Časopis Naše řeč
en cz

Úřední jazyk

Antonín Opravil

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXV, 97 n.)

II. Neosobní vyjadřování

Nyní obrátíme list a všimneme si škrobeného neosobního vyjadřování v naší úřední češtině.

A věru není k tomu co podotknout, leda to, že jde člověku hlava kolem, musí-li číst ještě dnes v jediném úředním naří[151]zení, vyhlášce, výnose, oběžníku, dopise atd. takových „budiž“ a „buďtež“ pět, deset i víc a mezi nimi občas na př. dokonce „Tím budiž se spravováno“ nebo „Budiž sem sděleny příčiny, proč dosud nebyl vyřízen tam se nalézající spis čj. to a to.“ Potom si ještě může člověk povzdechnout, proč se v úředních písemnostech píše tak, jak nikdo nemluví. Tak na př. místo „Od vymáhání náhrady budiž upuštěno“ je lépe psát v úředním výnose Od vymáhání náhrady upusťte! nebo ještě lépe: Náhradu nevymáhejte! Jindy lze dobře užít také výrazů (je) třeba, (je) nutno, musíte udělat to neb ono. Kromě toho je záhodno upozornit tu zvláště na to, že ani závažnost ani závaznost úředního příkazu nijak neutrpí, vyjádří-li se tento příkaz místo věty rozkazovací prostou větou vypovídací, tedy na př. ve všeobecné vyhlášce nebo výnose: Od vymáhání náhrady se upustí nebo: Náhrada se nevymáhá.

Druhým takovým výrazem jako neosobní „budiž“ s trpným rodem je 3. osoba jednotného čísla od slovesa býti s neurčitým způsobem: „jest učiniti“. Tak na př. čteme v ministerském oběžníku: „O tom se dává věděti. Potřebné v oboru — dejme tomu školské a osvětové správy — jest zaříditi“. Německy to zní: „Hievon ist Kenntnis zu nehmen. Das Erforderliche im Bereiche der Schul- und Kulturverwaltung ist zu veranlassen.“ V té české větě je vazby „jest zaříditi“ užito zastarale a nevhodně, s významem nedost přesným. Všude tam, kde neběží o přirozenou nutnost, tedy o něco, co je nám nezvratně souzeno (na př. „Všem nám je umříti“), nýbrž o zcela obyčejnou potřebnost, povinnost, pokyn, upozornění, radu, výzvu, rozkaz, je v češtině na místě buď rozkazovací způsob nebo vazba (je) třeba, (je) nutno něco učinit nebo vazba s musiti. Je nasnadě, že se často dobře hodí, hlavně ve všeobecných nařízeních, také způsob oznamovací. Proto mělo v oné větě stát správně: O tom Vám dáváme vědět. Zařiďte v oboru školské a osvětové správy vše potřebné nebo vše, čeho třeba.

Ale ještě jedna věc ve výraze „jest zaříditi“ a ve výrazech jemu podobných stojí za zmínku. Proč se téměř ve všech úředních písemnostech setkáváme napořád toliko s tvarem „jest“ a s infinitivem jen s příponou „-ti“, ačkoli kratší tvar je a infinitiv s příponou -t jsou stejně správné, spisovné, mají týž význam a při tom jsou mnohem přirozenější? Také tato jednostranná záliba bezpochyby souvisí se strojeným a šroubovaným způsobem úředního vyjadřování vůbec. Byrokratická suchopár[152]nost přece nemůže dát najevo ani špetku takové milé přirozenosti a občanské prostoty, i když snad ví, že by jí nejen dobře slušela, ale i nemálo prospěla.

Neméně zbytečná zvyklost je užívat ve vnitřním písemném úřadování a v písemném styku se stranami zvratného tvaru sloves v 1. a 3. osobě jednotného a v 2. osobě množného čísla místo tvarů 1. osoby v rodě činném. Místo takových nepřirozených obratů, jako jsou: „Oznamuje se, žádá se, ukládá se, povoluje se Vám, upozorňujete se, Vyjádření se připojuje“ atp., lze psát mnohem účinněji: Oznamuji (Oznamujeme) Vám, žádám Vás, ukládám Vám, povoluji Vám, Vyjádření připojuji nebo: Vyjádření jsem připojil atp.

