Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Bravo, bravura

Španělsko-italské adjektivum bravo, ‚divoký, statečný, zdatný‘ převzala francouzština (brave) i němčina (brav), ne však čeština. V té známe jen jeho zpodstatnělou podobu bravo (mn. č. bravi) s významem „nájemný vrah“, v hudebním životě se vyskytuje (u nás dnes již dosti zřídka) citoslovce bravo a jeho zesílení bravissimo (s významem „výborně!“); konečně je odvozenina bravura ‚odvaha, dovednost‘ (k tomu dále bravurní, bravurnost). — Za pramen románského slova se obyčejně pokládá latinské barbarus (Meyer-Lübke, Romanisches etymologisches Wörterbuch č. 945), event. pravus, špatný, zlý (Bloch, Dictionnaire étymologique I, 99). V časopise Wörter und Sachen XIX, 1939, 304 vyslovuje K. Krause názor jiný. Základem je prý řecké slovo βραβεύς​ (brabeus) pořadatel při bojových hrách, rozhodčí βραβεῖον (brabejon), cena zápasu. Tyto formy se latinisovaly jako brabius (nedoloženo; Krause předpokládá tu význam „zápasník“) a brabeum. Z bramius, zápasník, lze prý dobře vyvoditi formálně i významově adjektivum bravo.

Českomoravská vysočina

Českomoravská vysočina neměla — jak píše Iv. Honl v Časopise turistů 51, 1939, 3—4 — pro svou nejednotnou fysiognomii nikdy jednotného jména lidového, a dlouho ani odborného. Dnešní název se objevuje po prvé u Řehoře Volného 1836 v německé podobě Böhmisch-Mährisches Gebirge. Podle toho bylo vytvořeno i jméno české s rozličnými variantami, kolísajícími mezi „krabatina, planina, povýšenina, stupňovina, vrchovina, vypnulina“. Rozličně byl udáván i rozsah vysočiny; dnes jí rozumíme širokou oblast krystalických břidlic mezi čarami Kouřim—Votice—Tábor s jedné a Polička—Tišnov—Znojmo s druhé strany.

Štítary

Ve „Věstníku Klubu československých turistů, odbor Kolín“ (XV, 1938) byla vyslovena domněnka, že jméno Štítar, osady ležící v přímém sousedství Kolína, pochází z německého slova Gestüt, hřebčinec. Právem odmítá tento výklad v témž časopise (XVI, 1939, 29) prof. Jar. Schneider. Ukazuje, že by z Gestüt vzniklo jen Štít (jak to skutečně jako jméno dvora [143]máme doloženo na př. u Kopčan a u Lán), kdežto tvar Štítary je doložen od XIV. stol. stále. Autor připomíná dobře, že není nijakého rozporu mezi tím, že jméno je slovanské, kdežto Štítary, jak nás místní dějiny poučují, byly — hodně později ovšem — dvorem německých měšťanů kolínských. Původ jména (podle hotovitelů štítů) je vyložen správně; ale slovo štít není z lat. scutum, nýbrž je to původní slovo slovanské (viz o tom NŘ. XXII, 213). Slovo scutum je ovšem asi příbuzné.

