Časopis Naše řeč
en cz

V první řadě, je řada na mně

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

V předešlém ročníku (na str. 250 n.) jsme se na podnět p. dr. Podobského pokusili přezkoušet výtky proti výrazům řada, celá řada „množství, celé množství“ a v našich řadách, z našich řad „mezi námi, z nás“. S pomocí jazykového materiálu shromážděného v kanceláři Slovníku jazyka českého jsme došli k názoru, že lze tyto výrazy sice vysvětlit aspoň do jisté míry z přirozeného vývoje našeho vyjadřování, ale že se jim — kromě prvního z nich — spisovatelé v posledních dobách celkem vyhýbají, a to patrně pro jejich značně otřelý ráz. Svůj výklad doplníme nyní ještě podobnou přehlídkou výrazů v první (druhé, neposlední) řadě, přišla, došla řada na něj, je na něm řada a přišel na řadu, je na řadě.[1]

Spojení v první (v druhé, neposlední a pod.) řadě je, jak se podle dosud sebraných dokladů zdá, hodně mladé; žije v našem jazyce teprve asi osmdesát let. Jungmann je v svém slovníku ještě nezaznamenal a ve sbírkách SJČ. (= kanceláře Slovníku jazyka českého) nacházíme nejstarší doklady slova řada v tomto nebo podobném významu až v letech šedesátých, a to u Nerudy a Světlé. Od r. 1870 pak dokladů rychle přibývá; spojení v první [10]řadě s významem ‚především‘ a pod. užili na př. 1870 Neruda, V. Vlček, Ehrenberger, 1878 Arbes, 1886 Herites, 1889 Lier, E. Jelínek, 1891 Zeyer, 1892 Vrchlický, 1893 Štech, 1910 Pekař, 1913 Klostermann, Vachek. Zdá se však, že se i tomuto spojení dobří spisovatelé nyní vyhýbají, neboť doklady jsou v poslední době mnohem řidší než dříve.

Také u vazby býti, státi v první (přední) řadě by nepochybně bylo lze z významu původního vyvoditi přenesený význam „na prvním místě, především, předně, hlavně, obzvláště“ a pod. Mohli bychom vyjíti od spojení, která zaznamenává už Jungmann a v nichž slovo řada má význam „šik“; tento význam se také vskutku stává základem přenášení, na př.: V básních stojí v první řadě na stráži vysoké a charakterní lidství Nerudovo (Arne Novák 1910). Stál (Feuillet) mezi konservativci v umění proti obrazoborcům naturalismu. A to v první řadě (Vrchlický 1899). A lze-li o někom říci, že je nebo stojí v první řadě těch, kdo hlásají nebo dělají to a to, lze zajisté o něm říci také, že on sám to hlásá nebo dělá v první řadě. Zde už k přechodu od významu „v prvním šiku všech takových lidí“ k významu „na prvním místě, především“ je potřebí jen malého pošinutí; stačí, aby do pozadí ustoupila představa kolektiva, o jehož první řadu jde, a aby vynikla představa přednosti, význačnosti vůbec. Je to podobný pochod, jako když se místo přede všemi řekne především („přede všemi se vyznamenal X.“: „především se vyznamenal X.“). Stejně nebo snad ještě snáze dojdeme k významu přenesenému od širšího významu místního „v prvním pořadí, na prvním místě“. Jak blízko je tu od jednoho k druhému, naznačují tyto dva příklady: A mezi tuto vybranou krásu v řadu nejprvnější postavili mladičkou Beatu z Hodkova (Jirásek 1887; je řeč o dívkách stojících v řadách). Ostatní divadla byla postavena do druhé řady (Neruda 1864). V prvním z nich má slovo řada ještě původní význam místní, v druhém je už význam přenesený a styk s významem původním prostředkuje jen sloveso „byla postavena“. Podobně ve spojení „zásady, jež na ten čas stojí v druhé řadě“ proniká ještě aspoň zčásti význam místní, jak naznačuje sloveso „stojí“, kdežto ve větě „(Židé) všude jsou v přední řadě Židy“ (Neruda 1870) má výraz v přední řadě už jen význam obecný, docela odpoutaný od představy místa.

