Jak děliti slova?

Karel Říha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otakar Moravec-Robur: Jak děliti slova? Pravopisný slovníček s naznačeným dělením 10.000 slov. Sedmé, opravené a doplněné vydání. Vydal A. Dědourek v Třebechovicích p. O. 1937.

[150]Praktické jazykové pomůcky jsou dnes naším obecenstvem velmi vyhledávány, neboť touha umět dobře česky je dnes obecná ve všech společenských vrstvách. Bohužel nemáme dosud kromě Pravidel českého pravopisu pomůcky tak praktické a spolehlivé, aby bylo možno poučit se z ní co možná rychle a při tom dobře. Většina takových příruček je vydávána z příčin spíše obchodních než ze snahy prospět našemu jazyku; sestavují je leckdy lidé, kteří sami nejsou o českém jazyce dost důkladně poučeni anebo kteří zapomínají na hlavní účel takovýchto pomůcek, t. j. podávati v nich obsah normy, a vykládají místo toho spíše své osobní mínění, které ovšem nikoho třebas ani nemusí zajímat. A odchyluje-li se mínění autora od platné normy nebo jí dokonce odporuje, způsobí taková pomůcka víc škody než prospěchu, neboť rozvrací jednotu spisovného usu a ztěžuje vážnou práci o zvelebení naší jazykové úrovně tím, že podkopává důvěru v pomůcky základní.

Příkladem takové pochybené pomůcky je právě knížka Moravce-Robura „Jak děliti slova?“ Autor v ní z věci celkem prosté a průhledné, jakou je dělení českých slov na slabiky,[1] udělal značně složitou a podivuhodně nepřehlednou nauku, v níž se patrně ani sám bez pomoci svého abecedního seznamu slov nevyzná. Rozličnými samovolnými předpisy, zákazy, výjimkami, výhradami a zřeteli zkomplikoval původní zásady tak, že by dnes nikdo na světě vůbec nebyl s to rozdělovat slova na slabiky přibližně správně, jestliže by neměl hned po ruce Moravcovu příručku a jestliže by do ní pilně nenahlížel při každém druhém slově. A při tom by ještě leckdy dělil nesprávně, protože autor v některých věcech Pravidla „opravuje“. Nechtěl bych vzbudit dojem, že hlásám nějaký nesmiřitelný dogmatismus úředních Pravidel, ale pokládám za potřebné ozvat se proti libovolnému dogmatismu, který přímo čiší z této Moravcovy knížky a který není založen na ničem jiném než na subjektivním, nespolehlivém a často nesprávném zdání autora neznajícího rozdíl mezi závazností normy a nezávazností svého vlastního mínění.

Tak na př. poučku pravidel o dělení souhláskových skupin, jejichž původ není jasný, doplňuje Moravec touto větou: „Ale vždy musíme míti na zřeteli alespoň pravděpodobný její původ nebo kořen slova, event. se řídíme zákony libozvuku nebo estetiky. Máme-li toto vše na mysli, budeme některá slova děliti jinak(,) než v »Pravidlech«, na př. byst-rý místo bys-trý, mi[151]nis-terstvo místo mini-ster-stvo, minis-tr, adminis-trace, nebo v »Příručním slovníku jazyka českého«, vydávaném Českou akademií věd a umění, ve kterém se v prvých dvou sešitech shledáváme s dělením, které silně připomíná zásadu německé řeči o nedělitelnosti skupiny st.“ Nelze si snad ani představiti větší zmatek, než jaký tu Moravec působí svými zbytečnými dodatky. Jak si máme na př. srovnat požadavek „míti na zřeteli aspoň pravděpodobný původ“ se skutečností, že „nevíme, z čeho souhlásková skupina vznikla“? Co jsou to ty „zákony libozvuku nebo estetiky“, kterými se má dělení slov řídit? Jak máme poznat, že na př. dělení byst-rý lépe vyhovuje „zákonům libozvuku nebo estetiky“ než dělení „bys-trý“? Nebo podle čeho pozná průměrný náš inteligent, že má podle „pravděpodobného původu“ neb podle „zákonů libozvuku a estetiky“ dělit Gab-riel, ale Gi-braltar; Ene-ida, ale ge-nea-log; ost-rý, ostru-ha, ale ostrů-vek a ostrov (podle M. se nesmí toto slovo dělit!); ro-ze-stla-ti, ale roze-stří-ti atd? Dělit slova musí ovšem i na př. žáčkové obecné školy; jak jim má učitel tuto vysokou „vědu“ učinit přístupnou?