Zlatnice

„Ukazovali mi krásně pracovaný náramek a řekli, že jej nedělal zlatník, nýbrž žena, vyučená zlatnictví. Nevěděli, jak by se jí mělo říkat: zlatnice? zlatnička? nebo snad klenotnice?“ (Národní práce I, č. 64, str. 20.) Dále se pak v textu mluví o „ženě-zlatníkovi“. Nejsou ty rozpaky trochu zbytečné? Žena zabývající se zlatnictvím je zlatnice, jako je hadrnice, harfenice, chalupnice, kavárnice, lékárnice, obchodnice, panovnice, služebnice, školnice, zahradnice, a jako by byla zámečnice, kožišnice, zednice, varhanice atd., kdyby bylo třeba ženy takto zaměstnané označit. Jen výjimkou se vyskytují odchylky od tohoto způsobu tvoření (-ík, -ice), hlavně tam, kde by nastala kolise s věcnými jmény na -nice. K mužskému jm. pokladník tvoříme ženské jméno pokladní, protože pokladnice je skřínka na peníze, k fortník není femininum fortnice (protože by se to cítilo jako zdrobnělina k fortna), nýbrž fortnýřka; stejně bychom zaváhali před zvonicí, celnicí, státnicí atp. Sem patří také příklad, o němž již Naše řeč psala (XIV, 132): k porodník je femininum porodní lékařka. Tvoření femininem na -nička je způsob slovenský (pokladníčka, školníčka, zahradníčka). Naprosto nemožné je říkat a psát „žena-zlatník“.

Kanaan, Feničané a fénix

1. Jméno Feničanů, semitských obyvatel Fenicie (Foinike), která ležela na sever od Palestiny, bylo již dávno spojováno s řeckým přídavným jménem φοινóϛ, fojnos, červený. E. A. Speiser v americkém linguistickém časopise Language XII, 121—126 (referát v Glottě XXIII, 250) však tento dohad proměnil v jistotu tím, že ukázal na stejný původ jména Kanaanu, zaslíbené země Židů. V klínových nápisech mesopotamských z doby okolo r. 1500 před Kr. se vyskytuje slovo kinahhu, červený, shodné se jménem Kanaanu v týchž nápisech, Kinahhi. Fenicie i Kanaan byly totiž ve starověku proslulé výrobou čer[144]veného barviva z mořských plžů a z toho vzaly své jméno.[1]

Z řeckého jména Φοινός, vzniklo latinské Poenus, Pun, jméno Karthaginců.

2. Jako dar Fenicie označovali Řekové (slovem φοῖνιξ, fójnix) „fenickou barvu“, „fenického ptáka“, „fenický strom“ a „fenický hudební nástroj“. Jméno hudebního nástroje a barvy zůstalo omezeno jen na řečtinu; jméno stromu se udržuje ve vědeckém pojmenování datlovníku, Phoenix dactylifera; „fenický pták“ je pak fénix, jehož slávu — jako symbolu obrody ze zničení — založil středověk[2] (Revue des études grecques 51, 407).

Kulturní názvy místní

Wit. Taszycki v časopise Język polski 24, 1939, 1—5 kritisuje značně již zastaralé třídění osadních jmen, stanovené před 66 lety T. Wojciechowským a v Polsku stále se ještě udržující; navrhuje při tom také vytvoření zvláštní skupiny jmen kulturních, t. j. „takových, která jsou od svého vzniku označením jistého kusu země a která souvisí se zřízeními a výtvory kultury hmotné, společenské nebo duchovní“. Srovnáme-li jména zařaděná Taszyckým do této skupiny s kategoriemi Ertlovými (Gebauer—Ertl I, 1926, 156), vidíme, že je to sloučení dvou tříd Ertlových: 2. „jména označující význačné stavení“ (Hradec, Kostel, Klášterec; sem patří i jména osady podle patrona kostela, Sv. Dobrotivá, Sv. Martin); 4. „jména označující řády a zvyklosti“ (Lhota, Újezd, Záduší; sem i jména tržních městeček podle dní trhu: Úterý, Sobota atp.).

