Časopis Naše řeč
en cz

O essayi a o essayistickém slohu

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

(Z přednášky v Literárně historické společnosti v Praze)

Essay patří do té oblasti, kde tvorba umělecká a odborná spolu sousedí, do té pomezní oblasti, kam patří i cestopis, životopis, feuilleton. To cítíme a víme všichni. Jde však o to stanovit, v jakém poměru je essay k tvorbě umělecké a v jakém k tvorbě odborné. Je to výtvor umělecký s odborným podkladem či výtvor odborný s uměleckou formou? Zpravidla se říká, že [54]essay vzniká, když se odborná látka zpracuje uměleckým slohem. Je však takové spojení možné? Je možné vytvořiti něco jen s uměleckou formou, když víme, že v uměleckém díle forma a obsah tvoří nerozlučný celek? Na všechny tyto otázky nezbytně narážíme, kdykoli se trochu zamyslíme nad problémem essaye.

Nejprve je třeba stanovit, zda lze essay zařadit do oblasti tvorby odborné či do oblasti tvorby umělecké. Jako kriterium se nám tu nejlépe osvědčuje poměr mezi dílem a skutečností.

Umělec sice vychází zpravidla ze skutečnosti, ale tuto skutečnost silou svého uměleckého nadání přetváří ve skutečnost novou, která je na pravé skutečnosti nezávislá. Srovnávat umělecké dílo s pravou skutečností, která mu byla podkladem, je zajisté velmi zajímavé, poučné i cenné pro plné pochopení umělce, ale nemůže býti měřítkem pro posuzování jeho umělecké hodnoty. Umělecké dílo má svou vnitřní pravdivost, a ta není naprosto zaručena tím, že snad autor líčí událost, která se opravdu přihodila, anebo že věrně popisuje a líčí to, co vskutku existovalo nebo existuje. Umělecké dílo může býti sice se skutečností srovnáváno, ale nemůže jí býti kontrolováno.

Jinak je to s dílem odborným. Dílo odborné vychází ze skutečnosti, a neopouští ji; podléhá kontrole, zda vše do nejmenších podrobností je ve shodě se skutečností, a podle toho se posuzuje jeho pravdivost. Odborný autor se arci může v lecčems mýlit, ale vědomě skutečnost přetvářet nesmí. Vybírá si z ní to, co je pro něho důležité, přeřazuje a rozličně spojuje jednotlivé jevy, ale nesmí přisuzovat reální existenci tomu, co si snad jen vytvoří v své fantasii. Fakt a dohad, skutečnost a domněnka jsou v odborném díle od sebe přesně odděleny.

Jak postupuje essayista? Vidíme, že všechna fakta, která uvádí, podléhají kontrole, zda jsou pravdivá. Své myšlenky, je-li potřebí, musí opírat o skutečnost existující a nemůže pro ně vytvářet skutečnost novou, skutečnost své fantasie. Tam, kde začíná už vlastní umělecké tvoření, tam se musí zastavit. Proto essay, aspoň jak jej pojímáme dnes, je dílo v podstatě odborné, nikoliv umělecké, přese všechno klamavé zdání působivého slohu.

Essay je tedy výtvor písemnictví odborného, ale přesto se velmi nápadně liší ode všech výtvorů typicky odborných. Příčinou toho je způsob zpracování a podání látky.