Ale to je toliko jedna z nesnází, kterou nám Moravec svou „praktickou“ pomůckou působí. Neméně obtížná je i jeho základní zásada, že „hlavním vodítkem pro dělení slov musí nám býti jejich etymologie (původ)“. To by znamenalo, že ten, kdo chce aspoň trochu obstojně umět děliti slova na slabiky, musí patrně odborně studovat etymologii, tedy čistě speciální obor jazykovědy, přístupný v celém svém rozsahu jen odborníkům; a Moravec žádá dokonce znalost etymologie nejen slov českých, nýbrž i cizích. A přece NŘ. už v VII. roč. (str. 284) napsala: „Učí-li Pravidla, že slovo složené dělíme na tom místě, kde se členové složeniny stýkají, může se to týkati jen složenin jazykovému citu docela jasných, na př. pod-obojí, ú-cta; nikdy bychom nepokládali za hřích, kdyby někdo dělil na př. o-bočí m. ob-očí, ani nemyslíme, že by nedůslednost v takovýchto věcech byla neštěstím. Vždyť původ slova nebývá ani učeným etymologům vždy jasný.“ A v NŘ. VIII, 287 se čte: „Je pravda, že základem tohoto slova (katecheta) a slov s ním příbuzných je řec. katéchein, katéchétés atd., to že jsou složeniny slovesa échein a jeho odvozenin s předl. kata, a že by se tedy správně etymologicky mělo děliti kat-echeta. Ale kdo má takové věci věděti? To bychom musili děliti také kat-egorie, pros-odie, ex-emplář a kdovíco všecko.“ Podobně se vyslovila i NŘ. X, 254: „Je pravda, že se slovo redaktor skládá z předpony red- a z kmene ag- a že je učení lidé dělí podle tohoto složení red-aktor, ale [152]je také pravda, že k správnému dělení takových slov nelze žádati na každém píšícím člověku, aby znal latinskou (historickou) gramatiku, a proto není neštěstí, dělí-li kdo taková slova podle toho, jak je vyslovuje, tedy re-daktor, re-pu-blika, pe-da-gog atd.“ Všechny tyto vážné a nepochybně správné důvody hodil autor této příručky klidně přes palubu a bez váhání prohlásil etymologickou zásadu za hlavní vodítko při dělení slov. Kdyby byl přestal na tom, že je třeba co možná hleděti k složení slova, t. j. k jeho předponám a příponám, a vůbec kdyby se byl držel výkladu Pravidel a vynechal všechny své zbytečné přídavky, mohla být tato jeho knížka se svým abecedním seznamem pomůckou praktickou. Ale takto udělal z dělení slov na slabiky nepřekonatelnou obtíž, na které se musí ztroskotat i člověk se sebe lepší vůlí psát dobře česky. „U slov cizích se doporučuje dáti přednost dělení podle jejich původu a vůbec pokud možno tak, jak se v onom jazyce dělí, na př. ant-ark-tic-ký, ty-po-graf atd. Výjimku, ovšem pochopitelnou, činí skupina ps, která se v řečtině píše jediným písmenem, ale v češtině se dělí, na př. Kalyp-so, apokalyp-se a p.“ Tak vykládá autor o dělení cizích slov a nic mu nevadí, že tím předpisuje všem příslušníkům našeho národa znalost historické mluvnice řecké a latinské, ba dokonce i znalost způsobu, kterým slabiky dělili staří Řekové a Římané! Ale to ještě není všechno: Moravec dokázal mezi cizími slovy najít ještě zase zvláštní skupinu, s kterou je třeba počínati si docela jinak. Jsou to slova jako adopce, anoda, anonym, redigovati, synagoga atd.; ta by se podle jeho „etymologické“ zásady měla dělit ad-opce, an-oda, an-onym, red-igovati atd., ale autor tu poznamenává: „Ježto se toto dělení neshoduje se zásadami naší řeči a dokonce u některých slov, j. char-akter, red-aktor, syn-agoga, zní podivně, učiníme lépe, když naší přitahovací metodou (!) přitáhneme k první dělené slabice slabiku následující a dělíme adop-ce, ano-da, anor-ganický atd.“ Tu vzniká pro průměrného čtenáře nová záhada: jak má tuto dvojí vrstvu cizích slov rozpoznávat? A ovšem také otázka, nebylo-li by místo těch složitých a vyumělkovaných předpisů lépe, vůbec za vedoucí zásadu prohlásit onu „metodu přitahovací“; to je totiž methoda velmi dobře známá i žákům obecných škol, zvláště méně úspěšným z nich, a záleží v tom, že nedělíme slovo v slabiky tam, kde nevíme, jak se to dělá.