Mrtvol a mrtvola

V sborníku Pražského linguistického kroužku „Torso a tajemství Máchova díla“ je i příspěvek B. Havránka („Jazyk [145]Máchův“, 279—331), v němž se zajímavě ukazuje, jak by bylo nesprávné pokládati Máchu za jazykového novotáře; Mácha se naopak od autorů období těsně předcházejícího, kteří po stránce slovníkové hodně novotařili, odlišuje právě tím, že vystačuje s jazykovými prostředky tehdy obvyklými. Nových slov je u něho nepatrně; jen několik polonismů. Někdy u Máchy došlo k nedorozumění nebo kolísání, tak na př. je u něho „paže“ rodu mužského, „zoře“ je neutrum atp. „Nejasný je mi“, pokračuje autor (326), „původ přechodu subst. „mrtvola“ k muž. tvrdému skloňování: mrtvol, nad mrtvolem atd. (II 22, 61, 266 a j.)“. Domněnka, že jde při tomto slově o individuální odchylku Máchovu, leží nasnadě: Jungmannův Slovník nezná totiž vůbec tvaru „mrtvol“. A přece se i v tomto případě řídil Mácha jenom zvyklostmi své doby. Do let čtyřicátých převládal totiž v české literatuře tvar mrtvol a teprve Jungmannův Slovník uplatnil definitivně starší podobu mrtvola.

Materiál akademického slovníku (jehož jsem mohl užíti s laskavým svolením ředitelství slovníkové kanceláře) podává o osudech obou těch podob zajímavé poučení.

Slovo mrtvola uvádí po prvé Veleslavín (v Sylva quadrilinguis i v Nomenclatoru). Z Veleslavína mají tuto podobu všechny slovníky starší doby; Vusín 1706 i slovníky obrozenské: Thám 1788, 1805, 1814, Tomsa 1791, Dobrovský 1804, 1821, Palkovič 1820. Také první doklady z literatury mají podobu „mrtvola“: J. D. Ziegler v překladu Horatiových Satir (v Prvotinách 1813) píše: „nestřídmé nemocné mrtvola blízká děsí“; u téhož autora nacházíme totéž slovo r. 1815 v překladu Fénelonových Příhod Telemachových: „(Filoktet) padal na hromadu zkrvácených mrtvol“. Z r. 1815 jsou i „Loupežníci na Chlumu“ Jana N. Štěpánka a tam se čte: „To jest něco strašlivého, jakých mrtvol a trupů jsme tam našli“. Ale tentýž J. N. Štěpánek užil r. 1814 po prvé — pokud máme doloženo — podoby „mrtvol“: „v ní panuj, kraluj nad mrtvoly“, a totéž mají i „Prvotiny“ z r. 1815: (armáda táhla, všecky ulice s mrtvoly naplňujíc).

V desítiletí 18161825 je dokladů na „mrtvol“ 21: ze všech ročníků Krameriusových vlasteneckých novin od r. 1816 do 1821, z Hyllosu (dvakrát), Dlabače, Hercoga, Hübnera-Lehkého (dvakrát), V. R. Krameria (třikrát), J. J. Marka (dvakrát), Rokosa, Štěpánka, Tomsy (dvakrát); „mrtvola“ má jen 5 dokladů (Čelakovský, Klicpera, A. Marek, Palkovič, Vocel).

Tentýž poměr 4:1 je i v následujícím desítiletí 18261835. „Mrtvol“ má zase 21 dokladů (Rozličnosti 3, Květy 1; Král, V. R. Kramerius, Langer, Mácha 3 — „Lůžko ouzké tisové [146]objímá mrtvol chladný dívčiny nevěrné“ v Básních; „mrtvol pacholka uvrhli v jarními dešti rozvodněný potok“ v Křivokladu; podobně v Cikánech —, Pohořelý, Sommer, Svoboda 2, J. Šolc, Štěpánek, Tomsa 4, Tyl) — „mrtvola“ 5 (Klicpera, Kollár — „mertvola“ —, Tomíček, Tomsa, J. V. Vlasák).

V desítiletí 18361845 (v němž vyšel Jungmannův Slovník) se počet dokladů už vyrovnává:

„mrtvol“ 10 (Hněvkovský, Javornický, Sabina, Šembera, K. Štúr, Tyl, Vocel 2, Vrťátko 2);

„mrtvola“ 9 (Havlíček, Hněvkovský, Jungmann, Kollár, A. Marek, Rubeš, Šafařík, Tyl 2).

