Časopis Naše řeč
en cz

Do čtvrtého desítiletí

[Články]

(pdf)

-

Do svého čtvrtého desítiletí vstupuje Naše řeč právě v době, kdy se na všech stranách úsilně rozvíjí nová budovatelská práce podle našeho národního dvouletého plánu. V takové chvíli je zajisté potřebnější hledět kupředu na nové úkoly a připravovat jich splnění než zdlouha se zamýšlet nad minulostí. Podrobné účty z činnosti Naší řeči jsme ostatně podali už před desíti lety a není třeba mnoho k nim dnes přičiňovat, neboť i v posledních letech se Naše řeč snažila pracovat podle zásad, na kterých byla založena a které se už staly její tradicí. Ani krutých šest let německé hrůzovlády neumlčelo její hlas docela, třebaže jí nakonec zbylo jen málo věcí, o kterých vůbec směla psát. Vždyť se tehdy nesmělo napsat ani to, že germanismus je chyba, nesměly se citovat doklady z jiných slovanských jazyků a ze slovanských spisovatelů, a než bychom byli podle německého předpisu uváděli slovanská jména z německého a Němci obsazeného území jen ve zkomolené podobě německé, raději jsme se takovým thematům na ten čas vyhýbali. Bylo to k zlosti i k smíchu, čím vším nás dovedli Němci v své malicherné důkladnosti týrat, ale víc, neskonale víc nás trýznilo vědomí, že se za tím skrývá surový úmysl zničit bez milosti všechno, co je české, a především přivést k zániku náš český jazyk. V těch hrozných letech byl úkol Naší řeči zvláště obtížný a odpovědný. Byli jsme si toho dobře vědomi a snažili jsme se, jak jsme mohli, ošidit bdělost censury a aspoň mezi řádky vpravit nějaké vlastenecké povzbuzení, náznak naší souvislosti s velikou rodinou slovanských národů nebo projev naděje ve šťastnou budoucnost. Hlavní věc ovšem byla udržet Naši řeč stůj co stůj, ale udržet ji bez sebemenší újmy národní i lidské cti. A to se nám jakoby zázrakem podařilo.

V té době obecného národního nebezpečí se však v nás probudilo také silné národní sebevědomí, tak silné, jaké snad bývalo jen za našeho obrození na počátku 19. století. Všichni bez rozdílu jsme poznali, jak jedinečný, vzácný a nenahraditelný majetek je národní jazyk a jak jsme vlastně nedůtklivě citliví ke každému jeho porušení a ohrožení. Zjevně [2]se to ukázalo, když se po našem osvobození situace naráz změnila a mohli jsme svobodně projevit všechno to, co se musilo za války tajit. Celý velký sbor hlasů se tehdy ozval na obranu čistoty našeho mateřského jazyka, celá česká veřejnost se k němu postavila na stráž; obraz toho nového buditelského nadšení jsme se pokusili podat už v NŘ XXIX, 1945, 127 n. článkem „Čistota mateřského jazyka se stává veřejným zájmem“. Byla jen obava, není-li ten obecný a upřímný zájem o jazyk toliko projevem porevolučního vzplanutí, které v pochodu všedních dnů zvolna vyprchá, ale tato obava se nesplnila. Vůle zlepšit úroveň našeho vyjadřování a očistit je od chyb, zvláště pak od zbytečného cizího nánosu, nejen že nezeslábla, nýbrž začíná už brát na sebe podobu činů. Proto je bilance výsledků, jichž dosud dosáhlo úsilí jazykově buditelské, ještě o mnoho příznivější, než byla před desíti lety.