Ale Moravec ví ještě o mnoha jiných balvanech, které je tu možno naválet do cesty. Tak na př. předpisuje: „Nikdy nedávejme předložky k, o, s, u, v, z, samostatné A začínající větu nebo i na konec řádky. To platí také o samohláskách o, u a také [153]o dvou za sebou jdoucích samohláskách i, o.“ Moravec samovolně rozšiřuje doporučení Pravidel, aby se neslabičné předložky nepsaly na konec řádku a je záhadné, proč poznámku o předložkách k, s, v, z uvádí dvakrát za sebou, — patrně proto, aby se jeho předpisy zdály ještě složitější.

A další Moravcovy výhrady: číslovku nedělíme od jejího určovacího (!) slova; podle téže zásady (jaké?) prý neodpojujeme titulky (autor si tu plete filmové titulky a zkratky titulů dr., inž. a pod.) a také rodná jména (!) od příjmení (autor má na mysli patrně křestní jména, neboť rodné jméno není nic jiného než příjmení). Dále prý slova začínající samohláskou nemůžeme děliti tak, aby počáteční samohláska zůstala na konci řádky, na př. a-batyše, e-lektrika, u-čitelský atd.; je to prý proti estetice písma. A k tomu se připojuje tento záhadný výrok: „Tato zásada platí i o složeninách, kde samohláska nepřijde na začátek slova“; je prý tedy nesprávné dělení ne-u/žitečný, na-u/čiti, vše-o/becný, po-u/žíti atd., protože již dělení nesložených slov (u-žitečný, u-čitel, o-becný) není správné. Ale zase je prý „od českých slov počínajících neo- (ne-o/byčejný a pod.) nutno odlišovati slova řecká, kde počáteční neo je ovšem správné“, atd. Dokonce tu autor polemisuje i s prastarou, našimi dědy už dávno zavrženou zásadou „muta cum liquida“, která se kdysi při dělení slov dodržovala; Moravec ji teprve dnes zavrhuje, ale především jen tam, „kde by se jí porušovala etymologie (!)“.

Za těchto okolností se musí každému čtenáři této Moravcovy knížky zdát jen neobyčejnou troufalostí věta, kterou autor tyto své nešťastné výklady končí: „Účelem toho všeho jest dosáhnouti i v této důležité části mluvnice jednotnosti, která jest stejně důležitá jako jednotnost pravopisná.“ Jak může mluvit o jednotnosti ten, kdo podvrací autoritu Pravidel, závazných pro každého, a kdo místo obecně uznané normy nabízí a doporučuje své osobní a vyloženě diletantské mínění?

