Z české mluvy myslivecké

Ing. Dr. Karel Šiman

[Články]

(pdf)

-

Látku, která je zahrnuta v thematu myslivecké mluvy, nelze pro její obsáhlost vyčerpati v krátkém výkladu úplně. Proto z ní vybírám dnes toliko nejdůležitější názvosloví týkající se lovné zvěře a toho, co s ní souvisí.

Rozdělení zvěře

Lovnou zvěř dělíme s hlediska jednak přírodopisného, jednak mysliveckého; v myslivosti mluvíme o zvěři srstnaté a pernaté. Obě tyto skupiny se dělí na zvěř užitkovou a na zvěř škodnou.

I. Ke zvěři užitkové patří

1. zvěř srstnatá:

[70]a) spárkatá, která má spárky (kopýtka na bězích); patří sem jelen, daněk, srnec, muflon, kamzík, kozorožec, divočák (divoký vepř, černá zvěř);

b) hlodavci: zajíc, divoký králík, svišť;

2. zvěř pernatá:

a) kurovití ptáci lesní: tetřev, tetřívek (tetřevec), jeřábek, bažant, divoký krocan;

b) kurovití ptáci polní: koroptev, křepelka;

c) ostatní soušové ptactvo: divocí holubi (hřivnáč a doupňák), div. hrdlička, kvíčaly, drop;

d) ptactvo bahenní: sluky, vodouši, jespáci, břehouši, kolihy, chřástalové, kulíkovití, slípka zelenonohá, lyska;

e) ptactvo vodní: divoké kachny, divoké husy, divoké labutě, potáplice.

II. Zvěř škodná se rovněž dělí na

1. zvěř srstnatou, a to jsou

a) šelmy psovité: liška, vlk; medvědovité: medvěd; kunovité: kuny (lesní a skalní), tchoř, norek, hranostaj, lasice, jezevec, vydra; kočkovité: rys a divoká kočka;

b) hlodavci: bobřík pižmový (ondatra) = dlakoš, veverka, křeček, sysel;

2. zvěř pernatou, k níž se počítají dravci denní: orli, supové, jestřábové (jestřáb, krahujec), sokolové (sokol, raroh, ostříž, dřemlík, poštolky), káně (lesní a rousná, včelojed), luňáci (červený a hnědý), pochopové (pochop, pilich a moták); dravci noční: výr a sovy; havranovití (krkavec, vrány popelavá a černá, kavka, straka, sojka, ořešník); ťuhýci, volavky a bukači, morčáci, kormoráni, roháči a potápka.

Kromě tohoto rozdělení lovné zvěře rozlišujeme zvěř vysokou (velkou) a drobnou (nízkou). Dříve se rozeznávala ještě také zvěř střední (k ní patřili srnec, bobr, bažant, tetřívek, jeřábek, kolihy, jespáci, divoké husy, volavky, jezevec, kočka divoká), ale toho názvu už dnes neužíváme.

Prof. ing. Dyk zavedl pro zvěř vysokou název „zvěř velká“, ale domnívám se, že se tento název neujme, protože název zvěř vysoká se již příliš vžil. Upozorňuji ovšem, že zvěří vysokou nerozumíme jen zvěř jelení (jak se též často říká), nýbrž že k ní patří

a) z užitkové zvěře srstnaté: jelen, daněk, srnec, muflon, kamzík, divočák, los, kozorožec, zubr; srnec bývá někdy počítán ke zvěři drobné (nízké) nebo t. zv. střední, ale u nás ho řadíme ke zvěři vysoké;

[71]b) z užitkové zvěře pernaté: tetřev, drop, krocan labuť;

c) ze škodné zvěře srstnaté: medvěd, rys, vlk;

d) ze škodné zvěře pernaté: orli, výr.

Všechna ostatní užitková i škodná zvěř náleží ke zvěři drobné, která se označuje též méně vhodným názvem „nízká“ (nebo „malá“). Ke zvěři drobné počítáme u nás také tetřívka a bažanta, ačkoliv je někde řadí ke zvěři vysoké nebo střední.