Tím vším není arci ještě prokázáno, že podnět k tomuto užití vazby v první řadě nevyšel od cizího vzoru. Jenže za okolností, které jsme tu právě popsali, toho cizího podnětu k výkladu nepotřebujeme, a i kdybychom jej měli za prokázaný, nemohl by být rozhodujícím důvodem proti uznání tohoto rčení za jazykově [11]správné. Václav Ertl v článku „O germanismech“ (Časové úvahy o naší mateřštině 1929, str. 39) říká: „Protože všechno jazykové dění je založeno na napodobování, je vývoj řeči ponenáhlý a splynulý; jeden výraz se vyvíjí z druhého přímo nebo působením třetího výrazu domácího podle jistých zásad obecně platných. Ale germanismus (t. j. chybný germanismus, jak Ertl vykládá předtím) je výraz, který se nedá vysvětliti takovýmto přirozeným vývojem, nýbrž jediné jako neumělý a mechanický otisk výrazu německého.“ Podobně se vyjádřil Ertl v NŘ. VIII, 144: „Říkáme-li o nějaké vazbě, na př. ‚přijíti na řadu‘, že je to germanismus, není důvod její nesprávnosti v tom, že se vyskytuje v němčině (neboť pak by bylo nesprávné také ‚přijíti do školy‘), nýbrž v tom, že takové vazby v češtině nikdy nebylo a že není ani způsobu, jakým by se tato vazba z vazeb domácích dala organicky vysvětliti. Její závadnost záleží tedy v tom, že se v jazyce přirozeně a organicky nevyvinula, nýbrž že byla do něho z neznalosti vlastních a domácích prostředků neorganicky uvedena“. O spojení v první (přední) řadě jsme ukázali, doufám, dostatečně, že neodporuje přirozenému vývoji významovému, a že tedy není příčiny zavrhovat je pro podezření, že podnět k němu vyšel od cizí předlohy. I když je to germanismus, není to (podle Ertlova způsobu vyjadřování) germanismus nesprávný.

Jiná věc je však stilistická stránka tohoto výrazu. Je to slovníková metafora tak zbavená obsahu i barvy neboli tak otřelá, že se dobrému spisovateli zdá nepotřebná, zvláště spisovateli uměleckému. NŘ. za 26 let vytkla výraz v první řadě (nebo jeho obměny v druhé řadě, v neposlední řadě) právě šestadvacetkrát (podle rejstříků), připadá tedy průměrně jedna výtka na rok; při tom se výtky týkají zpravidla textů nevýznačných po stránce literární: novin, překladů, letáků, výroční zprávy banky, rozhlasu, projevů odborných a pod., a toliko výjimkou textu od dobrého autora. Je to sice svědectví jen kusé, ale přibereme-li k němu i svědectví lístkového materiálu SJČ., o němž jsme se zmínili prve, můžeme přijmouti aspoň za velmi pravděpodobné, že obliba rčení v přední řadě v naší době značně poklesla a že dobří stilisté patrně dávají přednost výrazům jiným. Jen spojení v neposlední řadě snad nepodlehlo ještě docela osudu takových výrazů příliš otřelých.

Poslední z výrazů se slovem řada, káraných téměř obecně, jsou přišla, došla na něj řada, je na něm řada a přišel na řadu, je na řadě. Mezi oběma těmi dvojicemi je velký rozdíl, jak uvidíte, a proto výklad o nich rozdělíme.

O spojení přišla n. došla na něj řada a je na něm řada se zpravidla prohlašuje, že je to výraz nepůvodní.

[12]Podle dokladů v SJČ. jsou oba ty výrazy v našem jazyce už od začátku minulého století; vazby přišla (došla) naň řada užívá již J. J. Marek 1824, po něm Chmelenský 1827, Vrťátko 1837 (ve Vesně), Němcová 1846, 1856, Ehrenberger, J. V. Frič 1847, Havlíček 1848, Pravda 1852, Rittersberg 1853, Chocholoušek 1856, Neruda 1859, 1871, 1878, Hálek 1859, 1873, 1874, Světlá 1862, 1878, 1880, Pfleger 1864, Just 1866 atd. Doklady pak jdou nepřetržitě až po dnešní dobu; mezi jejich autory nalézáme ještě Šmilovského, Rezka, Třebízského, Preissovou, Jiráska, Heyduka, Vrchlického, Štecha, Šimáčka, Zeyera, V. a A. Mrštíka, Hilberta, Baara, Kovandu, Staška, Šrámka, Kolmana a Bora. Výraz je na něm řada má nejstarší doklad v Květech 1836, potom je u Tomka 1849, v Diblíku 1855, u Hálka 1858, 1862, u Pravdy 1859, Herrmanna 1880, Heyduka 1882, Liera 1885, Zeyera 1886, Herbena 1889, 1892, Sládka 1892, Šimáčka 1894, Theera 1903 a u Šlejhara 1909.

