Staročeská jména hub v Klaretově Glossáři

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Kapitola Glossáře nadepsaná De fragis et boletis (= o jahodách[1] a houbách) vypočítává v 13 hexametrech celkem 39 názvů hub. Je to počet poměrně veliký, uvážíme-li, že i dnes průměrný člověk sotva zná v tomto oboru jmen více. Spíše je běžná zásoba nyní menší: některé druhy hub vyjmenované Klaretem se v jistých krajinách buďto vůbec nevyskytují, anebo se vyskytují jen vzácně; kdopak z nás — nepočítám-li odborné mykology — viděl nebo jedl kdy smrž, oříš nebo kotrč?

Můžeme směle tvrdit, že Klaretův seznam je pro tu dobu největší u všech Slovanů. Glossy, vesměs pozdější, uvedené v díle Symbola ad historiam naturalem medii aevi (Krakov 1900), ačkoli dosti bohaté, ani zdaleka se nevyrovnají Klaretovým. Ale i naše pozdější seznamy jsou vesměs chudší. Lactifer bosáka Vodňanského má 15 jmen,[2] Mattiolův - Hájkův herbář jich uvádí též asi 15, ale zčásti jiných, Rohn 14, Zalužanský 8, Komenský ve Dveřích jmenuje jenom 4 druhy.

Tato bohatost staročeských jmen je svědectvím toho, že už v té době si náš lid dobře hub všímal, zvláště v dobách nouze. [118]To je ve shodě s dnešními znalostmi nejen Čechů, ale i ostatních Slovanů. Známý náš mykolog F. Smotlacha tvrdí, že „v žádném jiném národě není taková znalost hub jako u nás a nikde jinde, u žádného národa se nesbírá tolik druhů hub k jídlu jako u nás“. „Znalost hub našeho národa jest jeho dávnou vlastností, souvislou s jeho bohatou kulturou přírodní, s jeho znalostí a pěstěním přírody vůbec.“ (Časopis českých houbařů (ČČHoub) 16, 64.) „Kdybychom sledovali, odkud pochází veliká znalost hub v Čechách a na Moravě a u našeho národa zvláště, musili bychom konstatovati, že znalost hub je společnou vlastností všech kmenů slovanských, kteří, jakožto národové pokojní a rolničtí, sbírali vždycky i houby a dodnes jich požívají. V krajinách SSSR a v býv. Polsku houby sbírají, dávají do polévek, do různých pokrmů, nakládají, suší. Je zajímavo, že v některých částech Německa, býv. Rakouska hub vůbec nesbírají.“ (ČČHoub 16, 12.)[3]

NŘ. již upozornila na Klaretovy názvy pérem V. Flajšhanse (VIII, 165). Tehdy Flajšhans, maje na mysli zvláště dnešní rozšíření těch názvů, vyslovil přání, aby houbaři pomohli je osvětliti.

Protože přesné zjištění zeměpisné oblasti jednotlivých dnešních lidových jmen je úkolem budoucnosti, osměluji se, ač nehoubař, přispěti k objasnění těch slov jiným směrem: pokusem o jejich určení věcné a o výklad etymologický, kde ho je potřebí.[4] První kroky k tomu učinil již Zubatý, když dodal Flajšhansovi pro jeho slovník zprávy a poznámky tohoto způsobu.

Jména hub uvádí Klaret i v Bohemáři[5] (verše 368—372), ale jenom 9; všech 9 je obsaženo i v Glossáři, nebudeme tedy dále (kromě jednou) k Bohemáři již přihlížeti.

Příslušné verše Glossáře (903—915) najde laskavý čtenář ve Flajšhansově vydání Klareta (Klaret a jeho družina. I. [Sbírka pramenů k poznání literárního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, skup. I, řada I, č. I.] V Praze 1926.) na str. 139 n., ostatně je seznam všech českých názvů i s latinskými ekvivalenty otištěn na uvedeném místě Naší řeči.

Zdálo by se na pohled, že latinské ekvivalenty postačí k tomu, aby objasnily, o které houby jde. Ve skutečnosti ze staré latiny [119]pochází s jistotou jenom asi 5 slov (fungus, boletus, tuber, suillus, peziza), ostatní jsou „středolatinská“ a potřebují sama objasnění. Flajšhans píše na uv. m. NŘ.: „Někdy snad Klaret tvořil podle latinského vzoru, ale je možno, že utvořil také latinské podle českého.“[6] Druhá část tohoto úsudku je bezpečně správná, jak uvidíme níže. Můžeme-li věcně určiti některé české jméno, bude tím určen zároveň i příslušný význam slova latinského. Tento postup se doporučuje tím spíše, že většina českých jmen má dobrou tradici lidovou, kdežto latinská jména středověká mohou znamenati přerůzné věci. Autoři u nás totiž přejímali latinské názvy od autorů cizích, aniž si uvědomili, že znamenají rostlinu cizí, a dávali k nim bez rozpaků domácí ekvivalenty podle toho, jak bylo lékařské užití domácích rostlin podobné. Proto u domácích slov, jež jsou v jazyku jinak zachována a jsou lidová, větší záhadou bývají jejich latinské ekvivalenty. U hub se můžeme dobře opříti o názvoslovnou tradici v názvech domácích; latinské názvy, pokud nejsou překladem z českých, ponecháme pozdějšímu zkoumání jiných badatelů. Můžeme se tedy odvážiti úvahy o českých jménech, aniž dovedeme vyložiti všecka latinská.