V desítiletí 18461855 se poměr obrací (1:3); na podobu „mrtvol“ máme čtyři doklady z básní (Lada Niola, Furch, Kalina, Nebeský), na „mrtvola“ 13. V desítiletí 18561865 je poměr 6:29, 1866—1875 pak 11:34.[3]

Od let padesátých je „mrtvol“ už jen slovo básnické a archaické. Vyskytuje se hlavně v básnických překladech (v Mejsnarově překladu Odysseje 1873, v Niederlově překladu ze Sofokla 1869, v Stankovského přebásnění Lenauova Fausta 1872 a ve Vrchlického převodu Huga 1874), v básních původních, hlavně historických (Špindler 1866, Krajník 1870, Heyduk 1874, Sv. Čech — v „Adamitech“ — 1874, Červinka 1875 v Janu Žižkovi z Trocnova; ojediněle v historické hře Zákrejsově z r. 1873). Čechův tvar zapsal F. Š. Kott v Slovníku VI, 1043; je to, pokud vím, první slovníkový záznam slova „mrtvol“.

Rokem 1875 přestávají plynout doklady podoby „mrtvol“; vyskytuje se potom už jen ojediněle. Užil jí r. 1878 J. Neruda v „Kosmických písních“: „Poeto Světe!… Tvá každá sloka má svůj život pučný, a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný v Tvé ruce zpět co zárod nově vděčný“, a vlivem Nerudovým i J. Sv. Machar v Confiteoru („až mrtvol studený zde najdou strážcové“). Poslední doklad je v „Husovi a Táboru“ Čechova žáka O. Červinky (vydáno posmrtně 1921): jistě ohlas z Čechových Adamitů.

Osudy slova „mrtvol“ se nám tak objevují dosti jasně. Vzniklo někdy kolem r. 1814; jeho východiskem patrně byl nezřetelný tvar „mrtvoly“. Nejsme asi daleko od skutečnosti, domníváme-li se, že tímto tvarem byl verš z Jungmannova překladu Ztraceného ráje z r. 1811 (2, 163): „Již tu cítím mrtvoly“ (o rok [147]starší je doklad z Pabstova-Hýblova „Českého lidomila“: „Hrob jest moje tajemství, mrtvoly v shnijišti“). Protože v češtině není jiných slov na -ola, jsou však slova na -ol (hrbol, chochol, mozol, sokol, vrchol), přitvořil si někdo k množnému číslu „mrtvoly“ jednotné číslo „mrtvol“. Krameriusovy noviny se pak postaraly o rozšíření tohoto tvaru. V užití obou podob vidíme zajímavé rozvrstvení: podoby „mrtvol“ užívají především autoři běžné, konsumní literatury bez hlubších filologických znalostí; spisovatelé vedoucí a jazykově vzdělaní (Palkovič, Jungmann, Kollár, A. Marek, Čelakovský, Klicpera) mají vždy jen „mrtvola“. U některých autorů je kolísání (Štěpánek, Tomsa, Tyl). Z řad vzdělaných autorů se brzy ozval odpor k podobě „mrtvol“. Fr. L. Čelakovský v „Listech z dávnověkosti“ r. 1823 poznamenává pod čarou: „mrtvola (ta); chybně však někteří užívají mrtvol (ten)“. Jungmann podobu „mrtvol“ do svého Slovníku vůbec nepojal (uvědomíme si při tom znovu, že Jungmannův Slovník není přesným popisem současného jazyka), a tak byl tento novotvar zase z jazyka vytlačen. Nejdéle se držel — jak už to vůbec bývá u slov hynoucích — v jazyku básnickém, hlavně v básních historických a v překladech (které vůbec byly dlouho útočištěm všemožných archaismů a jiných jazykových zvláštností). Přispívá k tomu patrně i pohodlnější pro básníka tvar (dvojslabičné slovo místo trojslabičného) a jistě na neposledním místě i vliv Máchův: souvislosti Mácha-Čech-Červinka, Neruda-Machar jsou zcela nepochybné. V letech sedmdesátých se však definitivně vytváří nová spisovná čeština: do její slovní zásoby podoba mrtvol již nepřešla.

