Časopis Naše řeč
en cz

Grammaire de la langue tchèque

Kvido Hodura

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

André Mazon, Grammaire de la langue tchèque. (Collection de grammaires de l’Institut d’Etudes slaves. II.) Druhé vydání, přehlédnuté a rozmnožené. Paříž 1931. Str. 292. Za 25 fr.

Výborná mluvnice Mazonova byla po svém prvním vydání z roku 1921 podrobena pronikavé a důkladné kritice, zejména v NŘ. 7, 298—306 od B. Havránka a v Slavii 4, 772 až 805 od V. Ertla. Druhé vydání z roku 1931 není podstatně změněno, jen roztřídění slovesa a theorie vidu byly přepracovány s kritickým použitím rad a oprav uvedených referentů (H. = referát Havránkův, E. = referát Ertlův).

Sloveso jest i v tomto vydání rozděleno podle kmene présentního, ale ne už na čtyři třídy, nýbrž na tříd pět. Slovesa na -ám (naše V. třída 1a), jako dělám, lákám, hlodám atd., tvoří totiž nyní zvláštní třídu (classe D), kdežto v 1. vydání [145]byla přidružena jen jako zvláštní oddělení sloves s příponou kmenotvornou -je- v přítomném čase (třída C) (srov. H. 300). Slovesa pojatá do třídy C mají třetí osoby jedn. č. myje, řeže, laje, kuje, kupuje, jediné sloveso dělá, kde stažením z -aje vzniklo á, bylo výjimkou. Jakousi nevýhodou tohoto osamocení sloves vzoru dělati jest, že se takto oddálila od sloves vzoru řezati, s nimiž se mnohá slovesa typu dělati pomísila (hrabu hrabám, hýbu hýbám, kopu kopám), ale celkem souhlasí tato oprava s duchem mluvnice, která dbá při třídění spíše dnešní podoby tvarů než historického původu.

Vzor kovati, kuji podržel Mazon i v 2. vyd. přes to, že Ertl v své kritice radil vynechati jej pro jeho čirou historičnost (E. 778). Soudím, že se Mazon chtěl vyhnouti opakování zmínky o slovesech kovati a snovati při vzorech kupovati, mýti a řezati, s nimiž se v některých tvarech pomísila. Také v třídě B uvádí Mazon přes opačné mínění Ertlovo (E. 778) při slovesech s kmenem samohláskovým (mi-nou-ti) dva druhy sloves: a) s kmenem původně samohláskovým (mi-nou-ti) a b) s kmenem původně souhláskovým, z něhož souhláska retná vypadla před následujícím n (ka(p)-nou-ti atd.). Do této druhé skupiny pojal Mazon na upozornění Ertlovo (778) také sloveso hrnouti.

Rozdělení slovesa v 2. vydání je tedy takové: třída A obsahuje slovesa s kmenem présentním na -e-: 1. vzor kořenný (type radical), t. j. vzor, jehož slovesa nepřibírají ani v tvarech présentních (kromě příp. -e-), ani v tvarech infinitivních žádného zvláštního sufixu (nes-e, nésti); 2. vzor zpola kořenný (ber-e), zpola příponový (bra-). Třída B obsahuje slovesa s prés. kmenem na -ne-: 1. vzor s kmenem samohláskovým (vi-ne-) nebo nulovým (l-ne-), 2. vzor s kmenem souhláskovým (pad-ne-). Třída C má slovesa s prés. kmenem na -je-: 1. vzor kořenný (my-je, mýti), 2. vzor zpola kořenný (řež-e-, la-je-, ku-je-), 3. vzor se sufixem střídavým (kup-u-je, kup-ov-a-). Třída D obsahuje slovesa s prés. kmenem na -á- (staž. z -aje-). Třída E má slovesa s prés. kmenem na -i-: 1. vzor s prés. kmenem na -í- a inf. na -i- (mluví, mluvi-ti), 2. vzor s prés. kmenem na -í- a inf. na -e-, -ě-(trpí, trpě-ti), 3. vzor s prés. kmenem na -í- (stažené z -ěje) a inf. na -e-, -ě- (umí z uměje, umě-ti, nabízí, nabízeti). Zvlášť jsou slovesa bez přípony kmenotvorné v prés.: dám, mám, jím, vím, jsem.