I. Zřetelná slova jsou tato:

Húba, název jistě všeobecný jako dosud, všeslovanský, původně gǫba, příbuzný s litevským kempti ‚pokrývati se houbami‘ (o stromech), kémpė ‚houba‘. — Hřib, rovněž všeslovanský (gribъ), dobře známý Boletus edulis. — Jiný druh hřibu je křemenáč, nazvaný tak pro svou tvrdost. Zde mohu potvrditi sám, že se v severovýchodních Čechách jeden druh hřibu (B. versipellis) lidově nazývá křemeňák; nebudeme pochybovati o tom, že tento název i druh je totožný s Klaretovým křemenáčem. Jinak se křemenáč nazývá, pokud lze nyní zjistiti, v č.-mor. nářečí březák, laš. panna, panenka, sloven. sňahula (?), je tedy vidět, že tu Klaret uvedl krajové slovo východočeské čili „charvátské“. Lat. silipium bude asi = silicium, od silex, křemen. — Podmáslník bude zas totožný s naším vých.-čes. podmásníkem, což je Boletus luteus; tak z Hořicka jej znám od dětství (doložen též z Holicka (LF 69, 365.), ze Zábřežska u Bartoše D. II, 512, jč. podmáslik na Hornoblanicku), mor. je podmásľák, podmásľenka, podmáselnička (B.); vedle toho se nazývá jč. máslík, laš. masľak, sloven. masľák (a slovin. maslenka, ukr. maślak, maślanyk a j.), od máslo (NŘ 6, 206), neboť žlutavá polotvrdá, kluzká (odtud klou[120]zek) dužina klobouku vzhledem připomíná máslo. Obyvatelé Polesí, Slovenska a Malopolsky v nedostatku kolomazi mažou osy kol těmito „masláky“, nasbíranými při cestě. Jak se sem dostalo pod-? Někde se „maslák“ nazývá podhřibek (ČČHoub 6, 38.); pod- vyjadřuje podřadnost toho druhu proti pravému hřibu. Lze souditi, že podmáslník je výsledkem křížení tvaru máslník a podhřib. Zkřížení to, nesmyslně upomínající na podmáslí, je tedy velmi staré; i tu dosvědčuje Klaret, že dnešní slovo východočeské mělo — nehledíme-li k l, jež zaniklo, že bylo neslabičné — stejnou podobu již za Karla IV. Lat. buctera pak „je nepochybně zkaženina z buttera (srov. butyrum máslo); psaní ct místo tt bývá v rukopisech dosti často“.[7] — Kozáč je nynější kozák (B. scaber), r. kozljak. U Klareta se rýmuje s křemenáč; „možno, že -áč jenom pro rým“ (Flajšhans). Vskutku podobu kozák má t. ř. rukopis vodňanský, cenný pro kritiku Klareta (o něm nyní Ryba v ČČF II, 220); jeho písař nebyl vázán rýmem, napsal tedy běžnou podobu s -ák. Je to „kozí hřib“: i když je jedlý, má přece menší hodnotu proti pravému hřibu, lidé jej tedy „přenechávají“ kozám, tak jako jiné rostliny méněcenné se označují jako „kozí, kraví, husí, hadí, koňské“ a pod. — Koloděj podle NŘ 7, 189 „pochází od kožovitého hnědého povrchu klobouku, barvou podobného kožené kolářské zástěře; odtud jména týchž hub kovář, něm. Schusterpilz“. Jméno koloděj znamená dělatele kol, koláře. Poněvadž je jinak doloženo u nás jen v místním jméně Koloděje, je i tento název houby velmi starý, z doby předliterární, kdy jméno koloděj ještě znamenalo, jako u jiných Slovanů, koláře.

Muchomórka nepotřebuje dlouhého výkladu: druhu Amanita muscaria se odedávna užívá k hubení much („na kusy rozkrájená a ve mléce močená slouží k moření much domácích“, Presl); podobně p. muchomor(ka), ukr. muchomor, morymucha, r. muchomor, chrv. muhara, mušnica, něm. Fliegentod, fr. tue-mouche. — Holúbka je dnešní holubinka, mnohočlenný rod Russula, a to nejspíše druh R. columbaria, o němž dí Velenovský, že je „v lesích všech druhů po celých Čechách hojně po celé léto“; jeho „zbarvení klobouku připomíná barvu holubů“. Se staročeskou podobou (má ji též Zalužanský) souhlasí ukr. hołubka; na Náchodsku se dosud říká holoubky (ČČHoub 1, 44) (bohužel není udáno jednotné číslo), podle zprávy prof. E. Smetánky rovněž tak u Nov. Města na Moravě a u Německého Brodu (jednotné č. je holoubek); poněkud vzdálenější je útvar holubinka, jejž zavedl Presl; i ten je snad lidový, srv. laš. hołubjanka (vedle hołúbek, ho[121]łubica), ukr. hołubinka; dále je r. golubec, chrv. galubača, slovin. golobica, něm. Täubling (od Taube). — Pýchavka je dosud jméno lidové (i odborné) pro rod Lycoperdon: péchavka na jz. Moravě, sloven. pýchavka. Viz o něm Šmilauer, NŘ 24, 282. — Lišky jsou v této podobě známy dosud po celých Čechách (rod Cantharellus), na Moravě se zvou kuřátka. Obdobně je p. lisica, liszka, ukr. lysyca, r. lisička, ch. a slovin. lisica, z toho je u Němců sousedících s Čechy a se Slovinci Füchsling. (Marzell, Wb. d. d. Pflanzennamen s. v.) Jméno to (vlastně liščí húba, jak je u Vodňanského) pochází od načervenale žluté barvy, zvláště u starších hub. Není opět pochyby, že Klaretovy lišky jsou totožné s našimi. — Rovněž o špičkách nebudeme pochybovati, že jsou totožné s naším rodem špička (druh Marasmius oreades); zná to jméno i český Mattioli a znamenalo nepochybně vždycky právě uvedený druh: vědělo se již v staré době, že ty houbičky jsou výborné do polévky. (Rohn, Nomenclator I 87.) Jméno pochází od výraznějšího, jakoby „špičatého“ vrcholu kloboučku, jímž se tyto houby liší od všech ostatních sbíraných hub.

