Drobné výklady o jménech rostlin

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

1. máčka

Tímto jménem označovali již staří Čechové okoličnatou rostlinu Eryngium campestre. Bývá ke konci léta dosti hojná na suchých mezích a u cest a je každému nápadná svými ostny, jimiž se výrazně liší od ostatních okoličnatých, jako jsou kmín, bedrník atd. Každý se jí uctivě vyhne; vezmete-li ji do ruky, bez píchnutí se to neobejde. Ve středověku jí věnovali pozornost, jak o tom svědčí hojné záznamy v rostlinářích, u nás na př. doklady snesené v Gebauerově Stč. slovníku. Herbář Jana Černého píše, že mačka léčí oči, hlízu bedrní a j., její kořen pak chrání proti „účinkům ďábelským“. Lid ji zná dosud. Její domnělá velká léčivost dala vznik jménu královo zelé (na Hané), na Slovensku má lidové jméno toito; je to slovo tabuové (to i to = das und das): pravé jméno se u magických rostlin z obavy před přílišnou jejich mocí nahrazuje bezbarvým opisem. Také moravští Valaši máčku dobře znají, zvou ji chuť. „Klobučané, jdouce z hostýnské pouti, nenechají při cestě ani jediné, tak jest jim vzácná. Když nemocný pokřoupe její kořének a vycucle, dostane hned chuť na jídlo…“[1] Dosud jí na Valašsku léčí choroby ledvin. „Nejvíce se však užívá pro chuť ve smyslu sexuálním. Proto ji také někde zovou chłapská łáska“.[*][2]

Staročeské rostlináře nazývají tuto rostlinu mačka nebo kotvice.[**] Toto druhé jméno nám umožní objasniti, jaký je pů[107]vodní význam slova mačka. Že kotvicě znamenala máčku,[*] netřeba pochybovati; svědčí o tom jednak zřetelná označení jako mačka vel (=nebo) kotvicě, jednak latinská synonyma eryngium (iringus a pod.) a centum capita, o nichž víme i odjinud (z Německa), že v té době znamenají máčku.[**] Kotvicě, kotva však znamenala i něco jiného: kromě běžného významu ‚kotva lodní‘ byla kotva „třínohé špičaté železo, naházené po zemi na záhubu nepřátelské jízdě,“ kotvicě pak „třínohé špičaté železo, nalíčené na zloděje“ (Gebauer, Sl. stč.); o těchto kotvicích se pak dovídáme z Lactifera (cit. u Gebauera), že se kladly ve vinicích i v komorách, aby se zlodějovi zabodly do nohy.

Stran původu slova kotva se obecně uznává, že je vlastně „pojmenována podle kočky“ (tak dí na př. Gebauer), nepochybně na základě toho obrazu, že kotva se zarývá do dna jako kočka svými drápy do protivníka. Některé slovanské jazyky proto označují kotvu stejně jako kočku: staroslověn. a círk. kotъka, p. kot, s.-chrv. a slovin. mačka; tak i Maďaři ji zvou vas-macska (= „železná kočka“; macska je ze slovanštiny). Slovo kotva (*kotъva) samo také náleží ke jménu zvířete kotъ (kočky, kocoura).[***]

Je tedy nasnadě učiniti ještě jeden krok a říci, že — poněvadž se ta rostlina nazývala kotvicě — i staročeské jméno rostliny mačka je vlastně totéž co slovenské,[†] bulharské, charvátské a slovinské mačka = kočka a zároveň kotva.[††] Pojmenovali ji tak proto, že se její listy a listeny, opatřené dlouhými ostny, také lehce zabodnou do nohy jako ona železa proti zlodějům a jen [108]nesnadno se dají odstraniti. To arci předpokládá, že staří Čechové znali slovo mačka ve významu ‚kočka‘. Není sice s tím významem u nás doloženo, ale když vidíme, že není ze staré doby doloženo ani maskulinum macek, dosud zcela běžné, nemusíme pochybovati, že bylo běžné i mačka (stran c/č srv. kocour-kočka). Do památek se slova macek a mačka nedostala asi proto, že jsou „familiární“, neboť vznikla asi z vábicích interjekcí (v bulharštině je taková interjekce mac, v. Berneker II, 1).

