Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

U slovesa klapati, které kolísá v tvarech présentních mezi vzorem „mazati“ a „dělati“, udává PS. v présentu jen tvar klapu, klapeš atd., v rozkazovacím způsobě pak tvary klap i klapej, v přechodníku přítomném jen klapaje. Příslušné sloveso dokonavé se vyskytuje ve dvou tvarech, lišících se kvantitou: klapnouti i klápnouti; tvar klápnouti je však řidší. Germanismus něco klape, klapne (= je v dobrém pořádku, v souladu, souhlasí, hodí se) označuje PS. za výraz familiární. Podstatné jméno klarinetista má v množném čísle tvary klarinetisté i klarinetisti, podstatné jméno klasicista („stoupenec, hlasatel klasicismu“) však jen tvar klasicisté. Všecka do češtiny přejatá cizí slova odvozená z latinského slova „classis“ píše PS. jen s jedním s. Ze tří přídavných jmen, která vyjadřují totéž co „klasicisující“, klasicistický, klasicistní a klasicistský, jsou běžná jen první dvě; třetí z nich je řídké. Řídká jsou i podstatná jména klasicita a klasika proti běžným výrazům klasickost, klasičnost. Dvojí kvantita se připouští u slova klasí i klásí (= klasy zbylé na poli po sklizni, souhrn klasných částí obilních stébel). Dvojí formu má hospodářský odborný termín, který označuje olamovače osin, součást mlátičky, klasňovač i klasňovák; rovněž sloveso vyjadřující jeho činnost má dvojí tvar, klasňovati i klasnovati. Četné vazby slovesa klásti, které Brus Matice české i Rukověť Bartošova zavrhovaly pro nečeský původ, uvádí PS. bez poznámky, tedy je považuje za správné i ve spisovném jazyce: klásti počet z něčeho, klásti odpor, meze, přítrž, otázku, podmínku, problém, nároky, naději, důvěru. Jen u výrazu klásti vejce poznamenává PS., že je to výraz jen knižní, napodobený podle němčiny místo správného snášeti vejce, mluví-li se o slepicích; o hmyzu se ho však užívá správně. Podstatná jména klatba a kletba uvádějí Pravidla českého pravopisu vedle sebe jako tvary správné a nenaznačují významového rozdílu mezi nimi; tento rozdíl však jasně vyplývá z hesel PS. Klatba vyjadřuje „církevní prokletí, anathema“, ve významu přeneseném i „vyloučení z národa“, pak „vyloučení provinilce z právní společnosti a zbavení právní ochrany v středověkém německém právu“. Jen zřídka má význam „kletba, prokletí vůbec“. Význam „klení, nadávky“ na[272]jdeme jen v řeči archaisující, u Jana z Hvězdy, Jiráska a Wintra. Naproti tomu podstatné jméno kletba znamená „zlořečení, zaklení, prokletí“, pak i „zlý osud, osudové určení“; jen zřídka se jím označuje „církevní klatba“. Tento významový rozdíl je však téměř zcela setřen v dvojici přídavných jmen slovesných klatý, „kletbou stižený, prokletý, zlořečený“, a kletý, „proklatý, zlořečený, zlý, neblahý“; přídavného jména klatý se však podle poznámky PS. užívá jen v řeči básnické. Ani u příslovcí klatě a kletě nenalézáme významového rozdílu (= proklatě, zatraceně); tvaru klatě se podle PS. ovšem užívá málo a jen v řeči básnické.

Mluvnice Gebaurova-Ertlova poznamenává u slovesa kláti (stč. přít. čas kolu, kóleš atd.), že se v nové češtině vyskytují jen jeho tvary infinitivní, ale tvary présentní že se doplňují ze sloves jiných (na př. bodati); Pravidla čes. pravopisu toto sloveso ani neuvádějí. PS. však uvádí tvar přít. času klám, novotvar to podle vzoru „dělati“, vedle archaického původního présentu kolu, kolon, dále příčestí minulé činné klál a příčestí minulé trpné klán vedle řídkého klát. Dvojí kvantitu připouští PS. v odborném výraze klatka vedle klátka (= příčné dřevo pod vozem s dřevěnými špalíky na konci, kterým se brzdí kola, nebo dřevo, které se upevňuje psu na krk, aby nemohl volně běhati, klapec). Pravidla označují část páky u některých hudebních nástrojů, na př. u piana, jejímž stisknutím se vzbuzuje tón, nebo takovou část páky u psacího, sázecího nebo počítacího stroje a pod., jen podstatným jménem rodu mužského kláves, 2. pád klávesu. PS. uvádí také tento tvar, ale jako výraz řídký (doklad je uveden jen ze staršího autora, Václava Vlčka); běžný je podle PS. tvar rodu ženského klávesa, 2. pád klávesy. Při heslech klaun, klaunský poukazuje PS. k heslům clown, clownský, clownství, tam však uvádí tato slova jen pravopisem cizím; tak také je tedy třeba psáti. Vedle slova klavichord, „klavír starého tvaru s malým počtem strun“, uvádí PS. i tvar klavikord, ale poznamenává, že se vyskytuje jen málo. Kromě nich uvádí i třetí slovo téhož významu, klavikordion. Poznamenává, že je to podstatné jméno rodu středního a že se skloňuje podle vzoru „město“, tedy 2. pád klavikordia. Sklonění v rodě mužském podle vzoru „hrad“, 2. pád klavikordionu, považuje PS. za méně správné. Podstatné jméno klavírista má v množném čísle jen tvar klavíristé. Pravidla uvádějí při hesle klavír jen přídavné jméno klavírní; PS. vedle něho uvádí i přídavné jméno klavírový, s významem ovšem poněkud se lišícím: klavírní sonáta, klavírní hodiny, klavírní konservatorista, kla[273]vírní hra, skladba, výtah, klavírní harmonika — klavírový zvuk, klavírová škola. U hesla klaxon, „automobilová houkačka“, poukazuje PS. k heslu klakson, 2. pád -u; dává při něm tedy přednost psaní s ks.