Jsou čtyři základní druhy odborného slohu: popisný sloh, sloh pojednávací, důkaz a úvaha.[1] Odborným popisem nazývám [55]prosté shromáždění a utřídění sebraného materiálu odborné práce. Pojednání, rozprava hledá vztahy, souvislosti mezi sebranými jevy, odděluje jevy důležité od nevýznamných, a tím vytváří o věci plastický obraz. Důkaz hledá mezi jevy vztahy příčinné, zkoumá je, ověřuje, a tím pevně stanoví poměr mezi příčinami a následky. Úvaha rozebírá vztahy mezi jevy, jež nejsou exaktně stanoveny, a to buď proto, že je exaktně stanovit vůbec nelze, nebo že jejich exaktní stanovení je mimo možnosti nebo záměry spisovatelovy. Autor musí spoléhat na bystrost svého odhadu a na správnost svého logického postupu myšlení. Proti prvým třem slohovým druhům, které jsou nebo aspoň mohou býti silně objektivní, je úvaha vždy do značné míry subjektivní. Chceme-li se odvážit povšechného označení, které povahu těch čtyř druhů odborného slohu jen naznačuje, ale nedefinuje, můžeme říci toto: popis čtenáře informuje, rozprava čtenáře poučuje, důkaz čtenáře přesvědčuje a úvaha čtenáři problém osvětluje.

Účinek jednotlivých těchto druhů slohu na čtenáře je různý. Odborný popis podává jevy shromážděné a utříděné podle čistě vnějších hledisek: buď podle souvislosti místní, nebo podle souvislosti časové. Nenutí k přemýšlení, ale zatěžuje paměť. Rozprava sama poskytuje dosti látky k přemýšlení, ale to přemýšlení obstarává za čtenáře sám autor, neboť čtenář nemůže v postupu autorově mnoho měnit; sotva může znát více fakt než autor, který se tou věcí podrobně zabýval. Důkaz čtenáře zaujme přesným postupem autorových vývodů, neboť v důkaze je tento postup plně zobrazen. Má však nevýhodu v tom, že myšlenky čtenáře příliš poutá pevně vytčeným směrem. Důkaz čtenáře zaujme, ale brzy jej unaví. Úvaha dává myšlenkám čtenářovým volnější rozlet, ale zároveň jej brzdí svým příliš abstraktním rázem. Mají tedy všechny čtyři druhy nevýhody, které čtenáři nedovolují plně využíti četby odborného výtvoru a plně ji vychutnati. Tyto nevýhody je třeba překonávat jednak odborným školením, které četbu usnadňuje, jednak odborným zájmem, ať už nezištným a spontánním nebo více méně zištným (i v dobrém slova smyslu) a tím i vynuceným.

Krom toho se nevýhody základních druhů slohů vyvažují tím, že se tyto druhy v odborném díle navzájem doplňují. Popis je podkladem slohu pojednávacího a poskytuje mu látku; kde pojednání nestačí, nastupuje důkaz, a kde exaktní materiál selhává, uplatňuje se úvaha. Odborný autor však nemůže střídat druhy slohu jen proto, aby napínal a uvolňoval pozornost a myšlení [56]čtenáře, protože víc než na čtenáře musí myslit na úkol, který si vytkl. Jen vynikající stylista odborný stačí na oba ty úkoly.

Ale vraťme se k essayi! Essayista nemůže střídat druhy slohů, jako je to možné v díle odborném. Nemůže je střídat proto, že nechce předpokládat čtenáře odborně školeného. Chce se obracet k laikovi, třebaže jinak povšechně vzdělanému a sčetlému. Nechce se vůči němu stavět do úlohy poučovatele, a proto se vzdává těch druhů slohu, které mají ráz informující a poučující, popisu a pojednání. Přesvědčující charakter důkazu je však také v podstatě poučný, a proto i jeho se musí essayista vzdát. Zbývá mu jen úvaha. V úvaze autor přestává být učitelem za katedrou, stává se druhem čtenářovým. Nepoučuje čtenáře, nýbrž rozmlouvá s ním a vykládá mu své osobní stanovisko k věci.