Největší uspokojení pociťuje pozorovatel dnešní úrovně našeho vyjadřování nad dobrým stavem, jehož dosahuje česká próza umělecká. Po stránce formální dokonalosti a zvláště též čistoty jazyka rychlým krokem dostihuje próza poesii, takže už není třeba na prstech počítat spisovatele, kteří při svém slovesném tvoření vědomě dbají jazykové správnosti a k mateřskému jazyku cítí touž pozornou a šetrnou lásku, jakou k svému mistrovskému nástroji chová umělec hudebník. Posledních sto let ve vývoji našeho jazyka je vítěznou cestou, kterou se próza umělecká probíjela k čistotě, českosti vyjadřování. Vidíme zřetelně, jak od Tyla, Havlíčka, Němcové, Nerudy a Hálka přes Sv. Čecha, Jiráska, Raise, Herrmanna, Herbena až ke K. Čapkovi, F. Šrámkovi, I. Olbrachtovi, Vl. Vančurovi, M. Pujmanové, J. Mařánkovi, M. Majerové, K. Sezimovi, J. Kvapilovi, K. Novému, Jos. Koptovi, B. Kličkovi, E. Vachkovi, J. Havlíčkovi, E. Hostovskému, A. C. Norovi, F. Křelinovi, J. Čepovi, J. Glazarové, Vl. Neffovi, K. Konrádovi, Jos. Knapovi, K. Schulzovi, M. Fáberovi, B. Novákovi, M. Kratochvílovi čím dál víc roste úsilí o výraz typicky český. Zvláště pronikavou proměnou po té stránce prošel náš jazyk v desítiletích po první světové válce; v této krátké době se vyjadřování našich spisovatelů vytříbilo měrou nikdy předtím nebývalou. Vezměme jen na př. některé prozaické dílo ze začátku tohoto století a srovnejme jeho jazyk s jazykem dnešních dobrých spisovatelů; na první pohled poznáme velký pokrok, který literární jazyk učinil také po stránce jazykové čistoty. Vývoj tu šel tak rychlým krokem, že za dvacet let jazyk „prošel cestu, k níž je jinak třeba celého století“ (hlas varšavského časopisu cit. NŘ XXI, 280). Zásluhu o to má zajisté i naše národní osvobození, neboť s ním se dostavilo také nové české sebevědomí, jež samo sebou vnukalo jazykovým tvůrcům touhu a vůli vyjadřovat se v duchu opravdu českém. A tak se právě za naší paměti Ertlův „dobrý autor“ z pouhé abstrakce stává skutečností. Nedostatek pevné jazykové tradice, který ještě před čtvrtstoletím vytýkal Josef Zubatý našemu vy[3]jadřování, byl prací našich spisovatelů za posledních sto let napraven a první půle našeho století bude jednou označována za dobu, v níž se dovršila stavba základů pro novou, pevnou spisovnou tradici českou. Není třeba pochybovat, že i nyní, po druhém, konečném osvobození našeho národa, půjde vývoj týmž směrem jako dosud a že před námi leží období nového rozkvětu.

Pomalejším krokem jde tříbení jazyka v jiných oborech, zvláště v oblasti vědy a její popularisace, v oblasti hospodářství, úřadů a ve veřejných projevech na shromážděních, v rozhlase i v novinách. Vývoj tu byl silně zabrzděn neblahým vlivem německého válečného panství, neboť do těchto praktických oborů zasahoval daleko častěji a násilněji než do oblasti umělecké. Projevuje se v tom patrně i působení porevolučního kvasu s rychlým nástupem nových pracovníků, nemajících ještě dost zkušeností, a také vliv dlouhého odloučení od kmene mateřského jazyka, které bylo za války údělem mnohým ze dnešních našich veřejných mluvčích. Ale i v této oblasti se časem silněji uplatní vůdčí vzor, kterým vždycky a všude je jazyk umělecký, a také praktické obory si vytvoří spolehlivou tradici čistého, vskutku českého vyjadřování. K tomu směřuje už dnes úsilí mnoha jednotlivců i celých institucí, jako je Československá společnost normalisační, Elektrotechnický svaz československý, Reklamní klub československý a j. Dobrou práci na tomto poli koná Kruh přátel českého jazyka, založený krátce před válkou. Za nejnepříznivějších poměrů válečných dokázal soustředit velký počet pěstitelů a milovníků českého jazyka a s jejich pomocí usilovně a soustavně šíří porozumění pro jazykové otázky a vůli k správnému a ušlechtilému vyjadřování. Praktickým podílem k tomu přispívá jeho jazyková poradna. Další významný činitel v jazykové kultuře přibyl po válce založením Ústavu pro český jazyk; v příštím desítiletí se jistě shledáme také s výsledky jeho práce.

Nejbližší a nejnaléhavější úkol jazykových odborníků vyplývá z tohoto rychlého přehledu sám sebou. Naše veřejnost stále ještě nemá dostatek spolehlivých, vskutku praktických pomůcek, které by dovedly uspokojit její živý zájem o jazyk a vésti k dokonalejšímu vyjadřování. Takové pomůcky bude třeba vytvořiti co nejdříve; Kruh přátel českého jazyka to vzal za jeden ze svých hlavních úkolů. Bylo by však dobře, kdyby se jazykoví odborníci rozdílných směrů a rozdílných názorů nejprve dohodli sami mezi sebou o rozumné normalisaci běžných vyjadřovacích prostředků. Podaří-li se uskutečnit tento úkol v prvních dvou letech, bude to šťastný vstup do nového desítiletí práce o českém jazyce.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 1, s. 1-3

Předchozí Text jmenovacích dekretů

Následující Karel Svoboda: Tropy a figury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1