Jungmann vazbu přišla (došla) naň řada v svém slovníku ještě nemá, ale zaznamenal souznačné spojení se slovem řad a řád: „na mne řad přijde, na mně jest řad, když na koho řad přijde, nyní je řád na vsi N.“, avšak bez starých dokladů. Kott je v svém slovníku trochu nedůsledný: v III. díle kárá (podle mat. Brusu a Vycpálka) sice spojení „přišla naň řada“, ale bez námitek přijímá výrazy „přišel brzo na řadu, nyní je řada na tobě, na kom je nyní řada?“ a také spojení „na mne řad přijde, jest(!), teď přichází na tebe řad, když na koho řád přijde“. Těžko pochopit, proč by mělo být právě spojení „přijde naň řada“ nesprávné, když spojení „přijde naň řad, přijde naň řád“ a „je řada na něm“ jsou správná. Po mat. Brusu výtku proti výrazu „přijde řada na koho“ opakovali potom všichni oprávci, i Gebaurova-Ertlova mluvnice (I, 145). V NŘ. se o něm praví v II, 149, že je to „násilný obrat, konkretně nepředstavitelný“, a v II, 86: „Mysleme po česku: co jest to ‚až na ně přijde řada‘? Jaká řada na ně přijde a odkud na ně přijde řada? Správně česky by se řeklo: až na ně dojde.“ Teprve slovník Vášův-Trávníčkův bere toto rčení zase na milost a zdá se, že činí dobře. Stojí za ním těch čtyřicet nebo padesát dobrých i nejlepších českých spisovatelů, z jejichž děl je spojení „přišla naň řada“ zaznamenáno, a domnívám se, že jeho názor je v souhlase i s přirozeným významovým vývojem, jehož Ertl vyžaduje k přiznání správnosti nějakému pochybnému výrazu. Významový přechod tu není totiž tak záhadný, jak se zdálo F. Bílému, autoru oněch poznámek v NŘ. Postupuje-li nějaký děj jedním směrem pořád stejně a pravidelně od jednoho k druhému, vzniká tím před[13]stava řady zcela přirozeně, ba nutně, neboť snad ani nemáme jiné možnosti, jak si takto uspořádaný postup představit a jak jej nazvat. Proto v takových případech říkáme, že se něco děje, postupuje, jde po řadě, řadou, po pořádku k někomu, k něčemu nebo na někoho, na něco; dříve se říkalo „po řadu“ (z toho jsou dnešní výrazy pořad, pořadem, pořadí) a „po řádu“ (odtud pořád, pořádný, pořádně). A jako se místo „po pořádku se přišlo na někoho“ říká a říkalo metonymicky „pořádek přišel na koho“ (ten výraz je ze starší doby vskutku doložen, na př.: když na možnějšího poddanýho přišel pořádek dáti hovado, uplatil řezníka Pam. Arch. 15, 57 [Jindř. Hradec 1654]; podle záznamu J. Zubatého), stejně dobře možno zajisté místo „po řadě se došlo, přišlo na někoho“ říkat touž metonymií „řada došla, přišla na někoho“. Že se tento významový přechod v našem jazyce udál, a dokonce patrně bez cizího vlivu, ukazují stará a zcela souznačná spojení se slovem pořádka (= řada, pořádek); Jungmann je cituje z bible Kralické („Na tobě pořádka bude, aby píti musil“), z Abrahama z Günterrodu („A když opět na nás [při jídla braní] pořádka přišla, tehdy jinší nejmenších kousků nám zanechali“), z Komenského („Pořádka na mne přišla.“ „Mnozí převelmi tesknili, že na ně pořádka přijít nechtěla“), ze Solferna („Nuže, pane Lokvencí, již jest na tobě pořádka“). Z bible Kralické připojujeme ještě doklad vazby „je pořádka na někom“: Obejdeť k tobě kalich pravice Hospodinovy, t. na tobě pořádka bude, aby kalich pomst Božích spravedlivých píti musil (Br. na Alb. 2, 16); z půli 15. stol. (podobně jako Jungmannův doklad ze Solferna) je doklad z Káz. Leg. 73b: na kohož by pořádka přišla. A k těmto starým příkladům připojme na doklad proti cizímu původu této vazby ještě několik příkladů slovenských (z Polívkova Súpisu) se slovem rad: terás na teba rad prišol, 2, 131; teraz bol rad na kráľovskej diovke 1, 167; nastau rad na najmladšího syna ísť do cmitera 2, 230.

Ostatně není tak docela jisté, že bezpodmětý neosobní výraz „došlo naň“, který se obyčejně doporučuje náhradou za výraz „přišla naň řada“, nebyl teprve druhotně utvořen z některého z citovaných spojení výpustkou příslušného podst. jména (řada, řad, pořádek, pořádka); starších dokladů k němu nemáme, ba není zaznamenán ještě ani u Jungmanna, a sama vazba s předl. na (došlo na koho) u slovesa dojíti není tak docela samozřejmá. Jungmann má jen s. v. přijíti větu „když k mečům přišlo“ („als es zu Schwerthieben kam“), a toto neosobní „přišlo k čemu“ může být ke spojení „přišla pořádka, řada nač“ v podobném poměru jako asi výrazy se slovesem dostati se v těchto větách [14]z Nové Rady: tož pak podlé téhož práva dosta sě třieda na páva (v. 836); potom sě dosta na svini (v. 1116).