Při úředním písemném styku je tedy možno užívat tvarů osobních, jako když jedna osoba píše osobě druhé. Podle toho, co se kde hodí, užijeme buď 1. osoby jednotného čísla, nebo 1. osoby čísla množného; množným číslem lze se vyjádřit i tehdy, když nepodpisují dvě osoby. Někdy se také hodí 3. osoba jednotného čísla, na př. presidiumoznamuje, žádá, upozorňuje, souhlasí, vzalo na vědomost to a to a p. Obratů neosobních by se nemělo užívat už proto, že na každém úředním spise je někdo podepsán, někdo zaň ručí, někdo jej vydává nebo zasílá.

A ještě patero jiných výrazů odosobňuje úřední sloh neprávem a ne bez cizího vlivu: přídavná jména a příslovce „zdejší, tamní, zde, sem, tam“ místo zřetelnějších i určitějších zájmen náš, váš, svůj a nám, u mne, u nás, mně, mi, Vám, u Vás a p. A to nemluvíme ani o perlách „semúřední, tamúřední, zdeúřední“, které se konečně přec jen přestaly blýskat v úředních písemnostech, když byly několikrát pořádně zesměšněny.

Ostych většiny našich úřadů před osobními zájmeny my, vy, náš, váš je příznačný, jak o tom svědčí na př. tato zašmodrchaná věta: „V případě odlišného stanoviska tamního úřadu k zdejšímu pozměňujícímu návrhu navrhuje zdejší ministerstvo záležitost řešiti společnou poradou zástupců tamního i zdejšího úřadu.“ Zda není srozumitelnější věta napsaná takto: Odlišuje-li se Vaše stanovisko od našeho pozměňovacího návrhu, navrhujeme Vám řešiti tuto věc na společné poradě (nebo aby tato věc byla řešena na společné poradě)? Než také o rým někdy klopýtneme, když čteme takovou úvodní větu: „Ministerstvo financí sdělilo sem přípisem čj…“ místo Ministerstvo financí nám oznámilo dopisem čj.,… atp.

[153]III. Neurčité tvary přídavných jmen a přídavná jména ve významu jmen podstatných. Zájmena tento, týž, jenž a j.

Mimo to si úřední mluva přes náležitou míru libuje ve jmenných (neurčitých) tvarech přídavných jmen a v přídavných jménech s příponou -telný ve významu trpné možnosti, nemluvíc ani o nesprávném 7. pádě přídavných jmen v doplňku. Často chybuje také tím, že zpodstatňuje některá přídavná jména, i když se to příčí duchu našeho jazyka; je známo, že tak, jak se to děje v jazycích, které mají člen, v češtině přídavná jména zpodstatňovat jen tak beze všeho nelze.

Nejdříve několik slov o jmenných tvarech přídavných jmen. V úřední češtině se rádo zapomíná na normativní zásadu, která pro jazykovou praxi platí dodnes: že u těch přídavných jmen, která nemají jmenný tvar v 1. pádě rodu mužského, neužíváme jmenných tvarů ani v rodech ostatních, ani v množném čísle. Je tedy chybné psát na př. „dnes je možna kontrola i regulace“, „nesprávná udání jsou trestna“, „námitky jsou nepřípustny“ místo je možná nebo jsou možné, jsou trestná, jsou nepřípustné, poněvadž nikdo neřekne „možen, tresten, přípusten“. Jedinou odchylkou od oné zásady jsou některé jmenné tvary při podmětě to, co, nic, všechno a při podmětě infinitivním anebo větném, na př. to je možno nebo možné, nesnadno(-é), zjevno(-é), zřejmo(-é). Užívá-li se tedy v úřední češtině jmenných tvarů přes míru ustálenou zvyklostí, je to strojenost a s hlediska praxe spisovné chyba. Či slyšel už kdy kdo říci, že růže je „červena“ a že jablko je „červeno“? Nikoliv, a to proto, že neříkáme na př. ani, že uvařený rak je „červen“.

A přídavná jména s příponou „-telný“? Rozmohla se zvláště v právnické a soudní mluvě na újmu slovesných výrazů jako nějaká nákaza. Proč ku př. psát: „Každé napodobení obalu je stihatelné“ nebo „Podpory v nezaměstnanosti nejsou zabavitelny“, když to lze prostě česky napsat takto: Každé napodobení obalu lze, je možno, dá se stíhat, může být stíháno anebo Podpory v nezaměstnanosti nelze, není možno, nedají se zabavit, nemohou být zabaveny. Rovněž nesprávně se někdy v úřední češtině kladou přídavná jména utvořená z přechodníku přítomného příponou -cí v doplňku místo příslušného slovesa, ku př.: „Povolená částka je postačující ke krytí nutných nákladů“ místo postačí k úhradě nutných nákladů.