Podle barvy se rozeznává zvěř červená, t. j. veškerá zvěř parohatá (nejen jelení), která v létě přebarvuje na červeno, a zvěř černá, t. j. divočáci (divoký vepř).

Pravidlem mysliveckým je, že na zvěř vysokou (vyjímajíc tetřeva v toku) střílíme z kulovnice (jednotnou střelou, kulí), kdežto na zvěř drobnou střílíme obyčejně broky (ale to ovšem nevylučuje, abychom na ni stříleli — je-li třeba — drobnou střelou jednotnou — kuličkou, na př. na králíky a pod.).

Dále mluvíme o zvěři stálé (= Standwild) a přebíhavé (nebo toulavé = Wechselwild), které se nesprávně říká též „střídavá“. Německý výraz Raubwild překládáme zvěř škodná nebo dravá (srstnatá i pernatá), Raubgeflügel = pernatá zvěř škodná (dravci pernatí, havranovití, volavky a ťuhýci), Raubtiere (Carnivora) = šelmy (dravci srstnatí), Raubvögel = dravci pernatí, Raubzeug = zvířata škodná (toulaví psi a kočky).

Konečně mluvíme podle toho, kde zvěř pobývá, o zvěři lesní, polní, vodní, bahenní, horské a pod.; podle jednotlivých druhů o zvěři jelení, daňčí, srnčí, kamzičí, mufloní, černé, o zvěři tetřeví, tetřívčí, bažantí, zaječí a králičí; podle pohlaví o zvěři samčí, samičí; podle paroží nebo rohů o zvěři parohaté, rohaté a holé, t. j. bez parohů nebo rohů; podle síly a zdatnosti o zvěři silné nebo dobré (na př. jelen) a slabé nebo špatné.

Společné názvy částí těla lovné zvěře

Hlava zvěře nemá zvláštního mysliveckého názvu; někdy slýchané slovo „palice“ se nedoporučuje, hodí se spíše jen pro divočáka (černou zvěř). Totéž platí o krku; jemu se u spárkaté zvěře říká také požerák.

Oči veškeré zvěře nazýváme po myslivecku světla (Lichter Seher = Augen u ptáků); slovo „hledy“ n. „svíce“ (= Seher) u škodné zvěře je nesprávné a neujalo se. U ptáků můžeme mluviti rovněž o očích, u zajíce se oči někdy nazývají žertovně bakadla.

Uši (boltce) zvěře srstnaté a psů nazýváme po myslivecku slechy nebo slecha (Lauscher, Löser u spárkaté zvěře, Gehöre u divočáků a škodné zvěře srstnaté, Löffel u zajíce a krá[72]líka); na konci slechů má rys chvostky, vztyčená pérka na hlavě výra a kalouse se zovou uši (ouška), u bažanta růžky, jeřábek má na hlavě chocholku.

Ústa (huba) u zvěře spárkaté se jmenují svírák, u ostatní užitkové srstnaté huba, šelmy a pes mají mordu (Fang). Nos se jmenuje u spárkaté zvěře větrník (Windfang), tlama a nos u divočáků (černé zvěře) ryj (Gebrech), ostatní užitková zvěř a psi mají nos (Nase), šelmy čenich, ptáci zobák (klubec, klovec, klivák = Schnabel), sluky mají píchák.

Končetiny trupu neboli nohy se zovou u srstnaté zvěře běhy (Läufe), přední končetiny medvěda paže (Arme). Z ptáků má jen drop běhy (Füße v němčině mají drop, tetřev, krocan, bažant, t. j. vysoká pernatá); někdy (u koroptví) se nohám říká běháčky. Ostatní zvěř pernatá (kromě vodních ptáků) má stojáky nebo stojáčky (Ständer), vodní ptáci mají plováky nebo vesla (Ruder, Latschen).