V dnešním výraze „přišla řada na někoho“ tedy můžeme vidět pokračování staršího výrazu „přišla pořádka na někoho“, pokračování docela přirozené, když slovo pořádka z živého usu zmizelo. Ze všech dosud probraných výrazů se slovem řada je tento obrat jazykovým vývojem i doklady z novější literatury zajištěn nejlépe.

To platí také o spojení je řada na někom, nikoli však o vazbě se 4. pádem „je na někoho řada“, kterou zaznamenal Kott III; ta je zřejmě nesprávná a nemá takřka oni dokladů (ze starších spisovatelů jí užil — podle lístků v SJČ. — jen Stankovský a Zeyer, z novější literatury vím jen o dokladu jediném; vytkla jej NŘ. XIX, 22).

Zato spojení přišel na řadu a je na řadě objeví se nám po všech stránkách pochybné, když k němu přihlédneme blíže. Dokladů z literatury je k němu mnohem méně než ke spojením ostatním a nejstarší z nich nejde pod r. 1850. Výraz „přijíti (dojíti, dostati se) na řadu“ má (podle výpisků, které mi jsou po ruce) Neruda 1864, Podlipská 1872, Hálek 1874, Pravda 1885, Preissová 1886, Herrmann 1890, Šimáček 1894, Stašek 1895, Jirásek 1879, 1897, Vrchlický 1898, Hladík, Baar 1908, Vrba 1916, Vachek 1918, Čapek-Chod 1924, B. Mathesius 1929, Křelina 1935; výraz „je na řadě“ pak nacházíme u Hálka 1859, Nerudy 1860, Jiráska 1886, Kunětické 1893, Majerové 1911 („býti první na řadě“), Tilschové 1916, u Šrámka, Staška 1924. Proti 54 dokladům vazby „přijde řada na koho“ a 18 dokladům vazby „je řada na někom“ máme z téhož materiálu toliko 19 dokladů vazby „někdo přišel na řadu“ a 9 dokladů vazby „někdo je na řadě“. Tato statistika sice nemůže být sama důkazem, ale je při nejmenším názorná; ukazuje, že se spisovatelé vyhýbali spíše těm dvěma druhým vazbám.

Z jazykového vývoje je také nemůžeme nijak podepřít, starých dokladů není a není ani spojení obdobných, jaká jsme v tak hojném počtu shledali k výrazům přišla řada na koho a je řada na kom. A konečně nelze ani v stránce významové najíti nic, co by naznačovalo aspoň možnost přirozeného významového přechodu. Naše představa je při těchto výrazech, jak jsme viděli, založena na pohybu děje, který postupně, řadou jde od jednoho jednotlivce k druhému, ale tuto představu nelze obrátit; nelze mluvit o pohybu oněch jednotlivců, a tedy ani o tom, že přicházejí na řadu nebo že jsou na řadě. Vznik fráze přijíti na řadu, býti na řadě zkrátka nikterak nelze vyložit z jazyka samého, a proto o něm plně platí všechno to, co podle Ertla usvědčuje [15]nepůvodní výraz z nesprávnosti. A je dobře, když se mu spisovatelé naší doby raději vyhýbají.

A nyní ještě krátce shrneme výsledek svého zkoumání. Kromě výrazů přijíti na řadu a býti na řadě lze všechna vytýkaná spojení se slovem řada vyložiti z jazyka samého a zpravidla také lze dobře je doložiti příklady z literatury, aspoň ze starší. Avšak některá z nich vyšla nebo vycházejí z obliby proto, že jsou pro dnešní vyjadřování už příliš otřelá. To platí zvláště o výraze celá řada s významem „množství“, o spojení v našich řadách, z našich řad a pod. a v první (druhé) řadě. Své místo v jazyce udržují jen výrazy řada „množství“, v neposlední řadě a hlavně vazba přišla, došla řada na koho a je řada na kom. Výrazu někdo, něco přišlo na řadu a někdo, něco je na řadě by pak bylo dobře vyhýbat se z příčin jazykových i slohových.

[1] Také tato druhá část výkladů o slově řada je založena hlavně na sbírkách lístků v kanceláři SJČ. a na výpiscích J. Zubatého.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 1, s. 9-15

Předchozí Karel Svoboda: O jazykové správnosti

Následující Jiří Haller: Petr Kajícník