Časopis Naše řeč
en cz

Petr Kajícník

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jiří Mařánek, Petr Kajícník. Románová legenda. Vydala Družstevní práce v Praze. 1942. Stran 346.

Román Petr kajícník je patrně uměleckým vrcholem Mařánkovy rožmberské trilogie, ač se dobou děje řadí na druhé místo v ní, mezi Romanci o Závišovi a Barbara Voka. Mařánek se v tomto svém posledním díle ukázal dokonalým vypravěčem, který má v moci látku i vyjadřovací prostředky. Čtenář je od počátku až do konce znova a znova podmaňován kouzlem jeho živého, vzrušeného slohu, bohatého účinným využitím výrazových možností našeho jazyka a překvapujícího zralou vyrovnaností a čistotou všech složek. A jazykový zpravodaj prožívá nad Mařánkovou legendou o Petru kajícníkovi jeden ze svých dost řídkých svátků, neboť může autora téměř napořád jen chválit, a to i v ožehavé oblasti jazykové správnosti.

Petr „kajícník“ je syn robustního, krevnatého Jindřicha z Rožmberka, který byl „plecitý, vousatý, sám bojovník každým coulem a každou kapkou krve v žilách“. Ale Petr není po otci, neboť se narodil „se samotářským srdcem“ a jeho duše je „sám k nebi vystřelený šíp“. Nemá však pravdu jeho otec, když se domnívá, že Petr je „zženštilý slaboch, blouznivec, mládí bez ohně, stín bez krve, oživlý rubáš“; i Petr je statečný silák s pevnou vůlí, jenže u něho stránka ducha příliš zastínila stránku těla a duše Petrova touží jen po posvátné samotě kláštera, aby v ní mohla hledat tajemství života. Přes divoký odpor otcův vstoupí Petr do kláštera a učiní řeholní slib. Ale život ho překvapí i v přísné klausuře klášterní; sličná Marketa z Lipé způsobí, že Petr pozná, jak se zmýlil ve volbě svého povolání, a že zatouží [16]znovu po světě. Odejde z kláštera k umírající matce a už se do něho nevrátí. Prožívá potom pohnuté události té doby (kolem r. 1310), pozná i lásku a ožení se s bývalou českou královnou Violou Těšínskou. Brzo však smrt manželčina zničí šťastnou idylu Petrovy lásky a teprve čas zahojí jeho těžkou bolest. Druhý sňatek dá Petrovi sice syny, ale nikoli trvalé štěstí. A když jeho prvorozený syn Jindřich padne po boku Jana Lucemburského v bitvě u Kreščaku, vrátí se Petr tam, odkud vyšel: do samoty. Jako prostý mnich vstoupí do kláštera. Před smrtí se ještě setká s první svou láskou, Marketou z Lipé, ale už jen jako pokorný, kající stařec. A teprve po smrti se na jeho tváři zas objeví úsměv, první po dlouhé době. „Snad je konečně u cíle tvá cesta, Petře kajícníku,“ říká opat Jan nad mrtvým tělem svého druha.

Tuto dějovou osnovu naplnil Mařánek velikým bohatstvím drobných dějů, rozhovorů, charakteristik a líčení, ale hlavně ustavičným pohybem a ruchem. Jeho epika je vskutku dynamická, neboť proud vypravování se nezastavuje ani na chvíli a ustavičně je rozmanitými prostředky stilistickými uměle rozčeřován. Motivy statické, popisy, charakteristiky a úvahy, se vždycky jen krátce mihnou v pásmu dějů, ale jsou při vší své stručnosti tak hutné a vydatné, aby mohly vytvořit syté a výrazné pozadí vypravování. Několika slovy dovede autor vybavit náladu kraje nebo ráz situace. Takový je například hned začátek první kapitoly, kontrastní kulisa k rušnému, disharmonicky komponovanému ději, do jehož kypivých vln autor pak rovnou vpadá:

Bílé plameny srpnového dne pozvolna hasly a zbylo na západě jen rudé požářiště.
Červené hroty borovic se zatínaly do té krvavé záplavy jako semknutá kopí. Ticho večera kanulo s houstnoucího soumraku neviditelnými krůpějemi a proťalo je chvílemi jen zarzání uštvaného hřebce, který od rána brázdil se svým pánem stráně i lesy, až po hřívu se brodil vodami a zase se vzpínal a odvážnými skoky přenášel svého jezdce přes polomy a záseky. Občas zaštěkala v bráně fena nočního strážce, husa odpověděla z chléva několikerým neklidným zakejháním, jako šipka se mihl vzduchem bzučící opozdilec, a zčeřená tůň se zase ztišila.
Ale ne na dlouho. Vrátila se hradní čeleď od společné večeře a lomozně probudila usínající nádvoří.