Ovšem úvaha essaye není ještě úvaha vědecká. To, že se essayista obrací k vzdělanému laikovi, má leckteré důsledky. Essay nepotřebuje onoho rozsáhlého odkazového a bibliografického aparátu, který je v přísně vědeckém díle nezbytný. Autor essaye se nemůže stále krýt odkazy na jiné badatele jako pancířem proti zkoumavým pohledům kritickým a nedůvěřivých odborníků, musí spoléhat jen na sebe, na správnost svých názorů. Essayista, který by neměl odvahu říci přímo své myšlenky a chtěl se stále skrývat za autoritu jiných, nikdy by nenapsal dobrý essay. Tato vyhraněná subjektivita je právě hlavním půvabem essaye. Jí se essay ostře odlišuje od ostatních výtvorů přísně vědeckých a blíží se dílům uměleckým. Ale tato subjektivita je — nebo aspoň by měla být — podložena mnohem více studiem a přemýšlením než intuicí, a proto se také liší od subjektivity výtvoru uměleckého.

Úkolem essaye není podávat pohled na věci, nýbrž do věcí. Essay chce přimět čtenáře, aby se s autorem zamyslil nad problémy, které zaujaly autora a které mohou zajímat i jeho. Proto essay musí vzbudit zájem čtenářův a udržet si jej. Autor musí dáti essayi to, čemu rádi říkáme essayistický sloh. Essayistický sloh ovšem není nic absolutního, neboť každý význačný essayista má svůj typický sloh. Ale přese všechnu pestrost osobitých zvláštností jsou některé rysy společné.

Základním požadavkem je, aby byl sloh essaye nadlehčen a zbaven rázu příliš abstraktního; aby byl co nejjasnější, až lapidární, ale přitom dost bohatý a jemný, aby živil i fantasii čtenáře. Musí být duchaplný v dobrém slova smyslu; nesmí být zdlouhavý, aby čtenář ani chvíli nepocítil nudu.

Hlavní myšlenky, zejména ty, jež tvoří essaye, mívají často [57]formu výrazně stručnou, mohli bychom říci heslovitě stručnou, na př.:

Velkostí Máchovou jest a bude, že byl statečný a silný i v zoufalství. (F. X. Šalda, Duše a dílo.)

Expresionismus je rozklad … ideový i tvarový. Je chaos. Je vyvrcholení stilové anarchie. (Fr. Götz, Jasnící se horizont.)

Až dosud slova „nejsi mi roven“ znamenala: jsi méně než já v řádu společenském, jdi mi tedy z cesty, služ a trp! Ale v budoucnu budou znamenati toliko: jsi jiný než já. (F. V. Krejčí, Sen nové kultury.)

Tato výraznost zestručněných myšlenek se často zesiluje antithetickou stavbou:

Evropa středověká, s hodnotami, jež jí ukládali duchovní lidé, činila zlo, ale uctívala dobro. Možno říci, že moderní Evropa se svými učenci, kteří jí káží krásu realistických instinktů, činí zlo a uctívá zlo. (Benda, Zrada vzdělanců.)

Nezval se básníkem narodil a jako básník dítětem zůstal. (F. Soldan, Tři generace.)

Sloh essaye má přímo dráždit čtenáře ať už k souhlasu, či k odporu. Proto kořením essaye je vhodně položený paradox:

Hlavní výhoda, která z toho vzejde, až bude zaveden socialismus, je beze vší pochybnosti ta, že socialismus nás zbaví špinavé nutnosti žíti pro jiné, která za dnešního stavu tak těžce skoro na každého doléhá. (Wilde.)

Básník národní a básník světový — básník světový, protože nebyl jen národní, básník světový, protože byl chtěně i nevědomky tak zcela národní. (V. Jirát v doslovu k De Costerovým Flanderským legendám.)

S antithesou nebo s paradoxem se účinně spojuje ironie, tento nejvýraznější prostředek jak subjektivity, tak i stručnosti výrazu:

Tento pragmatista, snad právě proto, že vstoupil do literatury tak mladý, tak nezkušený a tak praktický, zatoužil nezdravě po tom, aby jeho hrdinové byli ihned užiteční a při tom aby nikomu nepřekáželi. (F. Soldan l. c.)