Otakar Moravec-Robur je také autorem velkého díla o českém jazyce, které pod názvem „Správně česky“ vydává totéž nakladatelství a které je s velkou reklamou rozšiřováno právě ve vrstvách učitelských. Kdo si přečte jen Moravcův úvod ke spisku o dělení slov, nutně musí být pojat hlubokou nedůvěrou v oprávněnost páně autorovu, poučovat o českém jazyce. Jeho vyjadřovací způsob totiž ukazuje naprosto přesvědčivě, že sám český jazyk dobře nezná, ba že nezná ani běžné mluvnické názvosloví. Na některé věci jsem upozornil vykřičníkem již v citátech vybraných z jeho knížky, na př. že Moravec nezná [154]rozdílu mezi rodným jménem a křestním jménem, titulem a titulkem atd. Stejnou neznalost základních pojmů mluvnických projevuje i svými výroky o „němých (!) souhláskách b, d, g, k, p, t“, o „spřežce qu (zčeštěné [sic!] kv), která je hláskou (!) jedinou“ a kterou „bereme za jedinou nedělitelnou hlásku“; autor tu důsledně zaměňuje výrazy písmeno a hláska. Nesprávné je, když Moravec píše „kde nevíme, z čeho souhlásková skupina vznikla“ m. jak vznikla, neboť jde při tom o složení slovního celku, nikoli o původní kvalitu hlásek. Stylisace Moravcova bývá neobratná, někdy dokonce nesrozumitelná, jak jsem ukázal také už výše. Zde další doklady: „U slov cizích se doporučuje dáti přednost dělení podle jejich původu a vůbec pokud možno tak, jak se v onom jazyce dělí“ (věta naprosto nesouvislá, anakolutická). „Jinak je tomu u mnohých domácích slov, kde se k setká s v a vznikne kv, na př. u slov podle tykev“ (m. na př. u podst. jmen ze vzoru tykev). „(Slovník), ve kterém se v prvých dvou sešitech shledáváme s dělením, které silně připomíná zásadu německé řeči o nedělitelnosti skupiny st“ (m. zásadu německého pravopisu), atd.

A ještě připojuji několik dokladů, že autor nezná ani jazyk a pravopis, o němž chce své čtenáře poučovat. Píše na př.: „Neužívám jí (zásady) i u cizích slov především tam, kde by se jí porušovala etymologie“ m. neužívám jí ani u cizích slov…“ „Učiníme lépe, když naší přitahovací metodou přitáhneme k první dělené slabice slabiku následující“ m. když svou přitahovací metodou přitáhneme atd. Místo „umění, ve kterém se… shledáváme“ by bylo zajisté lépe psáti „umění, v kterém… “ Pravidlo o psaní čárek zůstalo autorovi této jazykové příručky patrně značně nejasné, neboť píše na př.: „Slova, začínající samohláskou a, e, i, o, u a y, nemůžeme děliti tak, aby…“ m. slova začínající… nemůžeme děliti… „Od českých slov, počínajících neo, nutno odlišovati slova řecká“ m. od českých slov počínajících skupinou neo- nutno atd. „V slovech vzatých z jazyků, užívajících spřežkového pravopisu, třeba hleděti, aby…“ m.… z jazyků užívajících spřežkového pravopisu třeba atd. Připomínám výslovně, že všechny tyto poznámky se vztahují k pouhým dvěma a půl stránkám Moravcova textu.

Jádrem této pomůcky je ovšem abecední seznam slov s naznačeným dělením. Není ani třeba dodávat, že i tento seznam je z velké části bezcenný, neboť nepodává čtenáři návod, jak má dělit správně podle platných a obecně závazných zásad, nýbrž toliko obraz, jak si dělení slov představuje Otakar Moravec-Ro[155]bur. A že je to dělení prapodivné, ukázal už náš rozbor jeho všeobecného úvodu.

Při pomůckách tohoto rázu nelze dobře pochopiti dvojí věc: především že se najde vůbec nakladatel, který spis tak zjevně pochybený a neužitečný vydá a obecenstvu (i školám!) doporučuje jako pomůcku zcela spolehlivou, a dále že právě takovéto spisky nacházejí množství čtenářů, ochotných dokonce podrobovat se všem jejich vyumělkovaným kličkám a vymyšleným těžkostem. Doufejme, že aspoň čeští učitelé budou tak kritičtí a poznají nemožnost Moravcových předpisů o dělení slov; jinak by nám musilo být hrozně líto našich dětí, které by na jejich bláhovou důvěřivost doplatily ve škole nejtrpčeji. A z tohoto důvodu právě nejvíc a nejnaléhavěji by se doporučovalo, aby byla na veškeré praktické pomůcky k učení českému jazyku, třebas vycházejí soukromě, uvalena odborná censura. Jinak bude mít u nás diletantismus, šlendriánství a šarlatánství stále vrch nad poctivou snahou skutečných odborníků o pořádek a jednotnost v českém spisovném jazyce a v jeho vyučování.

---

[1] Viz o tom podrobnější výklad na konci tohoto sešitu NŘ. v Drobnostech.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 149-155

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující jpb, S. P.: Z našich časopisů