A další krůček: vzhledem k tomuto původu třeba míti za to, že staročeské slovo znělo mačka, a ne máčka (jak je přepisováno u Gebauera). Také Presl ještě v Květeně české (1819) a v Rostlináři (1820) píše mačka, ale ve Všeobecném rostlinopise (1846) máčka, a tak to s dlouhým á již zůstalo.

Třetí staročeské jméno máčky bylo kotačka. Tento tvar s týmž významem žije dosud na jihozápadní Moravě[3], ze Slovenska má Reuss tvar kosačka (nebo je to chyba péra?), Holuby kotúč. Tato kotačka souvisí patrně nikoli s kot ‚kočka‘, neboť při tom bychom nemohli vyložit příponu -ačka, ale s kotiti se = kutáleti se, převraceti se. Jak to? Ve středověku si lidé žalostně pletli některé rostliny; na př. koukol a stoklasa (!) mívají stejná jména jen proto, že obě jsou plevelí mezi obilím. Podobný zmatek se objevuje i v lidových jménech nynějších. Jak vidíme z moravského lidového jména máčky větrník, z p. wietrnik, r. pokatun, perekatipole, sch. vetrovalj, kotrljan, označovala kotačka původně asi stepní rostlinu šater latnatý, větrem daleko zanášenou, koulející se na podzim v chumáčích po rovinách.[4] Odtud pochopíme německé synonymum posledního Gebauerova dokladu pro máčku maczyka (sic) wallende dystel.[*]

 2. posed

Jméno posed je jen v češtině. Je už staročeské, v starých rostlinářích má podobu posed (ev. posěd?) v LékB., RostlCel., RostlB., D., C. - Strah. atd., posedl v SlovnA., Rostl., Synon., ApatFr., posidl v LékB.[1] V nynějších nářečích je, pokud známo, vých.-č. posedlen[2], na Hané[3], na Humpolecku[4] a jinde posád, na Luhačovsku[5] posed.

[109]Posed (Bryonia alba) je lidová rostlina léčivá,[6] ale především čarodějná, nebezpečná rozumu a duši. Staročeský lékař Jan Černý píše: „Viece kto by jeho nad puol lotu požíval, bude blázniti.“ Na Valašsku se věřilo toto: „Chceš-i, aby dójila kráva tvoja, daj posedu do nápoja.“ Čarodějnice posedu z daleka „vymíňajú“ (se vyhýbají).[7] „Který člověk užil léku z tohoto posedového kořene a zpovídá-li se to, nedostane rozhřešení. Posedový kořen stává se osmého roku čertem, a kde je v zahrádce, dělá sedmi okolním dvorům dobře. Kdo ho zasadil, má dlouhou, těžkou smrt.“[8] Z jeho kořenů prý vychází diblík, hospodáříček.[9][*]

Není pochyby, že za původní podobu toho jména lze pokládati stč. posedl; dnešní posed je výsledkem toho, že koncové l bylo zde v staré době neslabičné, a proto brzy snadno odpadlo; udrželo se jen v rozšířeném posedlen. Co znamená posedl? Hledíce k lidové víře o čarodějné moci posedového kořene, můžeme se odvážiti domněnky, že posedl je jmenný tvar, významem rovný nynějšímu posedlý, a že — protože je mužského rodu — se vztahuje na kořen, tedy = „posedlý zlým duchem, bydliště zlého ducha“. Základem víry o spojení se zlým duchem bylo nepochybně to, že řepovitý kořen posedu upomíná na proslulou mandragoru; rozliční světoběžníci jej v starých dobách vskutku za mandragoru podvodně nabízeli a za drahé peníze prodávali.[10]

---

[1] Pro vysvětlení zkratek z botanické literatury (na př. Reuss) viz NŘ 26, 162. — Ed. Peck, Čas. vlast. muz. spolku v Olomouci (= ČVMSO) 5, 1888, 15.

