O jazykové správnosti

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

-

I.

V své stati nebudeme jednat o tom, co je v řeči správné, má-li se na př. říkati a psáti céva či ceva, lžu či lhu, poskytnouti útulku či poskytnouti útulek, nýbrž budeme se tázati, co jest jazyková správnost a jaké jest její měřítko (norma). Jsou to otázky obecnější než otázka první, a mělo by se tedy na ně odpovídati dříve, neboť napřed musím věděti, co je vůbec správné v řeči, než mohu rozhodnouti, zda to neb ono je správné. Vskutku se o jazykové správnosti již dávno a často přemýšlelo, častěji, než by se zdálo z dnešních výkladů o ní. Proto, než se pokusíme o vlastní výklad, nastíníme aspoň v hrubých rysech vývoj příslušných názorů. Učiníme to tím spíše, že nebyl dosud tento vývoj nikdy popsán, takže ti, kdo v nové době řeší onu otázku, opakují často, nevědouce o tom, stará řešení.

Již v nejstarších dobách, kdy se o řeči ještě vědecky neuvažovalo, měl člověk vědomí jazykové správnosti, avšak jen v oboru posvátných písní, modliteb, zaříkadel, právních formulí a pod. Zakládá se to na kouzelné moci slova: kdo zná slovo, má v moci věc slovem vyjádřenou. Zbytky tohoto kouzelného pojímání správnosti se udržely dlouho; nalézáme je na př. v „legis actiones“ římského práva nebo v „klésce“ (chybě v přísaze) [2]českého práva a ještě dnes přeřeknutí při slavnostním slibu nebo při modlitbě kněze působí na posluchače trapně.

Z tohoto kouzelného pojetí vyrůstá jiné, které bychom mohli nazvat filosofickým: nevěří se již sice, že by vláda nad slovem dávala vládu nad věcí, ale slovo se pokládá za obraz věci a řeč za obraz skutečnosti. Správná je ta řeč, která věrně vystihuje skutečnost. S tímto názorem se setkáváme tam, kde se po prvé filosofovalo o řeči, t. j. u Řeků. V tom smyslu se jedná v Platonově „Kratylu“ o správnosti (orthotés, vl. přímost) jmen a dokazuje se — Platon však s tím nesouhlasil —, že na př. slovo theos označuje správně boha, ježto je prý odvozeno od theó ‚běžím‘ a bozi (nebeská tělesa) se pohybují (397 C n.), nebo že samohláska i značí jemné věci, které vším pronikají, na př. v ienai ‚jíti‘ (426 E). Dědictvím tohoto chápání správnosti jsou jednak etymologické výklady slov (etymologia znamená původně výklad o pravdivém) a onomatopoické jich výklady (z napodobení přírodních zvuků nebo z hláskové symboliky), jednak často vyslovované přání, aby se řeč zdokonalila, zpřesnila; tak Komenský (Via lucis 19, 12; Panaugia 14, 19) chtěl, aby se vytvořil jazyk, který by měl tolik slov, kolik je pojmů, a jehož slova by plně vyjadřovala povahu věcí.

U Řeků se počala také brzy vyžadovati správnost v našem, mluvnickém významu. Učitelé řečnictví naváděli své žáky k jazykové čistotě (katharon, na př. Isokrates) neboli k řecké mluvě (héllénizein, Aristoteles; héllénismos). Správností se to obyčejně nenazývalo — vyjímajíc správné psaní (orthografia) —, neboť ta se chápala v logickém smyslu. Opak čisté, řecké mluvy slul barbarismem (barbarismos, Aristoteles) nebo soloikismem (soloikizein, Herodot, Aristoteles; soloikismos; slovo to bývalo odvozováno od kilického města Soloi); později byla zvána barbarismem chyba ve výslovnosti nebo v tvaru slova a soloikismem chyba ve skladbě. Avšak toto mluvnické pojímání správnosti si razilo cestu jen pomalu. Aristoteles sice uváděl mezi přednostmi (aretai) řeči též čistou řeckou mluvu — jiné přednosti jsou jasnost a přiměřenost k obsahu — a pokládal ji dokonce za základ řeči, ale její obsah stanovil ještě nedokonale; počítal k ní přesné kladení spojek, užívání vhodných, ne příliš širokých pojmů, vyhýbání dvojsmyslům a užívání správného rodu i čísla (Rét. III 2; 5; Poet. 22). Nerozlišil tedy mluvnické požadavky od slohových.