Nové slovanské etymologie

Prof. V. Machek otiskl v posledním čísle časopisu „Slavie“ významnou studii o původu ch na počátku slovanských slov („Untersuchungen zum Problem des anlautenden ch- im Slavischen“, S. XVI, 161—219). O jejím čistě odborném obsahu nepatří referovati našemu časopisu, ale nebude bez zájmu zmíniti se o několika výkladech slov poutavých svou stránkou významovou.

1. Slova hrb, hřbet, chrb a Chřiby spolu souvisí. Základem je praslovanské gъrbъ, z něhož hláskovým vývojem vzniklo české hrb. Znamenalo jednak „záda, hrb“, jednak „kopec“ (tento význam se uchoval v „pahrbek“). K slovu hrb je tvořeno slovo hřbet („záda; zadní část; táhlý vrchol hory“).

Původní g se však na začátku slova měnívá v ch (to je hlavní výsledek Machkovy studie); místo gъrbъ, hrb dostáváme [148]chъrbъ, české chrb („kopec, vrch, vršek“). Jeho vedlejší tvar chřib je doložen jednak v staré češtině, jednak je uchován ve jméně moravských Chřibů (tedy „vrchů“). Stejný poměr jako mezi hrb a chrb je i mezi českým hřbet a slovenským chrbát (2. p. chrbta), ruským chrebet (horstvo Jablonovyj chrebet na východ od Bajkalu).

2. Pro příponu -ch, vyskytující se v slovech brach, Mach atd. (v. NŘ. XXII, 115), hledá Machek východisko ve jménech Stanislav, Bohuslav, Jaroslav atd. Tato slova se krátila (tak jako se krátí na př. Radiměr v Radim) a přijímala příponu ; tím vznikaly tvary Stanisjь, Bohusjь, Jarosjь, z čehož dále Staniš, Bohuš, Jaroš. K takovému š se přidružovalo ch jako jeho „tvrdý“ protějšek. Obě tyto přípony se cítily jako charakteristické pro podobná jména domácká a šířily se i ke jménům jiným. — Zdá se však, že tímto výkladem otázka přípony -ch ještě vyřešena není.

3. Slovo chlap mívá v češtině ráz ne právě lichotivý („Amlinga, slabého herce, mizerného chlapa“ Jir. PS.) a naše mluvnice (Gebauer-Ertl 1926, I. str. 129) je uvádějí jako příklad zhoršování významu. Podle výkladu Machkova však již praslovanské cholpъ znamenalo ne prostě „muž“, nýbrž „nízký, sprostý muž“. Souvisí totiž se staroindickým džalmá- „sprostý, padouch“.

4. Slovo chobot má v češtině význam „do délky protažený výběžek pozemku, lesa, vody; záliv rybníka, zvláště úzký a dlouhý; prodloužená část hlavy (u slona; tento význam až novočesky podle ruštiny)“; v staroslověnštině znamenalo také „ohon“ (srovnej i srbocharvátské „hobotnica“, z něhož je novočeské „chobotnice“). Podle Brücknera souvisí slovo chobot s litevským slovesem kabeti, viseti. Jeho původní význam by tedy byl „přívěsek“.

5. Chomout (praslovanské chomǫtъ) není převzato z němčiny, nýbrž patří k starému slovesu *komiti, *chomiti tak, jako patří k běhati - běhutý, k mrzeti - mrzutý, k smrděti - smrdutý, k téci - tekutý, k třískati - třeskutý, k viseti - visutý; taková příd. jména mají význam shodný s přídavnými jmény tvořenými z přechodníku přítomného (běhutý - běžící, smrdutý - smrdící). Protože komiti, chomiti znamenalo, jak svědčí příbuzné slovo staroindické, „krotiti, přemáhati“, byl původní význam slova chomout „(nástroj) krotící, přemáhající“.