Běhy jsou zakončeny u spárkaté zvěře spárky a paspárky (Schalen, Afterklauen), rys, kočka a draví ptáci mají drápy (Krallen), medvěd, vlk, jezevec a pes pazoury (Klauen), zajíc, králík a pernatá zvěř (kromě dravců) drápky (Nägel). Prstům a ostrým drápům u dravých ptáků se říká pařáty (Fänge) (nikoliv „spáry“). Chodidla medvěda, rysa, jezevce se nazývají tlapy (Branken, Tatzen), u ostatních šelem, u psa, u zajíce a u králíka tlapky (Branken, Pfoten). Stojáky bažantích kohoutů mají vzadu ostruhy, chmýřité opeření stojáků se zove rousy (u káně rousné), prodloužená pera na holeni pernatých dravců kalhotky.

Trup se skládá z hrudi, plecí, hřbetu (nikoliv „cemru“), břicha a kýt. Přední část trupu až k poslednímu žebru se jmenuje komora, slabiny se nazývají stěny.

Ocas zvěře jelení, daňčí, kamzičí a mufloní se jmenuje kelka (Wedel), divočáci, zajíci a králíci mají pírko (Bürzel, Blume), vydra a psi prut (vlajku) (Rute, Fahne), vlk, rys, liška, div. kočka, kuny a tchoř oháňku (Rute, Lunte), jezevec štětec (Bürzel, Zain), ostatní šelmy (lasice, hranostaj) proutek (Rute). U ptáků jsou rovněž rozličné názvy ocasu. Tetřev, tetřívek, drop a krocan mají tatrč (Stoß); rozevřený tatrč u tetřeva, dropa a krocana se jmenuje vějíř (Fächer), rozevřený tatrč u tetřívka je lyra (Spiel), krajní zahnutá pírka jsou srpky (Sichel). Bažant má klín (Spiel), drobná pernatá zvěř ocásek (zlatá pírka — brčka [73]u koroptví) nebo tatrček (rozevřený vějířek), dravci pernatí rejdovák (Stoß).

Srstnatá zvěř je pokryta srstí (Haare). Štětinám u divočáků říkáme osiny (Borsten, Federn), srsti králíků a zajíců vlna (Wolle). Kamzík má v zimě na hřbetě dlouhou srst zvanou kamzičí vous (Gemsbart), který se váže v kamzičí štětku, podobně má vous i jezevec (Dachsbart). Prodloužená srst na krku říjných jelenů se zove hříva, u muflonů rouno, prodloužená srst u samčího údu spárkaté zvěře se jmenuje střapec nebo štětec (Pinsel), u samičího zástěrka (Schürze, u srn). Světlá srst kolem řiti zvěře spárkaté se nazývá obřitek („zrcadlo, hvězda“). Některá zvěř má, jako zajíc na nose a šelmy na čenichu, vousy (Bart), také drop má pod kořenem zobáku kníry, prodloužené peří pod zobákem na hrdle tetřeva se jmenuje brada (Bart).

Pro kůži (Decke, Haut) užitkové vysoké zvěře srstnaté není zvláštního mysliveckého názvu. Často užívaný název „deka“ je nesprávný, říkáme tedy prostě zaječí kůže, králičí kožka, jelení, daňčí, srnčí kůže atd., divočáci a jezevci mají škáru (Schwarte), šelmy kožich nebo kožíšek (Balg), který se vydělává na kožišinu, pro medvědí a vlčí kožich navrhuje prof. Dyk název houně. Kůže jelení se jmenuje jelenice; tento název je třeba rozlišovati od jelenčice, t. j. třesavky nebo lovecké horečky (která někdy postihuje mladého lovce při míření na zvěř jelení), a dále od jeleniny, t. j. jelení zvěřiny. Podobně se zvěřině říká též daňčina, srnčina, zaječina, ačkoliv se takto nazývá i zaječí kožka, stejně jako králičina (králičí kožka). Obnovuje-li srstnatá zvěř roucho, říkáme, že líná a přebarvuje, pernatá zvěř pelichá a přepeřuje.

