Z našich časopisů

jpb, S. P.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Myšlenka, za kterou by se měla postavit celá česká veřejnost

Lidové noviny ze 27. března 1939 píší:

Stále jsme hledali na našich školách vyučovací předmět, který by se měl stát středem všeho vyučování. V osnovách pro obecné školy je výslovně uvedeno, že vlastivěda je středem všeho vyučování a základem jednotného osnování učiva. Jinde to měla být občanská nauka a výchova, později branná výchova, prvouka, přírodověda atd. Z nich mělo vycházet vyučování v ostatních předmětech. A přece je nepochybné, že středem všeho vyučování a nejdůležitějším předmětem na školách má být (a nyní konečně jistě bude) jazyk vyučovací. Podíváme-li se do školských osnov v různých státech, uvidíme, že právě mateřskému jazyku se dává místo nejpřednější. V nynější naší národní situaci vystoupí důležitost dobré — a řekněme přímo: velmi dobré znalosti mateřského jazyka. Bude velkým úkolem školy, aby již v dětech vypěstovala jazykový cit, aby na základech znalosti mateřského jazyka mohla budovat vyšší škola. Nebude již možné, aby vinu za špatnou jazykovou znalost svalovala vyšší škola na nižší a výsledek aby byl žalostný. K tomu je třeba rozmnožit počet hodin věnovaných mateřskému jazyku, vzorných učebnic, hojné četby a jednotného methodického postupu. Třebas jsme pro zachování metho[156]dické svobody pro učitele, učiňme v zájmu svého národa výjimku pro vyučovací jazyk. Nejlepší znalci češtiny spolu s výborně způsobilými učiteli češtiny by měli vypracovat vzorné učebnice pro všechny třídy našich škol, abychom v tomto nejdůležitějším úseku své kulturní autonomie měli pevný základ národní svébytnosti. Ryzí jazyk musí být naší kulturní tvrzí.

jpb.

*

Časopis „Hovory o knihách“ otiskuje anketu na otázku, jak má dnes tisk pečovat o českou knihu, a v ní čteme mimo jiné i tato slova jednoho z nejlepších a nejsvědomitějších českých novinářů, šéfredaktora Lidových novin K. Z. Klímy: „Doba chce na knize, aby byla národním svědomím, rozmnožovatelem jeho duchovních statků, strážcem mateřštiny. Je proto nutné, aby český tisk původní knize věnoval dnes zvýšenou pozornost. Nejen v literárních rubrikách deníků a kritických revuí. I jinak. Myslím zejména na pravidelné uveřejňování vhodných ukázek v novinách… Zvýšit pozornost denního tisku k české knize, bedlivě kriticky zkoumat její obsahové i umělecké kvality, stejně jako kvality jejího jazyka, nejen pro jeho básnickou sílu a bohatost, nýbrž i pro jeho čistotu, dokonalost a správnost.“

*

O pomístných jménech obce Dřevčic u Brandýsa nad Labem pojednává v 2. čísle XXV. ročníku Časopisu pro moderní filologii Václav Polák. Samo jméno Dřevčice (původně v tvaru životném Dřevčici) vzniklo příponou -ice (-ici) patrně od osobního jména Dřěvek (2. pád Dřěvka), tak jako na př. ode jména Litoměr (původně Ľutomir) odvozují svůj název Litoměřice, od popa (kněze) Popovice a pod. Přídavné jméno ode jména Dřevčice pak zní dřevecký; tak dosud hovoří starší tamější lidé, mladší však říkají již dřevčický (sl. Pardubice-pardubský, pardubický, Hodonín-hodonský, hodonínský, Čelákovice-čelákovský, odtud i vlastní jméno osobní Čelakovský, a čelákovický atd.). Pomístná jména jsou jména luk, polí, tratí a pod. končin obyčejně neobydlených. Svůj článek založil V. Polák jednak na materiále dnešním, t. j. na dnešních pomístních názvech, jednak na materiálu archivním z konce XVII. a z počátku XVIII. stol., na t. zv. fasích čili přiznávacích tabelách, z nichž později vznikl tereziánský a josefinský katastr. Pozemky dostávaly v Dřevčicích a v jejich okolí — tak jako jinde — jména na př. podle rázu půdy (na stráni), podle porostu (ve višňovce), podle nějaké význačné věci (u křížku), podle tvaru a velikosti (na punčoše, na osmi záhonech), podle majitele (na panským) a pod. Jak už je jen z těchto několika příkladů vidět, vyskytují se ve jménech pomístných téměř napořád spojení předložková (předložka a jméno); tak tomu je už od dob nejdávnějších. Z hojného počtu dokladů obsažených v stati V. Poláka uvedeme aspoň ně[157]které, zajímavější: na bělizně, kdysi na bílém vrchu (bělizna = bílá hlína), u fořta (fořt tu značí les, ne lesníka), u valchy (valcha = mlýn), v chobotech (chobot je starý název pro úzký pruh rybníka), na šibinku (šibinek nebo šibenka = šibenice), na šafranici (šafranice = zelinářská zahrada), mrchovláčka (= mrchoviště, mršník), na paterách (podle někdejších pěti domků, které jsou dnes už zbořeny), kráčata (snad podle toho, že jde o pole krátká), v pilátě (stávalo tam stavení, kde bydlil člověk jménem Pilát), nad Katovicema (asi podle toho, že tam býval domek kata). Studium pomístních jmen je zajímavé nejen se stanoviska jazykového, nýbrž zejména také po stránce dějepisné, hospodářské i společenské.

S. P.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 155-157

Předchozí Karel Říha: Jak děliti slova?

Následující bč.: Co všechno se u nás ještě dnes tiskne