Příslovečné určení času s předložkou o spojenou s akusativem

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

Kdo přišel z jiných krajů učit do Prahy, na Kladensko, na Lounsko, na Roudnicko, jistě byl překvapen — jak jsem zvěděl od kolegů, kteří pocházejí z Turnovska, Litomyšlska, Benešovska, Vodňanska — takovýmito příslovečnými určeními v ústních i písemných projevech žáků i lidí dospělých: o vánoce (Pomáhejme o vánoce chudým!), o Dušičky (O Dušičky jsem šel na hřbitov.), o přestávku (Vyměníte nám teď knihy? Nebo až o přestávku?), o nějaký velký svátek (Babičce je dnes tak dobře jako o nějaký velký svátek.) — tyto doklady jsou z řeči kladenských studentů; vo tu veselku, vo vánoce — z Vršovic u Loun. Jinde bychom čtli nebo slyšeli (stejně jako ve spisovné řeči) o vánocích, na Dušičky nebo o Dušičkách atd.

Jak se na toto spojení dívají odborníci? V Gebaurově-Ertlově Mluvnici není zmínky o tomto spojení; stejně je tomu v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici (4. vyd.). Zato v Gebaurově Skladbě (Historická mluvnice IV, vyd. Trávníček) čteme na str. 465: vo vánoční svátky jsem to dostal (= kdy? určení času) Us. Peruc (V. Tille); vo svatej Václav sem to dostal t. Příklady ze živého jazyka jsou i v Kottově Česko-německém slovníce II, str. 199 s poznámkou: Dodatek od Hlr. (= od V. Hylmara, prof. v Praze). Místy se říká: Bylo to o oltáře, o svatou Marketu. Us. O sv. Jan, o sv. Václav (starý akk.) Us. v Praze. Prk. (= Zaslal Fr. Prusík, řed. reálného gymnasia v Roudnici.) O sv. Jan a Havel platil činži. Mřk. (= Zaslal Jos. Masařík, prof. v Praze.)

Pokud vím, neproniklo toto spojení ve větší míře do řeči dobrých autorů, ač je doma v hustě zalidněném kraji, který je také nejdůležitějším střediskem naší kultury. „Naše řeč“ káře tento provincialismus snad jen ve dvou dílech z krásného písemnictví, a to v referátě o „Malířských dojmech a vzpomínkách z Ceylonu a Indie“ Otakara Nejedlého (I, 55; praví se tam: Nesprávně se říká… o Štědrý den m. o Štědrém dni nebo na Štědrý den) a o knize Marie Hennerové (M. Pujmanové) „Pod křídly“ (II, 147, šifra J. L.: „býval na faru zván o zasvěcený svátek patronův — sr. o sv. Havle; tedy o zasvěceném svátku nebo na zasvěcený svátek“). Nejedlý je rodák roudnický, Hennerová Pražanka; oba se tedy narodili a vyrostli [164]v území, na němž je toto spojení doma. Sám jsem našel pěkný doklad v dopise B. Němcové: „O Boží tělo, když šli lidé k zámku z kostela, chodil jeden mužský.“ (13. června 1857; Záhoř, Výbor z korespondence B. N., str. 341). Zdá se, že Němcová podává zprávu slovy, jak ji v Praze slyšela, ne svým jazykem. V Naší řeči (VII, str. 275) vytýká Ertl Bedřichu Klenotovi, autoru brusu „Abecední ukazatel správných tvarů a vazeb českých“, že m. správného o třech čtvrtích na jedenáct učí nesprávně říkati o tři čtvrtě.

Jak je staré spojení předložky o s akusativem na vyjádření příslovečného určení času na otázku kdy, nevím. Někdo by snad za starý doklad (z r. 1609) tohoto jevu pokládal příklad z Březana: Ten den na noc veliké povětří bylo, téměř o celú noc (Kott, II, 199), ale mýlil by se, ač je to citát z díla rodáka z Lounska (Březan se podle Jakubce narodil kolem roku 1550 v Březnu u Postoloprt). Autor zde užil tvaru o místo ob; předložka ob bývala také zaměňována s předložkou o, srov. Gebaurovu Hist. mluvnici, IV, str. 469, doklady z Kotta na uv. m., na př. O rok o dva bude vám synáček z vojny doma Sš. P. nebo z Jungmannova Slovníku II, 745: Jestli omráčený o hodinu (za hodinu) neožive… Tabl. lid. a p. Příslovečné určení o celú noc u Březana znamená asi tolik jako nč. přes celou noc, po celou noc, tedy dobu, po kterou děj trvá, kterou pršení vyplňuje (sr. doklady z Gebaura, uv. m.: ciesař ob velikú noc Břěcislava k sobě pozval bieše Pulk. 71b, ciesař v městě ob vánoce kvasil t. 111b), a ne dobu, v jejíž části se děj dál, jako je tomu snad většinou ve spojeních o vánoce, o veselku. V Oberpfalcrově „Jazyce knih černých… “ jsem podle rejstříku dokladů nenašel, ač je tam zachycen i jazyk kraje, který jsem výše vymezil; snad někdo mé údaje doplní historicky a určí hranice zeměpisného rozšíření.

Spojení předložky o s akusativem, označující příslovečné určení času na otázku kdy, mohlo vzniknout, jak se zdá, z rozličných spojení s předložkou ob v době, kdy tato předložka ustupovala, mátla se s předložkou o (před souhláskami retnými se mohlo změnit ob v o hláskoslovně) — museli bychom ovšem počítat s omezením doby děje. Také můžeme počítat s křížením typu na vánoce s typem o vánocích.

Z dokladů výše uvedených je snad vidět, že spojení o vánoce a t. d. je nářeční, omezené na pruh území; třebas ve Vášově-Trávníčkově Příručním slovníce (II, str. 1101) není zavrženo — čteme tam: „o Nový rok… || častěji o Novém roce (na N. r.)“ —, musíme je považovat, jak nás učil prof. Smetánka, [165]za nespisovné. Akademický Příruční slovník bude asi materiálem z písemnictví sotva přinucen přijmout je do spisovného jazyka.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 6, s. 163-165

Předchozí Prof. dr. C. Horáček st., V. Š.: Prosba k jazykozpytcům

Následující Karel Rodina: Druhý pád množného čísla na -ách a jiné zvláštnosti v lidové řeči plzeňské