Autor essaye nemůže pracovati vždy s výrazy nejpřesnějšími. I výraz naprosto přesný je málo přesný tomu čtenáři, který buď nezná jeho plný význam, nebo nechce trmácet svého ducha pracným jeho hledáním. Proto essayista hledá raději výraz názorný a plastický. Pravému smyslu myšlenky takto vyjádřené porozumí čtenář odhadem a vcítěním mnohem rychleji, bezpečněji a můžeme říci i přesněji než integrálům myšlenek vyjádřených přesnými, ale příliš abstraktními a odlehlými pojmy. Autor essaye proto nevytváří nové odborné pojmy, jak to často a rádi dělají autoři odborných rozprav; pojmů už existujících užívá opatrně, aby nepřekročil jejich nosnost. Zato hojně využívá zkratkovité plnosti přirovnání, metafor, metonymií a překvapivého účinku dosahuje osobitým, novým spojováním slov. Na př.:

[58]Přemítáš listy v jeho (t. j. Sovových) knihách již žloutnoucích a stále ti chřestí pod rukama něco jako uschlé drobivé květiny v herbáři. Jak přesvědčit někoho, kdo to sám nezažil, že voněly, zářily, sálaly barvami a vůněmi? (F. X. Šalda l. c.)

Tak i cesty, na nichž byl spíše plachým a vzdáleným divákem než účastníkem vše vášnivě prožívajícím, znamenaly pro Svatopluka Čecha nikoliv osud, nýbrž pouhé poznání. (A Novák, Zvony domova.)

(Básně Březinovy) jsou ve Svítání na západě protuberancemi nitra, ve kterém po prvé provřely žhavé plyny snu, tušení a touhy, ve Větrech od pólů nesou goticky vyklenuté vidiny života, vystiženého v tajemné a věčné podstatě a ve vztazích, které má k mystickým hodnotám vesmíru, ve Stavitelích chrámu vytvořují epopej duší prorockých, jejich rozkoší a bolestí, jejich tvůrčích extasí, a jaksi koncisnější, vyrovnány, zklidněny zpívají v Rukou hymny věčným harmoniím mystického poznání. (M. Marten, O. Březina.)

Myšlenky vykrystalisované v hutnou formu hesla nebo zhuštěné a zkonkretisované obratem obrazným však nutně vyžadují vysvětlujícího doprovodu, ať už ten doprovod jde před nimi jako jejich úvod, či za nimi jako jejich rozvedení. Toto střídání jádra myšlenky a jejího doprovodu, který podává její výklad, rozvedení, její varianty a aplikace, je jeden z velkých půvabů essaye a těžko bychom jej hledali ve výtvorech přísně odborných. Zvláště nápadné je toto střídání u Šaldy; u něho najdeme množství příkladů:

Velkostí Máchovou jest a bude již, že byl statečný a silný i v zoufalství (= heslovitá these): nezavíral očí před rozpory nitra a světla, života a touhy, skutečnosti a ideálu; neumenšoval je uměle, nebarvil na růžovo, co bylo černé; nevyplňoval parami a mlhami propastí; neklamal sebe a neklamal ani druhých (= široké rozvedení these).

Toto střídání stručné these s širším doprovodem dává slohu essaye vzruch a plastičnost a chrání jej před monotonností a nevýrazností, do které tak často upadají projevy čistě odborné. S ním pak přímo i nepřímo souvisí také stavba věty v essayi. These bývá vyjádřena větou stavěnou velmi jednoduše: prostou větou nebo nesložitým souvětím. Doprovod je vyjádřen souvětím sice členitějším, ale většinou souřadným. Souřadná členitost doprovodu zdůrazňuje bohatost myšlenky, stručná these je její hloubkou. Na př.:

Avšak Erben, kterému šlo o typ a nikdy o zrůdu a odrůdu, vždy o linii a nikdy o arabesku, vždy o dramatičnost a nikdy o překvapující střižení děje, pohrdl slávou příliš lacinou a pracoval s krajní svědomitostí a s nejvýše klidnou jistotou na organickém rozvití všech ryze básnických prvků dramatických svých balad … Tvořil těžce, pomalu, leč svrchovaně poctivě. (Novák l. c.)