Nebo čtěme tento kouzelně náladový doprovod tajemné noční výpravy:

Noc po horečném dnu tiše oddychovala.
Spánek smířil odpůrce i zastánce Michalovy a měsíc lhostejně shlížel na opuštěné nářadí katovo.
Nekonečný klid se rozléval pod hvězdným obloukem a jen les, který se schoulil v jedinou černou hráz, varoval: Nepřibližuj se!
Tři jezdci vyjeli k lesu.
Strážce v bráně, jediný, který věděl o noční výpravě, se soucitně pokřižoval: „Bůh s tebou, Michale!
[17]Pan Jindřich se tiše vychýlil z okna.
V měsíčné záři zachytil už jen tři stíny, než je pohltil les.
Zamával rukou do prázdna.
Šťastnou cestu, vyslanče ďáblův!… (88 n.)

Petrův těžký duševní boj o vyváznutí z rozporu mezi poutem mnišského slibu a mocným voláním života a přípravy k tajnému nočnímu útěku mají rámcem básnické líčení večera a jitra:

Bylo mu k smrti teskno.
Přistoupil k oknu.
Šero položilo na zahradu husté závoje, jejichž mlhavou šedí pronikaly už jen černé obrysy stromů. Dvě hvězdy jako přední stráž vypluly na temněmodré nebe a měsíc, maják v tom tichém moři, rozžehal světlo.
Proč byl uloupen mír jeho duši?! — (126)
Rudé pruhy na východě bledly do růžova, stříbrné jíní mizelo s listů, rodící se jitro snímalo pozvolna mlhavě šedé závoje, které večer, opatrný strážce, prostřel po zahradě.
Několika krátkými údery svolal zvon mnichy k jitřní chvále. (136)

Jsem v pokušení citovat dál a dál, neboť velmi mnoho míst v Mařánkově „Petru kajícníku“ k tomu láká. Ale aspoň jednu ukázku ještě uvedu; je to líčení bouřlivého deště, sugestivní příprava na těžkou ránu, na zprávu o smrti Petrova syna, která přichází po dlouhých, těžkých dnech zoufalé nejistoty a napjatého čekání:

Déšť, milosrdný déšť se konečně snesl na rozžhavenou zem. Proudy se nyní lije s jitřního nebe, jež po celé šíři obzoru zšedlo těžkou clonou. Úder vichru zalomcuje občas korunami stromů, zasviští, zavyje, až do oken vmete studené krůpěje. Rozčechrá záhony na zahradě, rve listy s růží, zlomí stonek se sotva rozvitým květem.
V tom hlomozném víru Petr neslyší, že kdosi zabušil na bránu. Několik jezdců ve zplihlých, promoklých pláštích, se stopami smrtelné únavy v tvářích vjíždí do bran. (335 n.)

Stejně lapidární jsou i Mařánkovy popisy a charakteristiky osob. Portrét Petrův je načrtnut takto:

Čtrnáctiletý hoch, nad svá léta vzrostlý, bledý, spíš hubený než štíhlý, plachých pohybů. Ale jeho oči, hluboko ponořené v stín důlků pod výrazným obočím, jeho sivě modré oči nejeví nejmenší známky těkavého neklidu. Jejich pohled spočine bezpečně a důvěřivě, a bezpečí i důvěry se dožaduje. (16)

Na popis tuláka Michala vystačí autor s několika volnými akusativy:

Bažantí pero za kloboukem, díry na kolenou už třikrát zalátané, palce trčící z prošlapaných škorní — vesele si vykračoval cestou k lesu a pohvizdoval si do pochodu. (61)

Je tedy jen přirozené, že se výraz takto zhuštěný často zaostřuje v aforistické sentence: Uražené mateřství vykřesává i z nejtiššího srdce nadlidskou odvahu (13). Z koloucha lva nevychováš, zavřeš-li ho do lví klece (23). Na spoutaného lva si troufne i třasořitka (64). Duši i srdci dává mír jen vědomí dobře [18]vykonaného díla (81). Umět se zříci je vždy hrdinství. Umět vytrvat je sám dosažený vrchol dokonalosti. Ale kdo z lidí v kterémkoli svém určení dostupuje vrcholu dokonalosti? (94) Není opojnějšího zážitku než vítězství. Vybojované sebevědomí silného a nepřemožitelného je sám dosažený vrchol života, je jeho smysl (286). Samota je žalář, do něhož jsme se sami uzamkli a klíč při tom vyhodili oknem (322).

Tato úsporná, zkratková methoda je příznačná pro celé Mařánkovo vypravování. Také linie dějová vzniká u něho nepřetržitým přecházením od scény ke scéně, od jednoho vrcholku dějovému k druhému. Vyprávění se nikdy nerozvíjí v dlouhý a široce rozlitý tok, nýbrž čile střídá themata a ustavičně se vlní ruchem mnoha drobných proudů, z nichž se skládá celková osnova. Jednotlivé dějové motivy staví autor buď prostě vedle sebe, jako to činí filmové pásmo (změnu motivu naznačuje u Mařán-ka jen pomlčka), anebo je uměle spojuje a splétá rozličnými vztahy vnitřními i vnějšími. V tomto spojování a prolínání themat projevuje Mařánek velkou vynalézavost a dovednost. Tak na př. dvě různé scény, jednu uvnitř domu v pánově komnatě a druhou venku na nádvoří, spojí společný motiv deště a komposiční přechod mezi nimi se vytvoří tím, že se účastník první scény stane divákem druhé; tak se motivují vjemy zrakové i sluchové.

Ale slovo jí (paní Alžbětě) uvázlo v hrdle. V nádvoří zaburácel divý štěkot psů a z temnot sem pronikla změť vzrušených hlasů.
Pan Jindřich se vyklonil z okna.
Ledová sprcha zasáhla jeho hlavu. Prudký déšť syčí, jako by padal do ohně. Oslnivě modrá křivka roztrhla nebe. Blíží se bouře. Dole pod okny se mihla plápolavá pochodeň strážného.
Opětovné zabušení na bránu.
Psi, které psovoda odklidil z dosahu, sípali už jen a vztekle vyli. Sám hradní purkrabí sestoupil nyní k bráně. Je slyšet jeho hlas, drsný a pronikavý. Domlouvá se s cizincem před branou. Rachot hromu, který se vrací z okolních hor dunivou ozvěnou, pohlcuje slova i hlasy.
Již předstupuje strážný, již se hotoví čtyři zbrojnoši v obranný postoj — brána se otvírá.
Cizinec. Choulí se před lijákem do pláště, který vichřice vzdouvá jako plachtu zbloudilé lodi.
Psi znova divoce vyrazili.
Purkrabí útočí otázkami: Kdo jsi, poutníče? Noc není doba návštěv…
Ejhle — potulný pěvec! (13 n.)

Konečná jednočlenná věta už otvírá zase nové thema a jím přechod k další zápletce.

Jindy je motivickým poutem vypravování nějaká příznačná nebo náladová podrobnost, která se v téže scéně nebo v různých scénách účelně opakuje, na př. věta „Zvědavci se vyklánějí z oken“ na str. 33 a dále nebo gesto královny Anny u okna pražského hradu ve chvílích pouličních bouří (str. 38 n. a znova str. [19]138). Tklivě je takového spojovacího motivu užito ve vypravování o líbezné královně Viole. Když se s ní Petr setká po prvé, okouzlí ho její krása: „Dívka? Ne — paní. Bledá a útlá, květy rtů a očí na stvolu šíje, plavé vlasy jí měkce splývaly po oblých ramenech a na jejich vlnách se hrdě tyčil kužel z rudého atlasu, na konci do hrotu přiostřený, s něhož po zádech jako zlatý proud stékal španělský závoj.“ (166) A týž měkký motiv popisný se objeví, když ji Petr znenadání uzří v Praze: „Teď jí stanul tváří v tvář. Bledá a útlá, květy rtů a očí na stvolu šíje, vlny plavých vlasů jí splývají po oblých ramenech —“ (219) A po třetí zazní slabá ozvěna tohoto motivu ve chvíli, kdy Viola umírá: „Řeka — moře krve zaplavuje bezmocná stavidla jejich rukou. Jak je možné, že ten chvějící se květ, že útlý stvol šíje se dosud nezalkl tou úděsnou záplavou?“ Spětím těch tří situací se motiv okouzlení a lásky zároveň stává i tragickým motivem smrti.

Jiný takový náladový přechod vytvořil Mařánek motivem zvonů (196); zní zvony polední (v Praze) a zní zvony večerní (v Hradci) — a tak se nepozorovaně přenese scéna na docela jiné místo, z Prahy do Hradce:

Pojednou zazní do obžalob a běd a nářků smírné poselství poledních zvonů.
Arcibiskup povstává, snímá přílbu, hlasitě se modlí Angelus Domini. Sbor soudců se k němu pokorně připojuje. I kat se modlí…
Kat se modlí — je konec soudu.— —
Dávno už přezněly polední zvony. Přezněly i večerní.
oc se dívá do oken hvězdnýma očima, ticho zpívá tajemnou píseň dálek.
Teď ji přeťaly tři těžké údery. Znova. Mocněji.
Stráže domu hradecké královny zažehují pochodně.

