Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k jazyku české odrhovačky

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

Výrazem kulturního i duchovního stavu českého člověka 17. a 18. stol. byla lidová píseň. Když se sociální hradby mezi venkovem a městem počaly v posledních letech 18. stol. pomalu drobit, počala i lidová píseň, která byla převážně selská, upadat. Zato silněji žila od 18. stol. poesie kramářská, rozvláčná, strašidelná a sentimentální, a vedle ní u romantického měšťanstva píseň umělá znárodnělá. Rok 1848 zbořil přehrady mezi venkovem a městem nadobro. Se starými poměry mizela lidová píseň čím dál tím víc a sotva bude kdy k staré slávě úplně vzkříšena. Poesie kramářská však v té době ještě žije, měšťanští snílkové vycházejí ze svých závětrných domovů za všelijakými dobrodružstvími citovými; jejich výraz je v „citlivých večerních à la Picek“.

[69]Dnešní odrhovačka[1] je pozdním dítětem té zapadlé romantiky. Posílila se po první světové válce obecnou únavou z civilisovaného vraždění, tyla z příklonu k přírodě (hlavně noční a nedělní) a k primitivnímu životu, jak se jeví i v naší poválečné poesii, a žila i žije z proudů, které v cizině vysoko vynesly primitivní hudbu černošskou. Je tedy v podstatě zbytkem a nižší odrůdou ponapoleonské epochy romantické, ale vssála i známky poválečného úpadku mravů, neúcty k starým hodnotám a násilného, nepřirozeného veselí. Stará sentimentalita se často divně snoubí s povrchním, někdy i cynickým operetním názorem na život. Bují tu někdy vedle sebe dvojí různé býlí, obojí stejně málo životu prospěšné: přílišné citlivůstkářství a bezcitná neomalenost. Nejsou ovšem všechny odrhovačky stejné a stejně špatné. A také nepopíráme, že i této „poesie“ a hudby je někdy třeba, že i ona může ulevit prostému člověku ve všední den. Jde však o to, aby nesrážela níž hodnoty, které tu jsou, a aby vůbec neotupovala schopnost citu. Můžeme říci, že větší část té záplavy, již neustále chrlí skladatelé a „textaři“ skrze vydavatele, film a rozhlas, je hodna toho efemerního života, kterým se odrhovačka vyznačuje.

Je to opravdu záplava. Vydavatelé uvádějí na zadních stranách dvoulistových písniček seznamy. Obsahují až šest set textů. Už jejich názvy mnoho napovídají (ze starého seznamu z r. 1937): Užívej a líbej; Já viděl Helenu v bazénu; Líbej tetu; Jak rozkošná jsi, Olinko; Za ženskými neběhej; To jsem rád, ó Mery; Píseň ufňukaná; Mně je to fuk; Anna, teče ti vana; Julčo, proč hoří tvá líc; Proč dělat si drahoty; Pojď honzíčku (!), sfoukni svíčku; Kombiné něžné a uvnitř ty; Já hrozně sháním na neděli choť; Naše Krista hraje Liszta; Já hledám toho, kdo by šel na „čundr“ se mnou do Pyšel. Tím je všechno odhaleno. Jsou to opravdu písně, která se hodí jen na „čundr“ a na podobně se projevující návrat k přírodě. Uvádějí se však také „písně ufňukané“: Je v dáli touha má; Až západ zahoří; Rozžehni, (!) světlo rudé; Proč srdce moje pláče; Láska je motýl bílý. Na první pohled je nápadný rozdíl mezi argotickými někdy názvy prvními a lyricky vznosnými písněmi druhými. Už v těch názvech je část charakteristiky skladatelů: nemírnost, nestřídmost ve výraze, přepínání, nekritičnost, s jakou poválečná generace všechno řekne, pro všechno se snadno „strašně“ nadchne a všechno „strašně“ odsoudí. To pozorovali jiní také, a dřív než my. Mnozí u nás nemají rádi oficiálnost, pravidlo, styl. Lidovost bývá špatně vykládána. [70]Projevuje se to i v tom, jak se autoři textů a skladatelé podpisují: Máňa V., Jarda J., Jarka M., Franta P. (a ještě dva jiní Frantové), Vilda S., Vašek Z., Sláva M., Jožka S. a pod. Jednu píseň zpívá i známý operní pěvec Olda K.

