O souměrnosti složitějších větných celků
Josef V. Bečka
[Články]
-
(Ostatek.)
II. Nyní věnujme pozornost vedlejším větám ve složitém souvětí podřadném. Nejdůležitější problém je tu tento: kolik vět vedlejších za sebou takové souvětí snese?
Jsou-li tyto vedlejší věty navzájem souřadné, není jejich počet prakticky omezen. V bohatém výčtu jich může býti vedle sebe i slušná řádka. V příkladě z Fr. Kubky (str. 5.) jsme čtli takových vět za sebou šest. Je to dost, ale ještě to není maximum. Ovšem čím je jich více, tím větší vliv mají na postavení a ráz věty hlavní, jak jsme si o tom právě pohovořili.
Něco jiného však je, jsou-li vedlejší věty postupně podřaděny. Závislost druhého stupně je ještě zcela nezávadná. Na příklad:
Mluvil-li japonský holič o celých stádech Korejců (1. závislost), která obývají zlatorožský záliv (2. závislost), neměl pravdu. (J. Kopta, Zlatá sopka. Praha 1937, str. 88.)
Bez takových vět druhého stupně závislosti by ani nebylo možné myšlenku hlouběji propracovat; vidíme to zejména tam, kde obě věty vedlejší rozvádějí ústřední myšlenku věty hlavní:
Zvláštností dekadentního literárního stylu bylo, že se projevil symbolistickou metodou jenom v lyrice a částečně v dramatě, kdežto v próze zůstal u metody naturalistické, pokažené nadto ještě zmateným novoromantismem. (Fedor Soldan, Tři generace. Praha 1940, str. 50.)
Avšak počínajíc třetím stupněm závislosti, musí už autor býti velmi opatrný. Všimněme si nejprve stylisticky neumělé věty [70]z terciánské školní úlohy, kde je závislost dovedena až do čtvrtého stupně:
Když jsem se jednou chystal se spěchem do školy (1. závislost), ježto jsem zaspal (2. závislost), protože maminka nebyla doma (3. závislost), aby mne vzbudila (4. závislost), ozval se na schodišti hluk.
Nelze sice říci, že by toto souvětí bylo nějak nápadně nepřehledné (věty jsou tu celkem krátké a myšlenka není složitá), ale přesto celek působí nehezky. S postupující závislostí se tu myšlenka uhýbá víc a více stranou, takže pak hlavní věta značí prudký návrat k základu myšlenky, jenž byl zatím opuštěn. To je velice vážná stylistická závada. Takový prudký myšlenkový předěl nemá být ani mezi větami oddělenými plnou pausou (t. j. tečkou), natož pak mezi větami jediného souvětí.
Čím jsou jednotlivé věty souvětí bohatší, tím menší počet závislosti takové souvětí snese. V tom případě už třetí stupeň závislosti přepíná nosnost souvětí do té míry, že vzniká celek nepřehledný, jak to ukazuje tento úryvek z jedné naší moderní sbírky povídek:
Po pravé ruce v perleťových obláčcích se ztrácely hlavy sopečného pohoří, bílá křídová úbočí vyrůstala co chvíli podél říčního údolí, jímž jel cizokrajný průvod dívek, rytířů, řeckých poslů, obrovských eunuchů, provázejících královo poselství, pišťců, kteří hvízdali mečivé melodie a kteří konečně rozveselili i mnicha Gotfrieda, jehož tváře se rudě zaleskly po hojných číších nahořklého kyperského vína, podaných mu poselstvem před odchodem z města Missa.
Celkem je možno stanoviti tuto zásadu: řada vět vedlejších postupně na sobě závislých je závažnou stylistickou chybou tehdy, když odvádí myšlenku příliš daleko od jejího jádra v hlavní větě. Je věcí autorova citu pro souměrnost věty, aby včas rozpoznal, kdy toto nebezpečí hrozí. Začíná už u třetí závislosti.