Zde můžeme po prvé ukázati, že Klaretův latinský termín radia je nepochybně jeho vlastní výrobek. Je odvozen z radius ‚paprsek kola‘, k němuž Glossář, v. 2172, má překlad stpicě, což je dnešní špice; je to praslovanské slovo domácí (stьpica, srv. litev. stìpinas), jak ukáži jinde (naopak n. Speiche je ze slovanštiny). Zdá se tedy, že se už za Klaretovy doby počínalo vyslovovati spicě nebo snad i špicě, a tím to slovo splývalo s přejatým jménem špice (hrot, Spitze), neboť i toto slovo se u něho píše v jednom rukopise štpička. Klaret tedy, ačkoli jméno této houby je patrně od špice ‚hrot‘, použil pro latinský termín jiné špicě, části kola, maje mylné domnění, že obojí špicě je téhož původu. Překlad radia nemohl tedy vzniknouti jinde než na půdě české.

Mléčie jsou zajisté houby obsahující „mléko“, hojnou a hustou šťávu, bílou nebo načervenalou, a takové jsou ryzce. Ale který druh? Flajšhans a Zubatý pomýšleli na ryzec peprný. To je ovšem možné, ale nikoli nutné. Je-li správné, co tvrdíme níže, že vlastním jménem ryzce peprného je chřúšč, bude mléčie spíše souhrnným názvem pro všechny ryzce bez rozdílu. Lat. lactinus bude od lac (gen. lact-is) ‚mléko‘ (srv. nynější termín Lactarius). — Ryzci jsou zajisté načervenalé druhy, nikoli bílé, neboť ryzec je od ryzí, jehož původní význam je ‚červený, rudý‘.[8] To slovo má dobrou tradici a je dosud rozšířeno v lidu: zná je [122]Vodňanský, Mattioli; Rohn píše hryzcy, srv. hryz(ec) na Chodsku (Hruška, slovník.) a na Unhošťsku (ČČHoub 2, 120.); jinde je rezek, rejzek, na Moravě rezek, rezka, rysec, ryzec, ryzík, hryzek, hryzík, sloven. rydz, rýdzik, hryzka, hryzík.[9] Bylo to prostě jen přídavné jméno (doplniti nutno hřib nebo hruzd), později zpodstatnělé (č. *ryz, srv. chod. hryz, sloven, a p. rydz), pak s obvyklou zpodstatňující příponou k-ovou nebo c-ovou. Neorganické h je totéž co h nebo ch v příbuzném sloven. hrdza proti čes. rez, ch. hrja. — Zvláštní druh mezi jedlými ryzci je Klaretova syrojed (pokládáme ji za femininum a za zkrácení — z potřeby metra — ze syrojedka). Je to nepochybně, jak naznačil Zubatý u Flajšhanse, dnešní syrovinka (Lact. volemus): „jí se syrová, jen posolená nebo jen tak“; takovéto požívání syrovinky dosvědčuje Mattioli o Němcích, u nás se v tom smyslu vyjadřují mykologové Bezděk, Kotek (ČČHoub 1, 85.), Velenovský. Ze shodného tvoření jmen u Slovanů vyplývá, že měla tato houba už v době praslovanské jméno *syro-ědj-ьka (ch. sirojedja, p. serojeszka, ukr. syroižka, r. syroježka; syro- od syrý, syrový, ěd-jь- od jísti). U nás bylo asi *syrojězka, to se však brzy změnilo v syrojedka (příponové jь vypuštěno, aby souvislost s jed-, jísti byla zřetelnější); tak má jeden rukopis Klareta. Pak se dále zjednodušovalo nebo obměňovalo: u Vodňanského syrovedka, dosud lidově surovítka, syrůvka, syropka, seru(o)vka (Bartoš, Dialektologie mor. II, 511.), podobně chrv. siro(vo)jedka, sirovka, sirojka, sirnjaja, slovin. sirovojedka, sirovetka, sirotka, sirovka a j. Lat. crudo (od crudus syrový) je zase výrobek Klaretův.