[154]O užívání přídavných jmen ve významu jmen podstatných, jako jsou „bližší, další, potřebné, řečené, uvedené, dotyčný, jmenovaný atd.“, už jsme připomenuli, že naše mateřština nemůže měnit přídavná jména v podstatná tak snadno a rychle jako jiné jazyky přidáním členu, neboť ho nemá, a proto zpravidla musí k přídavnému jménu buď přidat nějaké vhodné podstatné jméno, nebo se vyjádřit jinak. Nesprávně se tedy píše na př. „Bližší o dani důchodové viz v citovaném zákoně a prováděcím nařízení k němu“ místo Bližší poučení, vysvětlení, výklad a p. nebo Podrobnosti, Více o dani důchodové viz atd. Nebo místo „v dalším (v následujícím) zmiňuje se (!) osnova o…“, „z dalšího je patrno“ je správné v dalším (následujícím) textu, paragrafu (článku, stati, odstavci) a p., z dalšího znění (textu, poučení, odstavce), z dalších řádků a p. je vidět, podle toho, co se kde hodí. Jiné příklady: „Výrobci léčiv a léků nebo jejich zástupci (v dalším jen „výrobci“) musí dodržovati při prodeji léčiv, léků, ostatních léčivých prostředků, drog, lučebnin a pod. (v dalším jen „léčiva a léky“) velkoobchodníkům s léčivy tyto podmínky“ m. v dalším textu n. dále. „Další bude oznámeno, nařízeno později“ místo další podrobnosti, další údaje, další opatření a p.; „jest zaříditi další“ místo zařiďte, čeho bude dále třeba, potřebí, nebo učiňte další potřebná opatření nebo zařiďte vše(chno) další. Sem náleží i jiné nečeské výrazy, na př. výraz „až na další“, kterým se ukazuje k nějaké změně v budoucnosti, místo až do dalšího opatření, rozhodnutí, až do odvolání, na ten čas, prozatím, zatím; „bez dalšího“, ku př. „nedodržení stanovených lhůt mělo by bez dalšího za následek okamžitou ztrátu přiznané výhody“, místo kdybyste nedodržel(i), nedodržíte-li stanovené lhůty, ztratil(i) byste (ztratíte) bez dalšího jednání, bez jakéhokoli dalšího řízení, beze všeho, prostě, ihned přiznanou výhodu; „bez dalšího je zřejmo“ místo samo sebou je zřejmé a p.; „v ostatním, co se týče ostatního, odkazuje se na to a na to“, správně co se ostatních věcí (ostatku) týká, v ostatních věcech, jinak odkazuji (odkazujeme) na to a na to a p. (správně je ovšem také to nebo všecko ostatní, v tom ostatním); „vzhledem k řečenému, uvedenému se žádá o rozhodnutí“ místo vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, žádám(e), abyste rozhodl(i); „z uvedeného je vidno, že…“ místo z toho, co bylo uvedeno, co jsem (jsme) uvedl(li), je vidět, že… Místo poznámky „Nehodící se se škrtne“ je lépe psát Škrtněte, [155]co se nehodí! A místo „nevhodné budiž vráceno“ pišme raději Vraťte, co se nehodí!

Ani přídavné jméno „dotyčný“ nelze psát samo o sobě, t. j. bez příslušného podstatného jména, ale tohoto slova se často užívá vůbec nesprávně. Odkazuje-li se totiž na osobu nebo věc, o které se v předchozí větě mluvilo, označujeme ji přídavným jménem dotčený (ne „dotyčný“, neboť to má význam ‚styčný, dotykový‘, na př. bod dotyčný = bod dotyku, dotyčná elektřina = elektřina způsobená dotykem) ve významu ‚ten, jehož jsme se dotkli, o němž jsme se již zmínili‘, ale jen s připojením názvu oné osoby nebo věci nebo podstatného jména obecného s významem širším. Proto musíme říci na př. dotčený zaměstnanec, dotčená osoba, dotčený zákon, dotčená věc a p. Tedy místo „dekrety o propůjčení služebního místa buďte dotyčným vydány do konce tohoto měsíce“ je správně dotčeným osobám (nebo podle souvislosti osobám převedeným do jiného oboru veřejné správy). Místo „Na N. N. byl vydán zatykač; dotyčný je asi osmadvacetiletý, 177 cm vysoký“ atd. třeba psát dotčený muž, jmenovaný muž nebo i hledaný muž, anebo napíšeme jen je asi osmadvacetiletý atd. Totéž platí o přídavných jménech „jmenovaný, uvedený“ a p., užívá-li se jich bez příslušného jména podstatného.

