O souměrnosti složitějších větných celků
Josef V. Bečka
[Články]
-
Souměrností věty rozumíme vyvážení všech částí věty nebo souvětí v přehledný a souladný celek. Dáti větě souměrnost znamená tedy uspořádati její členy tak, aby jako celek nepůsobily čtenáři potíží a vyjadřovaly přitom myšlenku, kterou měl autor na mysli, v její plnosti i v zamýšleném účinku. Velmi důležité také je, aby jádro myšlenky nebylo potlačeno od částí průvodních, vysvětlujících. Jinými slovy, nestačí, aby věta byla čtenáři přehledná, nýbrž musí býti čtenáři také jasno, kam myšlenka větou vyjádřená míří.
Dáti větě souměrnost je jeden z nejtěžších úkolů slohového umění. Z vlastní zkušenosti víme, co práce to často dá, než upravíme myšlenku tak, aby její vyjádření bylo celkem vskutku vyváženým, souměrným. Je proto naléhavou povinností stylistiky řešiti problémy souměrnosti věty a tak usnadňovati autorům jejich zápas se všemi záludnostmi věty, jež nejednou dovedou myšlenku řádně zatemnit a skreslit.
Problém souměrnosti věty je v své podstatě problémem stavby myšlenky. Pro toho, kdo umí jasně stavěti své myšlenky, problém souměrnosti věty vlastně ani neexistuje, protože na něj nenarazí. Ale přirozený dar tak jasného a přehledného myšlení je vzácný a nemůže se s ním počítati jako se zjevem pravidelným. Většinou musíme v sobě tuto schopnost teprve pěstovati vytrvalým cvikem, kontrolou a přemýšlením.
V plné své šíři je problém souměrnosti věty velmi složitý, neboť zasahuje hluboko do skladby (platnost větných členů, druhy vět [46]a jejich význam, vzájemný vztah vět souřadných, nadřaděných a podřaděných), do pomezních partií syntakticko - stylistických (zejména pořádek slov) a ovšem také hluboko do stylistiky samé (stavba myšlenky, její rozvádění, zdůrazňování a pointování). V této plné šíři nemůžeme arci v krátkém článku ten problém rozvádět, nýbrž musíme se spokojiti jen částečným rozborem některých jeho průvodních zjevů. Tak především necháme pro dnešek stranou věty jednoduché, běžná souvětí souřadná a jednoduchá souvětí podřadná, skládající se toliko ze dvou vět. Budeme si všímati jen složitějších souvětí podřadných, u nichž otázka větné souměrnosti je nejožehavější. Předem si však musíme uvědomiti, že ve stylistice nerozhoduje vždy jen počet vět, nýbrž velmi často i délka a složitost vět. Věta silně rozvitá má mnohdy stejný účinek, a proto i stejné problémy jako celé souvětí, a souvětí dvojčlenné je leckdy složitější než souvětí o třech i čtyřech větách.
Když posuzujeme souměrnost takového souvětí podřadného, vycházíme od jeho těžiště. Těžištěm souvětí podřadného je hlavní věta, nebo ještě lépe, přísudek hlavní věty. To je spojovací člen, který drží celé souvětí pohromadě. Na jeho poloze záleží především a vzhledem k němu stavíme ostatní části souvětí. Přísudek zpravidla také vyjadřuje jádro myšlenky, její nejdůležitější část. Je úhelným kamenem, který drží klenbu celého souvětí. Začneme tedy svůj rozbor postavením hlavní věty v podřadném souvětí a pak teprve přejdeme k větám vedlejším.