Zuby zvěře tvoří chrup, horní špičáky jelení zvěře se jmenují kelce (osny, nikoliv „grandle“), šelmy mají špičáky nebo kly, hořejší i dolejší špičáky u divočáků se zovou rovněž kly, dohromady tvoří zbraně (Waffen). Hořejší špičáky kňourů doporučuji nazývati klektáky (Haderer; nikoliv „páráky“ nebo „hadráře“), spodní špičáky pak páráky (Hauer, Wetzer) nebo sekáče (nikoliv „tesáky“ nebo „klektáky“), u bachyní se obojí špičáky (značně menší) jmenují háky (Haken).

Pohlavní úd samčí zvěře spárkaté se jmenuje žíla (u psa pyj), varlata se zovou ráže (ale třeba je rozlišovati od pojmu ráž, t. j. kalibr, průměr hlavně ručnice a náboje). Žíla s rážemi má název kratiny. Pohlavní úd laně se nazývá [74]svírka, u ostatní samičí zvěře srstnaté a u psic (fen) přezka.

Maso ulovené zvěře je zvěřina (Widbret), u šelem jádro (Fleisch-Kern); žaludku spárkaté zvěře říkáme trávník, u divočáků bachor, jazyk se jmenuje lizák. Ulovenou větší zvěř vyvrhujeme nebo předtím alespoň větráme a po stažení rušíme. Jedlé (ušlechtilé) části vývrhu (Aufbruch) se jmenují drob, t. j. plíce, srdce, játra, ledviny, slezina (Geräusch), nejedlé výhoz, t. j. žaludek, střeva (Gescheide). Podle starých zvyklostí patřil drob zvěře spárkaté jako malé právo lovecké lovci, který zvěř složil, v novější době patří myslivci, v jehož služebním obvodu byla zvěř ulovena; k velkému loveckému právu se počítala dříve také hlava (vyjímajíc divočáky), dále krk a stěny (slabiny až k třetímu žebru) a konečně panenská pečínka, u škodné zvěře srstnaté též kožich. Tuku spárkaté zvěře pod kůží říkáme bílí nebo běl (Feist, Weiß), tuk vnitřní se jmenuje lůj (jelení - Talg, Inselt), šelmy (na př. jezevec) a drobná zvěř srstnatá mají sádlo (Fett). Ulovené ptactvo (zejména koroptve) za teplého počasí vyháčkujeme vytažením střívek.

Krvi zvěře a psa se říká barva (Schweiß, Farbe), moči rez a o močící zvěři říkáme, že ždímá. Vymačkáme-li moč z uloveného zajíce nebo králíka, užíváme o tom též názvu vyždímati. Háravá fena barví, samice šelem (na př. liška) kaňkuje (nikoliv: „se kaňkuje“). Výkaly srstnaté zvěře se jmenují trus, pernaté výpraš, dravci kálejí stříkance; vývrhy z volete (na př. u výra) se zovou chuchvalce.

Na hlavě nosí jelenovití parohy, dutorozí (kamzík, muflon) rohy. Parohy vyrůstají na pučnicích. Říkáme, že zvěř nasazuje parohy; při prvním stadiu mluvíme o ronění (neznamená to tedy, jak se často myslí, shazování parohů), později o parožení. Dokud je paroží měkké a porostlé lýčím („mechem“), říkáme mu bakule (Kolben; jméno „paličky“ je nevhodné). Jelen, daněk nebo srnec s takovýmto dosud nehotovým a nevyzrálým parožím se jmenuje bakulář (nikoli „paličkář“, neboť to je něco jiného). Když paroží vyzraje, říkáme, že vyhraňuje; zvěř pak usychající lýčí otírá neboli vytlouká nebo vystruhuje (strouhá). Po říji samčí zvěř zase paroží ztrácí neboli shazuje; opadlé lodyhy paroží se jmenují shozy. Na parohu rozeznáváme růže, bidla, výsady, hroty, puky, perle, rýhy; daňci mají lopaty s krajkováním, silnější jeleni vytvářejí korunu, u jelena se jednotlivé výsady na lodyze odzdola nahoru nazývají [75]očník (očnice, nespr. „cink“; Augsproß), nadočník (nadočnice, nespr. „cimbolec“; Eisproß), opěrák (stř. výsada; Mittelsproß), vlčník (vlčí výsada; Wolfsproß). U srnčích parůžků mluvíme o výsadě přední, prostřední a zadní. Podle počtu výsad se pak rozlišuje špičák, vidlák, šesterák (nikoliv „šesták“), osmerák (nikoliv „osmák“), desaterák atd.