Podstatnější změny byly provedeny v theorii o vidu [146](aspect), která již v 1. vyd. byla nejcennější částí celého díla. Slovesný vid je výrazový prostředek společný všem jazykům slovanským a je přirozené, že se hlavně cizí linguisté (vedle Mazona byl to na př. Švéd Agrell) pokoušeli, aby jej co možná nejlépe vysvětlili. Mazon se v 1. vydání opíral hlavně o své studie o ruském vidu slovesném a o své zkušenosti české, čerpané nejen z jazyka spisovného, nýbrž (a snad nejvíce) i z mluvené češtiny pražské. Učí, že pojem vidu vládne v celém slovesném systému. U každého slovesného tvaru třeba se rozhodovati, zda vyjadřuje dokonavost či nedokonavost. Slovesa umříti nebo umírati (franc. jen mourir) užijeme podle toho, chceme-li vyjádřiti dokonavost děje či jeho nedokonavost.

Měřítko, podle kterého poznáváme dokonavost nebo nedokonavost slovesa, je v tom, že jen od sloves nedokonavých můžeme utvořiti opisné futurum (budu psáti, ale napíši). Podle Mazona jsou jen tato nedokonavá slovesa, která nemohou vytvořiti opisné futurum: jíti, jeti, vézti, nésti, hnáti. Havránek 302 uvádí ještě lézti a vésti, Smetánka (Tschech. Gram., str. 90) soudí, že nemívají opisné futurum také tato slovesa: běžeti, plouti, téci, táhnouti, vléci, kvésti, růsti, a E. 793 k nim připojuje ještě letěti. Ertl zároveň upozorňuje, že jsou to slovesa znamenající pohyb, a čím je představa pohybu živější, tím že je větší odpor k opisnému futuru. Ale jsou i jiná slovesa nedokonavá — vykládá E. dále (794 n.) —, která nemívají opisné futurum: díti, praviti, kázati = rozkazovati, tknouti se, ráčiti, darovati, zvěstovati, šinouti se; E. uvádí tato slovesa podle Trávníčkových Studií o vidu slovesném, které vyšly roku 1923, t. j. až po 1. vyd. Mazonovy gramatiky, a které i na jiných místech referátu dodávaly Ertlovi materiál k jeho vývodům o slovesném vidu). Naopak defektivní slovesa pojedu, povedu, půjdu atd. jsou durativní přes to, že jejich présentní tvar má význam budoucí. H. 302 zase ukazuje, že u některých z těchto sloves je alespoň někdy možné opisné futurum, mají-li pošinutý význam (jsou-li částí fráze a pod.). Tak možno říci sestra bude vésti hospodářství, řezníci budou hnáti dobytek přes ves (ale děti poženou na pastvu), bude to nést klidně atp.

Těchto a ještě jiných námitek Mazon neuznal a v druhém vydání beze změny opakuje výklad o mechanickém kriteriu pro poznávání vidu. Třeba však uznati, že měřítko Mazonovo (jehož se vlastně v českých mluvnicích užívá ode[147]dávna) ve většině případů dobře vyhovuje, ovšem hlavně Čechům, neboť právě cizinec necítí, zda na př. padnu má význam budoucí či přítomný, a musí se učiti vidu hned se slovníkem, jako se učíme rodu u podst. jmen, genitivu u subst. v latině, přízvuku u jmen řeckých nebo ruských atp.

V další nauce o vidu je mezi 1. a 2. vydáním podstatný rozdíl, způsobený hlavně důkladnou kritikou Ertlovou, v níž Ertl pronáší některé myšlenky docela nové, založené také na hojném materiálu, jejž po vyjití 1. vyd. knihy Mazonovy přinesly r. 1923 Trávníčkovy Studie o českém vidu. V 1. vydání učí Mazon, že jen nedokonavá slovesa trvací stávají se složením s předponami dokonavými (píše napíše), kdežto slovesa opětovací že nejsou schopna podobné perfektivisace (dává je nedokonavé, přidává taktéž). Tuto nauku opouští Mazon v 2. vydání a učí, že slovesa složená jsou jednak dokonavá, jednak nedokonavá podle způsobu, jakým byla utvořena. Složeniny, které vznikly připojením předpony k jednoduchému slovesu (composés préverbaux), jsou perfektivní (nese snese, píše napíše), složeniny, které vznikly ze sloves už složených vkládáním přípon odvozovacích (dérivés suffixaux), jsou imperfektivní (uteče utíká).