A život odrhovaček je opravdu krátký. Půl roku, rok, málokdy víc. Déle odrhovacky nikdo neschovává. Z padesáti odrhovaček, jejichž textů jsem si všímal podrobněji, je třiačtyřicet z roku 1944 a 1945. A stále „nototiskárny“ tisknou.

Thematicky, formálně i jazykově je dnešní odrhovačka už skoro pevný útvar, pohybuje se jaksi sama sebou, setrvačností, čerpajíc z chudého praménku odrhovacky cizí. Zdá se, že většina skladatelů textů (hudbu ať soudí jiní) příliš podléhá reminiscencím, má už svůj jazyk a užívá vazeb a obratů, které jsou společným majetkem všech. Žijí v jakémsi začarovaném kruhu a ani si to možná leckdy neuvědomují. Hlavním znakem odrhovačky je sentimentalita, t. j. „uměle pěstěný kult citlivosti kvůli citům samým, při čemž objektivní cenění věcí zcela mizí“. Nedostatkem kritické úvahy jsou poznamenáni mnozí autoři textů. (Z rozboru slovníku vidíme, že proti jiným slovesům má v tolika písních sloveso mysliti jen asi tři doklady. Kdybychom byli zlomyslní, mohli bychom také z toho usuzovat.) Žijí ve světě určitých, zdánlivě působivých, tklivých představ, jež jsou vyjádřeny určitými tklivými slovními spojeními. Při tvoření (skládání) nové písně se tyto představy a obraty všelijak kombinují. Z přírodních situací jsou oblíbeny les, údolí, dál, červánky, měsíc a hvězdy, večerní krajina s klekáním. To vše nejraději v máji. K tomu ještě maličká chata, chaloupka, vesnička, neboť pro romantické textaře je chudoba stále ještě poetická. Jenže může z té kombinace vzejít taková situace: V údolí pod lesem je malá chata. U okna sedí smutná vdova se synkem a vzpomíná (i zpěvem) na nebožtíka muže. Hledí do polí a v širou dál. Pole v údolí? Ano, to je možné. Dálka širá? To už méně. Leda nebeská dál. Ale tu autor zřejmě nemyslí, když večerní klekání tiše zní rovinou. Jiný autor bere ze svědka svého flámu matičku Prahu stověžatou, a když svítí měsíček a na tisíce hvězdiček, jde tam, kde neonů světla září. Při záři světel na pražských ulicích bývá málokdy vidět hvězdy. Ale do písně patří. V jiné lidové písni se tvrdí, že „u nás v zámku hrála kapela, každá holka až do rána tančila.“ V zámku? Jiná veselá říká, že není přece hanba na děvčata se smát a pořádně milovat. Vždyť prý jen láska, věrná láska je života koření. Chápeme: věrná je jen epitheton constans. Nedivíme se, že se přitom někdy zkomolí i větná klišé: [71]pod strání jde cestička a tam, kde pohled oku brání, stojí lavička. Asi něco bránilo oku v pohledu.

Vedle scén plných žáru, smutku i lásky nás překvapují scény kramářské, všelijaké chvály polek, tanců a holek, scény s kluzkými náznaky a přísliby. Sentimentalita s vulgárností se stýkají kolikrát v téže písni. A tak vedle starých, otřelých obratů stojí argotismy. Je jistě zajímavé, že se v 29 písních slova hoch a chlapec vyskytují sedmkrát, kluk samo šestkrát. Slovo děvče je třináctkrát, holka desetkrát. Textař dovede zvát svou holku na flám, při flámu jeho srdce o lásce sní, hlavně když dá dívce zahrát do ouška. V šeru pak pěje o matičce Praze jediné, zlaté, stověžaté. Jiná píseň dává vlastenecky hrát hezky česky od podlahy, vždyť jsme z Prahy. Kdo se na nás hrabe jak Botič na Labe? Najdeme jiné takové perly: Když láska zaťuká, (!) na děvče (,) na kluka; že je to bouda na lidi (,) nevidí; až holky maj’ husí kůži na těle; když se dva rádi maj’, přednost že vždycky daj’, (!) líbání před modlením; kohouti zpívaj, kluci na frkačky frkaj; dědeček (při muzice) šťouchne babku, už to válí; srdce mně začne tlouci jako splašené; Adam (,) ten si nechal rejpat žebro pro ženu; správnou žábu s bílou mašlí tu já rád vidím, ta až člověku pohne osrdím; dívce dám k večeři husu, láhev šampusu. Věty se často spojují lidově, užívá se odkazovacích zájmen a adverbií: O půlnoci, když mám míru, tak si zazpívám; kdyby ty muziky nebyly, tak už jsem dneska měl tři vily.

O mnohých jazzových autorech se tvrdí, že ani neznají noty, že své melodie zapisovačům jen hvízdají. Nevím, jak je to s našimi skladateli. Že však mnozí autoři textů neznají základy pravopisu, je jisté. Je věru trapné číst jen název písně Nemějte mě panímámo za zlí. Co se jen osobního zájm. textaři natrápí: když ji máma zpívala (písničku rodné země!); přijď dolů mě políbení dát; ty jsi ke mě stále nesmělá; když jsi mě, říkával. Tvaru silnějšího se vůbec užívá nad potřebnou míru místo nepřízvučného mi: vždycky mně zpívala; nikdo mně neuvěří; hvězdy mně svítí nad hlavou; a pod. Znalost skloňování a časování bývá ubohá. Hlavně u zájmen: jen já si hledím svoji sklenice; doznávám se k svoji lásce; proč nechce být má panenka mojí; mé srdce jí (barvu) stále hledá; děkuji (,) můj milý (,) tobě za dopis, jenž jsi mi poslal; šeptávám si jej (jméno). U sloves se chybuje hlavně v 3. os. pl.: modré oči, jež neumí lhát; panenky odchází; muži ztrácí odvahu; fackovací panáci jen se kymácí. A dále: vesničko, jseš jako růžičky květ; děvčata na mě jen mávaly. Píše se také upřimný, neřiká, chci spat, „pán-bu“, měkkce, po létech, říct, vokalisuje se ku zemi, říká se „nechá [72]jí hrát písničku, žádný se nermoutí, krátký čas ale na to doplatí“ (t. j. v krátkém čase) a pod. Interpunkce je také kámen úrazu. Mnozí udělají čárku, kde chtějí. I smysl tím změní: Rozžehni, světlo rudé; když jsi mě, říkával.

Jak vidět, jsou u nás stále ještě lidé, kteří jsou pro lásku k vlasti ochotni pít, tancovat, ano na její oslavu i písně skládat, ale rodnému jazyku se učit nechtějí. Neříkám to o všech. Jsou odrhovačky, a není jich málo, bez mluvnických chyb. Málo je však textů, které se dovedly vymanit ze zajetí otřelé frazeologie a uměly vyjádřit milostný cit (neboť většina odrhovaček je milostných) trochu nově a svěže. A prostě. Přesto však už jsou a těží leckdy i z pokroků lyriky, i když za ní kulhají. Není to jinak ani možné. V písni o kytici polního kvítí není přece tak špatná (jde o odrhovačku!) tato sloka: „Připadáš mi někdy jako dítě, jak se mazlíš s květy kopretin. Když pak člověk tiše políbí tě, myslí, že je tvého světla stín.“ Takové každé osvěžení se však brzy stane součástí frazeologického arsenálu a objeví se v několika písních dalších. Zvláště rýmy se opakují; v poslední době „tahleta — trumpeta, štěstí — rozcestí“.

„Cit sentimentální stoji proti citu naivnímu, který vzniká prostě a nelíčeně.“ Je to, jak víme, uměle pěstěný kult citlivosti. Mnohým autorům se asi v takovém vzduchu nedýchá dobře a snaží se z toho okruhu uniknout. Někteří zpěváci a některé soubory mají písně svoje, někdy docela vtipné, nikoli milostné. Jde jim víc o hudbu a zpěv a zpracovávají i látky epické (Vrána a liška). Jiní se utíkají k humoru. Má se to však s humorem v odrhovačce stejně jako v nové próze: není to humor. Žert se zvrhá v grotesku, situace humorné jsou nahrazovány situacemi trapnými. Písnička opravdu veselá nebo lidově výsměšná se objeví zřídka (na př. píseň o pantoflíčku). Zato se šíří lidové písně (oznamované jako „lidovky“), v nichž se veselé slovo a situace nahrazují dvojsmyslnou nápovědí nebo argotickým zachycením pouťových a hospodských scén. Tyto písně se na rozdíl od písní lidově humorných šíří daleko víc.

V lidové písni se obdivujeme cudnosti a střídmosti lidového výrazu, pěkným opisům (Dr. Plavec). Tím si však textaři hlavu příliš nelámou. A přece se často k lidové písni hlásí, někdy přímo: „Zpívejte, lidičky, ty naše písničky“, nebo: „Tak to u nás přece bývalo, všude se zpívalo. V srdci našem kvetla kytička, naše česká písnička. Zpívejte proto (,) lidičky, naše písničky.“ I ohlasy lidových písní najdeme. Na př. po úspěchu lidové písně o Tálínském rybníku ve filmu Ohnivé léto (budiž řečeno po pravdě, že někteří režiséři a hudební skladatelé užívají ve filmu lidové písně [73]často a dobře) objeví se v odrhovačce ohlas sloky „sukničky se mi krátí, kdo mi mou čest navrátí“ v slovech „sukénky se krátí, úzkost ji uchvátí“. Jeden autor zkomponoval píseň, v níž Tálínského rybníka užil jako refrénu. Jinde jsou aspoň začátky písní brány z písní lidových: Zdálo se mi, zdálo o dvou modrých očích, Láska, Bože, láska, to je zázrak světa. Nebo: Kdybys moje milá, tisíc korců měla, (!) a zlata plnou truhličku. Sloka odrhovačky „V celém kraji je ticho, nezazní ptáčka hlas, našemu milování nadešel teď smutný čas“ je parafrází písně známější: „Ale teď dlouhý čas neslyším ptáčka hlas, na obzoru se ukázal smutný čas.“ Zdá se, že je možno hledat i ohlasy zpěvu umělého, na př. rýmy „Jaká to krása, když v tanci jásá do taktu celý sál“, „Do háječka cestička běží, to mi v hlavě leží…“ Někteří autoři se snaží napodobit lidovou píseň celým pojetím, ale po stránce slovní se jim to nedaří. Prozradí se na př. vokalisací „ku zemi“, užitím strojených frází, na př. „bol v srdci mám“ a pod.

Vytýkáme odrhovačce uplakanou monotonnost, výrazovou otřelost a nevynalézavost. Vadí to tolik? Vždyť o lidové písni také bylo zjištěno, že „prostá mluva, vyznačující se zásobou schematických vazeb, … nedbá v zásadě logické interpretace obsahu a jeho naprosté srozumitelnosti“ (OSN). „Vazby, formule, epitheta se opakují; podtrhují se jen hlavní složky dějové a citové“ (A. Novák). Pravda. I thematicky se lidová píseň opakuje. Ale můžeme posuzovat odrhovacky stejně jako lidovou píseň, když jsou to skladby umělé, známe jejich autory a když skladatelé mají také jisté ambice společenské? Výběr a vytříbení lidové písně provedl časem lid sám. Kdo má provádět výběr u odrhovaček, když všechny mizejí tak rychle, jako přišly? Funkce obou je také v celku národního života rozdílná.

