Časopis Naše řeč
en cz

Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie. Podle čtení z r. 1818 vydal Fr. Frýdecký. V Praze, 1918. Nakladatelství J. Otto (!). Světové knihovny č. 1305—8. Za 1 K 20 h.

Letošní rok nám přinesl hojnost památných jubileí, která mysl naši obracejí zpět do minulosti a podněcují vážné přemýšlení. Z událostí r. 1818 ani jedna nebyla tak niterně rušná a účinná, jako vydání »Počátků českého básnictví« od nepodepsaných spisovatelů, jimiž byli dvacetiletý Palacký a třiadvacetiletý Šafařík. Hluboké vědění se u nich družilo s mladistvým zanícením, mužnou silou a se strhující vůlí, učiniti konec literární malosti a chudobě českého písemnictva a vztyčiti vlající prapor její na výšinu světu viditelnou. Pojednou tu stáli staří a mladí ve dvou táborech: staří malátní a zaražení — mladí vítězně opojení a opojující.

Ale není zde místo rozpisovati se o zcela neobyčejném významu této knížky navždy památné. Psali o ní všichni přední naši historikové literární, i badatelé jiní, jako zejména Josef Král, a nyní také Fr. Frýdecký, jenž k jubilejnímu vydání svému připojil obšírný úvod a o spise samém uveřejnil zároveň stať ve »Zvoně«. V tomto »Úvodě« se nás týká hlavně stránka slohová a jazyková; věcný rozbor náleží jinam a »Úvod« poskytuje k němu nejednu příležitost stanoviskem zaujatým v četných otázkách sporných, k nimž dalo podnět anonymní vydaní knihy r. 1818 a závojem zastřený původ její.

Frýdecký má svěží péro, umí psáti bystře, obecně srozumitelně a zajímavě; to dokázal už mnohokrát jinde. Proč se vyšinul z těchto kolejí právě v této knize, určené přece už místem vydání nejširším vrstvám čtenářstva? Hned první věta »Úvodu« jest perioda o 19 řádcích, na druhé straně zabírá perioda 13 řádků. A v takových dlouhých větách jakoby si tu vydavatel zvláště liboval. Prostý čtenář, jemuž schází průpravná známost o české prosodii a jejím vývoji, nebude tuze poučen, doví-li se na 3. stránce »Úvodu« toto: »Věc, o níž šlo v této první (?) vědecké polemice novočeské literatury, po stránce objektivní, byla povahy ryze filologické: theoretický spor o časomíru a přízvuk v českém básnictví, v němž časomíra, posud chatrně pěstovaná, zaujala příkré stanovisko proti domácí míře přízvučné, r. 1795 zákonně (!) uvedené Josefem Dobrovským v novočeské písemnictví. Po stránce subjektivní šlo o časový náraz mezi (!) starší a novou vrstvou, onde Dobrovským (!), zde Jungmannem představovanou: byla to spolu první vědomá myšlenková a generační reakce většího slohu v zmlazeném světě novočeském«.

Takových mnohoslovných nejasností uvalil p. vydavatel na ne[205]odborného čtenáře ještě mnoho. Hned následující věta, zdánlivě jasná, jest proň plna neurčitosti: »Historie prosodického sporu má bohatou literaturu, zvláště v prvním směru dokladnou a důkladnou; ve výklad subjektivní ani dneska (!), sto let od vydání Počátků, pragmatický dějepis literární nevnesl určitého, vědecky nepochybného jasna«. Kdyby si týž čtenář rozebral větu: »Verše školy Puchmajerovy zněly sice česky, ale pro živý jazyk národní byly převážně plodem mrtvě narozeným«, a četl-li Vlčkův spis o Puchmajerově škole básnické, nebo Jakubcovo vydání básní Hekových, nebo ví-li, jak se všeobecně rozšířily písně Hankovy, Šnajdrův »Jan za chrta dán«, bajky Puchmajerovy, některé balady Hněvkovského atd., neporozumí té větě. A ještě větší potíže mu způsobí tyto výroky: »Věc literární češtiny byla mu (Dobrovskému) v odvážné sázce; ale slavisierender Deutsche (podle Jungmanna) nebyl jen zásadný sképtik (!) stran jejích osudů«. Není-li to spíše frase než vědecká pravda, praví-li se dále o Jungmannovi, že »rozhled po literaturách evropských a zajisté i vliv nabytého vzdělání klasického dal (!) mu vytušit, že celý směr soudobého veršování (kterého?) ve způsobě prosodie jest na scestí… Nebyl-li přímo na scestí, byl tehdy vskutku na osudovém (!) rozcestí»? Neradi čteme i takové frastické obraty jako: »Zde byl archimédský (!) bod, z něhož pákou (!) svého nadšení doufají pohnout českým básnickým světem, — vzduch se sytil zápornou elektřinou nesouhlasu« atd.

