Časopis Naše řeč
en cz

Husar

Josef Zubatý

[Hovorna]

(pdf)

-

(L. N.) Původ tohoto slova se vykládá nestejně. Nár. listy otiskly r. 1915 (v č. 334, z nějakého něm. deníku, který cti, býti prvními »husary« v tomto smysle, dopřál raději Slovanům než Maďarům) výklad, že to je slovo slovenské; charvatským jezdcům se tak prý přezdívalo, protože kradli (snad »rekvirovali«?) husy, jejichž [187]krky jim pak čouhaly z torb. Etymologie tak názorné bývají všelijaké; tomuto výkladu nemáme chuti věřiti. Filologové slovo to dříve odvozovali ze středověkého lat. cursarius (vl. corsaro, fr. corsaire atd., námořský loupežník), což v srbštině již od starých dob žije jako kursar, gursar, gulsar, gusar a znamenává i pozemního lupiče; dnes se hledá původ v maď. huszár, což je odvozeno od číslovky húsz = 20, protože podle starého uherského odvodního zákona z 20 odvedených jeden byl dáván k jízdě. Slovo tedy snad maďarské se rozšířilo válkami do jiných evropských jazyků; v němčině je doloženo od r. 1534, u nás (s tvarem v starší době husař, asi vlivem domácího slova husař, jež, vedle tvaru husák, znamenalo prodavače hus) již r. 1478, 1485, 1486, 1526 atd. (Arch. č. 6, 59; 66; 69; 9, 59), především ovšem o jízdě uherské.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 186-187

Předchozí Houby

Následující Jest mne s to