Důsledně uplatňovali mluvnické hledisko v otázce správnosti teprve alexandrijští a pergamští gramatikové (III.—I. stol. př. [3]Kr.). Dospěli k tomu dílem při kritickém vydávání starších spisů — leckterá slova byla psána v různých rukopisech různě a bylo třeba zjišťovati správné čtení —, dílem z odporu proti vnikání cizích, hl. východních prvků do řečtiny v době hellenistické. Alexandrijským gramatikům byla měřítkem správnosti etymologie a analogie. Žádali, aby se slova psala podle etymologie, t. j. podle svého původu, a aby se ohýbala podle analogie, t. j. podle obdoby, úměrnosti, na př. k stejným nominativům bonus ‚dobrý‘ a malus ‚špatný‘ jsou stejné genitivy boni a mali (příklad z Varrona, De lingua latina X 68). Naproti tomu tvrdili pergamští gramatikové, že vládne v řeči nepravidelnost (anómalia), že na př. k stejným nominativům lupus ‚vlk‘ a lepus ‚zajíc‘ jsou nestejné dativy lupo a lepori (Varro VIII 68), a že tedy o správnosti rozhoduje jen obyčej (synétheia). Pravidelnost v řeči popírali neprávem: co se jim zdálo nepravidelné, je podřízeno jiné pravidelnosti, na př. slova lupus a lepus jsou tvořena z různých kmenů, a náleží tedy k různým vzorům, a v nich zase vládne pravidelnost. K pergamskému učení o nepravidelnosti dal podnět stoik Chrysippos, jenž o ní psal, ale ve smyslu filosofickém: dokazoval, že mezi slovy a věcmi není souhlasu (zl. II 151 Arnim). Jeho žák Diogenes Babylonský (II. stol. př. Kr.) uznával za rozhodčího v řeči obyčej, ne však náhodný, nýbrž umělý, „obyčej vynikajících Řeků“; mínil tím patrně starší, klasické spisovatele. S Aristotelem pokládal správnost za jednu z jazykových předností vedle jasnosti, stručnosti, přiměřenosti a uhlazenosti; proti nim stojí vady (kakiai) barbarismos a soloikismos (Diog. L. VII 59). Obyčeje proti analogii hájil též skeptický filosof Sextus Empiricus (II. stol. po Kr.). Na námitku gramatiků, že je mnoho jazykových obyčejů, na př. starý a nový athénský, venkovský a městský, lakonský atd., a že není jasno, kterého se máme přidržeti, odpovídal, že i tu rozhoduje obyčej: mluvíme-li s otroky, užíváme běžných, obhroublých slov, aby se nám nevysmáli, zato v hovoru se vzdělanci užíváme výrazů jemnějších (Adv. math. I 227 n.). Jindy říkal, že je třeba psát ne mluvou Homérovou, nýbrž podle současného obyčeje (203 n.); že k tomu, abychom správně mluvili, nepotřebujeme ani mluvnice, ani etymologie (190, 241 n.) a že stejně neužitečné je také učení pravopisu, neboť nezáleží na tom, píše-li se na př. smilion ‚nožík‘ či zmilion (168 n.).

K etymologii, analogii a obyčeji přistoupilo v I. stol. př. Kr. ještě čtvrté měřítko, atticismus. Zastávali se ho hlavně učitelé [4]řečnictví. V duchu tehdejšího klasicismu, t. j. návratu k písemnictví a výtvarnému umění V. a IV. stol., doporučovalo se napodobiti starou attičtinu. V atticistických slovnících byla uváděna slova a tvary, kterých je třeba se varovati, a byla nahrazována výrazy ze starých attických spisovatelů; byly přitom kříšeny, arci jen ve spisovné mluvě, i dávno zaniklé attické tvary, zvl. dvojné číslo.