Některé okolnosti však mohou působiti, že se už závislost druhého stupně cítí jako nepěkná slohová chyba. Známá je naše nechuť spojovati podřaděné věty začínající týmž uvozovacím slovem (spojkou, vztažným zájmenem nebo vztažným příslovcem). Nehezké je na příklad toto souvětí:
Vybízel je, aby se vždy snažili, aby byli dobrými občany vlasti.
Omlouval se, že vůbec nevěděl o tom, že jeho přítel je v nouzi.
Pídil se po knihách, které by ho poučily o problémech, které už dlouho zajímaly jeho mysl.
Byl si dobře vědom toho, jak je nesnadné nalézti prostředky, jak zabrániti těmto zlořádům.
Taková spojení cítí jako slohovou chybu i čtenář nejméně náročný. Jeho pozornosti ujde leda ten případ, kdy je prostřední věta o něco delší a tak tuto chybu poněkud zakrývá. Na př.:
[71]Byl si dobře vědom toho, jak je nesnadné vzhledem k vrozeným vlastnostem lidské povahy nalézti bezpečné a neselhávající prostředky, jak zabrániti těmto zlořádům.
Poměrně nejshovívavější jsme k opakování podřaděných vět vztažných, ale jen v tom případě, když se neopakuje týž tvar vztažného zájmena. Na př.:
Pídil se po knihách, v nichž by našel poučení o problémech, které už dávno zajímaly jeho mysl.
Tento případ, ač není bez vady, nezní už tak neuměle jako případ uvedený dříve. Ale u závislosti třetího stupně nám nepomůže žádné, ani sebepečlivější střídání vztažných zájmen.
Velmi nepřehledné je souvětí, v kterém se sejdou dvě řady vedlejších vět na sobě nijak nezávislé. Tento případ sice není častý, ale přesto se s ním setkáváme, jak svědčí tento příklad z překladu jednoho románu:
Prchal záhy z domova do kanceláře, v níž práci hltavě žral a kde — třebas nejmladší koncipient — byl oblíbencem pana šéfa (dvě souřadně spojené vedlejší věty 1. řady v 1. závislosti), k němuž — majiteli věhlasné kanceláře — jej přivedla značná míra protekce a jenž jej slušně platil (dvě souřadně spojené vedl. věty 1. řady v 2. závislosti), zatím co Gretka trpěla osamoceností (2. řada v 1. závislosti), na niž nebyla zvyklá (2. řada v 2. závislosti).
To je přímo školská ukázka, jak se souvětí stavěti nemá. Dvě řady vedlejších vět na sobě nezávislé nikdy nesmějí v souvětí jíti těsně za sebou, neboť pak nezbytně jedna řada vět odtrhne druhou řadu od věty hlavní a tím přeruší spojení mezi nimi. Výsledkem je značná nepřehlednost souvětí, ne-li dokonce nesrozumitelnost. V takovém případě je možný jediný typ stavby souvětí: jedna řada vět vedlejších — hlavní věta — druhá řada vět vedlejších. Není-li z věcných důvodů možno seřaditi věty takovýmto způsobem, nezbývá nic jiného než jednu z obou řad ze souvětí vyjmouti a utvořiti z ní nový, samostatný celek. V příkladě, který jsme právě uvedli, je možné toliko toto druhé řešení (Zatím Gretka trpěla osamoceností, jíž nebyla zvyklá.[1]
II. 2. Nyní věnujme pozornost poslednímu problému: řadění vět v složitém podřadném souvětí. Nejednou se setkáváme se souvětími, v kterých je jedna věta vsunuta dovnitř věty druhé. Na příklad:
Městečko, v němž žili Ludvíkovi rodiče, bylo položeno ve středu úrodné provincie, jíž protékala dosti hluboká řeka. (Karel Konrád, Dvojí stín. Praha 1940, str. 135.)