I. 1. Theoreticky nejvýhodnější postavení hlavní věty v složitějším souvětí podřadném je postavení uprostřed mezi dvěma větami vedlejšími: Když jsem se vracel autem domů k obědu, bylo mi, jako bych jel na svatbu (Jaroslav Havlíček, Neviditelný. Pr. 1938, str. 238). Tento trojčlenný typ podřadného souvětí můžeme pokládati za typ základní. Hlavní věta v svém ústředním postavení může dobře spínat celé souvětí. Formálně není ani potlačena, ani přespříliš zdůrazněna. Věty vedlejší — nejsou-li arci příliš rozvinuty — obohacují větný celek, ale nepřetěžují jej. Je třeba jen, aby tu byla i souměrnost vnitřní, t. j. aby obsah všech tří vět tvořil celek a aby v hlavní větě bylo jádro myšlenky.
Tento základní typ, od kterého vycházíme, je však poměrně řídký. Mnohem častěji se objevují jeho varianty. Nejjednodušší variantou je typ souvětí, v kterém je některá ze tří vět rozvedena ve dvě věty souřadné:
Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru, dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí. (Alois Jirásek, Staré pověsti české, O Bruncvíkovi II.)
[47]Kde jiní, tupí, necítili disonanci, ukrytých v realitě jevové, nebo kde jiní, svědomí méně jemného, vylhávali sobě i jiným lad a krásu, kde jiní s ochotou ilusivností opíjeli se nadějemi, tam všude Máchův ozbrojený dobyvatelský pohled pronikal k jádru věci a odkrýval je, ať komu libo nebo nic. (F. X. Šalda, Duše a dílo, str. 51.)
Dostanou-li se vajíčka do vody, vylíhnou se z nich obrvené larvy „miracidia“ mikroskopických rozměrů, které čile rejdí ve vodě a vyhledávají horlivě určité druhy vodních plžů (Bullinus, Physopsis a j.). (Ilustrovaný život zvířat. Bezobratlí. Díl I. Sfinx 1943, str. 110.)
Tam, kde je v těchto případech rozvedena věta vedlejší, je sice nebezpečí, že ústřední postavení hlavní věty bude ohroženo, při troše opatrnosti je však snadné tomuto nebezpečí se vyhnouti. Mnohdy stačí poněkud rozvésti větu hlavní, mnohdy ani toho není potřebí, neboť se hlavní věta může opříti o tu větu vedlejší, která rozvinuta není, a tím vyvážit vedlejší větu rozvinutou. Velmi podobná situace je, když jedna z vět vedlejších je rozvita sama větou podřaděnou, na př.:
Abychom si uvědomili, jak stará je snaha o fotografickou reprodukci barevného bohatství přírody, připomeňme si, že prvá prakticky upotřebitelná přímá metoda fotografie v přirozených barvách byla objevena Lippmannem již roku 1891. (Karel Smrž, Dějiny filmu, str. 482.)
Bereme-li zřetel na celkové dnešní poměry, vidíme, že nový moderní kritický realismus jest oním způsobem výrazu, v němž stojí náš umělecký dnešek. (Jaroslav Pavelka ve sborníku Nový realismus 1940, str. 66.)
Nejsou-li věty příliš dlouhé a přetížené obsahem, je možno rozvinouti obě věty vedlejší, větu na začátku i na konci souvětí. Docházíme tím ovšem k celku dosti složitému, který je sice ještě přehledný, ale má ráz suchého konstatování (to proto, že každou z oněch pěti částí souvětí je třeba vyjádřiti co nejprostěji, bez jakéhokoliv obohacení, a takový styl už zní jednotvárně):
Když byl hotov se všemi pracemi, které toho dne měl vykonat, zbývalo mu ještě dosti času, aby zašel k svému příteli, jenž ho už dlouho zval na návštěvu.
