za delší řeči již chorobně přesychavého hlasu (179); u ní (slečny B.) dlívala její skřivánčí zpěvná sestřička (108); mrazivě žhoucí a zářivě stmělá prostora (42); představa čehosi zadumaného, vánočního, pro mne teskně vonícího silicemi dětských vzpomínek (157); prošel tudy jemný, jedva pojatelný zábřesk čehosi jako podzimkového slunečna (211); z životní stovky chutě nakrojil již poslední čtvrtku (309) atd. I příslovcí využívá Sezima k takovým zhuštěným obrazným zkratkám, na př.: tím přissátěji lnul k hlíně, z níž vyšel (108); mladistvě zesnulý profesor (179); nedělně vyprázdněným náměstím (16); dětmi sehnuty jako vykotlané vrby usychají (ženy) zvolna, leč někdy až ošemetně záhy (16). Úsilí o výraznost co největší vede autora někdy i k slovům zcela zvláštním, k archaismům i k výrazům familiárním (žíznivého světa požitníka 11, ta nádherná zuřivka 15, bohpomozi 16, nových hrdin práce 23, upokořit se 26, krátkoživotná existence jednotlivce 80, byl jsem odblesknut, t. j. odbyt, 265, k Smetanově „Prodance“ 30, a j.).

U stylisty tak uvědomělého a tak dobře poučeného jen zřídka najdeme výraz, který se vytýká za chybný; zpravidla to jsou slova z běžného jazyka hovorového nebo odchylky i jinak velmi rozšířené, na př.: úzké vztahy osobní (10, m. těsné, blízké; podob. 214, 260); v něm (brdském lese) se prodělávaly obrodné krise (18, m. prožívaly; podob. 59, 70); bezpočet (19, m. bez počtu); byl ovlivňován Vlčky (34, m. byl pod vlivem Vlčků); převzal vyrovnání pohledávek (69, m. vzal na sebe); krátce nato (69, m. potom; podob. i jinde); rozhodně tam nesměla chybět ani… (207, m. najisto, arci); zmíněné již tuhé polemiky (287). Stejně řídké jsou i odchylky od Pravidel českého pravopisu. A tak i po stránce jazykové správnosti lze tomuto dílu Sezimovu vzdát neomezenou chválu.

Tomuto uznalému žáku Prokopa Langa se mateřský jazyk vskutku stal životní láskou. Osvědčuje ji netoliko svým velkým dílem literárním, nýbrž i činnou účastí v pravopisné komisi České akademie věd a [50]umění a přátelsky vlídnou pomocí, kterou poskytuje Kruhu přátel českého jazyka a Naší řeči. A tak si u něho umělec a znalec jazyka podávají ruce k práci příkladně dokonalé. Přitom je K. Sezima jedním z našich nejosobitějších stylistů a už proto by si jeho vyjadřovací umění zasloužilo podrobného rozboru.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 2-3, s. 45-50

Předchozí Red. (= Redakce): Několik pravopisných pokynů

Následující Jaroslav Přikryl: Čeština chirurgova