[*] Překlad německého Mannstreu.

[2] Václavík, Luhačovické Zálesí (Luhačovice 1930) 308.

[**] Obě slova byla s týmž významem přejata i do staropolských gloss: kotwice, maczka; Rostafiński, Symbola I, 243 přepisuje nesprávně macka.

[*] Později bylo jméno kotvice přeneseno na plody jiné rostliny, na oříšky vodního rodu Trapa natans. Tak tomu je už v herbáři Mattiolově-Hájkově: „Ovoce nese černé, veliké jako kaštan, trojišpičné jako kotvice, odkavadž v češtině jméno má“ (292). Je zřejmé, že i tu se myslilo na trojzubou kotvici proti zlodějům. Tyto „vodní ořechy“ (tak se u Slovanů zhusta jmenují) byly důležitou potravou již v dobách předhistorických, na Rusi přicházejí hromadně na trh i v nynější době.

[**] V Klaretovi má kotvicě synonymum dispa, což je zřejmě zkomoleno (pro potřebu verše) z dipsacus. Tak jako v Německu bývala máčka v glossářích směšována s bodláky (H. Fischer, Mittelalterliche Pflanzenkunde 1929, 211), tak mohla býti u nás spletena i se „štětkou barvířskou“, jejíž květenství svým vzhledem i ostnatost může k tomu snadno dáti příčinu.

[***] Berneker, Stav. etym. Wb. I, 590, je má za přejaté z němčiny (dolnoněm. katt, též od Katze), ale to není nutné. Přípona -ъv- byla přece v slovanštině živá, produktivní, i domácí slova jsou jí tvořena (mútev a j.).

[†] Mačka je tam ‚kočka‘, ale i ‚kotva, kotvice‘ (Kott I, 963) a ‚železná, hřeby opatřená podrážka proti náledí‘ (VI, 911).

[††] Již F. Polívka, Názorná květena II, 649 (Olomouc 1900) soudil, že máčka souvisí s mačka ‚kočka‘ „vzhledem k tomu, že mají tyto rostliny ostny připomínající kočičí drápy“. Na rozdíl od něho my jdeme přes střední stupeň „kotva“ a poukazujeme na „kotvice“ proti zlodějům.

[3] Peřinka. ČVMSO 44, 1931, 138.

[4] O něm Šmilauer, NŘ 25, 178.

[*] Tento doklad je též citován jako máčika u Kotta, Přísp. III, 169, z rukopisného slovníkového materiálu Ignáce Maška (z Kotta se pak dostal do Kálala). Mašek viděl v m. prhu, zajisté mylně.

[1] Tyto formy z rostlinářů mi ze svého materiálu laskavě poskytl V. Šmilauer.

[2] Košťál, Rostlinstvo v podání prostonárodním (Vel. Meziříčí b. r.) 64 a Jungmannův slovník s. v.

[3] Bakešová, ČVMSO 10, 14.

[4] Mančal, Zálesí 12.

[5] Václavík v uv. díle 310.

[6] Tamtéž.

[7] Peck, ČVMSO 5, 74.

[8] M. Václavek, ČVMSO 9, 48.

[9] Košťál 64.

[*] Proto se jmenuje též ďáblíkův kořen (Humpolecko), skřotkova zelina (Těšínsko). (Š.)

[10] Viz na př. u J. Černého a u Jungmanna; Rostafiński, Symbola I, 298; Václavek na uv. m.; H. Fischer v uv. d. 215.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 5, s. 106-109

Předchozí Vladimír Šmilauer: Skloňování cizích jmen na -i (-y)

Následující Josef V. Bečka: Kámen a bolest