Největšího rozsahu nabude souvětí, když místo jedné hlavní věty užijeme vět dvou. Pak můžeme riskovati ještě bohatší rozvinutí vět vedlejších. Tím se nám vlastně souvětí rozdělí ve dvě části, z nichž první část má hlavní větu na konci a druhá část na začátku. Obě půlky souvětí se navzájem o sebe opírají a tím vyrovnávají svou nesouměrnost. Při velmi značné složitosti má tento typ souvětí ještě slušnou přehlednost (arci, nejsou-li věty nadměrně dlouhé) a svým rozvržením vět vedlejších a hlavních nutí autora, aby se příliš nerozbíhal od jádra myšlenky. Lze tedy tímto způsobem spojiti v jeden celek i velice složitou myšlenku. Na příklad:
[48]Ačkoli se jasně ukázalo, že toto řešení jest jen polovičaté a nemůže splnit nadějí do něho kladených, znamenalo přec jen jistý pokrok a opravňovalo nadějí, že je bude možno časem zdokonalit a že tak přece povede k cíli, který měli jeho navrhovatelé původně na mysli.
Takto stavěné souvětí už vyžaduje značné opatrnosti a slohové zkušenosti, neboť lze tu velice snadno upadnouti do chyb, o kterých ještě budeme mluvit. Tím, že zřejmě prozrazuje rozumový způsob komponování myšlenky, hodí se zpravidla jen do stylu odborného a ani v něm se ho nesmí užívat příliš často, nemá-li projev býti pro čtenáře příliš nesnadný.
2. Když čteme pozorně naši prózu, ať už zábavnou nebo naukovou, zjistíme brzy, že většina souvětí podřadných nemá hlavní větu uprostřed, nýbrž na začátku. Všimněme si nyní blíže tohoto typu podřadného souvětí. Tím, že je věta hlavní asymetricky posunuta na začátek souvětí, může její spojovací síla směřovati toliko jedním směrem (nikoli tedy oběma směry jako v předešlých případech). Proto také nosnost takových souvětí je zhruba o třetinu menší (t. j. o ty věty, které by mohly státi před větou hlavní). Jsou tedy souvětí tohoto typu průměrně kratší. Ale to není jediný rozdíl, který u tohoto typu pozorujeme. Uveďme nejprve nějaký příklad:
Zakončil svůj list skoro prosebně, že nechce Kateřině připomínat jejího provinění, že jí je předem odpouští, jen aby neváhala a neprodleně se vrátila do Bechyně, kde ji očekává jeho toužebně otevřená náruč. (Jiří Mařánek, Barbar Vok, str. 144.)
Čteme-li tento příklad pozorně, nemůže nám ujíti, že význam hlavní věty je tu značně oslaben. Je to zcela přirozené, vždyť dobře víme, že v normálním, t. zv. objektivním členění větném je začátek věty (a ovšem i souvětí) méně důrazný než její střed a konec. Když tedy posuneme hlavní větu na začátek souvětí, oslabíme tím její závažnost. U krátkého souvětí dvojčlenného je toto oslabení arci sotva znát, ba někdy klademe větu hlavní na začátek právě tenkrát, když ji chceme zdůrazniti, ale čím je souvětí delší, tím je toto oslabení zřetelnější a tím větší má vliv na celkové rozvržení myšlenky. Jaký ten vliv je, ukazuje nám zřetelně tento příklad:
To byli ti divoši, kteří rozvalili rakouský Retz, vypálili Prešpurk, zbarvili křesťanskou krví Dunaj, Nisu, zpustošili Bavory, Branibory, rozvrátili klid Saska a přitáhli až před Norimberk, šíříce před sebou i za sebou zmatek a proklínání, nazývajíce nadto takováto tažení spanilými jízdami. (Fr. Kubka, Skythský jezdec. Praha 1941, str. 68.)
