Časopis Naše řeč
en cz

Zbytečné novoty

[Drobnosti]

(pdf)

-

SPOLUPŮSOBITI. Také spolupůsobiti se nám v onom projevě málo líbí. Staří indičtí učenci věděli, že se příslovce skládávají se jmennými tvary slovesa, kdežto při slovese vlastním jsou slovem samostatným. Toto pravidlo je také na př. v češtině. Nikdo nikdy ještě neřekl v češtině mimojde, kolemjde, spolujest, spolubyl, spolujde atd., ale říká se nebo říkávalo se mimojdoucí, kolemjdoucí, spolubytí, spolužití, spolumajetník, spoludržitel, spoluobyvatel; u slovesa (na rozdíl od jazyka staroind. i ve způsobě neurčitém) říkáme jde mimo, jdou spolu, mají nebo drží spolu, a i kde příslovce ve větě je před slovesem, je slovem samostatným, jak slyšíme z přízvuku (spolu působí nedostatek vlastenectví). Ale Němec má předložku »mit« i ve slovesných složeninách (mitgehen atd.); protože se naše »s« v tomto významě se slovesem neskládá a my přece musíme míti jediné slovo, kde je má Němec, nahrazujeme něm. mit příslovcem spolu, jež proti všemu duchu slovanských jazyků spojujeme v jedno se slovesem. Za německé slovo Mitwirkung vzniklo spolupůsobení, což snad bývá zbytečné, není však nesprávné; ale spolupůsobí? Novináři jdou i zde v čele: [306]v »Nár. Listech« jsme čtli na př., »jak namnoze politické rejdy v zemi spoluzavinily strašlivou válku« (haben mitverschuldet); »rakouští Němci nesmějí se vzdávati práva, spolucítiti s velikým zápasem německého lidu«; »spolupracujeme v »Nár. Listech«.« Dá-li nám Pán Bůh zdraví, dočkáme se i vět, jako na př. »nespolumluv do toho!«

CHTĚ NECHTĚ, CHTÍC NECHTÍC. Říkávalo se u nás odjakživa na př. »chtěj nechtěj musil (musila) jsem tam zůstati«. Slovo »chtěj« je zde rozkazovací způsob 2. nebo 3. osoby, který byl původně samostatnou větou významu podmiňovacího, jako na př. v přísloví »čiň (t. j. činíš-li) čertu dobře, peklem se ti odslouží«. Však také v staré době nalézáme tyto rozkazovací způsoby ve větách zřetelněji vytvořených; Jungmann i Gebauer mají doklady staré, jako na př. »chtěj kto neb nechtěj, vždyť v těle ostane nepřietel«, »chtějmy nebo nechtějmy, vždy nás tresktáním bůh myslí spasiti«. Brzy se ovšem zapomínalo, jaký tvar vlastně »chtěj« jest, a nalézáme jej také již v staré době i ve větách, kde sloveso osoby 2. nebo 3. j. č. místa vlastně nemá, na př. již v 14. st. ve větě »mnoho dobrého, leč já chtěj, leč nechtěj, tys’ vždy mi dal«. Stalo se zde totéž, co se stalo se slovem »buď«, které také je vlastně rozkazovací způsob 2. nebo 3. os. j. č.: »půjde tam buď Karel, buď Josef« znamenalo původně »buď (to) Karel či buď (to) Josef«, ale říkáme také »buď já nebo on«, »buď my nebo oni«, kde by tento tvar byl nemožný, kdyby jazyk z něho podle významu nebyl učinil spojku, jejíhož původu si již nikdo není vědom. »Chtěj nechtěj« se tak říkalo i psalo až do nové doby: Jungmann má skutečné doklady, jen tohoto způsobu, vedle nich podle Lindova slovníku i polonismus »chtíc nechtíc« a výpisek Dobrovského »chtě nechtě«. Lidová mluva, kde na ni nepůsobí vliv školy a knih, má jen »chtěj nechtěj«. Ale někomu se uzdálo, že to je mluvnicky nesprávné, a proto se psává nyní také »chtě nechtě«, ba, kde je řeč o ženě, »chtíc nechtíc« (v kterémsi románě jsme čtli »chtíc nechtíc, musila jsem býti srozuměna se vším«); Zenklův Rádce učí psáti jen »chtě nechtě« a Mašínův Slovník klade tento způsob před české a lidové »chtěj nechtěj«. »Chtě nechtě« chyba není, ale je to plod školáckého mistrování jazyka, k jakému nikdo nemá práva: mluvnické uvažování je dobrá věc, ale vždy a všude má hledati opory a základů v skutečných dějinách jazyka a v mluvě lidové.