Tato větná technika se ovšem neprojevuje vždy tak nápadně, ale jedno je jisté: její potřebu cítí všichni essayisté. Cítí dobře, [59]že složité souvětí s celou hierarchií různých závislostí, k nimž úvaha často vede, snadno by se mohlo stát labyrintem, kde by čtenář zabloudil. Proto musí autor větu nadlehčit. Ale pásmo vět jednoduchých zní jednotvárně a tvoří z myšlenek tříšť; proto autoři prokládají věty jednoduché složitějšími souvětími se zdůrazněnou souřadnou členitostí, která dává souvětí potřebnou bohatost, ale nepřetěžuje příliš čtenáře.

Příklady, které jsme uvedli, jsou typické pro essayistický sloh, nikoliv pro essay sám. Pravý essay, jak ještě uvidíme, vzniká teprve využitím essayistického slohu pro essayisticky formovanou látku. Essayistický sloh pomáhá autoru vyloupnout myšlenku z tuhého obalu, do kterého se zpravidla dostane při rozumovém uvažování, a dát jí lehkou formu, jakou mívají záblesky myšlenky při inspiraci. Tím se sloh essayistický v mnohém blíží slohu uměleckému, ale tato podobnost je často jen zdánlivá a povrchní.

Sloh essaye není nikterak lehký. Předpokládá odborně školený a procvičený, přesný způsob myšlení a k tomu vkus a jemný smysl pro formu. Essay podává jen destilát myšlenek autorových, a to vyžaduje značné tvůrčí kázně. Na essay se mohou odvážit jen stylisté zkušení, kteří dovedou vybrat slovo a zvládnout větu. Na dobrý essay je potřebí dvojího nadání: nadání vědeckého, aby autor měl čtenáři co říci, a nadání uměleckého, aby to autor uměl říci. Toto dvojí nadání vskutku nacházíme u všech velkých essayistů všech národů.

Essay je úvaha a obrací se k vzdělaným laikům. To určuje okruh její látky. Ty vědní obory, v kterých převládají konkretní fakta, neposkytují vhodnou látku k essayi. Krom toho essay může zpracovávat jen ty náměty, které zajímají širší okruh vzdělanců a které mají dostatečný podklad ve všeobecném vzdělání. Jsou to v podstatě tyto náměty: literární, umělecké, všeobecně kulturní, společenské, politické, náboženské a filosofické. Ale jak uvidíme, ani těchto všech druhů essayisté plně nevyužívají.

Účel a poslání essaye má vliv i na jeho rozsah. Essay nahrazuje vzdělanému laikovi četbu rozsáhlých, tlustých svazků odborných děl, která musí studovat odborník. V obsáhlém spise by neodborník brzo ztratil přehled i trpělivost. Ale nejde jen o přehled a trpělivost, jde i o čas, jehož má moderní intelektuál čím dál méně. Proto nezbytně musí mít essay rozsah omezený. Essay nemá býti delší, než kolik sčetlý čtenář neodborník stačí přečíst na jedno posedění. Maximum toho je asi 50—60 stránek. Často se stává, že problém nelze vtěsnat do rozsahu jednoho essaye. Potom autor píše essayů několik, spjatých společným námětem; každý pak je celkem o sobě, i když se připíná k ostatním.

[60]Essay je slovesný druh založený silně subjektivně. Tato subjektivita vede leckdy až k tendenčnosti. Ale jasná, neskrývaná tendence není v souladu se slohem essaye. Proto také je velmi málo essayů s náměty čistě politickými nebo náboženskými, neboť při nich se autor jasné tendenci těžko může ubránit.