[72]S theoretického hlediska může býti tento případ pokládán za velmi málo vítaný. Věta, která je takto jinou větou rozdělena ve dvě části, má mnohem menší nosnost než věta nerozdělená. Postihne-li toto roztržení větu hlavní, oslabuje se tím její síla udržet souvětí pohromadě.[2] Je-li takto postižena věta vedlejší, má menší sílu buď se těsně připojiti k své větě nadřaděné, nebo těsně připoutat svou větu podřaděnou. V obou případech je tím ohrožena souměrnost souvětí, zvláště je-li souvětí složitější. V praxi však tento případ nemusí míti vždy tak nepříjemné následky. Ale nutno dbáti, pokud je to jen možné, dvou zásad:
1. vložená věta[3] nesmí být příliš dlouhá,
2. vložená věta musí velmi těsně zapadati do obsahu věty nadřaděné.
Jsou-li obě ty podmínky splněny, může vložená věta dokonce působiti příznivě tím, že činí obsah věty nadřaděné výraznějším, plnějším, jak ukazuje uvedený citát z Konráda. Krom toho poskytuje taková vložená věta píšícímu tu výhodu, že splývá se svou větou nadřaděnou mnohem těsněji než věta, která je k své nadřaděné větě jen přiřaděna (buď před ni nebo za ni). Pro tuto výhodnou vlastnost užíváme někdy vložených vět nadměrně, t. j. i mimo případy naprosto nezbytné. Na př.:
Tak, jak se on zachoval při zprávě o smrti svého otce, mohl jednati jen člověk, jehož svědomí je naprosto otrlé.
To, co jsme se o něm dověděli, nesvědčí nijak o tom, že by byl hoden naší důvěry.
Vynecháme-li v obou souvětích uvozovací příslovce nebo zájmeno, obsah souvětí se tím nijak nezmění, ale dobře cítíme, že se tím ztratí ono těsné sepětí, které nám právě poskytuje věta vložená. Výhoda, kterou věta vložená skýtá, je tu větší než nevýhoda, která větu vloženou vždy doprovází. Odtržené slovce uvozovací nemůže způsobiti zde žádnou závadu, protože se věta bez něho dobře obejde (nebýti vložené věty, ani bychom ho neužili), a oslabená nosnost věty takto roztržené tu nijak nevadí, protože tato nosnost v krátkém souvětí ještě není nijak přetížena. Nevýhoda však převáží výhodu, jestliže souvětí rozšíříme o další větu:
Ačkoliv naši důvěru přímo nikdy nezklamal, to, co jsme se o něm dověděli, nijak nesvědčilo o tom, že by plné naší důvěry byl hoden.
Ale přesto bychom se ani v tomto případě věty vložené nevzdali, protože poskytuje zase jinou výhodu: pomáhá nám odděliti od sebe dvě věty vedlejší, které jsou sice závislé na téže větě nadří[73]zené, ale jinak spolu nesouvisí. Obsahuje-li tedy souvětí tři vedlejší věty, které spolu nesouvisí, nemůžeme tento případ řešiti jinak, než že jednu z těchto tří vět vložíme do věty hlavní. Je to případ stylisticky dosti nevýhodný, ale ani při nejlepší vůli se mu vždy nevyhneme. Kromě právě uvedených dvou případů však užíváme vět vložených jen v případech vskutku nezbytných. Takovým nezbytným případem je věta přívlastková. Její místo mnohdy ani nemůže býti jinde než uvnitř věty nadřaděné. Na příklad:
V chování, které považujeme za příznačné pro ethické pracovní úsilí, nacházíme některé společné povahové rysy u všech lidí, nechť jsou jakkoli vysoko intelektuálně zaměstnáni. (A. Dratvová, Etika tvůrčí práce. Praha 1941, str. 20.)
Jiným takovým nezbytným případem je snaha zachovati t. zv. aktuální členění větné. Kdybychom totiž postupovali přísně podle hierarchie závislosti vět, dostala by se nám někdy na konec souvětí věta, kterou nechceme příliš zdůrazňovati, a naopak věta s obsahem důležitějším by se octla na méně důrazném místě předposledním. Někdy sice zvítězí snaha netrhati větu větou vloženou, ale je to celkem zřídka:
Někomu by se snad mohlo zdát divné, že z řady významných spisovatelů let devadesátých, kteří vydali celé desítky knih, je vybrán za typ právě básník, který zanechal po sobě jen tři tenké sešitky veršů, když umřel v roce největšího rozmachu české poesie dekadentní, roku 1898. (F. Soldan, l. c. str. 35.)
