Hraničáři

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Koudelák, Hraničáři. 1934. Č. Beran v Olomouci. Str. 257.

Josef Koudelák, autor více než desíti knížek, zvolil si za thema románu Hraničáři život českých lidí v poněmčené dědině severomoravské. Zachytil v něm konec světové války a dobu Československé státní samostatnosti až téměř po samý dnešek, avšak nikde dějové pásmo románu nevybočuje z okruhu života na dědině, takže se všechny velké události této převratné doby projevují toliko odrazem, který měly v osudech vystupujících osob a ve vývoji dědiny. Tímto pevným soustředěním pozornosti na jediné dějiště zjednodušil Koudelák osnovu svého románu a zároveň si tak opatřil možnost, sledovati historii svých osob až do důvěrných podrobností rodinných. A právě tyto podrobnosti, jež autor navěšuje na pásmo dějové někdy zdánlivě libovolně a bez přímého vztahu k vlastnímu ději, způsobují, že se celý román rozkládá v drobné mosaikové motivy, leckdy jen zběžně načrtnuté několika lapidárními větami. Tou úsečností a úmyslnou mezerovitostí vypravování připomíná Koudelákův způsob podání místy vzrušený sloh baladický, jaký známe jmenovitě z mistrovských kusů Bezručových (Bezruče připomíná sloh Koudelákův i jinak, jak ještě uvidíme). Vpřádáním charakteristických detailů (dětských, rodinných scén a pod.), jimiž buď náladově podbarvuje děj nebo ilustruje prostředí a povahu svých lidí anebo jen zdržuje rozvíjení děje, blíží se autor komposiční technice filmu (srov. filmové »detaily«). Osou, kolem níž se všechny tyto motivy kupí, je růst českého živlu ve vsi Doubravicích od národnostního a sociálního utlačování v době rakouské až k národnímu, sociálnímu i mravnímu osvobození. Toto osvobození se projevuje jednak založením české školy, jednak hospodářským upevněním českých rodin a vyloučením všech živlů které [20]ohrožovaly mravní řád. Román se končí optimistickým slibem nového jitra, které čeká národnostně vzkříšenou ves, třebas se nad ní zdvíhá nepřátelský přízrak hákového kříže. Úryvkovému charakteru komposice přizpůsobil autor i svůj jazyk. Vyjadřuje se krátkými, úsečnými větami, které myšlenky spíše naznačují, než plně vyjadřují. K tomu, aby takovýto způsob vypravování nevypadal udýchaně nebo únavně, nýbrž aby svou lapidárností uchvacoval, je ovšem třeba velkého uměleckého citu při vybírání motivů. A tu třeba přiznat, že Koudelák dovede vybrati ze všech představ, které se mu při vypravování vybavují, právě představy nejvýraznější, a svou náznakovou zkratkou se často vyjádří účinněji, než by to dokázalo vypravování rozvinuté do všech podrobností. Hle, kolik děje shrnul Koudelák na příklad do těchto několika krátkých vět (str. 15):

Za starým vešel do kuchyně syn a snacha.
Bauerová už je zpozorovala, proto chystala svačinu. Ven nemohla (t. aby je uvítala), sužovala ji revma. Hřála se celé jaro u kamen…
Jedly se klobásy. Pilo se domácí pivo.
Jsou poslední, přiznala se selka. Musela jsem je hluboko uschovat.
Chlapci, kteří vedli dobytek, jedli jako vlci. Francek hltal, div se neudávil. Musel mu Coufal zabouchat do zad.
Stmívalo se. Starý Mikuláš vyskočil.
Vjo, chlapci, pojedeme! atd.

Představme si, jak by toto vypravování vypadalo, kdybychom v něm rozvedli všechny motivy, které Koudelák v svém podání potlačil, a poznáme jádro jeho vyjadřovací techniky. Úsečnost vět stupňuje autor ještě tím, že z nich vyjímá některé členy a klade je mimo větu, na př.: Schinzlův grunt byl (jeden) z největších v dědině. Stál v ohbí vsi, kudy silnice vybíhala ke Skřípovu. Štítem do vsi. Výstavný, s krásnými chlévy, velikým dvorem a zahradou. Ta byla velmi zanedbaná. Při gruntě byl i výměnek. Kuchyně a jizba (25n.). — Odpoledne sněžit ustalo (!). V kraji bylo jako v čerstvém hnízdu. Teplo a měkko… Petr a Jiřina se dívali po neposkvrněné bílé ploše. I v kuchyni bylo tak. V Petrovi i Jiřině… (str. 205). Tak bývá často od věty oddělena i celá věta vedlejší, na př.: To sedlák vzkypěl. Postavil se hned s počátku. Aby byl pořádek.