Podobná chyba je, klade-li se zájmeno ukazovací „tento“ a „týž“ náhradou za podmět nebo předmět. Příklady: „K výslechu se dostavil X. Y.; tento (týž) se narodil,…“; tu lze podmětové „tento (týž)“ docela dobře vynechat a psát přímo …X. Y.; narodil se. „Pokud se týče kolkovného, bude nutno toto sraziti z (!)…“, správně: Co se týká kolkovného, bude nutno sraziti je s… nebo krátce: Kolkovné bude nutno srazit s… „Zanedlouho vyjde o tom nové nařízení; v témž bude zakázáno“ atd. místo správného v něm anebo v tom bude zapověděno…; zájmena „týž“, které je správné, jde-li o totožnost, bylo tu užito pod cizím vlivem nesprávně místo zájmena on, ten anebo místo opakovaného nejblíže předcházejícího jména podstatného.

Zato neprávem bývá vypouštěno zájmeno ten ve rčeních jako „soudíme, že není třeba věc (místo tu věc) zatím projednávat“; „jsme názoru, jsme mínění, že…“ a p. místo jsme toho názoru, jsme toho mínění, že… atp.

Chybné je také spojení zájmena „onen“ s přivlastňovacím genitivem, na př.: „Ustanovení článku 8 a ono článku 12 jsou [156]v částečném rozporu.“ V této větě se srovnávají ustanovení dvou článků nějakého nařízení nebo předpisu a místo zájmena „onen“ by bylo třeba prostě opakovat příslušné podstatné jméno, totiž ustanovení; klást tam zájmeno „onen“ je způsob našemu jazyku cizí. Řekli bychom tedy buď Ustanovení čl. 8 a ustanovení čl. 12 jsou v částečném rozporu, nebo Ustanovení (1. pád množný) článku 8 a 12 si částečně odporují, nebo Ustanovení čl. 8 je zčásti v rozporu s ustanovením čl. 12 nebo Ustanovení čl. 8 zčásti odporuje ustanovení čl. 12 atd.

Cizí kaz „ten samý“ zmizel z úřední češtiny, jak se zdá, nadobro a ujala se dobrá zájmena týž a tentýž, vytýkající totožnost toho, o kom nebo o čem byla řeč, koho nebo co jsme slyšeli anebo viděli, ale skloňovat je náležitě podle přídavných jmen vzoru chudý umí bohužel málokdo. Přečasto totiž klopýtneme o nesprávné tvary zájmena tentýž, na př. o jednotný 4. p. ženský „tutéž“ místo touž (výhodu), o 6. p. mužský a střední „v tomtéž“ nebo „v tomže“ místo v témže (výnose nebo nařízení), o 7. p. mužský a střední „tímtéž“ nebo „tímže“ místo týmž (výměrem nebo ustanovením), ženský „toutéž“ místo touž (osnovou), o množný (pro všechny tři rody) 2. pád „těchže“ místo týchž, o 6. p. o „těchže“ místo o týchž (osobách), o 3. pád „těmže“ místo týmž (poplatkům) a o 7. pád „těmitéž, těmiže“ místo týmiž (zásadami). Po pravdě však třeba říci, že se potýká se skloňováním oněch zájmen nejen úřední mluva, ale i mluva novinářská, obchodní, ba i odborná a pak ovšem i hovorová.

Ze vztažných zájmen jenž a který nepochybné převahy v úřední mluvě nabylo zájmeno jenž. Samá „jenž, jež“ v úřední písemnosti ovšem nedělají dojem vysoké češtiny, jak se domnívají ti, kdo si je tak oblíbili; ne nadarmo přezděl kdosi takovým ježatým písemnostem „ježci“. Přes to však nelze tvrdit, že se naše mluva bez zájmena jenž obejde. V platnosti přivlastňovací totiž bývá vůbec místo 2. pádu kterého, které, kterých vždycky genitivní tvar zájmena jenž, t. j. jehož, jejíž, jejichž a jichž. Při tom je třeba si uvědomit, že vztažného zájmena jenž lze užít jen někdy, protože se vztahuje toliko k osobám anebo věcem určitým, známým, kdežto vztažného a souvztažného zájmena který lze užít vždy, poněvadž se vztahuje k osobám nebo věcem určitým i neurčitým. Je tedy záhodno dávat v úřední češtině buď přednost spíše zájmenu který, neboť jím chybit [157]nelze, anebo náležitě zachovávat jemný významový rozdíl mezi oběma těmi zájmeny.