Rohy vyrůstají na čelních násadcích. Na nich sedí toulce, které odspoda dorůstají; ročním vrubům, podle nichž posuzujeme stáří, říkáme léta. Dutorozí rohy neshazují.

Nejdůležitější názvy ze života zvěře

Snoubení zvěře spárkaté se jmenuje říje, u černé chrutí, zajíci a králíci se honcují, psovité šelmy se běhají (hárají), ostatní se páří. Kurovití ptáci lesní, dropi a sluky mají tok a kohouti tokají, ostatní se párkují a pak pojímají. Spárkatá zvěř samičí je pokládána, háravé feny jsou kryty, samice šelem váženy. Kohouti nebo kačeři slípky nebo kachny ošlapují, bažant slípku ostruhuje. Obřezlé samice spárkaté zvěře obtěžkávají a jsou těžké, samice ostatní zvěře srstnaté jsou plné. Přechodně nebo trvale neplodným samicím se říká, že jsou jalové nebo plané. Ptáci snášejí vejce, sedí na násadě, mláďata se líhnou a staří je vyvádějí. Užitková zvěř srstnatá klade mláďata, šelmy je vrhají nebo metají.

Hlasy zvěře

Máme velmi pestrý výběr a celou stupnici rozmanitých zvuků. Všeobecně se zvěř ozývá, volá, vábí, teskní, odpovídá. Z hlasů jednotlivých druhů zvěře uvádím alespoň nejdůležitější: Jelen v říji troubí, brouká nebo mrmlá, daněk v říji rochá, srnec supí, srna volá, píská, naříká, kvílí, srnčata piští, laň, danělka varuje (napomíná), srnčí zvěř beká (nikoli „leká“), zajíc vřeští, liška skolí, liščata skučí, divočáci chrochtají, kňour zbraněmi klektá, selata kvičí, medvěd bručí a mumlá, tetřev v toku puká (počítá, klepá), vylouskne a brousí, slepice kvoká, tetřívek v toku pšouká a bublá, poskakuje-li a třepotá se, kodrcá, jeřábek syká, koroptev čiřiká, křepelka tluče, bažanti kvokají, v tahu crkají, na hřadu hovoří, slípka kvoká, kohout v toku také kodrcá, mladí bažantíci tikají, sluky kvorkají a pískají, holubi houkají, při výletu pleskají křídly, husy kejhají, kachny káchají, drop v toku dudá, výr houká a zobákem klape nebo cvaká, dravci křičí.

[76]Pohyby zvěře

Spárkatá zvěř se pohybuje krokem, trtkem, klusem (trollen) nebo úprkem (tryskem), zajíci a králíci hopkují, panáčkují (pánkují), kuželkují, peláší, kličkují, šelmy čárují, ťapkají (traben), plíží se, prchají. Ptáci vyvstávají, táhnou, krouží, zapadají, zasedají, zavěšují se, tetřev se zalamuje a přestavuje, na noc hřaduje (na stromy), ráno sehřaduje (se stromů). Srstnatá škodná na strom vyjíždí, vyskakuje, se stromu sjíždí (nikoliv „sehřaduje“; tak se říká jen o ptácích), po větvích řaduje, spárkatá zvěř vystupuje z krytu neboli vytahuje, táhne do polí nebo z polí a zatahuje zpět do houštin, kde má své stanoviště (stání) nebo kde stojí.

Zvěř trvale, t. j. všemi smysly, jistí, zrakem pátrá (obzírá), sluchem bystří a čichem větří. Polekaná zvěř je zrazena, trvale přestrašená zpražena (srnec v říji).