6. Rovněž staroindická paralela nám ukazuje, že příd. jméno chorý (praslovanské chvorъ) znamenalo původně jen „po[149]stiženého horečkou“. České churavý vzniklo z chvoravý rozlišením.

7. Chouliti, „krčiti, svírati, tisknouti“, znamenalo původně asi jen „krčiti poraněnou nohu“ a je obměnou slovesa kuliti, z něhož je odvozeno polské kulawy, chromý.

8. Chrast, chrastí, „roští“, v starší době i chvrast (Vyšehrad se podle vyprávění Kosmova jmenoval původně Chvrasten), je v nějaké souvislosti s německým slovem Horst, houština. Machek poznamenává, že v nářečích sardinských — velmi starožitných — je slovo colostri, v neindoevropské pak baskičtině korosti jako jméno pro cesminu; vyslovuje pak domněnku, že základem všech těchto slov je nějaké slovo původních obyvatel Evropy a že od nich je přejali nově přišlí Indoevropané.

K slovu chrast patří sloveso chrastiti, s významem ovšem silně odchylným.

9. Slovo chrt souvisí s litevským kurti, „rychle běžeti“, a znamená tedy „rychlý běhoun“ [barzoj, ruský chrt, je české brzý, které znamenalo v starší době také „rychlý“: „Z těch okolních tvrzí potočichu posel brzý (poslali rychlého posla)“, vypráví staročeská Alexandreida o pohraničních pevnůstkách perských].

10. Slovo korec, „stará míra dutá nebo plošná“, bývá spojováno se slovem kora a vykládá se jako „nádoba z kůry“. Ale Machek ukazuje, že i v staré indičtině je slovo khari s významem „duté míry“, a že tedy slovo korec nevzniklo až v slovanštině.

11. Kráva (praslovansky korva) neznamená „rohaté zvíře“ (jak se dosud vykládalo), a nesouvisí tedy ani se slovem srna, ani s latinským a německým jménem jelena, cervus a Hirsch, nýbrž patří k slovesu, které je uchováno v staré indičtině jako čarvati a znamenalo „žvýkati, přežvykovati“. Je tedy kráva „zvíře přežvykující“.

2. Jméno zajíce souvisí se slovesem zeji, zeti, „býti otevřen“ (k tomu je zívati). Podnětem tohoto pojmenování je rozštěpený horní pysk zaječí.


[1] Toto barvivo se jmenovalo řecky πορφνὺρα​, porfyra, což je asi slovo semitské (známe je ze jména byzantského císaře a spisovatele Konstantina Porfyrogenneta, „v purpuru narozeného“, a ze slova porfyry, načervenalé vyvřelé horniny). Římané přejali toto řecké slovo jako purpura; z něho mají Francouzi pourpre, Angličané purple, Němci der Purpur, my a Rusové purpur, Poláci purpura atd. O českých náhradách tohoto slova viz NŘ. XXII, 48.

[2] V Klaretově Fysiologiáři, v. 319, nacházíme české jméno „ohňáček“ a tento (latinský) výklad: Fénix je velký jako orel a má na hlavě hřebínek jako páv; okolo krku zlatě září, vzadu má chvost do modrava purpurový, v něm jsou podivuhodně rozmanitá růžová pera. Praví se, že je to jediný pták a že se obnovuje tím, že se spaluje v ohni. Ale třetího dne vkane do popela rosa a oživí jej. Jiní praví, že je jich mnoho. Označuje svatou církev.

[3] Mnoho dokladů (s tvarem „mrtvoly“) je nezřetelných a zde nejsou uváděny. Musíme míti dále na mysli, že sběratelé látky zaznamenávali úplněji cizí jim podobu „mrtvol“ než běžný tvar „mrtvola“.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 142-149

Předchozí Karel Erban: O stylistické úloze spojovacích výrazů

Následující Karel Říha: Jak děliti slova?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1