Chyby vyskytující se při skloňování zájmena jenž, jako 2. pád „bez nějž, do nějž“ místo bez něhož, do něhož, 4. pád jedn. čísla mužského rodu „jenž“ místo jejž, ustrnulý 1. pád jednotného i množného čísla „jenž“, neodlišování 2. pádu množného čísla jichž od přivlastňovacího zájmena jejichž atd., tu pomineme. Zato si však povšimneme několika poklesků, které vznikají v úřední mluvě nepochopením funkce zájmen jenž a který. Často se totiž tato vztažná zájmena nemístně kladou i v takových spojeních, při kterých nelze vůbec mluvit o nějakém těsnějším vztahu anebo kde zase naopak vztah je tak určitý, že prostě zájmeno vztažné ani nestačí jej vyjádřit. Někdy se takovým nevhodným užíváním vztažného zájmena (místo zájmena ukazovacího anebo jiného přesnějšího spojovacího výrazu) skreslí a poruší smysl věty až k nezřetelnosti. Co takové bezmyšlenkovitě užité „jež“ natropí, je vidět na př. na této větě: „Vyšetřete všechny případy samovolného opuštění služby v úřadě zaměstnanci, jež nám pak neprodleně jmenovitě hlaste.“ Neúředně, ale jistě lépe a srozumitelně: Hlaste nám ihned jména všech zaměstnanců, kteří samovolně opustili službu v úřadě. Nebo: „Zasíláme Vám k vyjádření spis čj…, který pak vraťte presidiu.“ Správně: Zasíláme Vám spis čj…, abyste se o něm vyjádřili a potom jej vrátili presidiu. „K vyšetření věcí menšího významu, zvláště jde-li o odpověď na prostý dotaz, o opatření různých údajů (dokladů) atp., užívá se dotazníků, které se k tomu velmi dobře hodí.“ Správně: protože se, neboť se k tomu velmi dobře hodí, nebo krátce: K vyšetření věci menšího významu atd. se velmi dobře hodí dotazníky.

Jindy se nečeským způsobem zdůrazňuje některý větný člen opisem se vztažným zájmenem místo prostého postavení na začátek anebo na konec věty, na př. místo: „Teprve vládní nařízení uveřejněné pod čís. 367 ve Sbírce zákonů a nařízení z 29. srpna 1940 to je, jímž mohou býti býv. důstojníci, rotmistři a déle sloužící převedeni z veřejných služeb do služeb soukromých“ bylo by lépe: Do soukromých služeb mohou být bývalí atd. převedeni ze služeb veřejných teprve podle vládního nařízení uveřejněného atd. nebo: Bývalí atd. mohou být převedeni atd.

Často se spojují v úřední češtině dvě věty samostatné vztažným zájmenem středního rodu „co, což“ nebo vztažnými pří[158]slovci „kde, kam, odkud“ a p. místo jiného, vhodnějšího výrazu spojovacího, na př.: a to, ale to, a proto, tam, na onom místě a p., na př. místo: „Žádal o odklad výkonu exekuce, což však mu bylo odepřeno“ lze správně napsati ale byl mu odepřen, nebo místo „Dostavte se do úřadovny čís. 125, kde Vám bude vydáno žádané osvědčení“ správně a tam… atd.

IV. Číslovky

Ve výrazech významu číselného neboli v číslovkách se chybuje v úřední češtině tu a tam tím, že se k číslicím připisuje pádová koncovka, na př. od „6ti“ do „14ti“ let, „24tihodinný“, „5tinedělní“, „22tiletý“ a p. místo od 6 do 14 let, 24hodinný (nebo ještě lépe: čtyřiadvacetihodinný) atd. Při skloňování číslovek se dává zbytečně přednost číslovkám tvaru „dvacet jeden“ před tvarem jedenadvacet přes to, že se při skloňování číslovek tohoto tvaru nelze tak snadno dopustit chyb proti mluvnické shodě, a přes to, že užít číslovek tvaru „dvacet jeden“ je někdy, zvláště tam, kde se počítají dohromady předměty různorodé, vůbec nemožné. Ale poněvadž se v tom chybuje šmahem, nejen v úřední mluvě, přejdeme k předložkám.