Rovněž slovo pečárka je jistě dosti starobylé a znamenalo za Klareta — jako dnes — rod Psalliota. Je dosud lidové: pecarka, pečírka, pekárka u Bartoše, pičurka, pencurák u Kálala. Srv. p. pieczarka, ukr. pečaryća, pečeryća, r. pečerica, bulh. pečurka, ch. pečurka, pečurica, pečurak a pod., slovin. pečurka, pečur(č)ica, pečurak, pečenica a j. Není však zcela průhledné. Dáme za pravdu Miklosichovi, který je odvozoval od péci (jsou i jiné domněnky!): je to houba „k pečení“. Není však jasné, jak původně zněla přípona, není také obdobného případu, kde by tyto přípony měly stejnou funkci, podezřelá je i nepevnost příponové části. Pro spojení s péci mluví to, že u Milevska znamená pečárka hrušku zapečenou v sušárně (Šmilauer).

Ořieš, dnešní oříš, je druh choroše Polyporus umbellatus. Jak je vidět z mor. ořechůvka a z p. grzyb orzechowy, je toto jméno odvozeno od ořech, protože „jeho maso … chutná jak oříšky“ (Lorinser — L. Čelakovský, Sbírka nejdůl… hub 37.); či snad proto, že „roste na pni ořechovém“ (Bartoš II, 512.)? Lid si dobře všiml této houby; za doby Krombholzovy (zakladatele známé nadace [123]a autora díla o houbách) se hojně sbírala a ve velkém množství dovážela na pražský trh.

Kuřátník (?): rukopisný kuratnyk, přepisovaný Flajšhansem jako kuratník, mohl by se — předpokládáme-li, že tu jde o zbytek staršího pravopisu, nerozlišujícího r a rz (= ř) — přepisovati kuřátník a spojovati s našimi kuřátky, Clavaria (nazvána tak lidově proto, že to jsou houbičky malé a tvoří skupinky); Klaret ovšem jméno změnil pro rým k podmáslník a tak vytvořil singulár. Je pravda, že by pak měl pro týž rod jména dvě: toto a ščetky. Zubatý uvedl, že lid někde kuřátkům říká štětky, neboť ta houba „opravdu vypadá jako velmi hrubá štětka“ (na Moravě ji zvou kozí brada (ČČHoub 1, 113.), střapce, na Slovensku strapce). Je-li tomu tak, bylo by to důkazem, že Klaret sbíral jména odevšad, nejen z rodného kraje.[10] Lat. setilium bude opět jeho výtvor (od saeta štětina, žíně, srst).

Starobylé slovo je smrž, jistě praslovanské (*smъržь: ukr. smorž, p. smarž, hl. smorž i smorža, dl. smarž, smargula, s -el podle němčiny smaržel); u nás v lašském nářečí je smrha (Horečka, Nářečí na Frenštátsku.), tak i v nářečí moravskoslovenském (Moravské Slovensko (Národopis lidu č.) II, 525.) a u Senice na Slovensku (ČČHoub 15, 46.); je to tvar vzniklý zpětným postupem ze smrž. Jsou i tvary s k (smrk na Frenštátsku [Č. lid XXVI.]) a s č (sloven. smrček, ukr., r. smorčok, chrv. smrčak, slovin. smrček, čmrček, čmrčeč). Dvojitost č/ž a g/k svědčí pro to, že to nemůže být slovo odvozené teprve u Slovanů od jiného slova domácího, nýbrž že to je prastaré slovo „isolované“, v povědomí lidu v ničem nezakotvené. Mám za to, že je „prapříbuzné“ s něm. Morchel téhož významu (vědecké lat. morchella je ze slova německého). Staří Čechové pod jméno smrž zahrnovali nepochybně i jedlou kačenku (Verpa), vlastním smržům velmi podobnou.

Můžeme s jistotou určiti i houbu, již jediný rukopis, který její jméno zachoval, píše oplenka. Pokládám tento tvar za opisovačskou chybu místo opienka.[11] Je to tedy naše opěnka (Pholiota mutabilis). Podoba opěnka je lidová dosud na Unhošťsku (ČČHoub 2, 120.). Vedle ní je opeňka (ČČHoub 2, 195.), tvar uměle opravený; je sice etymologicky správný (opěnky rostou na pařezích, zvláště lipových, obrůstají pařez čili peň: *ob-peń-ьka; peň je původní název pařezu, dosud místy na Moravě),[12] ale už v staré době se měkkost z ň přenesla k p vlivem hojných slov s příponou -enka, kde je n tvrdé. [124]I to je jméno staré: je ukr. opeńok, opeńka, hopeńka, pidpeńka, značící rozličné houby rostoucí na pařezech, jako václavku, slzečník a j., a r. opënok, v severních nářečích opënka ‚václavka‘.

Hadovka je ovšem známá smrdutá houba Phallus impudicus, lidově zvaná hadí vejce (NŘ 26, 214.), za Krombholze hadí smrž, sloven. hadia huba. Jmenuje se „hadí“, protože je odporná; lid ji „přenechává“ proto tvorům rovněž odporným, hadům. Klaretova serpula je podle lat. serpens, had.

Sadovky určil správně Zubatý jako druh závojenky, Entoloma clypeatum. Vskutku ona „naplňuje v masách silniční příkopy a selské zahrady,“ (Kučera v ČČHoub 4, 40.) „objevuje se zpravidla v květnu a červnu v houfech pod trnkami a švestkami“ (Velenovský). Jsou to zajisté mor.-slov. podsadlovky. (Mor. Slovensko, na uv. m.) Planto bude tedy souviseti s Klaretovým plantale štepnicě (k plantare ‚sázeti‘).