Zvěř vychází na pastvu, paství se (nikoli „bere pašu“), černá zvěř bere žír, šelmy strhují a dáví kořist a pak ji požírají.

Překážky v cestě zvěř přeskakuje (nikoliv „přesazuje“), zradidla proráží. Procházejíc houštinou, zvěř lomozí a láme, běhy bubnuje a dupá.

Stopy zvěře — stopařství

(nikoliv „stopoznalství“ = Fährtenkunde)

Zvěř zanechává v půdě nebo na sněhu stopy, které tvoří dráhy, a zvěř podle stop obeznáváme, na př. na obnově (čerstvě napadlý sníh se jmenuje obnova, a to buď krátká nebo dlouhá). Stopní dráhy, jimiž vysoká zvěř pravidelně přechází, jmenují se přechozy (Wechsel), u drobné zvěře ochozy (Paß), u šelem spády (také u pytláků).

Při této příležitosti bych rád upozornil na hojně užívané slovo „střídati“ — wechseln, jehož se často nesprávně užívá v tom smyslu, že zvěř přechází („veksluje“): zvěř „přistřídala“ (einwechseln) nebo „vystřídala“ (auswechseln); slova střídati můžeme užíti jen v tom smyslu, že zvěř střídá, t. j. mění svá stanoviště. Překládá se tedy auswechseln opouštěti (stanoviště) nebo odcházeti, einwechseln pak přicházeti. Wechselwild je zvěř přebíhavá (nestálá, toulavá, nikoliv „střídavá“).

Pravidelné cestičky vyšlapané zajíci nebo králíky se jmenují pěšinky. Zvěř srstnatá odpočívá na zemi a vytlačuje lože, zvěř srnčí odklízí příkrov a hrabánkuje (dělá hrabánky), černá zvěř kotlíkuje; lože tlupy divočáků se jmenuje kotlina (kotel). Zajíc si vyhrabává také lože neboli [77]pekáč (Saß), divoký králík a některé šelmy (liška, jezevec a j.) pobývají v norách, které mívají četné chodby, komory a kotel, medvěd má brloh. Skrýše v dutých stromech se jmenuje doupě a v nich má zvěř (na př. kuna) pelechy. Kurovití ptáci (koroptve) vysedávají sídla, besedy, nocoviště a dýchánky, hnízda pernatých dravců se jmenují peleš.

Spárkatá zvěř navštěvuje ráda krmelce a slaniska (chodí k lizům, „bere lizy“), jeleni a divočáci se v kalech kaliští a potom o stromy otírají, zanechávajíce otěrky nebo oděrky.

Lov zvěře

Prof. ing. Dyk mluví v „Malé myslivosti“ (z r. 1934) o honbě, rozděluje ji na lov a hon a rozlišuje 1. honbu střeleckou, 2. honbu tichou (t. str. 103); ředitel Březina mluví v „Čs. myslivosti“ (z r. 1937) o honech na zvěř a dělí je na hony osamělé a na hony společenské (t. str. 142). Slova hon a honba souvisí se slovesem honiti, t. j. loviti zvěř honěním, a proto se domnívám, že slovo lov má význam širší, kdežto hon užší. Z těchto důvodů myslím, že by bylo správnější rozeznávati lov v širším slova smyslu a hon.

K lovu v širším smyslu patří

I. lov (v užším smyslu); k němu počítám: 1. čekání (čekanou), zasednutí na vhodném místě v příhodné době, 2. šoulačku, t. j. soustavné vyhledávání zvěře a plížení se ke zvěři, hlavně spárkaté, 3. slídění neboli hledání, obyčejně se psem jednotlivě nebo v družině (hlavně o lovu na zvěř drobnou), 4. lov vábením, lákáním nebo drážděním zvěře, poskakováním a pod. (Dyk: lov lestný); patří sem lov vábením v říji (na jelena, srnce), v toku (na tetřeva, jeřábka), na újeď (na lišky, medvěda), na výrovce, lov s pomocí načervenalého psíka (na oheň) na kachny a husy a pod;

II. hony: 1. ploužení buď prosté (bez křídel), nebo české (s křídly), nebo křídlové (střelci jsou jen na křídlech), 2. kruhové hony (leče), 3. naháňky volné nebo uzavřené (hony hlavně v lese na zvěř jelení, daňčí, černou, bažanty), 4. nátlačky (hony v horách s malým počtem honců a střelců, kteří čekají na zvěř obyčejně na přechozu nebo na přesmyku — Riegeljagd), 5. nadháňky (honičky v území nepřístupném a rozlehlém bez honců s pomocí psů — slidičů nebo honičů).