Těmito dvěma způsoby, to jest přidáváním předpon k jednoduchým durativům (composition préverbale) a vkládáním odvozovacích přípon do složených perfektiv (dérivation suffixale), vyhovuje jazyk dokonale potřebě, míti pro každý slovesný děj v zásobě jak sloveso dokonavé, tak sloveso nedokonavé. Jak vidět, opustil Mazon vlivem Ertlovy kritiky (797 n.) nadobro učení, že opětovací slovesa nejsou schopna perfektivisace. Ertl totiž ukazoval, že při iterativech je třeba činiti rozdíl mezi komposity pravými (metati rozmetati), která jsou vždy dokonavá, a komposity nepravými (zametati není složenina s metati, nýbrž odvozenina — podle Mazona »dérivé suffixal« — od zamésti), která jsou vždy nedokonavá. Co platí o iterativech, platí i o imperfektivech složených, jejichž složenost se již necítí a jež se rovněž mohou stávati dokonavými složením s další předponou (vdávám povdávám, snídám posnídám, sbírám nasbírám). Nejlépe je to viděti na rozdílu vidu slovesného u sloves odpovídati a rozpovídati se. Odpovídati je imperfektivum, protože je podle Ertlovy terminologie kompositum nepravé a podle Mazona »dérivé suffixal« (vzniklo příponovým od[148]vozováním z odpověděti, a ne skládáním z od + povídati). Rozpovídati se je perfektivum, protože je podle Ertlovy terminologie pravé kompositum nebo podle Mazona composé préverbal (vzniklo vskutku složením z roz + povídati). Nepravé složeniny nedokonavé možno skládáním s předponami ještě perfektivisovati: vynakládati navynakládati, pronajímati rozpronajímati atd. Mazon opravdu naprosto přijal důmyslný výklad Ertlův, a soudím, že způsob podání u Mazona je ještě jasnější než u Ertla.

V § 132 1. i 2. vydání rozeznává Mazon slovesa determinovaná (na př. řeknu, t. j. nyní, čtu, t. j. právě, jdu, hodím atd.) a indeterminovaná (říkám, čítám, chodím, házím), jež vyjadřují činnost opakovanou, stálou nebo prostě činnost s obrysy nedost jasně určenými. Ertl ukázal v své kritice (800) na některé nedůslednosti tohoto dělení (na př. Mazon nepokládá za indeterminované slovo kupovati, ačkoliv má vedle významu opětovacího význam obecné platnosti a tvoří tedy s determinovaným koupiti dvojici stejnou jako čtu čítám), ale Mazon přes to i v 2. vyd. toto dělení podržel. Učinil tak snad ze starého zvyku podle mluvnice ruské, ale také asi proto, že se mu termín »indéterminé« dobře hodil při výkladu o vzniku perfektiv od sloves neurčených, na př. odříkám, předříkám, posedáme si = nous nous assiérons les uns après les autres, načítám = je grossirai le compte en ma faveur (Mazon 230 tu uvádí také začítám = je comprendrai dans le compte, ale v tomto významu se říká, co vím, započítám; začítati = započítati by mohlo být leda v nářečích a jistě je v rus. začitať, začityvať), odházím, nastřílím, na rozdíl od perfektiv sloves determinovaných (vynesu, vyhodím, přečtu atd.). Perfektiva utvořená od sloves indeterminovaných (naházím) mají po stránce vidové zvláštní významový odstín: vyjadřují totiž »opakování aneb prodloužené trvání v okruhu děje dokončeného« (245, 246). Ačkoliv slovesa typu kupovati mají také tento významový odstín (nakupovati, naslibovati), přece je Mazon neoznačil v 2. vydání za indeterminovaná a vůbec se o složeninách nakupovati atp. ani nezmiňuje.

O slovesech klaněti se, míjeti, vraceti praví Mazon, že nemohou tvořiti složenin s významem dokonavým, ač Ertl správně ukazuje, že, nejsou-li tato perfektiva doložena, jsou možná alespoň virtuálně (ukláněti se atd). Zdá se, že Mazon nedbal této námitky z důvodů praktických.