Slovu pestřec věnoval Zubatý samostatný článek v ČČHoub 1, 198 n. Nyní se tak zve rod Scleroderma. Je slovo pestřec zajisté odvozeno od pestrý, ač na rodu S. mnoho pestrosti prý není. Ale pestercem, jak píše Zubatý, jmenují v lidu houby rozličné. Z lat. tuber lze souditi, že i Klaret pestercem rozuměl nějakou houbu podzemní, snad právě Scleroderma. Ukr. pestrak je slizák.

Hned vedle slova pestřec má Klaret rýmové kostřec či kotřec, což je zajisté náš kotrč. Zubatý uvedl, že kotrč je lidové jméno houby Sparassis; je to i její jméno odborné. Původní tvar byl prý asi *kotřeč, gen. kotrčě. Výklad toho slova není lehký. Zubatý zaznamenal, že kotrč na Hané znamená asi ‚chuchval‘, „s čímž se srovnává tvar houby kotrče“, a dále blatské rčení jsem celá v kotrč ‚skrčená zimou‘. „Kotrčí zovou na př. na Hradecku každou houbu, která tvoří květákovité, hustě keřovité, lupenaté nebo hubkovité a kloboučkovitě paličkovité shluky; přitom, jak jde pověst o kotrčích ve východních Čechách, jsou tyto kotrče vždy jedlé, ba velmi chutné a velmi cenné“ (Fr. Smotlacha) (ČČHoub 18, 126.). Lidově označuje kotrč často i druhy choroše, zvláště oříš, vzhledem podobný pravému kotrči; na Olomoucku kotrika= oříš (ČČHoub 2, 121.). Další souvislost slova kotrč vysvitne z toho, že v češtině znamená i ptáčnickou rozsochu (stojan nebo osekaný strom, do něhož se zastrkují vějičky). Patří tedy k ukr. koster ‚hromada, kupa vůbec, hranice nebo hromada dříví‘, r. kostër, slovin. koster, p. kostra fem. nebo kostro neutr. ‚hranice dříví‘, k mor. kostrbál, č. kostroun ‚tyč s rozsochami na sušení sena, rozsochatý stromek‘ a j. Společná představa je ta, že nějaký předmět vybíhá v hranaté, špičaté, bodlinaté jakési části, konce nebo rozsochy, že je načepýřen takovýmto způsobem, konečně že tvoří načechraný suchý chumáč. A tato představa načechraného chumáče podoby „hustě keřovité“ (v. výše ) vězí v názvu kotrč. [125]V něm vypadlo s, je to jakási disimilace -st-tš (č = tš) ve -t-tš, ze dvou sykavek jedna zmizela. Základní kostrъ souvisí patrně s ostrý, nikoli s kost (Jak tomu chtěl Berneker s. v.). Jeden rukopis Klareta píše kostrzecz; i když můžeme to s sváděti na vliv rýmového slova pestřec, není nemožné, že tehdy v tom jméně s ještě vskutku žilo.

Krapník fuletus je chřapáč. Potvrzuje to Vodňanský, jenž u téhož fuletus má české chrapacž; slovo chřapáč (Helvella) je lidové, z pražských trhů je znal Krombholz (uvádí i podobu křapáč), z Moravy má křapáč, křapák Bartoš (Dial. 512.), ukr. je chrapač, totožné bude i sloven. krapák (Kott 6, 712.) ‚jakási houba‘. Někde tak jmenují jakoukoli starou, přezrálou houbu (B. Ryba). Je možné, že koncové -ník je výmysl Klaretův, lidově není nikde dosvědčeno. Základem je krap-, praslovansky *korp- v r. koropávyj ‚drsný, nerovný, rozpukaný‘ atd. Srv. chrv. hrapavac Bol. scaber; ch za k a ř za r jsou úkazy expresivních druhotvarů (srv. níže chřušč).

Velmi zajímavý je Klaretův chrziescz aspargus (aspergus), uvedený mezi houbami i v Bohemáři (chrzyescz, chrzyesst). Budiž řečeno hned, že to není chřest, asparagus, dobře známá zelenina,[13] ale opravdu houba. Podobnost jmen českých i latinských je sice fatální, ale citované dílo Symbola I 91 nás poučuje, že (a)sparagus, aspergus jsou houby, starší glossy to překládají „rydz“. Nynější Slované příslušné domácí výrazy dávají ryzci peprnému (a tak tomu bylo jistě i v staré době): p. grudź, chruszcz, chrząszcz chrząstka, ukr. hruz(d), hruzdel, chrušč, r. gruzd, chrjušč, br. hruzd. Vzhledem k těmto podobám budeme i Klaretovo slovo čísti chřušč; že písaři psali -ie- místo -u-, vysvětlíme si právě tím, že znali zeleninu asparagus - chřest. Máme tu slovo staré, jinak nejasné *gruzdъ; jeho ch místo g, změkčení při r a měkká obměna konce jsou změny příznačné pro expresivní druhotvary základních slov neexpresivních (srv. NŘ XXV, 198). Že název ryzce peprného byl zařaděn mezi expresivní výrazy, pochopíme z toho, že chuť jeho mléka je odporná, palčivá (mléko je „velice a ihned palčivé“, dí Velenovský), že je to jakýsi protiklad lahodného ryzce syrovinky.[14]

[126]II. Přistupujeme ke skupině jmen, která po stránce jazykové sice neposkytují velkých obtíží, ale u kterých nicméně určení věcné je už méně jisté.