V této své metodě je Koudelák neobyčejně důsledný, a proto i odstavce, v něž své vypravování dělí, jsou zcela kratičké. Je v této metodě ovšem velké nebezpečí, že by snadno mohla působit jednotvárně a že by se tedy autor, snažící se tímto způsobem osvěžit běžnou spisovnou skladbu, minul se svým cílem nadobro. Avšak Koudelák se i v tom projevuje skutečným umělcem. Nebezpečí jednotvárnosti odvrací pře[21]devším neobyčejně bohatým a svěžím slovníkem, nasyceným zčásti i z jazyka popisovaného prostředí, na př.: Marie byla pokorná. První mračínka přešla a již se neukazovala (18). Za mlýnem s břížku se vozila děvčata a na rybníčku na želízkách bruslili hoši (42n.). Klement ani Mikuláš nebyl večer doma. Lozili kdesi po vsi (48). Oblékání (Zouharovi) teprve dalo práce. Sháněl, zpouzel, hledal, znovu se otíral, česal, ale dále než do košile se nedostal (122), atd. Jiným prostředkem, kterým Koudelák osvěžuje svůj výraz, je vedle hojné přímé a polopřímé řeči oslovování čtenáře i hrdinů vypravování. Vypravuje na př.: A Steiner — to byste jej špatně znali, myslíte-li, že couvl — strhl se zdi sekeru a toporem drcl do Scholze tak, že div se na vidle nenapíchl (52). Nebo vypravuje, jak Mikuláš uvažuje o svém příštím hospodaření: S ničím tu (Mikuláš) dosud nesrostl, na ničem nebylo jeho doteků… Ach, tu se musí všechno stavět. I domov. Co si postavíš, Jene Mikuláši? (16). Na takových místech nejčastěji vzpomínáme na sloh Bezručových Slezských písní.

Ale nejúčinnějším osvěžením Koudelákova slohu jsou krásná přirovnání a metafory. V nich poznáváme opravdového básníka, který svět vidí jiným zrakem než ostatní lidé, a proto z něho dovede vyvážit nové obrazy, utajené pod všední skutečností. Čteme tu na př. takováto místa: Poslední říjnové dni byly vystlány tichem. Louky se leskly zlatem, nebe bylo zdviženo modrými rameny výš nežli jindy. Na straně půlnoční se prohýbaly Jeseníky a šly tak blízko, stále blíž. Cosi nevýslovně křehkého třáslo se v hedvábí dnů… Dědina dýchala do tohoto světa hulvátsky a mečení koz na pastvinách přelévalo se přes blízké kopce (28). Není tu nic banálního, ba lyrismus v líčení přírody dostává ještě zvláštní určení tím, že je vedle něho postaven kontrast dědiny, hrubého lidského shonu. Aspoň hrstku Koudelákových obrazů uvedeme ukázkou: (Josef) postaví se do brázd vstříc slunci — na loktech stříbrně lesklé šupiny nebe (27). Kříž, který (žena) nesla, zůstal stát u hrobu nebožtíkova (36). V sále (před srážkou nepřátelských stran) stálo ticho na teničkých nožičkách (46). Strach pumpoval z těla krev (58). Nakrojil se už červen (70). I slovo kompromis se líbilo. Bylo to slovo hranaté jako chlap, úder na zvon, ale konec jel jako břitva po tváři (111). Když se vracel (Zouhar) po útlé pěšince do bytu, dědina se modlila. Kostelíku krvavěly (!) měsícem okna. Rozhoupal se zvonek a jeho dětský hlásek se rozezpíval do sítě večera (129). Atd. Z několika hutných slov dovede Koudelák vyčarovat přesný portret osoby, na př.: Byla [22](Zdražilka) to ženská nízká jako krč, nemluvná a zlá od rána do večera (153).

V některých obrazech má autor zálibu docela zvláštní; hlavně slovo téci a jeho odvozeniny mu udělaly tak, že se k nim ustavičně vrací v rozmanitých obměnách a souvislostech. Snad tu došel dokonce až k hranicím, za nimiž není už leč únavná stereotypnost. Tak tu čteme na př.: Teklo tenkým praménkem hořké ticho (9.). Šero večera rozteklo se za vozem (16; obraz jinak neobyčejně výstižný, neboť vyjadřuje dojem člověka, který se dívá za vozem odjíždějícím do tmy). Toho dne vtékal do statku špinavý proud dědiny od rána do večera (17). Roztékaly se ty barvy (praporů) do celé vsi (30). Dav se roztekl po gruntě (58). Na stavbě mlýna tekly peníze (70). Ostří parfumů stékalo s běžících proudů (123). Matka roztekla po podlaze jako ucuchaný hadr (160). Chtěl bych jít s vámi, blouznil Zouhar a škvírami očí tekla mu vášeň (150). Hlouček stékal s hloučkem (240). (Pavla) tleskala rukama jako dítě. Modré její oči byly čisté pomněnky nad potokem. Kanoucí modré slzy. Stále tekly mezi dětmi… (147). Atd. Ale to je snad jediné slovo, které se tu tak nápadně opakuje, aspoň jsem jiných nepostřehl; výrazové bohatství celého románu tím tedy netrpí.