V. Předložky

Z t. zv. původních (pravých, vlastních) předložek se v úřední češtině, pravděpodobně ne bez vlivu úředníků techniků, přes míru užívá předložky „o“ s 6. pádem v přívlastku neshodném. Tímto předložkovým výrazem se v češtině vyjadřuje rozsah, velikost nebo množství, a to zpravidla ve spojení s číslovkou určitou, na př. dům o třech poschodích, byt o dvou pokojích atd. Nevhodně se však klade v jiných případech, zvláště místo 2. pádu nebo předložky s se 7. pádem nebo místo příslušného přídavného jména. Na př. místo „materiál o specifické pevnosti x kg/mm2“ je správné materiál specifické pevnosti té a té nebo se specifickou pevností, mající specifickou pevnost tu a tu; místo „o délce (šířce, výšce, hloubce, síle nebo tloušťce a p.) y cm“ je správně buď dlouhý (široký, vysoký, hluboký, tlustý a p.) y cm, anebo také y cm zdéli (zšíři, zvýši, zhloubi, ztloušti a p.).

Strojeně se užívá předložky k v tvaru „ku“, na př. „ku dalšímu požadavku, ku novému projednání, ku řešení, ku získání“, [159]dokonce i před samohláskou: „ku ujasnění, ku ustanovení“ atp. A přece není tak těžké si zapamatovat, že je předložka „ku“ dnes už vlastně tvar zastaralý a že se udržela jen před několika slovy s počátečním p: ku podivu, ku pomoci, ku Praze, kupředu a ku příkladu.

Často se zapomíná na vlastní význam předložky „pro“ a užívá se jí nesprávně ve smyslu předložek jiných, hlavně předložek na a k. Tak na př. se stále píše i tiskne „rozpočet pro rok 1941“, třebaže při tom není řeči ani o prospěchu roku 1941 ani o příčině („poněvadž nastane rok 1941“), nýbrž vyjadřuje se toliko určení, k čemu nebo nač ten rozpočet je; je to tedy rozpočet určený na rok 1941 neboli, kratčeji, rozpočet na rok 1941. A právě tak chybně se vyžadují všelijaké seznamy, výkazy a přehledy „pro“ měsíc ten neb onen místo správného na měsíc ten neb onen, běží-li o měsíc nastávající, příští, nebo za měsíc ten neb onen, jde-li o měsíc minulý. Mnohdy se též předložkou „pro“ nesprávně místo předložek k nebo na vyjadřuje účel, ke kterému se něčeho užívá nebo ke kterému je něco určeno, ku př. „úředních dopisnic se smí užívat jen „pro“ vyřízení (!) kratších věcí menšího významu“ místo k vyřizování nebo na vyřizování, anebo ještě lépe na úředních dopisnicích se smějí psát nebo se píší jen krátká a méně důležitá oznámení a p.

Nečesky se užívá v úředních písemnostech také předložky „proti“ tam, kde je řeč o výměně, placení, náhradě nebo o průkazu, místo předložek na, po, za nebo místo opisu větou. Dobře po česku tedy říkáme a píšeme, že se nalezený předmět může vrátit za odměnu, ne „proti“ odměně; že nějaká věc může být zaslána na dobírku, ne „proti dobírce“; že se na př. peníze dostanou na předložení nebo po předložení kvitance, stvrzenky nebo plné moci, jen předloží-li se kvitance, stvrzenka nebo plná moc, anebo zkrátka a dobře na kvitanci, na stvrzenku nebo na plnou moc, nikoli „proti kvitanci“ atd.; že se něco vydá za doplatek, za náhradu, jen když příjemce ukáže nějaký pravoplatný průkaz, tedy na průkaz, anebo když vrátí příslušné doklady, ne „proti doplatku“, „proti náhradě“, „proti legitimaci“, „proti vrácení dokladů“ atp.; že se zboží všech druhů prodává jen za hotové, za hotové peníze, jen zaplatí-li se hotově, ne „proti hotovému zaplacení“; že byt se najímá na čtvrtletní výpověď, ne „proti čtvrtletní výpovědi“ atd.

[160]Z nesprávných vazeb předložkových sluší tu ještě vytknout, že se někdy dvě předložky v úřední češtině nečesky spojují s jedním podstatným jménem, i když každá z nich vyžaduje jiného pádu. Je to úspornost našemu jazyku neznámá, neboť v něm se předložka opakuje a píše se na př. místo „před nebo po vydání předpisu“ správně před vydáním předpisu nebo po jeho vydání anebo před vydáním předpisu nebo po něm.