Výčtové, souřadně spojené věty vedlejší tohoto souvětí dodávají slohu značné bohatosti, v níž se úvodní věta hlavní téměř úplně ztrácí. To však autor sám dobře cítí, a proto nedává do [49]této věty nijak důležitý obsah. Pak ovšem nevadí, když se tento nedůležitý obsah v celém souvětí jaksi rozplývá. Věta hlavní stačí sice semknouti celé souvětí gramaticky, nikoli však svým obsahem. Proto tu nastává zajímavý zjev, syntaktický zvrat: nejdůležitější část myšlenky je vyjádřena ve větách vedlejších a hlavní věta vyslovuje jen průvodní okolnost, navazující na to, co bylo řečeno v předcházející souvislosti.[1] Osvětlí nám to příklad, v kterém je uvedena celá tato souvislost:
Vojtěch Tratil nebyl z Křešínských. Těžce zvykal drsnému podnebí kopců, a s počátku mu nohy chodily šejdrem po skalnatých pěšinách, i obě ruce jako by měl levé. Domníval se snad, že ho bude živit chalupa, že najde každé ráno pod hlavou teplé brambory a šest krejcarů na žejdlík piva, a mrzoutěl, že se s tím neshledává, že může jíst jen kyselo a jít za prací plnou hodinu, za surovou dřinou, z níž tahal do krvava ohryzené prsty. (Karel Nový, Samota Křešín, str. 15—16.)
Obě podtržené hlavní věty (větné schema je tu totiž zdvojeno) můžeme celkem snadno převésti jednak ve větu vedlejší, jednak v přísl. určení:
Chalupa ho neuživí, jak se snad domníval, nenajde pod hlavou ráno teplé brambory a šest krejcarů na žejdlík piva; k nemalé své mrzutosti může jíst jen kyselo a plnou hodinu musí chodit za prací…
Touto dosti pronikavou změnou se pozměnil arci i ráz vyslovené myšlenky (každá formální změna působí i na obsah), můžeme však dobře pozorovati, že úpravou není tak postiženo jádro myšlenky, jako spíše její připojení k myšlenkám předcházejícím. Po úpravě je souvětí připojeno k větám předcházejícím mnohem volněji, ba objevil se tu myšlenkový skok. Ten sám by nebyl v dnešním slohovém usu nijak neobvyklý, a nemohl by proto býti závažnou překážkou, ale přesto se autor v tomto případě tomuto řešení vyhnul a dal přednost myšlenkovému spojení těsnějšímu.
Tím docházíme k vysvětlení, proč autoři (zvláště autoři beletrističtí) začínají souvětí raději větami hlavními než vedlejšími a proč se tak vyhýbají složitému souvětí podřadnému s hlavní větou uprostřed, třebaže je tento typ velmi únosný a může vyjádřit i myšlenku velmi složitou. Tento typ souvětí je totiž prokomponován k svému těžišti a tím nezbytně vytváří jakýsi celek sám o sobě, který je od předešlé a také od následující větné souvislosti oddělen dosti znatelnou mezerou i formální i obsahovou. Aby svému výrazu zajistili větší plynulost, která je takovými [50]mezerami ohrožena, volí autoři buď kratší, dvojčlenná souvětí, nebo souvětí souřadná. Jsou-li pak složitostí myšlenky nuceni užíti souvětí delšího, dávají s oblibou hlavní větu dopředu, protože hlavní věta lépe zaručuje těsnější sepětí s myšlenkou předcházející, a této snaze raději obětují zásadu, že jádro myšlenky má býti vysloveno, pokud je to jen možné, větou hlavní. Vedlejší větou začnou souvětí zpravidla jen tehdy, když tato vedlejší věta vyjadřuje nějakou průvodní okolnost hlavního děje, která přímo vyplývá z předcházející souvislosti. Nejčastěji je to souvislost časová. Proto z vedlejších vět, které se takto dostávají v čelo souvětí, mají u přemnohých našich autorů nápadnou převahu věty se spojkou když. U některých spisovatelů stereotypnost tohoto užívání až překvapuje.
