Úřední jazyk

Antonín Opravil

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXV, 150 n.)

VI. Příslovce

V příslovcích není sice veliká příležitost k jazykovým pokleskům, ale úřední čeština v nich tu a tam chybuje přece.

Tak příslovcem „následovně“ se chybně uvádí výčet něčeho nebo přímá řeč, na př. „nejvyšší správní soud se vyslovil následovně“ místo správného tímto způsobem, takto…

Mnohdy užívá úřední mluva příslovce pravidelně tam, kde se nevyjadřuje opakování děje určitým pořádkem, podle určitého pravidla, v pravidelných přestávkách (na př. chodit do úřadu pravidelně, žíti pravidelně, t. j. pravidelným způsobem, pořádkem); tam, kde se nelze tázat otázkou ‚jakým způsobem?‘, nýbrž ‚jak často?‘, je na místě příslovce obyčejně nebo zpravidla (opak výrazu výjimkou, jen tu a tam), znamenající skoro vždy, převahou. Na př. místo „příprava takového vyjádření vyžaduje pravidelně delší doby“ je správné …vyžaduje zpravidla, obyčejně delší doby.

Rovněž chybně se píše: „Přiloženě (Připojeně) Vám vracíme Vaše doklady“ atd. místo správného S tímto dopisem Vám vracíme Vaše doklady nebo Zároveň Vám vracíme Vaše doklady a p. Na újmu tohoto příslovce se pak velmi často zneužívá příslovce současně, protože ne každý je si vědom pravého významu obou těchto příslovcí. Současně znamená v téže době, najednou a p., kdežto zároveň = v téže době, ale také vedle toho, při tom. Nelze tedy dobře česky napsat: „Současně lze tu užít ustanovení § 51 zákona“ atd. místo při tom, zároveň. Tu neběží o čas, [194]nýbrž o to, že kromě ustanovení zákona již dříve uvedených lze užít zároveň i ustanovení § 51.

Občas se v úřední mluvě narazí i na nesprávné stupňování příslovcí. Tak na př. čítáme: „prováděcí nařízení atd. to vysvětluje blížeji“. Druhý stupeň neboli komparativ příslovce blízko je blíže; proto se nesmí k němu připínat ještě přípona -ji, neboť ta se připojuje toliko k prvnímu stupni neboli positivu příslovcí, jako na př. bedlivě — bedlivěji (nejbedlivěji), obezřele — obezřeleji (nejobezřeleji), těsně — těsněji (nejtěsněji). Rozumí se samo sebou, že příponu „-ji“ nelze přidávat ani k jiným komparativním příslovcím, jako je ku př. dále, níže, šíře, snáze, výše.

VII. Spojky aniž, aniž by, byť, jestliže, -li, zdali, pakliže, pokud, kdežto, zatím co

Zápornou spojkou slučovací aniž (z a + ni + zesilovací -ž) možno těsněji spojit dvě souřadné věty tam, kde spojení má smysl ani ne, a ani ne, a ne, na př. z Desatera deváté a desáté přikázání: Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho (= ani nepožádáš…). V úřední češtině se však spojka aniž často spojuje nesprávně s minulým časem, když je řeč o přítomném ději. Tak na př. bychom mohli sice napsat: N. N. neměl nárok na drahotní výpomoc, aniž mu příslušel doplatek, neboť v obou těch větách je děj minulý. Ale nesmíme napsat: „N. N. nemá nárok na drahotní výpomoc, aniž mu „příslušel“ doplatek za dobu od… do…“, neboť rozvedeme-li si to, dostaneme: nemá nárok a nepřísluší mu ani doplatek za dobu od… do…; přítomný čas pak zůstane i při spojce aniž: nemá nárok, aniž mu přísluší…

Často se užívá chybně spojky „aniž by“ ve větách se smyslem oznamovacím, ačkoliv ji lze klást toliko ve větách se způsobem podmiňovacím, t. j. tam, kde se spojka aniž by dá nahradit výrazy ani by ne, aby ani ne, a aby ne a p. Na př. místo „Poněvadž strana předložila své podání, aniž by je opatřila náležitým kolkem, byl sepsán úřední nález o kolkové závadě“ napíšeme správně aniž je náležitě okolkovala, neboť smysl je: Poněvadž strana předložila své podání a neopatřila je náležitým kolkem (= a náležitě je neokolkovala). Někdy se zase naopak chybuje tím, že se ve větách se způsobem podmiňovacím částice „by“ vynechává. Vezmeme touž ukázku, ale pozměníme ji: „Kdyby strana předložila své podání, aniž je opatřila kolkem, bylo by nutné sepsat nález o kolkové závadě.“ V této větě s „aniž“ je vynechána částice by neprávem, neboť smysl je podmiňovací: Kdyby [195]strana předložila své podání a neopatřila by je kolkem (anebo neokolkovala by je) atd.