Věta: „zanechal po sobě jen tři sešitky veršů“ by pro svůj důraz měla býti na důrazném místě posledním. Ale věta „když umřel… „ je na vloženou větu příliš dlouhá a mimo to v souvětí už jedna vložená věta je. Proto autor zde nevolil pořádek vět podle požadavků aktuálního členění větného. Většinou však aktuální větné členění vítězí a spisovatel užije věty vložené. Často se tato věta vkládá hned za spojkou své věty nadřaděné:
Dobře věděl, že chce-li se vyhnout všem pomluvám, musí jasně dokázati své poctivé úmysly.
Ale při tom nastává nová potíž: dvě podřadicí spojky vedle sebe znějí velmi nehezky.[4] Poměrně výhodná je tu spojka -li, která nestojí v čele věty; u ní tedy tento případ není tak nepěkný (viz uvedené souvětí). Také spojku přesto že snášíme v sousedství jiné spojky dosti dobře, protože přesto nám v tomto případě stále ještě zní jako výraz předložkový a necítíme v něm [74]ještě součást spojky. U ostatních spojek však dbáme, aby se nesešly těsně vedle sebe:
Slíbil, že se vynasnaží, ačkoli sám ještě není zcela zdráv, plně jim poskytnouti slíbenou pomoc.
Mimo uvedené čtyři případy však hledíme stavěti myšlenku tak, abychom se bez vět vložených obešli. Zejména jich neužíváme na začátku souvětí jen pro aktuální členění větné, protože na začátku souvětí tento důvod není tak silný, abychom pro něj obětovali souměrnost souvětí. Je jistě zbytečné psáti:
Ačkoliv, aby dosáhl svého cíle, bylo potřebí nejvyššího vypětí sil, neváhal pro svou ctižádost podstoupit i nejtěžší oběti.
Také se větám vloženým vyhýbáme tehdy, když jsou příliš dlouhé, zejména když jsou samy rozvity další větou vedlejší. Takové věty tříští myšlenku do té míry, že celek je naprosto nepřehledný. O tom nás jasně přesvědčuje tento příklad, v němž jsou takové rozvité věty vložené dokonce dvě:
Divadelníci, kteří nemají dosti divadelního citu k inscenování dramatu tak, aby obecenstvo bylo inscenací strženo, si svou úlohu usnadňují tím, že obtížnější partie, které jsou pro ně dokonce tak obtížné, že je pokládají za zbytečné, škrtnou, tvrdíce pak, že hra tím nabyla „na rytmu a spádu“. (Z odb. článku v novinách.)
V takovém případě pomůže jen radikálnější přebudování celé myšlenky. Asi takto:
Mnozí divadelníci nemají dosti citu k inscenování dramatu tak, aby obecenstvo bylo inscenací strženo. Svou úlohu si dokonce usnadňují tím, že obtížnější partie prostě škrtnou, tvrdíce, že jsou „zbytečné“ a že hra tím nabyla „rytmu a spádu“.
III. Viděli jsme, že valná většina větných zauzlenin a nepřehledností vzniká ze zauzlenin a nepřehledností samé myšlenky. Jen menšina stylistických obtíží vzniká proto, že naše myšlení je složitější než skladebné prostředky, které nám jazyk poskytuje. Až budou podrobně popsány a prozkoumány všechny případy skladebných a stylistických obtíží a závad při stavbě věty, bude možno dobrati se k základnímu jádru celého problému: jak postupovati při stylisaci a formulaci myšlenky. Prozatím můžeme upozorniti krátce na nejdůležitější zásadu, která zní: v souvětí se nesmějí rozváděti dvě myšlenky souvisící spolu jen vnějšně a volně. Takové myšlenky je třeba vyjádřiti v celcích samostatných. Do jediného souvětí spínáme toliko myšlenky, které spolu souvisí těsně a vnitřním sepětím.[5] Je věc stylistického umění [75]autorova, aby se naučil rozeznávat spolehlivě a bezpečně oba ty případy. Že to autoři vždy nedovedou nebo že této zásady vždy nedbají, víme z četby až příliš dobře. Za příklad mohu uvésti velmi složité souvětí z jedné kritiky knižní novinky. V jediném souvětí jsou rozebírány hned dvě postavy románu. Souvětí, které z toho vzniklo, musí nezbytně býti přetíženo:
Antonín, nevystřelený šíp, dobrotivý snílek, málo nadaný pro praktický život, stále hledající a toužící v nedozírných dálkách a čekající na svůj „luk“, který by ho vystřelil do vesmíru a pomohl mu tak najít k zakotvení pevný bod, na kterém by ze svých snů začal budovat skutečný život, je synem prosaického, zazobaného táty-dříče, který ve shonu po světských statcích nemůže rozumět nejen svému synu, ale vůbec nikomu, kdo nepochopil, že pro něj za peníze, které on mu platí, musí pracovat od ranního kuropění až do slunce západu a dát si pak vylát lenochů.
Tento citát je nám dokladem, jak chybně stavěná myšlenka vede autora ke všem možným chybám ve stavbě souvětí, o kterých jsme právě pojednali.
Je sice pravda, že se stavba a složitost větných celků řídí stavbou a složitostí myšlenky, ale ze stylistických důvodů je nejednou třeba naopak zase přizpůsobiti stavbu a složitost myšlenky výrazovým možnostem jazyka. Nejčastěji tento případ nastává právě u složitých souvětí podřadných. Zde je třeba, jak jsme viděli, velmi pozorně dbáti zásad souměrnosti a srozumitelnosti výrazu. Závěrem můžeme tyto zásady shrnouti takto:
1. souvětí má rozvíjet toliko jednu základní myšlenku;
2. jádro myšlenky má býti vyjádřeno, pokud je to možné, v hlavní větě;
3. nejvýhodnějším místem pro hlavní větu v složitém souvětí podřadném je místo uprostřed;
4. je-li hlavní věta na začátku složitého souvětí, velmi se tím oslabuje její význam i spojovací síla;
5. je-li hlavní věta na konci složitého souvětí, její význam se tím neobyčejně zesiluje a zdůrazňuje;
6. u vět vedlejších není radno jíti dále než do druhého stupně závislosti;
7. věty podřadné, z nichž každá rozvíjí jinou část věty nadřaděné, nemají býti v souvětí těsně vedle sebe;
8. větám vloženým je radno se vyhýbati, kdykoli to stavba myšlenky dovoluje;
9. nelze-li se větě vložené vyhnouti, má býti tato věta co nejkratší;
10. vložená věta rozvitá další větou podřadnou je vážným nebezpečím pro jasnost a srozumitelnost souvětí.
[1] Na stylistické závady, které vznikají z hromadění závislostí, upozornila již nejednou NŘ. v posudcích knih (na př. XIV, 160 n.). Viz též Techniku slohu 138 n.
[2] Příklady takového roztržení hlavní věty příliš dlouhou větou vedlejší jsou uvedeny v Technice slohu 126.
[3] T. j. vedlejší věta vložená do věty hlavní.
[4] O větách tohoto typu psal J. Beneš v Naší řeči XXIV, 1940, str. 72 n. Silně zamítavé stanovisko k nim zaujímá V. Mathesius v Slově a slovesnosti VII, 1941, str. 39.
[5] Tento stylistický problém je důkladněji rozebrán v Mathesiusově článku „Cesty k jasnému výkladovému slohu v češtině“ (Slovo a slovesnost VII, 1941, str. 197—202), zejména na str. 198–9. Také v rozpravě „Řeč a sloh“ (sborník Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942) věnuje V. Mathesius této otázce zaslouženou pozornost (zvláště na str. 66 n.).
Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 4, s. 69-75
Předchozí Valentin Pospíšil: Lidové názvy rostlinných částí a společenstev ze Vsetínska
Následující Dr. Václav Mostecký: Jazyk a sloh starých písemností
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1