Vedle těchto závažných změn je v druhém vydání Ma[149]zonovy mluvnice množství drobných oprav, jež z největší části vznikly kritickým použitím rad a pokynů obsažených v kritice Havránkově a Ertlově. Na str. 19 je už správně uvedeno, že dlouhé ě (přes staročes. ie) dává í, a é že se úží v í přímo (E. 791). O slabice se už nevykládá, že zní mně jen v běžné řeči, nýbrž že tak zní »obyčejně« (Mazon [= M.] 29; H. 304). Na str. 35 přidána zmínka o palatalisaci hrdelnic před i (skočiti; H. 299), na str. 41 vynechán inf. kvísti jako doklad pro úžení é v í (H. 299). Podle Ertlova výkladu (787) uvedeno (53), že hlavně jednoslabičná jména osob i národů mají v nom. pl. příp. -ové (Čechové, Srbové, Řekové: Bulhaři, Slováci a j.), všudybyl přeloženo správně celui qui est partout (v 1. vyd. était) (M. 57, E. 791). O skloňování slov titul a artikul opraveno (59), že se dnes přiklonila ke vzoru tvrdému (E. 788), a na str. 76 uveden tvar do Boleslavi jako běžný (E. 786, H. 304). Na str. 79 opraveno skloňování vzoru soudce, takže je jasné ve všech pádech (E. 788), a o jménech na -ita a -ista je uvedeno, že mají v pl. (E. 785). K dokladu šetři se, který M. uvádí vedle táži se tě, aby ukázal, že se tvarů mě, tě, se užívá v platnosti genitivní, připojuje v 2. vyd. (82) poznámku, že se u reflexivních sloves pozbývá hodnoty pádové (H. 303). O jménech měsíců psal M. v 1. vyd. na str. 92, že mají mužský rod, protože jsou to pohádkové personifikace. V 2. vyd. na str. 110 už praví, že jsou mužská stejně jako jméno měsíc samo (E. 791). Výraz kluku darebná má význam také důvěrný (M. 111) a nejen hanlivý (1. vyd. 93) (E. 788), předložky konec a kraj mají smysl klidový (M. 118) a ne cílový (E. 791), proti partitivnímu tvaru chleba, vína (fr. du pain, du vin) je akus. le vin, le pain, čes. to víno, ten chléb (M. 119, E. 788) a nejen víno, chléb, jak se vykládalo ve vydání 1. na str. 100. Při genitivu záporovém jsou uvedeny ustálené výrazy, jako nemá ani kouska rozumu, nebylo tam človíčka (M. 120, E. 788, H. 305). Na str. 123 vynechává M. omezení při předl. za ve významu časovém, že se jí užívá jen ve rčeních ustrnulých (E. 788), a na str. 124 vynecháno sloveso nadíti se, uváděné v 1. vyd. mezi slovesy spojujícími se s dativem (E. 791). V kapitole o tvoření jmen jsou přidány doklady substantiv utvořených z předložkového určení místa, jako nároží, poříčí (M. 133, H. 303). V 2. vyd. se už netvrdí, že příp. 1. os. pl. -m místo -me je běžná také v řeči literární (M. 163, E. 789), u přídavných jmen utvořených z příčestí (minulý, bývalý) připojena poznámka, že se tvoří [150]hlavně od sloves stavových (M. 167, H. 301), o tvarech tys, byls atp. se už nepraví, že se jich užívá všeobecně, nýbrž jen často (M. 169, E. 789). Vedle tvaru liž uveden také tvar lízej (M. 175, H. 301).