Není pochyby, že v Koudelákovi roste pravý umělec slova. Metody, kterou si zvolil, dovede využít účelně a rozmyslně, třebas by sotva bylo možné vystačiti s ní na celou literární dráhu; právě pro svou nápadnost se asi velmi brzy opotřebuje.

Jazyk Koudelákův je však čistý i po stránce mluvnické. Najdeme tu sice odchylky od spisovné normy, avšak valná většina z nich pochází spíše z povahy líčeného prostředí než z neznalosti autorovy. Myslím tím na př. konversační a lidové germanismy j. rozhodně (9, m. jistě, určitě; správně je tohoto příslovce užito na př. na str. 56: rozhodně řekl hejtman, t. j. rozhodným tónem, energicky), je na něho (!) řada (20), prosadit svou (31, 111), držel půst (32), zvyknouti nač (205), starosta nechal obeslat členy obecní rady (29, m. dal, poručil) atd. Téhož rázu jsou i některé tvary a výrazy nářeční, na př. odejel (14, 25, 42 a j., m. odjel), otevírá (23, 114, m. otvírá), servát se (51, m. servat se), zdvihaly se (329, m. zdvíhaly se), shromáždiště (239, m. shromaždiště), botnala (193, m. bobtnala), nepohl se (11, 34, 199), aby lidé neuhli (115), zahly do prava (239), mně místo mi (14, 23 a j.), mysleli (44), inf. rozepjat (199), párou koní (14, místo párem), sužovala ji revma (15), víc, jak jsme se dohodli (15 a j. m. než), než by nebalamutili (28, místo kdyby) botků [23](148, místo botek), odsedovali (43, místo odsedávali, odsedali), mrkva (67, m. mrkev), zamčel (7ť, m. zamkl), beztak (138), poradit se sedláka (25, m. se sedlákem), co jsou to za zástupci (138), dali mu (dítěti) po matce Marie (34), dobýval si lidi dětmi (187, m. lidí), šetřit se nebude nikdo (200, m. nikoho; podob. 209), už se učí úlohu (201, m. úloze), Češi by se nebyli novinu dověděli (225 m. noviny), měli zastavenou činnost (237, m. zastavenu) atd. Odečteme-li takovéto odchylky, zbude jen málo nedopatření, která nelze vysvětliti zřetelem uměleckým. Jsou to na př. výrazy: ryze německá ves (53, m. zcela, úplně, čistě německá); učírna (56, m. učebna, třída); Národní jednota nás posílí, podpoří (69 m. bude podporovati n. podepře); …odpověděl Jan. A aniž by uvažoval, též německy (16, m. aniž uvažoval n. bez uvážení, neuvažuje); Nimrichter tak učinil dobrovolně, aniž by si na letošek zajišťoval přednostní právo (20, m. aniž si zajišťoval; podob. 48, 55 a j.); jako by se s prací teprve začínalo (70, m. jako by se práce teprve začínala n. jako by se pracovat teprve začínalo; podob. 73, 140); nezakrývala toho (13, m. to); statek byl z největších v dědině (25, m. jeden z největších v dědině); nedostatky, závady, které… budeš odstraňovat (26, slovo nevhodné, neboť tu mluví sedlák, a ten by ho asi sotva užil; řekl by spíše napravovat, opravovat a pod.); je člověka, o kterého by se neotřela lidská huba? (146 m. je člověk). V tvarosloví třeba vytknouti: u mě (21), na mě (204), už jste se mě dost navyžíral (163), ráno jej vždy přibylo (146, m. ho), W. se jej bál (51, m. ho), k Nimrichtrově statku (23, m. k Nimrichtrovu st.). V pravopise se chybuje psaním měkkoučký (20, 143, m. měkoučký), se střech ztával sníh (53, m. stával, t. j. tál dolů), sebemenší (11, m. sebe menší), takže uskočila (57, m. tak že, t. jen tak že uskočila; správně je psáno na str. 54 tak že se z místnosti vypotáceli). Kromě toho se místy vyskytuje odchylný pořádek slov při příklonných zájmenech (na př. 12, 16, 29 a j.).

Zaslouží tedy tato kniha Koudelákova pro svůj poctivý jazyk a krásný sloh, stejně jako pro svou ušlechtilou tendenci a pro životní optimismus, který z jejích stránek vyzařuje, aby byla čtenářům upřímně doporučena.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 1, s. 19-23

Předchozí Jiří Haller: Vyvolati, vyvolávati

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Ovzduší Prodané nevěsty