Od Řeků přejali zásady jazykové správnosti Římané a odkázali je, jak uvidíme, novému věku. Pro svou zálibu v kázni a v pořádku kladli na správnost ještě větší váhu než jejich učitelé. Znalost správné mluvy (recte loquendi scientia, Quintilian I 4,1) pokládali za hlavní předmět mluvnice, a proto své učebnice, které byly vzorem většiny mluvnic až do XVIII. stol., vyplňovali především jazykovými předpisy, t. j. vzory a pravidly. Místo o správnosti (sermo rectus, vl. přímý) mluvívali podobně jako Řekové též o čisté (purus), latinské (latinus) řeči a pod. Podle příkladu Aristotelova pokládali Cicero (De orat. III 37 n.) a Quintilian (I 5, 1) správnost za jednu z předností (virtutes) řeči vedle jasnosti, ozdobnosti a přiměřenosti. Také měřítka správnosti byla určována podle řeckého vzoru. Varro stanovil čtveré: přírodu, analogii, obyčej (consuetudo, usus) a autoritu spisovatelů (zl. 115 Goetz-Schoell). Přírodu, t. j. původní tvar slov, na př. scribo ‚píši‘, a ne scrimbo, zkoumá etymologie (uv. m.). Analogii a obyčej nestavěl Varro v takovou protivu jako řečtí gramatikové; učil, že analogie vznikla z obyčeje a ten že obsahuje podobnosti (analogii) i nepodobnosti (anomalii) (De lingua lat. IX 2 n.). Pravidelnost v řeči přirovnával — jak se soudí, podle filosofa Poseidonia — k pravidelnosti vládnoucí vesmírem (IX 23 n.), nepravidelnost k nestejnostem a změnám v šatech, stavbách, nářadí, pokrmech i jiných věcech potřebných k životu (VIII 30, IX 20 n.). Obyčej rozeznával správný, který je ve shodě s analogií, a pokažený, který je třeba opraviti rozumem (podle analogie), tak jako opravujeme špatná zřízení (IX 13 n., 18); dále lišil starý, dnešní a básnický obyčej (X 73). Cicero říkal, že se latinské mluvě učíme ze školní mluvnice, z denního obyčeje a ze starých řečníků i básníků (uv. m.); jindy žádal, aby se dbalo též libozvučnosti (Orat. 157 n. a j.). Podle Quintiliana (I 6; IX 3, 3) záleží řeč na rozumovém uvažování, vycházejícím z analogie a někdy též z etymologie, dále na starobylosti, na autoritě nejlepších spisovatelů a na obyčeji. Ten je nejbezpečnějším učitelem řeči, arci jen obyčej vzdělaných lidí (I 6, 3; 6, 45). Již před Quin[5]tilianem pravil o obyčeji Horác ve známém, často opakovaném verši (Epist. II 3, 72), že jest

„u něho rozhodnutí a právo i pravidlo mluvy“.

Starověké zásady jazykové správnosti upadly v středním věku nadlouho v zapomenutí. Nebylo jich potřebí, pokud se žáci učili latinské mluvnici podle výtahů ze starověkých učebnic. Gramatikové Donatus a Priscianus měli pro ně v mluvnici málem takovou autoritu jako Aristoteles ve filosofii. Otázka správnosti se vynořila teprve tehdy, když se začalo psáti národními jazyky a když humanisté zvedli boj proti středověké latině. Humanistům, na př. L. Vallovi (Elegantiae linguae latinae 1444), byli vzorem správné mluvy římští spisovatelé doby klasické, zvl. Cicero a Vergil. Těm, kdo psali národním jazykem, tento vzor arci nestačil. Psali tedy řečí své doby a zpravidla i svého kraje. Tak užíval Dante rodné toskanštiny, arci chtěl, aby byla tato „lidová řeč“ (vulgare) zušlechtěna a aby se stala majetkem všech Vlachů (De vulgari eloquentia, kolem 1305; I 15-19). Hus říkal, že psal tak, jak obyčejně mluvil (Postila, 1413; zač.); psal nářečím středočeským. Luther se opřel o řeč saské kanceláře, ale oživil ji lidovou mluvou; radil překladatelům, aby se „vyptávali matky v domě, dětí na ulici, obyčejného muže na trhu a dívali se jim na ústa, jak mluví“ (Sendbrief vom Dolmetschen, 1530; vyd. vým. XXX 2, 637). Lomonosov učinil základem spisovné ruštiny moskevské nářečí, ale přejal do ní, zejména do vyššího slohu, některé prvky církevněslovanské (Rossijskaja grammatika, 1755).