Nyní můžeme odpovědět na otázku, zda je essay slovesný útvar či slovesný druh či jen druh slohu.[2] Z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že zvláštním útvarem essay není. Není předepsána přesně ani jeho délka, neboť se může kolísat od několika stránek až k několika desítkám stran, ani není stanoven přesně rozsah látky. Slovesným druhem však je, a to dosti těsně vyměřeným. Je však i druhem slohu s pevným základním laděním, které se v praxi ovšem může projevovat rozličnými formami. Essay jako slovesný druh je nutně spjat s essayistickým slohem, protože tento sloh je součást essaye jako slovesného druhu; nemůže býti essay bez essayistického slohu. Essayistický sloh se však objevuje jako stilistický prostředek i mimo essay. Essayistickým slohem bývají psány na př. i novinářské úvodníky, některé druhy feuilletonů, rozličné partie z reportáží, zejména cestopisných a pod., zkrátka všechny ty projevy, které mají ráz převážně úvahový.

Essay jako slovesný druh je omezen i druhem látky i účelem jejího zpracování i formou jejího podání. Proto je to útvar celkem vzácný. Proti tisícům essayů, jež byly napsány, jsou desetitisíce a statisíce studií, monografií, rozprav, pojednání, causerií, reportáží, feuilletonů, úvah a jiných druhů a útvarů odborného písemnictví, o výtvorech písemnictví krásného ani nemluvíc. A to ještě vše, co vyšlo pod názvem essayů anebo co příručky jako essaye označují, nezasluhuje tohoto označení. Mnoho z toho jsou jen druhy příbuzné buď látkou, nebo způsobem zpracování. Nejčastěji to jsou odborné rozpravy, jejichž pojednávací sloh je zabarven essayisticky. Někdy to jsou prózy populárně vědecké, které vedle poučení podávají i úvahy nad některými problémy příslušného oboru. Často jsou to literární studie a kritiky s essayistickým nátěrem nebo s essayistickými partiemi. Leckdy to jsou jen vtipné a duchaplné causerie bez hloubky a vážnosti pravých essayů, spíše jen hrst osobních dojmů než skutečná úvaha nad hlubším a závažným problémem. Také to bývají odborné úvahy, jejichž látka se sice hodila k essayistickému zpra[61]cování, ale jejichž autorům scházela dostatečná dávka osobitého pojetí látky nebo dar výrazného a lehkého slohu nebo dokonce obojí. Konečně se pod název essayů někdy zahrnují i výtvory čistě umělecké, básnické reflexe a meditace v básnické próze.

Povšechně možno popsat essay takto: je to prozaický výtvor ne příliš rozsáhlý, podávající osobitou úvahu autorovu nad nějakým závažným problémem, avšak bez odborného poučování, a snažící se pozornost čtenářů sice vzdělaných, ale odborně neškolených zaujmout výrazným a propracovaným způsobem podání.

Předpokládá tedy essay u autora osobitý a nezávislý, ale přitom dobře podložený vztah k problému, který autor řeší, a zároveň cit pro ladnost a výraznost slohu. U čtenáře pak essay předpokládá znalost základního materiálu řešeného problému, aby mohl sledovati autorovy vývody bez potřeby stálého poučování a aby dovedl vystihnouti osobitost autorova pojetí látky. Essay jako literární druh musí těmto podmínkám vyhovovat; bez nich nemůže ani vzniknout, ani zdárně se vyvíjet.


[1] Vyprávění, které v umělecké tvorbě je zvláštním a velmi výrazným druhem slohu, má v tvorbě odborné úkol méně významný. Vystihuje dějovou stránku skutečnosti a svým rázem a úkolem se neliší zásadně od odborného popisu, který vystihuje statickou stránku skutečnosti.

[2] Slovesným útvarem nazývám slovesný výtvor s pevně stanovenou formou (na př. znělku) nebo s pevně určeným rozsahem (na př. feuilleton). Slovesným druhem nazývám slovesný výtvor s charakteristickými druhovými znaky, ale bez pevných omezení formy a rozsahu (na př. lyrickou báseň, román).

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 53-61

Předchozí Otakar Wünsch: Novinářská čeština

Následující Václav Machek: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1