Překvapuje také, že v tomto »Úvodě«, který by měl mluviti populárně, Frýdecký si šperkuje sloh tolika cizími slovy, jak u něho jinde nebývá zvykem. Uvedeme jen některé: »magnus parens slovanské filologie, generační reakce většího slohu, pessimism Dobrovského historicky založený, jeho důkladné Geschichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur« neměly (!) býti důstojným národním epitafem, tento způsob nepochybně první literární ankety, Jungmann byl mimo poesii českým koncentrátorem v letech desátých až třicátých, mladiství adepti Mus, Palacký a Šafařík; vlasteneckým enkomiem oslavovati; nová theorie, jejíž obsah jest parallelní; duchovým majetkem obou mladých conquistadorů; suggestivní vliv evropských fals literárních; byla-li otázka prosodie »cause célèbre«; genesi knihy v konečném tvaru »Počátků« doložiti lze podzimkem r. 1817; prosodický konvertita; časoměrný proselyta; veřejné mínění literární pátrá dále po prameni inspiračním; tradiční návštěva; jeho suggestivnímu vlivu; šestý list, vlastně již nemeritorní; dosavadním zkoumáním značně vadil polemický neklid a terminologická nejasnost; dilettantský blud; čeština zdála se jim ideální, dokonalé analogon k řečtině; dvojí [206]generační vrstvy střetly se; taktická forma Počátků; tato kožená foliantová apologie« atd.

Také si tu Frýdecký oblibuje zvláštní tvrdé obraty a vazby, které se vymykají z obvyklosti a mají sloh zhušťovati a činiti jej původním a někdy též duchaplným; ale nevím, dojde-li za ně uznání. Slyšme na př.: »obránci (spravedlivé věci) v první chvíli sami podporovali zdání trvalého neúspěchu; aby v rukopis připojili své dobré zdání; optimism mládí, jež nadšením a prostotou dýchá i z neslavných stránek Počátků polemických, tento radostný optimism tušící převratu (!) z kořenů, přimkne se naráz k Jungmannovi, »vznešenému Čechu« z »Počátků«; r. 1817 chystalo se dvojnásob palčivé slovo na cestu do »selhané selanky« českého života probuzenského; odjíždí z toho přejně ustrojeného prostředí; budil zdání skutečného listovního účelu; pro účast ostatních jmen, v literatuře předmětu zhusta uváděných, není vůbec diplomatických dokladů, ovšem jest nasnadě řada souhlasných a posvědčujících původních okolností, které prokazují silné vlivy cizí; zpětné působení tradic ze sourodé vrstvy; Hanka byl chefem samostatné dílny, velkolepěji založené; útvar poměrů literárních v soudobých Čechách navenek dával za pravdu časoměrné illusi »Počátků«, nízký stupeň tehdejší přízvučné poesie hájil vydatně vyšších pohnutek prosodických konvertitů; obrana zvědečtěle podaná; ústrojná vada Počátků, myšlených vlastně jako úvod k české literatuře vědecké, jest jejich nevědecký, stranický neklid; v tom mají Počátkové prešpurští souběžnou, dokonale styčnou tendenci se současnou proveniencí Rukopisů atd.

S touto snahou po jakési osobité zvláštnosti slohové, která však leckde nabývá škrobené, jinde zas hledané smělosti, povýšenosti a noblesy, souvisí také zvláštní slova a zvláštnosti pravopisné, jež se v úvodě vyskytují. Některé postřehl čtenář jistě již ve výňatcích svrchu uvedených. Jiné jsou na př.: »vnějškově bezcenný, útvar poměrů literárních (m. utváření, stav); obrana zvědečtěle podaná; podtrhujíce tuto národní vůli, Počátkové horlí pro vzdělávání písemnictví v jazyce českém; na časoměřiče ironický šleh dovolil si Klicpera; ani oheň ani voda jsou (!) listy D. Kinského; nadšení sourodé všem věrným Čechům; nová výbojná vlna století; se zárodkem opravné myšlenky odjíždí z tohoto přejně ustrojeného prostředí do Jeny«. Frýdecký píše: přívrženec, sképtik, praaemise, od úcty hodného patriarchy, klassicism, fonétika, fonétický, rythmus a j. místo: přívrženec, skeptik, praemisse n. premise, úctyhodný, klasicism n. klassicismus, fonetika a fonetický, rytmus n. rhythmus. Nevíme, je-li to náhoda či úmysl; v tomto druhém případě vnášel by se do pravopisu nový zmatek.

[207]Otisk »Počátků« jest — soudě podle několikerého srovnání — pečlivý; pravopisné odchylky od originálu uvedeny jsou v »Úvodě«, k němuž připojen i zevrubný výčet použitých spisů a článků. Za nové vydání »Počátků« jsme ovšem vděčni.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 204-207

Předchozí E. (= Václav Ertl): Stavebná mechanika

Následující Ignát Herrmann: Velectěným pánům v redakční radě »Naší Řeči«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1