Jak tedy vypadá slovník odrhovačky? V 29 písních se vyskytuje 288 různých podst. jmen v 718 případech. To by nebylo ani tak časté opakování. Všimněme si však nejčastějších slov. Nejoblíbenější je láska se 40 doklady. Dále jdou srdce 29, oči 22, píseň 18, děvče 13, svět 12, muzika, hvězda 11, měsíc, holka 10. Těchto deset substantiv se vyskytuje celkem ve 176 případech. To je čtvrtina všech podst. jmen! Ještě nápadnější je opakování adjektiv. Je jich 78 ve 253 případech. Nejčastější jsou: rád 44, mlád, milý 12, veselý 11, hezký 10. Znamená to, že každé třetí adjektivum (nebo adjektivní adverbium) je rád, mlád, milý, veselý nebo hezký! Mezi slovesy je po pomocných a významem neplných slovesech míti (60), býti (41) jíti (39) nejčastější sloveso hráti s 32 doklady, věděti 25, dáti 21, tančiti 11, zpívati 10. Je vidět, že se přes značný počet rozličných substantiv po[74]zornost soustřeďuje jen na některá. Charakter písní z nich jasně vyplývá.

Dá se čekat, že i výběr rýmů bude podle toho dost chudý. Invence autorů je vskutku neveliká. Spokojují se z poloviny rýmy gramatickými nebo asonancemi. Nejčastěji autoři rýmují stejné slovesné tvary. Na př. slovesa v 1. os. sg. se mezi sebou rýmují pětadvacetkrát; v desíti dvojicích je sloveso mám: mám -dám, mám - zanechám a pod. Velmi rádi autoři rýmují 1. os. sg. (25), 3. os. sg. (41), infinitiv (20) a minulý čas (21): dal - psal, znal - daroval, zpívala - bývala a pod. Často se rýmují i podst. jména slovesná a příčestí.

V celkovém výběru slov má v odrhovačce — stejně jako v lidové písni — důležité místo zdrobnělina. V jednom krátkém popěvku je ze sedmi podst. jmen šest zdrobnělin. V nich také mají autoři nevyčerpatelnou zásobu rýmů. Slova malá a matka, chvíle a píseň, píseň a slza, housle a holka, cesta a lavice se zvukem nijak neshodují. Ale shoduje se maličká a matička, písnička, chvilička, slzička, housličky, holčičky, cestička, lavička. Také najdeme rým dědeček - šňupeček a pod. A je takových rýmových dvojic (nebo trojic) 24, z toho 10 s písničkou, čtyři s hvězdičkou.

Rýmy se nijak dlouho nehledají: točí - kolotoči - roztočí; odchází - schází; netrpím - potrpím; přijde - vyjde; přiznání - vyznání; ohlížíš - přehlížíš a pod. se rýmuje napořád.

Řekli jsme, že polovina rýmů je planých nebo asonancí (209 ze 426). Druhá polovina však není o mnoho umělejší. Důležité je tu zase sloveso. Je celkem v 61% všech rýmů. Některé rýmy jsou zvlášť oblíbeny. 1. os. sg. na -ám se ustavičně rýmuje se zájmennými tvary nám, vám, se zájm. sám, s adv. kam a jen dvakrát se slovem vzpomínkám. Imperativ na -uj se může rýmovat jen s můj. Zvlášť často se však spojují jednoslabičné infinitivy se slovem rád. Toto příd. jméno je ve 23 rýmech, osmkrát rád - hrát, třikrát rád - stát, rád - spát a pod. Slova rád a hrát mají tedy v odrhovačce důležitou funkci významovou i rýmovou. Je to nejčastější příd. jméno a nejčastější sloveso. Nenajdeme však v rýmech nejčastější podst. jména láska a srdce. Obvyklé spojení láska - páska je asi i pro autory odrhovaček otřelé, a srdce se dá rýmovat leda v tvaru zdrobnělém. Ale není tu.