Z přídavných jmen utvořených ze základního kmene klek-a majících význam „zakřivený, křivolaký, křivý, ohnutý“ jen klečitý je podle PS. výraz běžný; slov klečatý, klečkatý a klečkovitý se užívá jen málo. Podstatné jméno klej, 2. pád kleje, „lep, lepidlo“, označuje PS. za archaismus.[1] Glejt (= ve středověku průvodní list zaručující bezpečnost) lze psáti i klejt. Poněkud zastaralé je už podstatné jméno klekadlo proti běžnému dnes klekátko. U slovesa kleknouti uznává PS. za spisovný tvar přechodníku minulého jen novotvar podle vzoru „minouti“, kleknuv, kleknuvši, kleknuvše; původní tvar klek, klekši, klekše, který jediný uvádějí ještě Pravidla, PS. neudává už vůbec. Uměle utvořený výraz klen, 2. pád klenu, s významem „klenba“ uvádí PS. s doklady z Pflegra Moravského a z Nerudy a s poznámkou, že to je výraz básnický. Na označení kamene nebo jiného staviva upraveného k vyzdívání klenby uvádí PS. jako obyčejný výraz slovo klenák, kdežto slova klenáč a kleňák označuje za řídká. Se stejnou platností, bez rozdílu významového uvádí PS. přídavná jména klenební a klenebný „klenbový“. Podstatné jméno středního rodu kleně, „tloušť, druh kaprovitých ryb, Squalius cephalus“, má dvojí sklonění, buď podle vzoru „moře“, 2. pád kleně, nebo podle vzoru „kuře“, 2. pád kleněte.

Citoslovce napodobící klepání zní klep nebo klepy, zpravidla opakováno: klep, klep — klepy, klepy; tvar klepy píše PS. jen s tvrdým y, i když se v dokladu z Holečka píše i měkké, klepi. Slovesu klepati, které původně náleželo ke vzoru „mazati“, zůstává podle toho vzoru jen présens klepu, klepeš atd., ovšem vedle novotvaru podle vzoru „dělati“ klepám, klepáš atd.; rozkazovací způsob a přechodník přítomný mají už jen novotvary podle vzoru „dělati“ klepej, klepaje, klepajíc, klepajíce; zachovává tedy PS. směrnici udanou mluvnicí Gebaurovou-Ertlovou, ač v jazyce hovorovém rozkazovací způsob podle vzoru „mazati“ zaklep, vyklep není nijak vzácný. Dvojí tvar, lišící se kvantitou, má dialektické podstatné jméno klepač vedle klepáč; z dokladů však poznáváme, že klepač označuje známou moravskou velikonoční dětskou klapačku, kdežto klepáč je familiární název starého českého mlýna.

[274]Slovesa 2. třídy, která se časují podle vzoru „tisknouti“, zachovávají také podle PS. v příčestí minulém činném tvar bez kmenotvorné přípony -nu-, jak PS. zvlášť uvádí, tedy kleknouti: klepl (nikoli klepnul), klesnouti: klesl (nikoli klesnul). V příčestí minulém trpném je ovšem už jen novotvar klepnut. Podstatné jméno klerus, 2. pád kleru, „duchovenstvo, kněžstvo“, má i druhý, ovšem řidší tvar klér, 2. pád kléru (je doložen z „Času“). Totéž slovo klér, 2. pád kléru je však i běžný odborný termín cukrovarský a označuje odbarvený koncentrovaný cukerný roztok. Vedle běžného slova klerik, 2. pád klerika, „příslušník kleru, osoba duchovní (významový opak slova „laik“) nebo kandidát kněžství“, vyskytuje se i řídký tvar s latinskou koncovkou klerikus, 2. pád klerika. Ve shodě s Pravidly uvádí PS. jako stejně správné tvary klest, 2. pád klestu, rodu mužského, i klest, 2. pád klesti, rodu ženského. Ve významu „větvoví oddělené od rostliny“ se běžně užívá i tvaru rodu středního klestí nebo pomnožného podstatného jména rodu ženského kleštiny, 2. pád kleštin. Příslušné přídavné jméno je klesťový (klesťové boudy = boudy na klestí). Vedle pomnožného podstatného jména kleště, 2. pád kleští uvádí PS. i singulární tvar klešť, 2. pád kleště, doložený z Antala Staška, ale podotýká, že je to tvar řídký a že má význam přenesený. Zdrobnělé podstatné jméno k němu je klíšťky, 2. pád klíštěk (s ť). Stav kleštěnců se nazývá kleštěnectví i kleštěnství. Kdežto Pravidla stavějí vedle sebe jako stejně oprávněná slova slovesa klevetiti i klevetati, poznamenává PS., že je tvar klevetati (PS. jej dokládá z Rubeše a z Koubka) již zastaralý. To platí i o slovech klevetavý a klevetavost vedle běžných klevetivý, klevetivost. Sloveso klevetiti má vazbu klevetiti o kom nebo na koho.

[1] Běžnější je výraz klí, zpravidla se však užívá výrazu klovatina.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 9-10, s. 271-274

Předchozí Josef V. Bečka: O neurčitých výrazech v jazyce novin

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov