Basilejské zvony

Miloslav Wajs

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Louis Aragon: Basilejské zvony. Přeložil Quido Palička. Vyšlo r. 1935 jako 6. svazek Edice dobré knihy, kterou řídí a vydává V. Čejka. Stran 368. Brož. za 40 K, váz. za 52 K

Aragonův román předvádí obraz Francie na pozadí evropského dění v letech před světovou válkou. Osou vyprávění jsou životní osudy anarchistky Kateřiny Simonidzéové, rodem Gruzínky, která vzrušeně prožívá společenské i politické problémy dvacátého věku. Před čtenářem defilují lichvářství, sebevraždy, nekalé obchody s omamnými jedy i se zbraněmi, stávky, sjezdy; poznáváme lidi bezvýznamné i postavy, které vedou, otevřený život všedního dne i ztajené zákulisí veřejného života; na konec se otvírá výhled do blížící se vřavy válečné a do doby, která vyrovná všecky rozdíly lidské společnosti.

Francouzský originál zanechal bohužel četné nežádoucí stopy v překladu, zvláště ve skladbě, ale ani v českých vazbách nemá překladatel dosti jistoty. Čteme na př. tato nevhodná slovní spojení: Diana by byla zabila svou matku (9) m. Dianě bylo, že by byla s to zabít svou matku. Jakub nemohl dosti žasnouti (64) m. se nemohl ubránit úžasu. To je hrozné, jak mu opět naškrobili košili, je svrchovaný čas odejíti od této pradleny (93) asi m. nedávat si od této pradleny už prát. Nemluvila [284]s příliš malou Kateřinou (103) m. s Kateřinou, protože se jí zdála (n. byla) příliš malá. Pan de Huten shledával, že tento nihilismus je svrchovaně slušný (133) m. pan de Huten pokládal tento nihilismus za svrchovaně slušný. Asi ve čtyři hodiny došli do Cluses. Toť velká obec (141) m. Je to velká obec. Vtom však spatřili blížící se, zvláštní průvod (141) m. jak se blíží zvláštní průvod. Požár se rozrůstal náramně rychle za tohoto červencového suchého dne, při dřevěné kostře domu (146) m. protože kostra domu byla dřevěná. Padesáti a několikaletý, vyděšený, prostovlasý muž se vynoří (160) m. Vyděšený prostovlasý muž, starý něco přes padesát let, se vynoří. Okouzlující, trochu žvanivá, přes to! (191) m. Okouzlující, přestože je trochu žvanivá. Paní de Sabran… cítila jakousi nevolnost, slyšíc, že si Diana stěžuje do bolestí (78) m. na bolesti. (Profesor Pozzi) jí okamžitě operoval zánět slepého střeva (78) m. operoval ji na zánět… Po prvé, tvou ženu již mám, a po druhé, každým způsobem, ty už ji nemáš (86 n.) m. Předně… , za druhé…

Zvláštností je slovakismus „co chvíle“ ve smyslu stále, co chvíli, každou chvíli a p., na př.: Ach ano, domníváš se, že se sluší připomínati, co chvíle, že máš matku? (12). Jakub de Sabran pracoval v generálním štábu, avšak mohli ho co chvíle poslati k čertu (46).

Osvěžením při četbě jsou jadrné vazby, které vyjadřují skutečný smysl původního textu, ne jen jeho slovní podobu, na př.: panečku, to bylo jako nožka! (9, z chlapecké mluvy), bylo by to prašť jako uhoď (11), maminko sem, maminko tam (12), tam dole (t. j. v Tiflisu) byl učiněný středověk (99).

Pořádek slov v tomto překladě bývá leckdy násilný. Hlasité přečtení věty nebo alespoň její akustická představa by byly mohly ten nedostatek napravit. Několik příkladů: Podle mého názoru Diana by upravila věc… mnohem lépe (59) m. by Diana; odpověděla: „Když to jest nezbytně nutné… “ (59) m. Když je to… ; neboť pozbyla jsem víry (66) m. neboť jsem pozbyla; poděsila se tím, neboť bála se, že muž hodí peníze na zemi (108) m. neboť se bála.