Na str. 187 je opraveno nedorozumění, k němuž vedla stylisace 1. vyd. na str. 160: místo mříti bývají slovesa umříti, zemříti, která mají týž smysl; v 2. vyd. vloženo: která mají obě (tous deux) týž smysl, aby nebyl možný výklad Ertlův (str. 792), že umříti a zemříti mají týž smysl jako sloveso mříti. K perfektivům I. třídy tnu, budu přidává M. (podle E. 801 a Trávníčka, Studie § 158) ještě slovesa říci a jmouti se. Za knižní (livresques) označil podle E. 786 slovesa housti (185), láti a záti (221), douti (190), avšak táti pokládá (ovšem nesprávně) i v 2. vyd. za knižní (221). Také k slovesům slynouti a sunouti (197), kanouti (198) správně přidal poznámku »livresque«. U vzoru pnouti uvádí již jen tvary pjal, pjav, pjat (189), a ne pal a pial jako v 1. vyd., str. 161 (srov. H. 301, E. 790). Na str. 189—190 rozlišuje již kleji jurer od klnu maudire (E. 790). Tvar beřiž, který v 1. vyd. nazýval »emphatique« (163), nazývá M. ve vyd. 2. naprosto neobvyklým (entièrement désuet 191) (E. 790). Slovesa třídy padnouti jsou hlavně perfektivní, jsou-li odvozena od sloves, kdežto denominativa (M. praví »inchoativa«) jsou imperfektivní (M. 201, E. 801). Při slovesích vzoru padnouti přidány tvary drápnut, klepnut, kopnut, skřípnut, šlápnut (M. 202, H. 301), leknuv se (M. 205, H. 301). Tvar řežiž uvádí M. dále jen s poznámkou, že je spíše theoretický než skutečný, třebas E. soudí, že za zmínku nestojí (M. 216, E. 790). Poznámka Ertlova (790), že slovesa typu řezati nejsou jediná, která mají v třídě C2 schopnost tvořiti emfatický imperativ (srov. dějž), zůstala v 2. vyd. bez povšimnutí. K imperativu drápej připojen ještě tvar drap (M. 218, H. 301). K dokonavým slovesům vzoru mluviti (235) (podle E. 802) proti 1. vyd. přidána slovesa lapiti, mrštiti, raniti, staviti se (E. uvádí ještě stanoviti, tasiti podle Trávníčka, Studie § 177). Sloveso tasiti neuvádí Mazon asi proto, že jeho vid je vskutku kolísavý. K tvaru seš správně v 2. vyd. Mazon podotýká (podle E. 789), že se nevyskytuje nikdy ve funkci pomocného slovesa (249). O tvaru jest 1. vyd. 217 učilo, že se vyskytuje jen v knižních definicích, jako Bůh jest láska, nyní Mazon uznává, že je to »obrat knižní« (tedy ovšem běžnější), ve shodě s H. 305 a E. 789—790. Výraz obnošené šaty překládá M. »vétements usagés« (253) a ne opotřebovaný [151]»aussi complètement que possible« (1. vyd., 220) (srov. E. 803). Podle Havránka (303) byl doplněn výklad o shodě příklady Řecko a Srbsko zvítězily a tele a hříbě běžely (272) (srov. Naši řeč 4, 42).

Poučná jsou také místa, jež Mazon nechává v 2. vydání neopravena přes výtky obsažené v obou uvedených referátech. Tak vykládá Mazon v 2. vyd. znovu, že bych je aorist (169, 269), přes to, že Havránek pokládá tento výklad za zbytečný a ne zcela přesný (NŘ. 7, 299). Stejně vykládá po druhé, že půjčiti je z požitčiti, a upozorňuje na příčestí přít. trpná vědom a znám (165), která jsou pro nás pouhá adjektiva (H. 299). Sloveso čníti uvádí znova mezi slovesy vzoru trpěti místo uměti (M. 239, H. 301). Větu přišel podává M. i v 2. vyd. za větu jmennou, ač tvar přišel cítíme jako sloveso (M. 272, H. 303). Havránek pokládá za zbytečné (305), že Mazon uvádí doklady z řeči lidové, které nepřešly do češtiny hovorové: »milostpaní, vědí« a změnu ý ej (1. vyd., str. 14). Mazon vykládá o změně ý ej (23) beze změny a k dokladu »milostpaní, vědí« přidává (272), že je v něm odstín servilnosti (nuance de servilité vulgaire). Výklad o tvoření jmen je i v 2. vyd. umístěn až za kapitolou o skloňování jmenném a o užívání jmenných tvarů, ač i s praktického hlediska bylo by bývalo lépe promluviti o tvoření jmen před tvaroslovím (E. 774). Také výkladu o tvoření sloves a o jejich významu hlavně po stránce vidové nedopřál Mazon ani v 1. ani v 2. vyd. zvláštní kapitoly, jako učinil při výkladu o tvoření jmen, ač tím trpí, jak správně soudí Ertl (775 a 776), přehlednost výborných výkladů o vidu.

Výtku Ertlovu (777), že se stanoviska statického popisu jazyka je nevhodné charakterisovati hlásky a, o, u za tvrdé, neuznal Mazon asi proto, že jemu podle všeho opravdu nešlo jen a jen o statický popis a že se drobným poznámkám historickým zásadně nevyhýbal (srov. výklad, že bych je aorist 169, 269, a j.). Z téže příčiny neuposlechl Mazon rady Ertlovy (778), aby nerozděloval slovesa minouti (s kmenem již od původu samohláskovým) od sloves jako kanouti (s kmenem původně souhláskovým: ka(p)-nou-ti).