Souvětí s těžištěm asymetricky posunutým dopředu značně oslabuje obsah hlavní věty, jak jsme si právě řekli. Někdy je toto oslabení tak značné, že silně ohrožuje plynulost slohu zase z druhé strany. Odvádí totiž myšlenku příliš stranou a ztěžuje tak její spojení s myšlenkou následující. Jak se tomuto nebezpečí autoři brání, ukáže nám tento úryvek z F. X. Šaldy:
Není mně pochyby o tom, že vždycky shodnou se vzdělaní soudcové literární v tom, že Vrchlický byl duch jedinečné u nás síly tvůrčí, nejbohatší náš básník, největšího rozpětí perutí, umělec vášnivě toužící obejmouti a zmoci každý problém; neúmorný dělník vrhající se na každou látku a snažící se podrobiti ji svému panství. O tom není a nebude, tuším, sporu; ale jde o to, jak hodnotiti jeho snahy a jeho dílo pro národní vývoj básnický; jde o to, vycítiti a poznati, k jakým směrům orientoval českou duši básnickou; jde o to, rozpoznati jeho básnický zor a promítnouti jej až do těch důsledků, na něž nestačil básník svou snahou a svým životem. (L. c. str. 142.)
Máme tu dva typicky šaldovské, silně rozvedené celky. Autor je potřeboval těsně spojit a zdůrazniti přitom jejich vzájemný odporovací vztah. Ale asymetrické první souvětí s hlavní větou na začátku neposkytuje formálních prostředků ke spojení tak těsnému. Šalda se této nevýhodě vyhnul tím, že obsah oslabené věty hlavní opakoval na začátku druhého celku a hned k tomu těsně připojil hlavní větu celku druhého. Slabou posici této druhé hlavní věty zesílil tím, že ji dvakrát opakoval uprostřed druhého celku. Tím volil hned dva různé způsoby, jak zesílit oslabenou hlavní větu v asymetrickém souvětí. Oba způsoby větu nejen zesilují, nýbrž i zdůrazňují. Kdyby šlo o pouhé formální zesílení oslabeného těžiště souvětí, bylo by třeba vybrati prostředek jiný: rozvésti větu hlavní do větší šíře, aby tak mohla býti lepším vyvážením hrozící nesouměrnosti. Jako příklad tohoto řešení můžeme uvésti tento citát, v němž však místo vět vedlejších je silně rozvitý a rozšířený předmět:
[51]Zasednul proto v kavárně, a nevšímaje si nikoho a ničeho kolem sebe, stále ještě jako ztracen do vniterných vidin, viděl před sebou vzletné obrysy Emaus pozdvižených ku hvězdám, rozlitou onu skvrnu zlata na nebi, svírající a rozlévající se v jícen jasné nádhery, a tu Prahu bílou, tu Prahu němou, zatopenou bleskem nebeského svítání. (V. Mrštík, Pohádka máje, str. 110.)
3. Někdy se stane, že se věta hlavní dostane na konec podřadného souvětí. Ráz tohoto celku je podstatně odlišný od rázu souvětí s hlavní větou na začátku. Hlavní věta na konci souvětí totiž naopak nabývá neobyčejné váhy, protože dlouhý začátek jednak napíná pozornost čtenáře, jednak stále upozorňuje a odkazuje na větu hlavní, která teprve má přijít. Následek toho je, že tato hlavní věta je silně zdůrazněna. Tento důraz může býti tak silný, že zní až nepříjemně a skresluje myšlenku. Proto užívají autoři tohoto větného schematu toliko tehdy, když je jim větší důraznost hlavní věty vítána, na př.:
Že měl Dickens přese všechnu svou geniálnost také, jako každý vynikající spisovatel, své odpůrce, kteří jej neuznávali, při každé možné příležitosti tupili a snižovali, rozumí se samo sebou. (Jakub Arbes, Z duševní dílny básníků II. Otto. Str. 196.)
Kdekoli dotkneš se problému kulturního, touhy po plné a silné osobnosti lidské, harmonie mezi jednotlivcem a společností, otázek společenského zdraví a společenské síly — všude střetáš se s Rousseauem. (F. X. Šalda, l. c. str. 11.)