Podobný nešvar je kupit na sebe dvě předložky, které k sobě nijak nenáleží, a svírat mezi předložku a příslušný pád výrazy jiné, na předložce nezávislé, jak je tomu na př. v těchto větách: „Do k tomu účelu vyhotovených seznamů buďte vepsána (!) jména spotřebitelů“ místo správného Do seznamů pořízených k tomu účelu vpište jména atd. Nebo: „Proti na základě tohoto nálezu vydanému rozhodnutí je odpor vyloučen“ místo správného Proti rozhodnutí vydanému na základě tohoto nálezu není odpor možný, nelze podat odpor a p. Tím jsme se dotkli jedné z chyb proti správnému pořádku slovnímu v úřední češtině, ale o nich se tu nebudeme šířit, poněvadž o nich zevrubně a výstižně pojednal prof. Šmilauer ve své obsažné přednášce o pořádku slov, kterou loni proslovil v Kruhu přátel českého jazyka a která je rovněž otištěna v „Hovorech o českém jazyce“.

Největší kříž v úředních písemnostech je s t. zv. druhotnými (nepravými, nevlastními) předložkami. Jsou to kromě uvedených již více méně byrokratických předložkových výrazů („v důsledku, důsledkem, následkem čeho“, „z důvodu nebo z důvodů čeho“, „v pádu, v případě čeho“, „za příčinou, za účelem čeho“) ještě tato většinou nečeská spojení:

„Za cenu čeho“, na př.: Přidělené spisy musí být zpracovány i „za cenu prodloužení úředních hodin“ místo i kdyby bylo nutno, i kdyby se musily prodloužit úřední hodiny, i kdyby se musilo pracovat přes čas a p.

„Cestou čeho“, na př.: Žádosti o to se podávají zemskému úřadu „písemnou cestou“, „cestou příslušného okresního úřadu“ místo písemně, prostřednictvím příslušného okresního úřadu nebo písemné žádosti o to se podávají zemskému úřadu skrze příslušný okresní úřad (spojení předložky skrze se 4. pádem, označuje-li prostředníka nebo prostřednictví, je vazba stará a dobře česká). Někdy nám takové „cestou čeho“ docela dobře nahradí předložka v nebo pouhý 7. pád; na př. místo „cestou [161]ofertního řízení“ lze říci lépe v nabídkovém řízení nebo nabídkovým řízením.

„Na místo, namísto (psáno dohromady), na místě, namístě koho, čeho“, na př.: „Nemůže-li se dostaviti majitel podniku, vyšle na místo sebe svého zástupce“, správně: místo sebe nebo za sebe (ve významu „v zastoupení, náhradou“). Nebo jiné příklady: „Občanské legitimace nemůže býti užito jako průkazu k cestování ‚na místo‘ cestovního pasu (viz ‚Poučení‘ v občanské legitimaci)“, správně: místo cestovního pasu. „Namísto 20. října došel poukaz teprve 24. října“, správně: místo 20. října atd. „Na místo čistopisu byl podepsán koncept“, správně (s významem záměny nebo omylu) místo čistopisu. Správný je ovšem obrat na místo, na místě všude tam, kde cítíme slovo místo jako jméno podstatné, na př. na přednostovo místo přišel nebo na přednostově místě je N. N., anebo na vašem místě bych se o to pokusil (= být vámi, kdybych byl vámi).

„S ohledem nač“, na př. „s ohledem na stávající (!) předpisy a nařízení“ místo vzhledem, se zřením, se zřetelem na platné předpisy a nařízení.

„Ohledně čeho“, na př.: „Ohledně dosahu právě uvedeného paragrafu nemůže být spor, neboť…“ místo o dosah… Nebo: „Ohledně uspíšení vyřízení žádosti o povolení překročení hranic…“, správně: Aby bylo možno rychleji vyřizovat, aby mohly být rychleji vyřizovány nebo Abychom mohli rychleji vyřizovat žádosti o povolení překročiti hranice a p. Toto nepěkné a nečeské „ohledně“ se stalo jednou z nejmódnějších předložek v mluvě úřední i novinářské a z nich pohříchu proniklo i do mluvy obecné, ač všude místo něho zpravidla vystačíme s prostou předložkou o; tam, kde nám nestačí, můžeme užít dobrých českých výrazů stran koho, čeho, co do s 2. pádem, co se týká koho nebo čeho, vzhledem, se zřením, se zřetelem ke komu, k čemu nebo na koho, nač.