Hlíva je slovo starobylé, ale významu nepříliš určitého. Z dokladů Jungmannových se zdá, že by to byla pýchavka nebo nějaká podzemní houba (u Zalužanského = tuber!); sloven. hliva je lanýž, slovin. gliva choroš, chrv. gljiva choroš nebo jiná jakási houba, ukr. hłyva masojed i hlíva. Dosud je hlíva lidové slovo na Moravě u Strážnice (Bartoš uv. m. 511.) a na Slovensku (ČČHb 9, 9; 14, 20, Kálal.). V staročeském Mastičkáři ženy prodávají hřiby, hlívy, tedy houby jedlé, ušlechtilé. I dnešní hlíva (Pleurotus) je jedlá, chutná, podle L. Čelakovského byla prý již za starodávna oblíbenou potravou. Nesnáze se zvětší, přihlédneme-li k původu tohoto slova. Praslovanské gliva je příbuzné patrně s glěvь ‚sliz‘, spolu s ním pak má další příbuzenstvo v baltštině: lit. gleivės je sliz, slizovitá hmota, a jeho odvozenin se může užíti i o houbách: gleivétas grybas je ‚oslizlá houba‘, sugleivėjęs grybas je ‚zeslizovatělá‘. Gliva tedy znamenalo patrně také, jako v baltštině, sliz, jímž se pokrývají věci ležící ve vlhku, kazící se, odumřelé, pak přeneseně asi též houby pokrývající stará odumřelá dřeva (i naše hlíva, masojed a choroše rostou na odumírajících kmenech!), patrně houby vazké. Vzhledem k původu a k významům jinoslovanským byl bych ochoten přiřknouti i Klaretově hlívě, že označovala asi měkké jedlé houby rostoucí na dřevě, tedy dnešní hlívu i masojed, nikoli však tvrdé choroše. Že rostla na dřevě, vidíme z Dalimila 55, 25: Vršovici řečechu (o Svatoplukovi): Budem o něm nic netbati, budem s ním jako s dietětem jhráti, a ot něho dědiny jako opni hlívy bráti.

Co jsou baběnky, možno jen hádati. Snad hřib „žlutomasý“ (B. chrysenteron), smíme-li dáti něco na to, že nyní se na Náchodsku a na Hronovsku nazývá babka (ČČHoub 1, 43; 2, 208.), anebo Bol. subtomentosus, u Náchoda rovněž babkou zvaný (ČČHoub 1, 43.).

Slovo podbřiezka budeme čísti takto, a ne podbřiežka, jak tomu chce Flajšhans, opíraje se o latinský překlad rippulo (ripa břeh). Nelze totiž očekávati, že by nějaká houba byla nazvána podle toho, že by rostla pod břehem. Dlouholeté pozorování Smotlachovo nás přesvědčilo, že jisté druhy hřibů vskutku žijí v symbiose s určitými druhy vyšších rostlin neboli, řekneme-li to lidově, že rády rostou pod osikami, pod duby, pod borovicemi atd. Lid to vyjádřil názvy jako poddoubník, podborovica, podchvoják, podboruvka, podborovák a j.; podborovník je u Mattiola. Je tedy nasnadě, že naše houba je podbřiezka; bude to Bol. scaber, kozák „březový“, zvaný lidově m. j. březák (u Velenovského), břízník, březovák (u Smotlachy) (ČČHoub 1, 67.), slovensky brezák [127]na Senicku (ČČHoub 15, 46.) a na Zvolensku (ČČHoub 9, 9.) a nepochybně i jinde, jenže to nemáme dosud sebráno a zjištěno; též ukr. je pidberezńak, pidbereznyk, pidberezovec. Lat. rippuli ukazuje, že i Klaret to jméno mylně spojoval s břeh (bylo vyslovováno podbřiežka?) a podle toho je přeložil. Je to zároveň světlý důkaz pro to, že aspoň některé latinské termíny jsou výrobkem Klaretovým.

Co je vlněnka? Nepochybně totéž co p. wełnianka, ukr. vovńanka a r. nář. volvjánka (v asimilací k počátečnímu v), volvénka, spisovně volnúcha, ryzec kravský (Lact. torminosus), mající klobouk na okraji hustě obrostlý dlouhými brvami. Lanula od lana ‚vlna‘, zase výtvor Klaretův.