Časté je střídání motivů kontrastních, na př. motiv bezstarostného tuláka Michala a motiv pochopů, kteří naň číhají, aby ho přepadli; obojí potom splyne v motiv jediný a stane se úvodem k dalším dějům (62). Podobně je vybudována scéna mnichů na str. 78 a dalších, kde se střídá motiv pokorných, asketických mnichů Petra a Jana s motivem veselých a poživačných dvou mnichů jiných. Na kontrastu je budována také skvělá scéna „noc tří královen“ na str. 142 n. Jinak je však oblíbeným způsobem Mařánkovým vpadnout přímo do proudu děje a teprve dodatečně a postupně odhalovat všechny příčinné souvislosti; názornou ukázkou této rázné methody vyprávěcí je na př. na str. 66 a dalších barvité líčení hněvu páně Jindřichova; proti komu se ten hněv obrací a jaká je jeho příčina, to se čtenář dovídá postupně po částech.

Zdržel jsem se u komposičního umění Mařánkova úmyslně; českým spisovatelům se totiž vytýkává — a často právem — nedostatek komposiční techniky, a zde máme příklad románu do[20]konale prokomponovaného ve stavbě celku i jednotlivých složek. Při tom však autor dovede své komposiční záměry tak jemně zastírat, že je čtenář vůbec nepozoruje a rád se dává volně unášet tím vzrušeným vlněním a střídáním motivů, které se tají pod zdánlivě jednotnou a nepřerušovanou linií děje. Je to v podstatě týž komposiční sloh střídajících se motivů a zámlk, který je znám z balad; k podobnosti tu přispívá i to, že odstavce Mařánkova textu jsou obyčejně velmi krátké, spíše volné sloky a verše než skutečné odstavce, ba často je odstavcem pouhá jednočlenná věta, jediné slovo.

Ve shodě s rušně proměnlivou komposicí je i Mařánkův výraz, silně zabarvený citově a ustavičně vzrušený, rozvlněný hojnými slovními obrazy, přesuny ve významu i v pořadí slov a neúnavnými přechody od nepřímého referování k řeči polopřímé a přímé. Proto není v tomto historickém románu ani stopy po slohu kronikářském; není tu ani epiky objektivní v pravém slova smyslu, neboť autor většinu dějů představuje tak, jako by sám byl jejich účastným divákem a jako by podával jen živý obraz toho, co právě vidí, slyší a prožívá. Ba na mnoha místech se básník vmýšlí do svých osob tak, že mluví sám jejich řečí nebo spíše že ony mluví místo něho, — a tu pak zanikají i hranice mezi řečí nepřímou, polopřímou a přímou. Dosahuje se tím trvalého zpřítomnění dějů a iluse tak živé, jako má divák divadelní hry. Aspoň malým výňatkem ukáži toto ustavičné střídání a zaměňování všech tří forem hovoru:

Jindřich chystal úder.
Chtěl skočit na hrdlo vzdornému synovi. Prvnímu, kdo se odvážil vyzývavě odporovat jeho hněvu. A před dvořany a před chasou!
Ale náhle jako by se v něm bylo cosi zlomilo. Na dně jeho rozbouřeného srdce ozvala se otcovská pýcha nad synem, kterému dosud vytýkal jen nedostatek zmužilosti a odvahy. Je to on? Procitla rožmberská krev?
Obratně vyváznout — to byla v té chvíli jediná cesta.
Položil meč na stůl. „Za svou smělost neujdeš trestu, Petře! Vzepřel ses pánu a vzepřel ses otci. Zítra se vyrovnáme!

Jedním z prostředků, kterými Mařánek dosahuje té živé iluse skutečnosti, je také jazyková charakteristika, t. j. umění přizpůsobovat výraz povaze mluvících osob. Tak na př. plebán, vychovatel Petrův, hovoří jazykem knižně urovnaným, archaisujícím:

„Tvůj syn, urozený pane, už od časného dětství neměl zalíbení v kunstech rejtharských a v zápolení na kolbě. Jen v písmech a vědách badati sobě žádal a i z družiny panošů do samoty se utíkal — (10)

Pan Jindřich z Rožmberka se naopak vyjadřuje s drsnou, nevybíravou jadrností:

„Protože jsem orlí mládě svěřil doupňáku!“ vybuchl Jindřich. „Hrabe svoje zrno z mrvy, místo aby se rozletělo nad vrcholky. Jsi vinen, plebáne, [21]žes mi z toho zmetka vychoval mladého starce! Nesmíš už k němu! Nejotrlejší zbrojnoš bude mu lepším společníkem než všecko tvoje tichošlapské mudrctví. Kliď se mi s očí!“ (10)

A tak má každá význačnější osoba v románě svůj výraz nějak odstíněn: řeč paní Alžběty je jemně podložena nesmělostí, řeč Petrova měkkou mírností (kromě chvil, kdy Petr vzplane odporem k něčemu), řeč opatova vypočítavou úlisností, řeč dvořana Dětřicha nebezpečným pokrytectvím atd.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 1, s. 15-21

Předchozí Jiří Haller: V první řadě, je řada na mně

Následující Prof. Leopold Zubr: Lidové výrazy z různých krajů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1