Za renesance se začalo soustavně přemýšleti o správnosti, především slovníku; východiskem byly vždy myšlenky starověké. Kardinál P. Bembo stavěl ve svém dialogu (Prose della volgar lingua, 1525) proti sobě dva názory: jeden, že se řeč mění jako šat, obyčej a válčení (sr. Varrona), že se má shodovati se současným obyčejem (uso), a ne být starožitná, jako bychom psali pro mrtvé; druhý, jemuž dával spisovatel za pravdu, že se mají naše spisy líbit za všech dob, a že proto máme psát starou řečí, zvl. Petrarcovou a Boccacciovou, která byla lepší než dnešní (kn. I). Je to obměna atticistického hesla „napodobení starých“. Obráceně je tomu v „Dvořanu“ B. Castigliona (Cortegiano, 1526): na jedné straně se dokazuje, že stará slova toskanská jsou tak vznešená jako staré umělecké památky a že obyčej (consuetudine) bývá chybný a kolísavý; na druhé straně — a té přál spisovatel — se doporučuje dobrý současný obyčej, vytvo[6]řený vzdělanými lidmi rozličných měst; tento obyčej neváhá vytvářeti nová slova a překračovati mluvnická pravidla (předml.; kn. I). Bembo i Castiglione měli četné následovníky, ale Bembův archaistický směr nabyl vrchu. Zásluhu o to má hlavně L. Salviati; cílem mu byla čistota (purità) řeči a chtěl jí dosíci napodobením „dobrého obyčeje“ spisovatelů doby Boccacciovy (Avvertimenti della lingua sopra ’l Decamerone, 1584-6, kn. II). Jeho zásadu přijala za vlastní Accademia della crusca a uplatnila ji v svém Slovníku (Vocabolario, 1612); látku proň čerpala především ze spisovatelů „dobrého století“, t. j. trecenta. Působením Akademie se po celé XVII. a XVIII. stol. horlivě usilovalo o jazykovou čistotu; v XVIII. stol. šlo hlavně o vymýcení francouzských slov a vazeb, které tehdy vnikaly do vlaštiny. Proti puristům se postavil jen překladatel M. Cesarotti (Saggio sulla filosofia della lingua, 1785). Tvrdil, že žádná řeč není čistá, každá se mísí tak jako národy, každá se vyvíjí a rozrůzňuje podle krajů, stavů a účelů (vyd. 1800; 9 n.). Spisovná řeč se má zakládati na obyčeji, aby byla srozumitelná, na příkladu dobrých autorů a na rozumu (24). Rozum na př. rozhoduje, že je v 1. os. sg. tvar amavo ‚ iloval jsem‘ lepší než amava, poněvadž se tak odlišuje 1. osoba od 3. (84). Spisovná řeč se má stále obohacovati, aby vyhovovala novým a novým potřebám; mají se oživovati stará slova, tvořiti slova nová a přijímati slova z druhých nářečí i z cizích jazyků (92 n.).