V pravopise najdeme nejednou opominutí proti spisovnému usu, na př. bral za vděk (!) její matkou Kristýnou (10) m. Kristinou; Šebestyán (182) m. Šebestián; odulá… tloušťkou (15) m. tloušťkou; slézal strmá pobřeží (16n.) m. zlézal; po neštovicích (120) m. po neštovicích; ponurejší (150) m. ponuřejší; oni… scípají (240) m. zcípají; sprostředkovaný (282) m. zprostředkovaný; sjezd sprostil… viny (304) m. zprostil.

[285]V některých případech jsou zbytečná velká začáteční písmena. Podle francouzského způsobu je tu vytištěno na př.: v dobách Císařství, Prvního Císařství (28); k Svatému Lazaru (29). Dny, v nichž oheň vládl na jeho obzorech, nazýval Červenými Velikonocemi (106).

Překladatel nemá dosti jistoty v užívání spřežek. Píše nesprávně: bral za vděk její matkou Kristýnou (!) (10) m. zavděk; což nám dáváš velmi často na jevo (19, též jindy) m. najevo; několik dní po té (78) m. poté; Kateřina ho sevřela v zápěstí jako by ocelovou rukou (145) m. jakoby. Naopak zas je chybné: odpovídal velmi suše, jakoby chtěl uložiti vše na místo (39) m. jako by chtěl. Má zato, že nebezpečí hrozí (353) m. má za to.

V poměrech kvantitativních je v našem překladu často chaos. Čteme na př. tyto omyly: muž v jeho létech (12 a pod. jindy) m. v letech; proto se někdy ocitám v podivném postavení (31) m. proto se ocitám; píše o Gruzincích (94) m. o Gruzíncích, Gruzinka (97) m. Gruzínka, Gruzinsko (123) m. Gruzínsko; ukázala všechnu opatrnost, s níž byla (116) m. s niž byla, t. j. kterou byla s to ukázat; rozsévači (125) m. rozsevači; křišťalový tón smrti (199) m. křišťálový; milenců jako maku (200) m. máku; jmélí (252) m. jmelí; před barinou (265) m. před bárinou n. lépe báryňou.

Mužská cizí vlastní jména osobní překladatel někdy skloňuje chybně. Místo doprovázel pana Peissonneau (11) by bylo lépe psát pana Peissonneaua. Akus. od italského jména Brunelli není Brunellia (343), nýbrž Brunelliho. Od nom. Garry Lytton má akus. znít Garryho Lyttona, ne Garry Lyttona (343).

Ženská vlastní jména cizího původu jsou místy nepřechýlena. Lze však docela dobře říci paní Simonidzéová m. „paní Simonidzé“, jak většinou najdeme v tomto překladu, a místo „paní Peissonneau“ (11) by byl vhodnější tvar paní Peissonneauová.

V užívání zájmen pozorujeme v překladu proti závazným normám značnou libovůli. Najdeme tyto nesprávné tvary: manželům Melazziovým, jichž mladičká dívka má přijeti brzy do Mornevillu, se velmi ulevilo (10) m. jejichž dívka; rozbolela mne z vás hlava (58 a pod. častěji) m. mě, protože zájmeno nestojí po předložce ani není v důrazovém postavení. Nemohu jim přece vypravovati o mých obchodech (59) m. o svých. Poručík hledal knoflík k límci a nenalezl ho (93) m. jej; s toutéž péčí (100), m. s touž péčí; přišla k tělu a dívala se naň dlouze (155) m. na ně.

[286]U abstrakt užíváme druhových číslovek místo základních. Věta: Robert však zejména trpěl tisíci úzkostmi (55) má znít: Robert trpěl tisícerými úzkostmi.

Ve shodě s Pravidly zachovává překladatel naprosto důsledně příslovce jediné, ale bylo by vhodné, kdyby se tento poněkud archaicky znějící tvar nevyskytoval tak často a byl spíše nahrazován příslovci jen, jenom a p. (Petr mi byl vždy jediné milým kamarádem (64); říkal mi, že jediné na mně záleží (65) a jinde).