Co jsou žlútky, těžko říci: velmi mnohé houby jsou žluté. Jakožto rodák východočeský dovoluji si poukázati na to, že na Hořicku je obecně znám žl(o)uťák = strakoš (Bol. variegatus), mající dužinu i povrch vskutku žluté; na Žambersku se zve také žluťák (ČČHoub 14, 76.). Pamatuji se z dětství, jak jsme někdy nosili těchto žlouťáků celé košíky, „lesi miletínští“ jich bývaly plní. Žlouťák nemá sice velké vážnosti, ale není-li jiných hub, je i on dobrý, zvláště mladý. Vzhledem k tomu, že Klaret uvádí zajisté houby obecně známé a důležité, mám za to, že to je právě tento žluťák, v jeho době arci žlútek.[15]

Naproti tomu nevíme, která houba je běl. V nynějším českém lidovém názvosloví se nic podobného nevyskytuje. Není-li náhoda, že stojí vedle slova chřiešč, což byl ryzec peprný, možno hádati, že i běl je nějaký druh ryzce, snad bílé druhy ryzce vůbec. Pak by běl (z běl-jь) stálo i způsobem tvoření vedle *ryd-jь, znamenajícího červenou skupinu ryzců. P. biel je — snad významovým zúžením — jenom ryzec peprný, tak i ukr. bil, bilák, biluha, biłka, biłun, biłyk (někdy však i = hřib jedlý), v.-sloven. biľ je jakýsi špatný druh hub. Lat. albo je od albus ‚bílý‘.

Také nevíme, co je tlúšč. Že by to bylo překladem z lat. grossa, jak myslí Flajšhans, nevěříme. Spíše naopak. Od jiných Slovanů lze uvésti toliko r. nář. tovstuška, jakousi houbu bez přesnějšího určení.

Lanýžem rozuměli staří Čechové patrně jelenku (Elaphomyces granulatus) i nynější lanýž (Tuber); nazývali oba rody bez rozdílu jelení hubka i lanýž (obé je v herbáři Černého i Mattiolově-Hájkově). Lat. boletus cervi, spongia cervi, fungus cervinus [128]a pod. (Srv. Symbola I 93.) jsou patrně překlady z jazyků národních (sthn. hirswam, chrv. jelen gljiva atd.). Nejpřirozenější původ těch názvů je ten, že jelení zvěř, jsouc vedena čichem, tyto houby v jistou roční dobu vyhrabává ze země. „Nalézáme ji (jelenku) nezřídka v lese ležeti, když byla v noci od zvěře vyhrabána“ (Velenovský). Středověk vymýšlel i jiné důvody: že prý „nalézá se na lukách, zvláště na těch místech, kde jelen s laní se schází a pojímá“ (Mattioli-Hájek), nebo že prý lanýže vznikly ze semena jeleního (sem hledí něm. jméno Hirschbrunst), nebo že prý se podobají pohlavním ústrojím jelena (srv. něm. Bullkugeln); z těchto domnělých příčin se jich pak užívalo jako afrodisiaka, a to jak pro dobytek, tak i pro ženy. Slovo lanýž (nebo spíše lanýš, Klaretův rukopis A píše lanyss, Mattioli lanejš) je tedy pravděpodobně odvozeno od laň. Tvrdost přípony upomíná na vrátyč a na osladyč (p. słodycz).

III. Na konec jsme ponechali skupinku jmen, kde stupeň jistoty je nejmenší, kde jsme odkázáni jen na zatímní dohady anebo na budoucí nálezy. Poněvadž však i předešlé české názvy Klaretovy jsou lidové, nikoli jeho vlastní výrobky, lze míti důvěru, že i slova v této skupince vskutku tehdy žila, bohužel se však buď do naší doby jinak nedochovala, nebo byla od písařů zkomolena.

Trše: nevidím nic, nač by se dalo pomýšlet, ne-li na plur. *tvrzě. Jungmann má z mluvnice Dobrovského tvrz ‚hřib‘ (= tvrd-jь, srv. výše ryd-jь a běl-jь) a Holubův etym. slovník ²312 uvádí dosud totéž slovo jako dialektické. Nic podrobnějšího se nám však nepodařilo vypátrati.

Semka je zcela nejasné. Kdybychom četli zemka (stran s/z srv. na př. rosuadcze 2227 = rozvádcě), bylo by možné viděti v tom klaretovskou zkráceninu ze zemanka, což je nyní nářeční lidové slovo pro pečárku (Presl, Všeob. rostlinopis 1891; Bezděk, Kritické studium… 139.). Kdyby se mohlo čísti zenka, byla by to zkrácená zelenka, druh čirůvky, jedlá podzimní houba „výtečné chuti“. Méně snadné je čísti srnka, což je dosud (na př. u Počátek) lidové jméno pro jeden druh lošáka (ČČHoub 10, 18.). RVodň. píše sbynka (!).

Pozemek bude nejspíše nějaký podzemek (srv. Flajšhans): vzhledem k tomu, že lanýž je jmenován hned před ním, možno se domýšleti, že se podzemkem mínily jiné houby podzemní (kořenovec?). Nic určitějšího nelze tvrditi.

Pro puš (?) nemáme na naší půdě žádné opory. Četl bych je puž a spojil s charv. puža (Cit. u Šulka, Imenik bilja (Zagreb 1879) s. v.) ‚václavka‘; podávám to jako pouhou zatímní domněnku.

Potrošek by se snad dalo chápati jako pokažené *pstroček [129]nebo *pstroček. Ukr. stročok je naše liška, p. stroczek je liška i náš stroček (Craterellus).[16] Kálal má jakýsi „druh hub“ streček. Podle Zubatého (ČČHoub 1, 198.) je stroček snad z *pstroček, od pestrý; Crat. clavatus je prý houba dosti pestrá (jinou odvozeninu, pestřec, v. výše). Je-li po- vskutku místo ps-, dalo by se hádati snad na stroček rohový, jedlou houbu „chuti výtečné“, objevující se hromadně v listnatých lesích.