O čistý jazyk se usilovalo též na severu. Šlo při tom spíše o vymýcení nevhodných slov než o napodobení starých vzorů, neboť v starším písemnictví nebylo nic takového, co by bylo lze srovnat s Ciceronem a Vergilem nebo s Dantem, Petrarcou a Boccacciem, anebo to bylo psáno jazykem již nesrozumitelným. U nás brojil již Hus — dříve, než se to dálo jinde — proti vnikání cizích slov do češtiny (Výklad viery, desatera přikázanie, na páteř, 1412; kap. 40); vyplývalo to z jeho vlasteneckého smýšlení. S humanistického hlediska usilovali o čistotu řeči V. Philomates a J. Blahoslav. Philomates (Grammatyka česká, 1533) se dovolával Vallova úsilí o očištění latiny (C IIb), káral nečeské vazby, na př. „syn zatracení“ (podle hebr.; správně „syn zatracený“, Dia), a žádal, aby se psalo ne podle starobylého obyčeje, nýbrž podle nového, arci jen dobrého (G IIa). Také Blahoslavovi (Grammatyka česká, 1571) byl jen „vyčištěný“, „pulerovaný“ jazyk „pravým“, t. j. správným jazykem (předml.). Zavrhoval zastaralá slova i tvary, arci s mírou („nesluší, ačby čeho kde ještě dobře a vlastně užívati zvyk dopauštěl, toho lehce zamítati“; vyd Hradilovo a Jirečkovo 102), odmítal slova z nářečí, cizí vazby, slova řemeslnická („verštatní“, [7]289), selská a nově tvořená. Nejvyšším rozhodčím mu byl „zvyk“; ten rozho.duje na př., že říkáme „dej tomu poslu list“, ale „dej dědkovi“ (71). Mimo to přihlížel, jako to činil Cicero, též k libozvučnosti; pro ni doporučoval na př. tvar jednovoký (262). Podobné zásady hlásali později, jak uvidíme, francouzští klasicisté. Z obyčeje „správně mluvících a píšících“ odvozoval svá pravidla též V. Benedikt Nedožerský (Grammatica Bohemica, 1603; předml.); nalézal jej především v Kralické bibli.

Proti cizím slovům, zvl. francouzským, bojovaly také nizozemské „řečnické komory“, zejména De Eglantier v Amsterodamě (sr. J. Prinsen, Handboek tot de nederlandsche letterkundige geschiedenis, 1916, 247). Jejich příklad, jakož i příklad Accademie della crusca působil na německé literární společnosti, zvl. na Fruchtbringende Gesellschaft. Její členové se snažili cizí slova, kterými byla za třicetileté války němčina zavalena, nahraditi slovy domácími, hlavně složenými. Jeden z nich, J. G. Schottel, zajímavě přirovnával jazykový obyčej (Gebrauch) k právním obyčejům (byl sám právníkem): podle římského práva, jež bylo tehdy v Německu obecně přijato, je „obyčej nejlepším vykladatelem zákonů“ (Dig. I 3, 37). Arci, připomíná Schottel, má to být dobrý obyčej, který není v rozporu se základními zákony řeči nebo práva (Teutsche Sprachkunst, 1641, 2).

Svá mluvnická pravidla čerpal, jak říká, z osvědčených starých i nových německých spisovatelů (12). Šíře se pojímala jazyková čistota ve Francii. Předchůdce klasicismu Fr. Malherbe káral ve svých poznámkách k Des Porteovým básním (1609) slova „mimo obyčej“ (hors d’usage), t. j. zastaralá, dále slova nižších vrstev, z nářečí, cizí vazby, hlavně podle latiny a vlaštiny, chyby tvaroslovné i syntaktické a nelibozvučné hromadění hlásek. Cl. Vaugelas, jenž si získal největší zásluhu o vytvoření klasické franštiny, říkal, že všichni nazývají obyčej králem nebo tyranem, rozhodčím nebo učitelem řečí (Remarques sur la langue française, 1647; předml. kap. 2), ale jako vlaští spisovatelé lišil dobrý a špatný obyčej. Dobrý obyčej nacházel jednak u „nejneporušenější“ části dvora, jednak u „nejneporušenějších“ spisovatelů své doby (uv. m.). Tam, kde dobrý obyčej kolísá, chtěl hleděti k analogii (kap. 4). Vaugelasovo úsilí o jazykovou čistotu pokládali někteří jeho vrstevníci za malicherné a viděli v něm ochuzování jazyka; odpovídal jim, že směřují k lidovému, t. j. špatnému obyčeji a k libovůli jednotlivcově (kap. 9); byla to odpověď v duchu „velikého století“. Vaugelasovy zásady schvalovala Francouzská akademie a od počátku pečovala o čistotu jazyka. Její Slovník (Le grand Dictionnaire, 1694) byl založen na tehdejším stavu řeči, arci jen [8]na mluvě vzdělaných lidí, dále na mluvě řečníků (t. j. prosaiků) a básníků; zastaralá a odborná slova v něj nebyla pojata (předml.). Vaugelasovým zásadám se blížil J. Chr. Gottsched. Učil, že je v jazyce třeba pravidel, aby se mluvilo a psalo lépe, než činí lid. Tato pravidla se mají čerpati z nejlepšího nářečí, t. j. nářečí dvora nebo sídelního města, a z řeči nejlepších spisovatelů. Liší-li se spisovatelé, rozhoduje analogie, ale všechna pravidla musí ustoupit obyčeji (Grundlegung einer deutschen Sprachkunst, 1748; předml. k 2. vyd. 1749). Obyčej prohlašoval též osvícenec J. Chr. Adelung za nejvyššího zákonodárce řeči; poznáváme jej z „nejlepších a nejmoudřejších spisovatelů“ (Umständliches Lehrgebäude der deutschen Sprache, 1782, I 98, 107). Kde obyčej kolísá, řídíme se analogií; kde ani ta nestačí, hledíme k etymologii; a konečně třeba dbát i libozvuku (I 109 n.). Všechna tato měřítka stanovili již starověcí spisovatelé. V Herderově duchu učil Adelung, že jazykové zákony nedává vnější moc, nýbrž jsou výsledkem „jakési mlčelivé dohody“, „temného citu nejlepších lidí ze společnosti“, a musí se tedy hledati v samém jazyce (II 653).