Velmi bolestná stránka tohoto překladu je naprostá libovůle v užívání čárek. Vět, kde chybí čárka nebo i čárky dvě, jsem napočítal na 368 stránkách této knihy 129. Uvažme při tom, že nedostatek znalostí o rozdělovacích znaménkách se na středních školách už od tercie posuzuje velmi přísně. Připojuji aspoň několik příkladů: (Pan Brunel) vodil jej na balkon, aby si vykouřil doutník a Robert prohrával potom ještě víc (21) m. doutník, a Robert… Diana a Jiří zmizeli na tři týdny a když se vrátili (21) m. týdny, a když… Zamiloval se do něho a to právě ve chvíli, kdy plukovník byl jmenován brigádním generálem (22) m. do něho, a to…

Nadbytečná interpunkce je ovšem také nesprávná a mohl bych citovat 56 příkladů na tyto závady. Uvádím aspoň některé z nich za mnohé: Obrazu malého zázraku s houslemi (je myšlen hudebně nadaný chlapec) a s matkou stojící nad ním, nebylo lze odolati (23). Neučinila to, ani tak z touhy po zisku… (27); výhrůžný (!) křik a obyčejně Jiřího smích, pronikaly často dveřmi (30). Ale přes to přese vše, nemám rád Wisnera (46). Avšak policejní ředitelství, místo toho, mařilo čas (286, obě čárky zbytečné).

V posuzované knize jsou i jiné interpunkční závady. Tak ve větě: Markéta měla oslíka, kterému říkala: Třeštidlo (49), vystačíme bez dvojtečky a ovšem s malým písmenem slova, jež po ní následuje. Řeč nepřímá vložená do přímé řeči se odděluje čárkami, ne čárkou a dvojtečkou, jako najdeme na tomto místě: „Mně… mně se ten důstojník zdá roztomilý,“ pitvořila se paní z Nettencourtu způsobně: „podobá se poněkud Monsignorovi, nezdá se ti, Eduarde?“ (8n.). Spojovacích čárek je zbytečně užito ve spojeních: pro Marii-Janu (15), jaká byla Marie-Antoinetta (31), vidí stromy saint-germainského boulevardu (8). Není ani třeba klást mezi jednotlivé členy složitějších nesklonných místních jmen vodorovné čárky, ač tak Francouzi činí, jako na př. z Pont-à-Mousson (10), ze Saint-Jean-de-Luz (8). Ve větě: Jste již velká a život (Vzdech) je [287]takový, jaký je (15), by bylo lépe napsati vsuvku, kterou mluvící osoba nepronáší a která jen dokresluje situaci, na př. takto: (— vzdech —).

Také slovníku lze vytknout některé drobné vady. Ve větě: odpor… k téže pražené kaparkové omáčce (115) máme číst správně: kaparové. Místo zastaralého tvaru Irčanka (120) předpisují Pravidla tvar Irka.

Tiskařské omyly jsou asi Farrèr (48) m. Farrère, Bruyèr (49) m. Bruyère, Chalons-sur-Marne (51) m. Châlons, nepotahne (329) m. nepotáhne, musí zavést svou káru do garáže (245) m. zavézt.

Recensentovi je zatěžko pronést úsudek o překladu s tolika poklesky proti spisovnému českému jazyku. Nechce působit osobní trpkost. Stačí snad, že ukázal na některé jazykové choroby, kterými naše překlady dosud trpí a které tuto knihu postihly velmi citelně. Je třeba, aby k dobré vůli překladatelově, kterou při převodu uměleckého díla musíme předpokládat, přistoupilo ještě pozorné studium současného jazyka z pomůcek, které jsou snadno přístupné (Pravidla, Příruční slovník České akademie, Slovník jazyka českého od Váši a Trávníčka, Hallerova rukověť Správně česky, Naše řeč, Gebaurova Příruční mluvnice[1], a kde nemá překladatel dost jistoty, nechť přibere jako poradce odborníka filologa. Po takové konsultaci by jistě vždycky vyšel pacient — náš drahý jazyk mateřský — bez pohromy.

---

[1] R. 1935, kdy Aragonova kniha vyšla, nebyly ovšem všecky ještě vydány.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 9-10, s. 283-287

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Z našich časopisů