Mazon, jak je vidět z jeho díla a jak mám zjištěno ze soukromých zpráv, studoval v Praze jednak češtinu spisovnou, jednak činil vlastní, velmi podrobná a bedlivá pozorování řeči mluvené v divadle, na ulici a mezi svými známými a konečně se pravidelně informoval u prof. Popelky, [152]který pochází z východních Čech. Tuto okolnost vycítil správně Ertl (783) — hlavně tvary hrám, hrej, v uše, z Boleslavě a neznalost tvarů Novákovic, Primasovic jsou jistě původu východočeského — a soudí z toho, že pražská čeština hovorová není pro svou nejednotnost dosti vhodná ke zjišťování tendencí naznačujících budoucí vývoj spisovné řeči. Za jediný vhodný prostředek k tomuto zjištění pokládá Ertl studium dnešní řeči spisovné a jejích odchylek od normativní mluvnice (Havránek v podobném smyslu upozorňuje na srovnání s článkem Jankovým v NŘ. 5, 289 n.), jež nám jsou naši filologové dosud dlužni. Myslím, že pro mluvnici Mazonovu z toho plyne nejen zásluha, že si povšiml důležitosti řeči mluvené (E. 784), nýbrž i fakt, že jeho dílo je založeno na zkušenostech, kterých nabyl v Praze, když se učil česky. Mazon chtěl nejen rozumět psanému slovu, nýbrž — a to snad hlavně — i dorozumět se se ústně s lidmi. Proto je jeho obraz našeho jazyka spíše statický než historický. Nejlépe lze tento ráz Mazonovy mluvnice poznati na faktu, že nauku o přechodníku probral jen po stránce tvaroslovné a ani slovem se nezmínil o pravidlech, jak užívati přechodníku, ačkoliv jsou tato pravidla značně rozdílná od pravidel o užívání přechodníku (gérondif) ve francouzštině. Šlo mu asi jen o to, aby jeho čtenář porozuměl přechodníku, najde-li jej v řeči psané, a nešlo mu již o to, aby se ho čtenář naučil užívati, protože se přechodníky v řeči mluvené nevyskytují.

Na konec bych rád uvedl několik drobných poznámek. Rčení v začátcích a v koncích (113) se užívá jen ve výrazech ustálených (nemoc je v začátcích, jsem se svým rozumem v koncích atp.) a nelze je tedy přeložiti jen tak bez poznámky ‚au commencement, à bout‘. Mezi zájmeny neurčitými neuvádí Mazon zájmeno kdosi, ač bychom rádi slyšeli právě od něho výklad o významovém rozdílu mezi zájmenem někdo a kdosi. Předložka po s dat. (115) je naprostý archaismus. Komparativy příd. jmen čistější, hustější, lehčejší, krotčejší jsou ve spisovné řeči vzácné; častější jsou kratší formy čistší, hustší, lehčí, krotší. Podobně forma snazší je spíše spisovná, kdežto snadnější je tvar spisovný i hovorový (145). U adjektiv utvořených od přechodníku minulého, jako přivedší (str. 140), mohlo být poznamenáno, že bývají tvořena od sloves předmětných (pozbyvší, vytrpěvší), že bývají jen v jaz. spisovném a že ani ten tomuto rusismu zvlášť nepřeje, kdežto od sloves podmětných [153]bývají obyčejnější adj. na -lý (spadlý, zemřelý) atd. (viz Gebauer-Ertl, Mluvnice I, 84 z r. 1926). Na str. 277 je řeč o tom, že čeština nezná konsekuce temporum (la concordance mécanique des temps), která je tak charakteristická pro francouzštinu. Na to se uvádí příklad: věděl jsem, že je nemocen, a věděl jsem, že byl nemocen (je savais qu’il était malade a je savais qu’il avait été malade). Přítomný čas ve větě vedlejší prý znamená, že nemocný ještě nepřestal býti nemocen. V češtině však možno říci věděl jsem, že je nemocen i o člověku, který se již uzdravil anebo dokonce zemřel. Přehlednosti knihy velmi prospěly tučně tištěné názvy kapitol; to v 1. vydání nebylo.

Pro Čecha znalého francouzštiny je čtení Mazonovy knihy velmi poučné, neboť z ní poznává mnohé stránky našeho jazyka, které českým autorům zpravidla unikají.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 5, s. 144-153

Předchozí Josef Bečka: O postavení přívlastku v české větě, I.

Následující E. Čapek, František Oberpfalcer: Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1