*

Přehlížíme-li znovu Klaretovu zásobu houbařských slov, dospíváme k přesvědčení, že sebral asi skoro všechna jména, která v té době v Čechách byla. Ze starobylých slov chybí jen bedla, slovo už baltoslovanské (praslov. bъdъla, lit. budēlē), ale zdá se, že v „charvátské“ jeho vlasti to slovo nebylo; nyní je dosvědčeno jako lidové dosud jen z Unhošťska (ČČHoub 14, 27.). Z mladších chybí bezovka, Hirneola (bzová hubice u Mattiola-Hájka), za Hájkovy doby nadmíru vážený lék, dále chybí Hájkova vokatice (= Boletus bulbosus?)[17] Z našich jedlých známějších hub nenalézáme májovku, havelku, zelenku, václavku, ale ty mohou býti skryty — jak jsme se zmínili — pod nejasnými názvy třetí skupiny. Můžeme dále věřiti, že všechna ta jména, jasná i nejasná, byla tehdy lidová, že nemáme v tomto oddíle žádných výtvorů papírových.

Je nasnadě, že česká jména mohl Klaret znáti všechna nebo aspoň z valné většiny sám z domova, jímž byl, jak se má za to, Chlumec nad Cidlinou. „Lesy chlumecké jsou rozsáhlé a pro houby úrodné,“ dí Smotlacha (ČČHoub 18, 106.).

---

[1] Slovem jahoda tu rozumíme nejen naše jahody, ale i — jako Praslované — veškeré jedlé plody lesních keřů.

[2] Mezi houby se Vodňanskému připletla i smldka tendula. Je to však Klaretovo smldie tendula, vodní rostlina jména již praslovanského; u Klareta správně stojí mezi vodními nebo vlhkomilnými rostlinami, i když jen o 2 řádky dále za houbami.

[3] „Druhým střediskem znalosti hub je Italie, kde houby se sbírají patrně už od dob starořímských. Také ostatní Románi houby sbírají.“ „Naproti tomu můžeme zjistiti, že v celých krajích Německa a Francie hub vůbec neznají a nesbírají. V Anglii pak a v Severní Americe obyvatelstvo domorodé, t. j. Anglosasové, hub vůbec nezná a nesbírá.“ (Smotlacha. ČČHoub 16, 12.) Podobně v Holandsku. Angličané pohrdají i hřiby; uznávají jenom dovážené lanýže.

[4] Vzdávám díky B. Rybovi a V. Šmilauerovi; oba četli tento článek v rukopise a přispěli mi mnohým poučením, pokyny a doklady.

[5] Klaretovi přisoudil autorství také Bohemáře B. Ryba, Věstník Kr. č. spol. nauk, třída fil.-hist., 1943, č. V, 8.

[6] Vskutku o Klaretově lat. parcamus ‚muchomůrka‘ má B. Ryba, Český časopis filologický 2, 67, za to, že je „nejspíše zpětným překladem českého jména“ (Parca mus[carum] = hubitelka much).

[7] B. Ryba (v dopise).

[8] U nás se ryzí zlato jmenuje nepochybně od toho, že prášek z čistého, nefalšovaného zlata je červený.

[9] Něm. Reißker je z češtiny.

[10] Jiný příklad toho, že Klaret sbíral synonyma, poskytují v téže kapitole některá jména jahod; črnicě i nedvědiny (srv. mor. medvezinky v Drahanech, Bartoš Dial. I, 315) jsou totéž co ostružiny, kameničky (srv. kameníček u Bartoše tt.) totéž co brusničky ‚brusinky‘.

[11] Stran záměny i-l srv. Ryba, LF 69, 1942, 240. — Viz nyní i ČČF 2, 221.

[12] Viz níže (u hlívy) i citát z Dalimila (o peň).

[13] Původní název chřestu byl stč. nechřěst (tak v jednom rostlináři), rovněž tak pelyňku. Obě rostliny, celkovým vzhledem dosti si podobné, chránily proti hromu (aby nechřěstlo), byly hromové kořenie, jako dosud netřesk. O tom promluvím podrobněji na jiném místě Naší řeči. Když se pro výtečnou chuť chřestu zapomnělo na tuto jeho moc, nechřěst bylo změněno v chřěst.

[14] Toto stč. *chřušč později asi zaniklo (má je, patrně z Klareta, jenom Vodňanský). Presl je však nově převzal od jiných Slovanů ve formě kříšť pro jeden jedovatý, hořký druh hřibu (na převzetí soudíme z toho, že nebylo u nás dosud nalezeno jako lidové).

[15] B. Ryba mě upozornil, že rukopis B má — jak vidět ze snímku — zludky, nikoli zlutky, a klade otázku, není-li to dokladem toho, že nářeční forma žloudek (vnitřek vejce) místo žloutek má již značné stáří. Nelze než přisvědčiti. — Ryba v ČČF 2, 221 chápe žlutky jako plurál k fem. *žlutka.

[16] Presl je přejal pro rod Cantharellus (liška), Bezděk je zavedl pro rod Craterellus, a tak to zůstalo.

[17] Podle Dobrovského je okatice (viz Jungmannův slovník) mořská houba na mytí.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 6, s. 117-130

Předchozí Předplatné na rok 1944 činí K 35 —

Následující Mirko Očadlík: Po druhé „uklídat se“