V obou uvedených případech vidíme, že autoři posunuli hlavní větu úmyslně na konec souvětí (mohli ji totiž beze všech formálních překážek položiti na začátek). Učinili tak proto, aby dosáhli silně stoupající dynamické linie souvětí, která na závěrečnou část myšlenky klade silný důraz. Aby účinek tohoto typu souvětí ještě více stupňovali, volili závěrečnou hlavní větu zcela krátkou. Neboť čím větší je nepoměr mezi délkou vět vedlejších a délkou věty hlavní, tím silnější je konečný důraz. Tento důraz může míti podle okolností rozmanitou povahu; buď je to prosté zdůraznění věcné, nebo zdůraznění pointované, nebo je to výraz nečekaného překvapení. Prostý důraz je v citátě z Arbesa, pointovaný důraz můžeme cítit v úryvku ze Šaldy. Moment překvapení je skryt v tomto příkladě z Čepa (vložená věta hlavní tu rozvíjí myšlenku vedlejší věty, a proto se k ní obsahově připíná a stylisticky přejímá i její charakter):
Když přišli Kratochvílovi na Bílou sobotu ze Vzkříšení — tichá a slavná chvíle po dnech velikého truchlení, ve vzduchu se mísí vůně fialek s dýmem kadidla a vlažný větřík vzdouvá baldachýn nad monstrancí — zahlédli najednou okolo plotu tetu Marii. (Jan Čep, Letnice, str. 69.)
Tvrdý, důrazný konec tohoto typu souvětí se však autorům vždycky nehodí. Pak nezbývá než rozvésti závěrečnou hlavní [52]větu, rozložiti důraz na širší plochu a tím zakončení úměrně změkčiti. Na příklad:
Ať to byl „Kancionál žalmů a zpěvů duchovních“, ať „Labyrint světa a lusthaus srdce“, „Hystoria o těžkých protivenstvích“, „Harmonií na žalmy sv. Davida“, „Hystoria o bratru Janu Palečkovi“, nebo jiné knihy poučné, jako „Gádro methodní“, „Hystoria o věrnosti manželské“, „Vidění rozličné Sedláčkovo“, „Uvedení k umění početnímu“, „Ortel a smrt Ludvíka XVI., franc. krále“, „Slabikář český, německý, polský a latinský“ — všecka ta učenost, zpracována jeho vlastním duchem, žila v něm svým životem a šířila se odtud paprsky vědění do mladých pokolení. (A. Sova, Pankrác Budecius, kantor, str. 10.)
K tomu druhu souvětí je třeba uvésti malou poznámku rázu spíše formálního. Je-li vedle sebe několik vedlejších vět souřadně spjatých a nemají-li povahu výčtu, neradi jejich spojku opakujeme. Jestliže jsou vedle sebe jen dvě takové věty, není tu závady, neboť je můžeme spojiti spojkou a a tím jest jejich mluvnická povaha jasně vyznačena. Hůře však je, jestliže je těch vět více. Pak druhá (anebo i další věta) nemá spojku a čtenář ji velmi snadno může považovati za větu hlavní, a když při čtení dojde ke skutečné větě hlavní, je tím úplně zmaten. Příklad nám to osvětlí jasněji než slova:
Když Malina odcházel od Kiliánů, ušklíbl se po kyselém nápoji a cestou vyplivoval ze zubů tvrdé drobty pečiva, byl již Pavlův osud rozhodnut. (Z korektury románu jednoho současného spisovatele.)
Tři první věty jsou zde vedlejší věty časové, ale spojka když je uvedena jen u první z nich: čtenář ovšem další dvě věty cítí jako hlavní. Se skutečnou větou hlavní (byl již Pavlův osud rozhodnut) si pak neví rady, protože mu zde podivně trčí bez opory. Takovému případu je třeba pečlivě se vyhýbat.
[1] Mnohdy se věta hlavní oslabí tak, že se stává jen podružným členem úvodním s platností téměř adverbiální. Jsou to hlavní věty typu „Je známo, že…“, „Je přirozené, že…“ Viz Techniku slohu (Praha 1938), str. 138.
Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 3, s. 45-52
Předchozí Předplatné na rok 1944 činí K 35 —
Následující h.: Jeden soused, jménem Vávra
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1