Jako »chtěj (nebo) nechtěj« říkávalo se i »vol (nebo) nevol«, a i zde se zatemnilo vědomí mluvnického tvaru (Skála ze Zhoře na př. píše ve vypravování o Pasovských k r. 1611, jak lidé »vol neb nevol museli ustoupiti moci jejich«). Živý jazyk napodobením příslovcí na -ky zde si vytvořil nový tvar »volky nevolky« (jako místo starého »pěš« říkáme »pěšky«, jako někde místo »bos« říkají »bosky«). Dobře, že mluvničtí mudráci u nás starého jazyka neznávají; snad podle »chtě nechtě« by vymyslili i »vole nevole«.

VÝROČNÁ SLAVNOST. Asi před 40 lety bylo znakem »vyšší« češtiny, užíval-li spisovatel co možná nejvíce přídavných jmen na -ní; napsati na př. jízdný posel, námezdný voják málokdo si troufal. Dnes (vlastně již dosti dlouho) je snaha aspoň některých spisovatelů opačná: píší na př. kulturný člověk, maximálná cena, výročný trh a pod. I spisovný jazyk bývá otrokem módy. Tyto protichůdné snahy [307]mají ovšem své příčiny: psávalo se raději jízdní posel, protože v starším jazyce bývalo hojně přídavných jmen s touto koncovkou (říkávalo se na př. bezední i bezedný) a byla živá snaha přiblížiti jazyk spisovný jazyku starému; dnes se říká, že máme těch -í- v češtině nazbyt, a že přídavná jména, jako výroční, vlastně neliší v některých tvarech pádu, rodu, ani čísla. Jak se zachovati?

Zdá se nám, že vývoj jazyka samého bez mluvnických úvah jde cestou správnou. Někdy volbou koncovky rozlišujeme dnes významy, jichž naši předkové nelišívali, a v tom je jistě zisk. Na př. obecní a obecný bývalo kladeno bez rozdílu; dnes dobře cítíme rozdíl, řekneme-li na př. obecní dům, obecní hospodářství a obecná zásada, církev obecná. Mravná zásada a mravní zásada není totéž; srdečný je slovo významu přeneseného, srdeční významu hmotného; pobřežní vyjadřuje místo, pobřežný však úřad, atd. Jinde si jazyk tvoří skupiny slov podle významu. Tak na př. přídavná jména pojmů místních a časových mají koncovku -ní (lesní, polní, podzemní, denní, roční, dnešní atd.); také na př. slova cizí, jako kulturní, originální (chceme-li jich vůbec užívati). Proč máme říkati proti obecnému zvyku českému na př. výročná slavnost, radikálná opposice, kulturný život atp.? Účel nějaký by to mělo, kdybychom si troufali vyhladiti všecka přídavná jména na -í. Ale to je jednak zbytečné, protože český jazyk s nimi obstál, co jej známe, jednak nemožné: či se domnívají nepřátelé »níkání«, že se jim podaří z češtiny vymýtiti tvary jako noční, denní, letošní atd., o přídavných jménech jako boží, člověčí, cizí atd., o stupňovaných přídavných jako lepší, nejlepší ani nemluvě? Mluvme a pišme, jak jsme zvyklí z prošlého, nenuceného hovoru, zde -ní, onde -ný, jinde v slově téhož kmene rozlišujme s obecným hovorem význam (letní čas, letný člověk), jinde užívejme s ním obou tvarů bez rozdílu (jízdní posel i jízdný posel, ale jen jízdní řád).

Toto kolísání v koncovce -ní vedle -ný je prastaré. Nalézáme je v celých dějinách jazyka českého (a tím hojněji, čím dále jdeme do minulosti) a je starší než jazyk český sám: skloňování měkké se zde střídá s tvrdým ve všech slovanských jazycích.

NAZVÍCE. Trochu stará novota, o níž jsme se domnívali, že již dávno hnije; ale ožívá v projevu ze sporů našeho nejnovějšího veřejného života (»máte za to, že, kde mezi českými lidmi možnost budoucna jeví se jinak než Vašim zrakům, spolupůsobí nazvíce nedostatek vlastenectví«). Za dob Jungmannových kdosi kdesi v starém rukopise místo naywiece (nejvíce) četl nazwiece, a protože u nás všecko se líbí, co je jiné než v prostém životě, ujalo se ve »vysoké« češtině na dlouhá léta nazvíce. Přejme mu již navždy lehkého odpočinutí.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 10, s. 305-307

Předchozí X. Y.: Zbytečné superlativy

Následující Divoké květy z novinářských luhů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1