Spojka „aniž, aniž by“, v živé obecné mluvě málo obvyklá, rozmohla se v úřední češtině většinou z pohodlnosti místo jiných, leckdy vhodnějších výrazů (zvláště místo spojek ale, třebas, i když, ač a p.). Tak na př. místo uvedené již věty: „Poněvadž strana předložila své podání, aniž je opatřila náležitým kolkem“ lze kratčeji a jasně napsat: Poněvadž strana předložila své podání bez náležitého kolku nebo náležitě neokolkované, nebo i Strana předložila své podání náležitě neokolkované nebo Strana nepředložila své podání náležitě kolkované, a proto byl sepsán úřední nález o kolkové závadě. Místo: „Kdo nosí nějakou zbraň, aniž má k tomu povolení“ lze dobře říci bez „aniž“: Kdo nosí zbraň nemaje k tomu povolení nebo bez povolení nebo ale, třebaže, i když, ač atp., přes to, že k tomu nemá povolení. Jak vidět, náš jazyk má možností vyjádřit se jinak a případněji než s „aniž“ více než dost.

Pro úplnost je záhodno ještě poukázat za prvé na to, že sloveso po spojce aniž, aniž by má vždy tvar kladný, a že je tedy chybné psát: „nedalo se nic měnit, aniž tím nebylo porušeno znění smlouvy“ místo aniž by tím bylo porušeno znění smlouvy. Tu je na místě kromě kladného slovesa také podmiňovací způsob, neboť smysl je: nedalo se nic měnit, aby tím nebylo porušeno znění smlouvy. Za druhé, že se po spojce aniž, aniž by kladou místo neurčitých a záporných zájmen a příslovcí příslušná zájmena a příslovce kladná v tvaru tázacím. Tedy místo neurčitých nebo záporných výrazů někdo, něco, nikdo, nic, někdy, nikdy a p. je po aniž, aniž by tázací kdo, co, kdy a p., ku př. místo „Zápis byl podepsán všemi členy, aniž někdo něco proti němu výslovně namítl“ je správné aniž kdo co proti němu výslovně namítl. A za třetí, že spojkou aniž, aniž by nikdy nesmí začínat souvětí. Na př. místo: „Aniž hodláme předbíhat meziministerskému projednání (!) oné záležitosti, nemůžeme se nezmíniti o tom, že…“ správně: Ač (přes to, že, třebaže) nehodláme předbíhat meziministerské projednání (4. pád) oné věci, nemůžeme se nezmínit o tom, že… nebo: Nehodláme sice předbíhat meziministerské projednání oné věci, ale přece se nemůžeme nezmínit o tom, že… nebo nemůžeme se však nezmínit o tom, že… a podobně.

Druhou spojkou, v níž se skrývá čertovo kopýtko, je spojka byť ve významu třebas, i když. Ti, kdo ji mají v oblibě, měli by si být vědomi toho, že je složena z podmiňovací částice by a ze zesilovacího příklonného -ť a že se právě tak jako by může spo[196]jovat jen s příčestím činným, a to jen v 3. osobě jednotného a množného čísla, ale ne s osobou 1. a 2. (tu nutno užít spojky jiné, na př. ačkoliv, třebas, i když), a že ji nelze spojovat se slovesem v čase přítomném a budoucím, ani s podmiňovacím způsobem. Opětovaně se v úředních písemnostech chybuje v tom, že se „byť“ spojuje s podmiňovací částicí „by“, takže jsou tu pak vlastně dvě by vedle sebe. To ovšem není menší neobratnost, než kdyby někdo napsal „byl by bych měl“ a p. Na př. věta: „Netřeba uvažovat o způsobu hrazení nákladů — byť by se týkaly jen té které (!) společné věci — odečtou se od užitků společné věci“, bude — upravíme-li ji také se zřetelem k náležitému pořádku slovnímu a nahradíme-li v ní nedobré spojení „ten který“ srozumitelným některý, ten aneb onen, příslušný, daný a p. — vypadat asi takto: Netřeba uvažovat o tom, jak hradit náklady, neboť ty se odečtou vždy a všechny od užitků společné věci, byť (byť i, i kdyby) se týkaly jen té neb oné (některé) její části.

Při tom třeba mít na paměti, že příčestí minulé se spojkou byť má jako podmiňovací způsob přítomný (šel bych, abych šel a p.) význam času přítomného nebo budoucího, a má-li se při spojce byť vyjádřit děj minulý, že se k ní musí přidat příčestí činná dvě. Na př.: Nebyl by býval upustil od své stížnosti, byť ho to bylo stálo i existenci a p.

Možnou chybu při spojce byť předejdeme, nahradíme-li ji spojkou kdyby, i kdyby. Tu hned poznáme, zda jsme spojky byť užili dobře, čili nic.