Zvláštní způsoby lovu jsou:

1. vodní honby (na kachny, husy, lysky), 2. norování (s pomocí psů jamníků nebo fretek), 3. lapání škodné (do pastí, [78]tluček, želez a pod.), otravování škodné (vran a strak), 4. chytání živé zvěře, 5. čižba a sokolnictví, 6. štvanice. Závěrem mnohého lovu, zejména však honu musí býti dohledávka (dosled) postřelené zvěře.

U zvěře vysoké si všímáme nástřelu, t. j. místa, kde byla zvěř v okamžiku výstřelu, a hledáme tam známky zásahu střely, zápory (zvěře), barvu, ústřelky, t. j. stříž (srst, vlnu, peří) nebo tříšť (kůstky) nebo i odstřelek (kůry, větve a pod., zavadila-li střela a minula se cíle).

Zvěř může býti střelou zasažena na komoru (nikoliv „na list, na blat“) vysoko (Hochblatt) nebo nízko (Tiefblattschuß) (nikoliv „hluboká rána“), na zadní komoru, to jsou rány dobré. Někdy se po dobré ráně zvěř zlomí v ohni a rázem zhasíná; rána na měkko (do zažívacích ústrojů) je rána špatná. Je ještě množství rozličných jiných zásahů, na př. rána na krk, do páteře, do trnů (ostnů — Krellschuß, kdy se zvěř po ráně zlomí, za chvíli se však zvedne, srovná a zmizí), na běh (vysoký, nízký), na kyje a pod. Někdy mluvíme též o t. zv. ráně duté (Hohlschuß); to bývá právě rána pod páteří do trnu. Střílíme-li na zvěř zpředu, mluvíme o ráně na ostro; rána zezadu je nemyslivecká. Konečně říkáme též, že byla zvěř střelou škrábnuta (Streifschuß). Postřelené zvěři dáváme záraz loveckým zavazákem nebo ji dostřelujeme (rána dostřelná — Fangschuß; něm. slovo však znamená též ránu hozenou neboli na lap). Důležitým pomocníkem při dohledávce postřelené zvěře je pes — zvláště barvář, při dohledávce zvěře drobné musí býti psi ohaři a potřebný počet honců.

Pernatá zvěř může býti postřelena do křídel, je — jak se nedost dobře říká — křídlovaná (nespr. „flíglovaná“), nebo do stojáčků (nespr. „štanglovaná“) — pro to nemáme dosud pěkného českého názvu (stojáčkovaná zní strojeně, ujímá se slovo vypěšená, lépe snad zchromená). Bohatou zásobu slov máme pro známé značení postřelené koroptve, když stoupá po ráně obyčejně kolmo vzhůru, a dosáhnuvši vrcholu, zastaví se a spadá náhle zhaslá k zemi. Říká se tomuto zjevu dělat holubičku (korouhvičku, komínek, svíčku) nebo že koroptev pánkuje, jde do pánku, výškuje (nevhod. „andělíčkuje, nebíčkuje“ — himmeln), vyvěžuje (viz NŘ. XXIII, 292); sám jsem doporučil krátký a myslím výstižný výraz koroptev vrcholí. Pro hromadné vyletování bažantů v t. zv. bouquetech při naháňkách jsem doporučil název roj.