„Oproti čemu“, na př.: „Oproti roku loňskému stoupl příděl uhlí o polovinu“ místo proti… Netřeba ani dost málo pochybovat o tom, že se náš jazyk bez přejaté a zbytečné předložky „oproti“ a bez nečeských výrazů „u porovnání, při srovnání s…, v poměru k…“, které se dostaly do úřední češtiny v témž významu jako „oproti“, vskutku dobře obejde.

„Pomocí (s pomocí) čeho“ ve významu nástrojovém, na př.: [162]„Přílohy bude nutno sepnout ‚s pomocí‘ kancelářské svorky“ (místo svorkou); ale překládat s pomocí slovníku je řečeno správně, neboť tu je řeč vskutku o pomoci, pomůcce.

„Při příležitosti, u příležitosti, příležitostně čeho“, na př. „u příležitosti, příležitostně přezkoušení účetní závěrky pro rok 1939“ místo správného při přezkoušení účetní závěrky za rok 1939. Arciť správné je příležitostně jako příslovce, na př. příležitostně vám všecko oplatíme, t. j. při vhodné příležitosti, až se naskytne vhodná chvíle, až budeme moci, atd.

„Ve příčině čeho“, na př. úlevy „ve příčině placení daní“ místo správného úlevy při placení, v placení, úlevy týkající se placení daní.

„Se strany koho“, na př. „k zamezení častým dotazům (!) se strany spotřebitelů…“ Tu nám stačí buď vlastní předložka od, anebo se bez ní vůbec obejdeme: Aby se zamezily časté dotazy spotřebitelů.

„Včetně čeho“, na př.: Uchazeči o uprázděné místo podají žádosti „včetně“ do 15. prosince. V takovýchto výrazech je příslovce včetně vůbec nadbytečné, neboť česká předložka do už sama sebou toto pojetí vyjadřuje. Ale kdo chce být tak důkladný a vyjádřit je ještě slovně, ať raději sáhne k výrazům tento den v to (do toho) čítaje, počítaje, zahrnuje (čítajíc, počítajíc, zahrnujíc) nebo jen v to anebo k mezinárodnímu termínu inclusive (ve zkratce incl.). Jindy nahrazujeme slovo inclusive pouhou předložkou s, podle okolnosti zesílenou v i s…; na př. místo »Opatření dokladů o rodovém původu stojí „včetně kolků“ (nebo dokonce „včetně kolky“) x K« napíšeme správně i s kolky. Jak pěkně se říká: Na elektrických tratích neplatí děti do pěti let nic, do desíti let platí polovic jízdného a děti přes deset let jízdné celé — a každý tomu i bez toho „včetně“ rozumí. Ani bych se vlastně neměl zmiňovat o protějšku k „včetně“, t. j. o slově „odčetně“, které se také už vyskytlo v úřední češtině („odčetně poplatků“), neboť sebe menší zmínka o něm může být nakažlivá. Ale už se stalo, a proto musím zdůraznit, že je právě tak zbytečné jako „včetně“, ne-li zbytečnější, poněvadž vystačíme s předložkou kromě s 2. pádem, vyjma, vyjímajíc se 4. pádem nebo s výrazy po odečtení něčeho, odečte-li se něco, po srážce něčeho a. p.

„S výjimkou, s vyloučením čeho“, na př.: „Zkoušce z jazyka [163]se podrobí všichni veřejní zaměstnanci bez rozdílu s výjimkou těch, kteří…“ místo vyjma, vyjímaje, vyjímajíc ty, kteří… Podobně místo »jde jen o movitý majetek „s vyloučením“ nemovitostí« řekneme raději vyjma (vyjímaje, vyjímajíc) nemovitosti. Často se octne v úředních písemnostech matením s předložkou kromě s 2. pádem také vyjma i mimo s genitivem, ovšem nesprávně; předložky vyjma a mimo mají při sobě vždy jen 4. pád.

„Vzdor čemu“, na př.: „… lze o to žádati, jelikož (!) hlavní dlužník vzdor upomínání soudnímu nezaplatil“, lépe: přes soudní upomínání; jindy se hodí předložka proti (na př. proti vydaným nařízením), i při (na př. i při své bezmocnosti) a p. Správně by tedy zněla ona věta, nahradíme-li ještě papírovou knižní spojku důvodovou „jelikož“ živou spojkou protože n. poněvadž: lze o to žádat, protože hlavní dlužník přes soudní upomínání (nebo přes to, že byl upomínán soudně nebo soudem,) nezaplatil.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 5-6, s. 150-163

Předchozí Josef V. Bečka: O přechodníku v současné beletrii

Následující Václav Polák: Oči u J. Zeyera

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1