Někdy se užívá chybně spojky „jestliže“ v závislé otázce místo tázacích částic zda, zdali, -li, na př. „Tu platí předpis ten a ten a je lhostejno (!), jestli-že (!) soud o zcizení se (!) dověděl nebo (!) nikoliv.“ V této kratičké větě je náhodou chyb jako máku. Kromě nečeského rčení „to je lhostejno“ místo správného to je jedno, na tom nezáleží, to je vedlejší je nesprávně založena příklonka se (náleží zpravidla za první přízvučný člen věty) a zejména je chybně užito podmiňovacího „jestliže“, ačkoli věta „jestliže atd. nebo nikoliv“ je zjevně otázka rozlučovací, a ta se uvozuje spojkami zda, zdali (bez rozdílu ve významu; spojka zdali se píše dohromady, bez spojovací čárky, jako ačli, čili, neboli, nežli, jestliže, pakliže) nebo příklonným -li (se spojovací čárkou). V druhém jejím členu, který jen popírá člen první, má správně být čili nic anebo či ne (před těmito výrazy děláme čárku), ale ne „nebo nikoliv“. Tedy správně: je vedlejší, zda (= zdali) se soud o zcizení dozvěděl (= dověděl) nebo do(z)věděl-li se…, čili nic (či ne).

[197]Naproti tomu bývá někdy podmiňovací spojka jestliže, -li neprávem zatlačována do pozadí spojkami se smyslem odporovacím pakli, pakliže (píší se jako jedno slovo). Přehlíží se, že tyto dvě spojky vlastně znamenají jestliže však, a že je tedy lze dát jen na začátek věty podmínkové, která svým smyslem odporuje větě předcházející, obyčejně také podmínkové. Zbytečně se „pakluje“ na př. ve větě: „Pakliže nebude dodržena stanovená lhůta, bude nutno zaplatit penále“ místo Nedodržíte-li stanovenou lhůtu, zaplatíte smluvenou pokutu. Správná by ovšem byla tato věta: Počkáme do stanovené lhůty; pakli (pakliže) ji nedodržíte, zaplatíte stanovenou pokutu; zde spojka pakli(že) vskutku znamená jestliže však.

Nevhodným způsobem se užívá často také spojky pokud tam, kde nemůže mít význam co do času, míry, místa omezovací, tedy po kterou dobu, jak dlouho, po kterou míru, v kterém rozsahu, po které místo, jak daleko a p., v platnosti jiné, zejména čistě podmiňovací. Příklady: „Všichni zaměstnanci, pokud nebyli dosud převedeni do služeb veřejné správy, budou…“ místo kteří nebyli… „Pokud to dovolí služba, lze N. N. prodloužit dovolenou o týden“, správně: Jestliže (Dovolí-li) to služba atd. nebo: Dovolenou N. N. můžete prodloužit o týden, (jen) dovolí-li to nerušený chod služby. Místo: „Pokud se toho týče, platí, pokud zákon ten a ten nestanoví jinak“, píše se správně buď Co se toho týká nebo týče, nikoli „pokud“ (jde tu o význam zřetelový, a pak ta dvě „pokud“ v jedné větě!), nebo krátce: O tom platí, nestanoví-li zákon ten a ten tam a tam něco jiného. Místo spojky jestliže, -li se hodí za takové „pokud“ také spojka ačli (= ač jestliže; jestliže ovšem; ale jen tehdy, jestliže…) se smyslem omezovacím, kterou se vyjadřuje podmínka jen jako možnost. Na př. „Pro řízení podle tohoto nařízení, vyjímajíc trestní řízení — pokud v tomto nařízení není stanoveno jinak — platí předpisy o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů“ místo ačli není nebo ač není-li v tomto nařízení stanoveno jinak. Nebo: „Odvolání nemá, pokud se zastavení činnosti spolku týče, odkladného účinku.“ Celá vložka „pokud se zastavení činnosti spolku týče“ je příliš rozvláčná a k vyjádření smyslu jí není potřebí. Stačí krátce a dobře: Odvolání nemá na zastavení činnosti spolku odkládacího účinku.

Konečně se bezmála úplně opomíjí odporovací a připouštěcí spojka kdežto (= avšak, sice, ač, a přece) a místo ní a na její újmu se klade časová spojka zatím co (= v té době, kdy…), třebaže jí lze vyjádřit jen současnost dvou dějů. Tak na př. místo „předpisy o dani z majetku zůstaly téměř beze změny, [198]zatím co předpisy o dani důchodové doznaly podstatných změn“ napsalo by se správně: kdežto předpisy o dani důchodové se podstatně změnily. Nebo místo „Žádám o vysvětlení, jak se mohlo státi, že X. Y. dostává menší služební plat, zatím co měl od 1. ledna 1940 nárok na vyrovnávací přídavek“, správně: žádám Vás, abyste mi vysvětlili, proč X. Y. dostává menší služební plat než dříve, ač (přes to, že) měl od 1. ledna 1940 nárok na vyrovnávací přídavek. Atp.

*

Tyto stručné kapitolky o nejčastějších chybách v úřední mluvě by měly být zakončeny výčtem hlavních chyb proti českému slovníku a frazeologii. Nedostatek místa nás však nutí zříci se tohoto závěru; čtenáři, kteří budou chtít mít tuto Opravilovu souhrnnou práci celou (spolu s podrobným abecedním rejstříkem), najdou ji ve zvláštním otisku, jejž nakladatelství Šolcovo a Šimáčkovo připravuje.

R.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 193-198

Předchozí Zubokřídlec

Následující Václav Machek: Několik slov s počátečním ch-