Časopis Naše řeč
en cz

K diskusi o dělení slov

jh. (= Jiří Haller)

[Drobnosti]

(pdf)

-

(NŘ. XXIII, 1939, 63n.). Lze úplně souhlasiti s míněním, že je dělení slov na konci řádků věc značně formální a že by nebylo třeba lpíti při něm na pravidlech zbytečně složitých a těžkých. Hledíme-li toliko k vlastnímu účelu takového dělení slov, t. j. dáti píšícímu možnost, aby nebyl nucen na konci řádky vypisovati celé slovo, když místo už na to nestačí, zdá se nám vskutku, že nezáleží na tom, rozděluje-li se doj-my, ro-zum, zam-knu, nad-šení atd. Ale podívejme se na to ještě s jiné stránky!

Zdůrazňuje se dnes velmi často, že je jazyk soustava vyjadřovacích prostředků, a to soustava velmi složitá, vytvořená mnohonásobnými vztahy nejrozmanitějších druhů. Není tedy snad ani třeba dokazovat, že také samo učení jazyku, má-li dosáhnouti cíle, musí býti soustavné a hlavně že musí jednak ustavičně míti na zřeteli jazyk jako soustavu, jednak přímo těžiti z této vlastnosti jazyka pro své methody. To znamená, že jedním ze základních požadavků dobrého učení jazyku je, aby se neprobíraly jazykové jevy isolovaně (jak to činí bohužel téměř všechny dnešní školní učebnice českého jazyka), nýbrž co možná v úplné souvislosti s jazykovou půdou, z níž onen jev vyrůstá. Není tedy správné učiti pravopisu pro pravopis, nýbrž je třeba pravopisné poučky spojovat [158]s poučením o tvoření slov, o tvarosloví, o skladbě a pod. a zároveň touto hlubší souvislostí jazykovou ony pravopisné poučky osvětlovat, vykládat a opírat. Výklady o tvarosloví lze téměř vždy spojit s výkladem o významu tvarů v skladbě a ovšem též s poučením pravopisným atd. Bylo by to proti této zcela přirozené a nezbytné zásadě jazykového vyučování, kdybychom doporučovali probírat ve škole dělení slov jako věc docela isolovanou, bez souvislosti s celou jazykovou soustavou. Díváme-li se na dělení slov takto — a je to po mém soudu jediné správné hledisko —, přestává být nauka o dělení slov zbytečnou obtíží a přítěží jazykového vyučování a stává se naopak užitečnou a vydatnou pomůckou k hlubšímu poznání jazyka vůbec, především k poznání českého tvoření slov. Říci, že „o kmenosloví a etymologii se mohu poučit při jiné a vhodnější příležitosti“ (NŘ. XXIII, 64), může tedy jen ten, kdo se spokojuje dosavadním způsobem učení jazyku a učí při výkladech pravopisných jen pravopisu, při kmenosloví jen kmenosloví atd., t. j. nehledí vůbec k souvislosti jazykových jevů, k soustavě jazyka. Proto by bylo velká škoda pro učení českému jazyku, kdyby se dosavadní způsob rozdělovati slova na slabiky co možná podle jejich původu (t. j. podle jejich stavby, struktury) opouštěl nadobro.

Pravda ovšem je, že jsou dnešní pravidla o rozdělování slov zbytečně složitá a že by bylo docela dobře možné podstatně je zjednodušit, a to bez újmy přesnosti. Týká se to hlavně poslední části výkladu o dělení slabik, který podávají Pravidla českého pravopisu v 13. kap.: nepoznáváme-li, jak souhlásková skupina v slově vznikla, „přirážíme někdy celou skupinu souhláskovou k slabice následující, někdy ji dělíme“. Této zásadě Pravidel a hlavně jejímu účelu arci může dobře vyhovět jen ten, kdo je důkladně obeznámen s českou etymologií. Protože však nelze od lidí užívajících českého jazyka žádat obecně, aby znali i původ slov jako pitvořiti se, žehrati, bublati, hvízdati, sestra a pod., nelze ani trvati na tom, aby takováto slova při dělení na slabiky posuzovali rozdílně. Právě v těchto nejobtížnějších případech je třeba zavésti jeden společný způsob dělení slabik, a to způsob co možná pohodlný, ale zároveň také co možná vyhovující českému skladu slov. Jestliže se pravidla o dělení slov na slabiky zjednoduší v této věci, nebude zapotřebí už celé složité nauky, v níž se dělení slov zvrhlo v některých „praktických“ pomůckách,[1] nýbrž postačí poučení tak prosté, že je může snadno pochopit i průměrný žák obecné školy. A co hlavního: zůstane při tom podle možnosti zachována i ona výhoda dělení slov, o které jsme mluvili výše, t. j. že je dělení slov prostředkem k poznávání skladu a tvoření českých slov.

Předkládám proto k diskusi tento návrh, jak by bylo možno způsobem co možná hospodárným řešiti problém dělení slov v češtině a při tom vytěžiti z něho co možná největší prospěch pro učení českému jazyku vůbec.

[159]1. Kde není na rozhraní slabik souhláskových skupin, dělíme tak, aby se slabika končila samohláskou, na př. ve-le-bi-ti, při-sa-ha-ti, pri-má-tor, ne-o-pě-to-va-ný, ne-u-vě-do-mě-lý, ne-ú-řa-du-je-me, na-u-či-ti, po-o-de-jí-ti atd. Jen tam, kde poznáváme, že se složení slova s touto zásadou neshoduje, dělíme jinak, t. j. na švu složeniny, na př. ob-orati, roz-orati, od-orati, pod-oddělení, pod-obojí, před-určiti, nad-obyčejný, krom-obyčejný a pod.; také slova roz-uměti, po-roz-uměti, do-roz-uměti se, roz-um, ne-roz-um atd. bude takto děliti tedy ten, kdo si je vědom jejich složení. Totéž platí o cizích slovech tohoto druhu: kdo zná jejich složení, může je děliti podle něho, na př. red-igovati, red-akce, an-organický, atd.; kdo jejich složení nezná, dělí je podle prvního pravidla, na př. re-digovati, re-dakce, a-norganický, sy-nagoga, mo-narchie, pe-dagog, sy-noptický, ho-monymie, a-noda atd.