 Prostřednictvím renesance a klasicismu přešly starověké zásady jazykové správnosti též do XIX. a XX. stol., ačkoli se cíle a methody bádání tehdy podstatně změnily. Jako dříve žádala se a žádá čistá mluva. Tak u nás hlásal Jos. Jungmann, že „bez čistoty jazyka není pravé výmluvnosti, není slovesnosti“ (Slovesnost 2, 1845, 25); proto zavrhoval slova zastaralá (na př. zelva m. mužova sestra), nářeční (na př. casný m. všetečný), cizí (na př. fedrovati m. pomáhati), nová, zbytečně tvořená (na př. zástoj m. předmět) a chtěl, abychom se přesně řídili mluvnickými pravidly (Slovesnost 1, 1820, X).

V jejich díle pokračovali, třebas ne vždy stejnými cestami, M. Hattala, Fr. Bartoš, J. Gebauer, Fr. Bílý, J. Král, J. Zubatý a j. Pro tříbení jazyka byly vydávány u nás i jinde „brusy“ a odborné časopisy, zřizovány spolky a někde i úřady. S obecným rozmachem národního cítění souvisí, že se leckdy soustřeďuje toto úsilí na potírání cizích slov a vazeb. Odborní jazykozpytci se s tím často nesrovnávají: v přejímání cizích slov vidí přirozený důsledek vzájemného styku národů (na př. Fr. Miklosich, Die slavischen Elemente im Magyarischen, Denkschr. Wien. Akad. phil.-hist. 21, 1872, 10 n.; A. Meillet, Linguistique historique et linguistique générale II, 1936, 36 n.) a dokazují, že mnohé vazby, domněle cizí, jsou domácí anebo společné všem vzdělaným národům a že se jejich vymítáním jazyk ochuzuje (u nás tak činíval Zubatý v Naší řeči).

[9]Jako dříve dává se za vzor buď starší jazyk, nebo dnešní obyčej, zvl. mluva „dobrých spisovatelů“. Lásku k starému jazyku rozněcoval všude romantismus. V jeho duchu tvrdil J. Grimm, že čím je jazyk starší, tím má ušlechtilejší a čistší tvary a že před 600 lety (za rozkvětu středohornoněmeckého básnictví) uměl každý sedlák lépe německy než dnešní gramatikové (Deutsche Grammatik I, 1819, X, XXVI). Část nových Reků píše dokonce jazykem nevalně se lišícím od starověké řečtiny; působí tu snaha udržet spojení se slavnou minulostí. Naši obrozenští spisovatelé napodobovali řeč veleslavínské doby a z ní čerpal J. Dobrovský většinu příkladů pro svou mluvnici (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1809, 1819); proti porušené řeči XVIII. stol. se zdála veleslavínská mluva právem klasická. Ale když byla lépe poznána stará čeština, poskytla P. J. Šafaříkovi i Gebauerovi vzor pro nejeden mluvnický tvar.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Předplatné na rok 1942 činí K 35 -

Následující Jiří Haller: V první řadě, je řada na mně