[79]Uloví-li lovec správným způsobem mysliveckým vysokou zvěř, podává se mu úlomek (Bruch); také ulovené zvěři se dává do svíráku úlomek jako poslední hryz (u vysoké srstnaté) nebo poslední zob do klovce (zobáku, na př. u tetřeva). Úlomek nosí myslivci za kloboukem také jako stavovský odznak nebo ozdobu při významných mysliveckých událostech nebo při slavnostech. Od tohoto úlomku rozeznáváme zálomek, t. j. větévku, kterou označuje lovec místo nástřelu, které zalamuje, nebo jíž dává v lese rozličná znamení. Ulovená zvěř se vykládá při osamělém lovu nebo při větších honech po každé leči na výlož (Strecke) a po skončení honu nebo i několika honů se dopravuje, podle druhu zvěře se roztřídí a vyloží na společný výřad, doprovázený rozmanitými mysliveckými zvyklostmi a hlášením celkového úlovku.

Na konec bych ještě rád upozornil alespoň na některé nesprávné výrazy, jichž se stále v praxi užívá a které by měly konečně vymizeti.

Velmi často slýcháme mezi lovci mluviti o „koze“ a „kůzleti“, zvláště u zvěře srnčí a daňčí (též kamzičí). Dospělá samičí zvěř srnčí se jmenuje srna, daňčí daněla, kamzičí kamzice, mladá srnka, danělka, kamzička. Podobně nazýváme mláďata (až do sv. Martina) této zvěře srnče, daňče, kamzíče (nikoliv kůzle). U zvěře jelení se samičí zvěř jmenuje laň, mladá laňka, mládě samčí i samičí (do sv. Martina) kolouch (nikoliv „tele“ nebo „telko“). Často slýchané slovo „šmolka“ znamená mladou samičí, dosud neoplozenou zvěř jelení, daňčí nebo srnčí. Máme za ně pěkný český výraz čiplenka, a chceme-li rozlišovati druh zvěře, říkejme jelení, daňčí, srnčí čiplenka nebo krátce laňka, danělka, srnka.

Slovo „Spiegel“ se doporučuje rozlišovati a říkati:

1. u zvěře srnčí bílé skvrně kolem řiti, hlavně v zimě, obřitek,

2. u tetřeva a tetřívka bílé skvrně na ohbí křídel hvězda (svítí v šeru jako hvězdička),

3. bílým páskám na perutích tetřívka, holuba hřivnáče, kovově lesklým skvrnám na perutích divokých kachen a modrým pírkům sojky zrcadlo, zrcadélko.

Slovo „hasenrein“ (o psu) se překládá často „jankoštěrý“, ačkoliv můžeme česky říci, že je pes klidný nebo pevný před zajícem. Nesprávná a nepěkná jsou také slova „ramlík“ a „remlice“; můžeme říci krátce o samci zaječák, o samici zaječka (podobně králík — králice).

[80]V závěrku dodávám ještě několik poznámek. Uznáme-li, že slovo lov vyjadřuje širší pojem než hon, měli bychom, myslím, všude tam, kde jde o tento širší smysl, místo názvu „honební“ užívati slova lovecký, tedy na př. místo „honební lístek“ říkat lovecký lístek, poněvadž nás opravňuje nejen k honbě (honění), nýbrž k rozličným způsobům lovu vůbec; obdobně též lovecký (m. „honební“) okrsek, lovecké („honební“) společenstvo a pod. Místo „honební právo“ nebo „honební zákon“ měli bychom říkati právo myslivosti, zákon o myslivosti nebo zákon myslivecký, jelikož obsahuje ustanovení nejen o lovu a honu, nýbrž i předpisy o hájení, ochraně, chovu a zužitkování zvěře, krátce o hospodářské činnosti lidské, kterou nazýváme dnes souhrnně myslivostí.

Domnívám se, že tento můj stručný výčet hlavních mysliveckých výrazů není zbytečný a že aspoň širší veřejnosti ukáže, jak je česká mluva myslivecká bohatá, svérázná i pěkná.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 3, s. 69-80

Předchozí Vladimír Šmilauer: Ruské vlivy na češtinu

Následující Jiří Haller: „Běs žháře na svobodě“