2. Kde je na rozhraní slabik skupina dvou nebo několika souhlásek, dělíme dvojím různým způsobem:

a) Poznáváme-li, jak ona skupina souhlásek vznikla, dělíme slabiky na švu složení, na př. roz-vrs-tviti, před-prseň, noc-lehár-na, před-se-vzíti, ob-klad, od-vážka, nade-brati, na-dchnouti, ode-mknouti, za-mknouti, při-mknouti, vy-mknouti, vy-jdu, při-jdu, do-jdu, ode-vzdati, po-sled-ní, roz-pro-stříti, u-ctivý, po-ctivý, klam-ný, praž-ský, ven-kov-ský, již-ní, nej-krás-něj-ší, kost-mi, Karl-štejn atd.

b) Nepoznáváme-li, jak ona skupina souhlásek vznikla, dělíme tak, že první souhlásku z ní dáme k slabice předcházejících a ostatní k slabice následující, na př. ses-tra, lás-ka, čes-ký, af-ric-ký, elek-tric-ký, bys-trý, minis-terský, ad-minis-trace, ab-strak-ce, al-tru-is-ta, dob-rý, tres-tati, ob-lek, ob-rátit, kaš-lati, in-stinkt, jeh-ličí, hvěz-dář, Jin-dřich, e-xis-ten-ce, mas-titi, myš-lenka, pras-kati, tyg-řice, proroc-tví, špen-dlík, es-kad-rona, hos-titi, ros-tu, chyt-rý atd.

V těchto zásadách je obsaženo veškeré potřebné poučení o dělení slov na slabiky v češtině. Jak je vidět, dalo by se co nejstručněji vyjádřiti takto:

1. Poznáváme-li, jak slovo vzniklo, dělíme podle vzniku, t. j. na švu složeniny.

2. Nepoznáváme-li, jak slovo vzniklo, dělíme takto:

a) není-li na rozhraní slabik souhláskových skupin, končí slabika samohláskou;

b) je-li na rozhraní slabik skupina souhlásek, připojujeme první souhlásku k slabice předcházející, všecky ostatní pak k slabice následující.

V tomto prostém pravidle jsou zachovány všecky didaktické přednosti dosavadního způsobu, ale zároveň se v něm zachovává nezbytná zásada hospodárnosti a ovšem také zásada přirozené pružnosti, neboť nelze na všech příslušnících našeho jazyka žádat, aby stejně dobře znali původ (etymologii) všech českých slov. V dělení slov nebude nikdy lze do[160]sáhnouti úplné jednoty; kdo vnikl do stavby a vývoje našeho jazyka hlouběji, poznává lépe složení slov a může častěji děliti slova v slabiky podle jejich původu, kdežto ten, kdo neměl příležitosti k takovému hlubšímu poznání jazyka, bude častěji dělit mechanicky (podle našeho pravidla 2b). Z toho plyne dále poučení, že úlohou školy sice je, aby hleděla co možná rozšířit znalosti žáků o složení (a tím zároveň také o tvoření) českých slov, ale že při tom musí škola počítat s rozdílem chápavostí žáků a nesmí určovat průměr této znalosti příliš vysoko, na stupeň v praxi nedosažitelný. Bude ovšem třeba, aby si tuto skutečnost uvědomili i školní inspektoři a zbytečnou přísností nenutili učitele věnovat se při hodinách češtiny především dělení slov a jiným podobným „problémům“ na újmu themat důležitějších. Musíme konečně počítat i s tím, že ani vědomosti učitelů o této stránce jazyka nejsou stejné, a že tedy ani v samých školních výkladech nebude a nemůže být naprostá jednota.

Z „problémů“ dělení slov se tedy takto stane prosté pravidlo každému přístupné. Při tom je v naší úpravě vynechána jen ona poslední část 13. kapitoly Pravidel, na kterou jsem upozornil už výše. Je to zcela nepatrná změna proti oficiální praxi dosavadní, neboť podle mého počítání je nejméně v 90% méně jasných případů výsledek týž, ať už dělíme podle původu, či mechanicky podle pravidla 2b. Těch zbývajících 10% může zajisté i nejpřísnější přivrženec Pravidel lehce oželet.

A na konec ještě malou poznámku o praxi při opravování školních úloh. Rozdělí-li žák v úloze na př. ro-zum, nad-chnouti, doj-deme a pod., učiní učitel dobře, když žáku opravou v sešitě naznačí dělení shodující se se složením těchto slov (ro-zum, nad-chnouti atd.), ale ať to nepočítá za chybu (leda když předtím výslovně na takové slovo ve třídě upozorňoval). Postačí, jestliže žákům řekne, aby si takových oprav všímali a učili se z nich. Bystřejší a přičinlivější žáci z toho budou mít zajisté úměrný prospěch a ostatní žáky by bylo stejně zbytečné nutit k provádění něčeho, seč nejsou.


[1] Zprávu o jedné z nich viz v tomto čísle v rubrice „Posudky a zprávy“.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 157-160

Předchozí bč.: Co všechno se u nás ještě dnes tiskne

Následující Plechý, neplecha

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1