Textaři však nahrazují to, čeho se nedostává bohatosti, plnosti, zvučnosti, novosti rýmů: spínají často sdružené nebo střídavě trojice, čtveřice, ano i pětice veršů. Nejčastější schema rýmové se dá dost těžko určit. Jako by platila zásada: měj aspoň rým přerývaný, a hodí-li se ti, změň schema ihned v druhé sloce: dej vůbec do své písně rýmů, co nejvíc dovedeš, užij rýmu vnitř[75]ního, a můžeš-li, nespokoj se dvojicemi. Mnozí užijí téhož rýmu v písni dvakrát nebo končí verše týmž slovem. Je v těchto písních značné množství trojic: kotletu - tuhletu - trumpetu; o pouti -nermoutí - kohouti; zulíbám - mám - nám; vdál (!) - lhal - zanechal; zdál - ptal - stál; hrát - smát - vzpomínat; točí - kolotoči -roztočí; lesíčka - cestička - lavička; hnědá - nedá - hledá a pod. Najdou se i čtveřice: smích - hřích - polibcích - mých; častokrát -prát - dát - zahrát; vzít - jít - mít - žít. Dokonce i pětice se vyskytují: utrácí - domácí - panáci - kymácí - vyplácí; přát - dát -rád - hřát - stát. A pod.

Poměrů přízvukových si můžeme všimnout jen zběžně, neboť souvisí také s hudbou. Hlavní věcí je melodie, text bývá podkládán později. Dnešní odrhovačka je ve znamení jazzu, a v jazzu se „melodické prvky přeměňují podle základního rytmu, vycházejícího z angl. prosodie a deklamace, případně i podle rytmu černošského žargonu“ (OSN). Proto tedy, že hudba je prius a že je původu cizího a že mnohé písně jsou překlady, jsou deklamační poměry ještě horší než v české písni lidové typu instrumentálního. Texty se opravdu „podkládají“, to jest klade se slabika pod notu. Odtud velmi často špatný přízvuk předložek a hlavně špatný přízvuk rýmů: až padne podzimní chlad do bílých květů zahrad; po flámu - k ránu; cestička k domovu je krásná a milá, na rodnou když mluvu srdce si vzpomíná; malý spí - srdce neví; kvítí - zasvítí; značí - nejradši; nejtěžší -zhřeší; máme - nezláme; odchází - schází a pod. Stane se někdy, že se textaři nepodaří sestavit text, aby verše byly stejně dlouhé. V některém je o slabiku víc nebo méně. Záleží pak na dohodě obou tvůrců odrhovačky. Posluchač však má velmi často dojem, že zpěvák chvátá, aby všechna slova dostal do celkové melodie.

Není tedy stav současné odrhovačky nijak utěšený. Mezi textaři i mezi skladateli jsou ovšem rozdíly veliké; jedni jsou primitivnější, jiní zkušenější, jedni jsou „lidovější“ (lid = lat. vulgus), jiní citlivější. Vulgárnost a citová šablona jsou však velikým nebezpečím pro naše mladé lidi, kteří stejně už v svých projevech nemívají smysl pro styl a úměrnost a kteří odrhovačce nejvíce holdují. Nedostatek dobrých, uvědomělých zpěváků úpadek ještě zvyšuje. Některé lidové soubory a lidoví zpěváci si libují v argotické výslovnosti pražské, porušují správné akustické kvality některých hlásek a v mluvených částech deformují melodii řeči (obracel se proti tomu už M. Weingart a B. Hála, způsob uvolněné artikulace ve střč. nářečí popsal J. Haller). Zpěváci a konferencieři převracejí hodnoty a hřešívají na to, že jsou [76]z velkých měst, zvláště při zájezdech na venkov. Ten je už nakažen úplně. Vliv centra je příliš patrný.

Což kdyby si jednou někdo místo nosového hlasu vymyslil módu novou? Správný a vkusný jazyk i zpěv?


[1] Odrhovačkou tu míníme to, čemu se obecně říká šlágr. Domníváme se totiž, že české označení je tu velmi případné.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 68-76

Předchozí Václav Machek: Výklady slov

Následující Karel Erban: Jména a názvy v nové republice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1