Časopis Naše řeč
en cz

Moji přátelé

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jakub Deml: Moji přátelé. Vytiskla »Grafia« v Praze v 500 výtiscích s dřevoryty Františka Bílka. Vydal Jakub Deml v Jinošově u Náměště nad Oslavou na Moravě. Vydání druhé, 1917. Stran 58. [Zač?]

Neveliká a úhledně vypravená knížka Demlova, vyšlá již v 2. vydání, je sbírka drobných básní prósou a aforismů, tlumočících básníkovy dojmy, nálady i reflexe nasbírané za jeho přátelských a důvěrných styků s květinami a rostlinami našich zahrad, polí a lesů. Prósa v nich převládá, jen na několika málo místech přechází v určitější útvar veršový a v rým. Prósa Demlova při vší pečlivosti, kterou věnoval svým větám, nedostihuje však oné hudební, měkce plynoucí a skvěle rytmisované prósy, kterou známe z moderních českých essayí a básní v próse, Březinových a j. V jeho básnických drobnůstkách jsou věty, které se čtou dobře, ale velmi často narazíme na věty, které nemají linie, bortí se a rozlamují v tříšť slov beze vší rytmické souvislosti anebo se zase kupí v těžkopádné, vleklé a jakoby slepované útvary beze všeho půvabu slovního, (Pelyňku… připomínáš mně starce předmodliče… jejichž hlas kráčel z dávných staletí, když ve shromáždění nebožtíkových přátel, v domě utichlém, kdy při každém otvírání dveří čekali jsme návštěvu některého zvěčnělého z našeho rodu — v jizbě nezvykle osvětlené řídili noční pobožnost.) Ani s přirozeným rytmem řeči nebývá básník vždycky ve shodě, místy z nedopatření (tehdy ponejprv slyšela jsem lidskou řeč, str. 31; když v červenci se vrátí, str. 14), místy ze strojenosti (světlo k nám se chýlí na západ, str. 25; Podél městských hradeb — viď, kosti vybělené sluncem svaty jsou? str. 26). Výrazové prostředky autorovy nejsou ani příliš bohaté, ani originální, ani vždy šťastné. Jeho metaforické a symbolické příkrasy se většinou vyznačují onou hledanou nuceností, tak příliš a dávno známou z básní našich dekadentů-epigonů; působí na oko zdáním původnosti, myšlenkové hloubky a [301]rafinovanosti odstínu, ve skutečnosti však odrazují nesrozumitelností, zatemňujíce spíše představu, než aby ji objasňovaly, vyzdvihovaly a zkrášlovaly (Konvalinko, sne křehký kořenů dubových o hradních pannách století třináctého, str. 19. Růže stolistá, víš a nevíš o svých půvabech. Zavíraje oči, sní ubohý člověk o sladkém šroubu k mozku stoupajícím, str. 21. (Vanilko,) Giocondo, den pod mrakem i mně znázorňuje věci neměnitelné. Dýka zase představuje mi úsměv o dvou ostřích, ale na konci jest hrot, a neví se, leda mathematicky — věříš? — kde se setkávají rovnoběžky, str. 23 a j.) Avšak ani v tom není u básníka slohu a jednoty, a strojenost a zdánlivá rafinovanost jeho výrazu prolamuje se na mnohých místech výrazy, při nichž se nelze ubrániti dojmu všednosti, ba triviálnosti (Černý kořene, není možno, abys se tady tak roztahoval, str. 20. Tvá rána jest vykrvácená, vyšvechtalá, str. 12. Hvězda dopadla s nebe, až to vyšplíchlo, str. 44 a j.). Hledaná strojenost kombinovaná s neméně dělanou naivností výrazu jsou jediné význačné rysy jeho slohu. Jinak nemá jeho básnická řeč nic z toho, co naplňuje radostí gourmanda řeči u básníků a mistrů živého jazyka. Je s podivem, že básník Moravan tak málo dovedl vytěžiti z jazykové krásy a výrazového bohatství i svérázu rodného kraje; jeho řeč jest týž knižní, oposlouchaný, ne špatný, ale také ne krásný jazyk, jaký známe z většiny knih našich pražských autorů, jazyk přenášený ne od úst k ústům, ale s papíru na papír: papírová růže, která má všechny vlastnosti růže živé, snad formou i barvou dokonalejší, ale bez vůně. I v chybách, jichž se básník dopouští proti ustálenému zvyku spisovného jazyka, přiklání se k pražské papírové češtině. Píše: vztýčí (str. 49), šírý (27), vysýchají (14); babičky nejsou samojediny (20, místo správného samojediné), hlasy jsou teskny a nevysvětlitelny (22), duše jest neviditelna (33); až budeš starším (44, m. starší), kdyby byly ještě menšími (47) abys se roztahoval (20, m. aby ses), jako ty žils (53); napadlo ti (21, m. ), ničeho jsme nevěděli (13, m. nic, tak již od stč.), z těchto třech věci (44, m. tří), líto mi bylo těch, kdož věsili hlavu (37, m. věšeli), zvěčnělý (15, verewigt), odpočalý; (32, m. odpočinulý). Bez nemá 5. pád bezi (47), nýbrž beze (2. p. bezu, stč. bzu), kořen má kořeni (jako kameni, správněji než kořene, str. 20). Nelze říci: toužíme, aby se bylo milovalo nezištně (13), nýbrž jen: aby se milovalo (jen do budoucna), můžeme si však přáti, aby se něco nebylo stalo, aby se bylo milovalo a p.

Neuchvátí-li kniha, která nechce působiti hloubkou myšlenek, ani krásou formy a půvabem jazyka, v čem hledati jejího básnického účinu?

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 10, s. 300-301

Předchozí K dějinám slov böhmisch a čechisch

Následující V. F. (= Václav Flajšhans): Stará čeština našich historiků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1