Podlaha

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. Ž.) je slovo složené z předložky po- a z kmene dlah- (dlag-, dolg-), který je v slovech dláha, dlážka, dlažička, dlážditi (m. dlažiti se vloženým d jako v slovech pod páždí m. pod paží, ždímati m. žímati, drážditi m. drážiti a p.). Dlahami, t. j. deskami a p. pokrývati slulo dlažiti (nč. dlážditi), v tvaru dokonavém (deskami pokrýti) podlažiti. K slovesu podlažiti bylo pak přiděláno nejspíše podle vzorů jiných (snaha — snažiti, vláha — vlažiti) podstatné jméno podlaha. Sluší tedy děliti po-dlaha. — Sloveso určiti vzniklo podobným způsobem jako novočeské střežiti za starší stříci. Jako je k slovesu vyříci (nč. vyřknouti) trpné příčestí vyřčen nebo — po ztvrdnutí ř v sousedství č — vyrčen (a p. nařčen, přiřčen a p.), bylo také příčestí trpné určen (m. uřčen) k slovesu uříci, pův. uřéci = umluviti, ustanoviti. Protože však toto sloveso samo vyšlo v tomto významu v češtině z užívání již v dobách velmi dávných (dochovaný novotvar uřknouti, s příč. uřknut, je významu jiného), utvořilo se k příčestí určen (= umluven, ustanoven) podle vzoru jiných sloves (na př. tlačiti — tlačen, poručiti — poručen a p.) nové sloveso určiti. Je tedy třeba děliti u-rčen (jako při-řčen, vy-řčen atd.), u-rčiti, u-rčitý. — O dělení slov cizích, jako redaktor, republika, pedagog a p. bylo psáno v NŘ. 7, 284 a opět 8, 287. Je pravda, že se slovo redaktor skládá z předpony red- (která se pokládává za silnější tvar předpony re-) a z kmene ag- (který je v slovese agere) a že je učení lidé dělí podle tohoto složení red-aktor, ale je také pravda, že k správnému dělení takových slov nelze žádati na každém píšícím člověku, aby znal latinskou (historickou) gramatiku, a proto není neštěstí, dělí-li kdo taková slova podle toho, jak je vyslovuje, tedy re-daktor, re-pu-blika, pe-da-gog atd. Slovo církev dělíme podle výslovnosti cír-kev; proto dělíme také v ostatních pádech cír-kve, cír-kvi atd. — Podst. jméno kolega se druží podle svého zakončení k českým jménům jako hrdina, sluha atd., která se původně skloňovala jako slovo žena; 6. p. množ. byl tedy o hrdinách, o vévodách, o sluhách atd. a tvaru toho užíváme namnoze podnes, zvláště u slov, která nejsou v denním užívání a zachovávají proto tvar historický (o vévodách, o hrdinách a p.). [255]U slov jiných se ujímají vedle -ách koncovky podle vzoru had, a to buď (knižně) -ích, po souhláskách h, ch, k, na př. o sluzích, o pastuších, o vozcích, nebo -ech, na př. o darebech (i darebách), ničemech (i ničemách), napovědech (i napovědách) a p. Podle toho by tvary o kolegách i o kolezích byly stejně správné; ale vzhledem k tomu, že tu živá řeč má všude -ách a že střídání g — z je v dnešním jazyce mrtvé a má oporu jen v mluvnické teorii, dávali bychom spíše přednost tvaru o kolegách jakožto tvaru přirozenějšímu. Podst. jméno duch má v řeči spisovné ovšem 6. p. množ. o duších (ne o duchách). — Sloveso z-řítiti se je dokonavý tvar slovesa řítiti se = padati; je tu tedy na místě předpona z-. Pro psaní s-řítiti se není důvodu, neboť padání shora dolů vyjadřuje sloveso řítiti se již samo o sobě. — Rozhodujícný je sice tvar možný, ale, co víme, nikdo tak nemluví. — Zamilované jídlo, zamilovaná věc jsou výrazy zajisté správné; zamilované jídlo je jídlo, které jsem (si) zamiloval, jako oblíbená píseň je píseň, kterou si někdo oblíbil. O výrazech, jako zamilovaný mladík, bylo psáno v NŘ. 6, 64. — Republika československá je psána v Pravidlech s malým r a malým č jako republika francouzská a p. Ale poměr mezi oběma výrazy je přece poněkud jiný. Vlastní (geografické) jméno republiky francouzské je la France (Francie). Náš stát takového jména nemá; Československo není název uznaný a právem. Je tedy republika československá jediným a tedy i zeměpisným jménem našeho státu tak jako Spojené státy severoamerické; bylo by tedy podle této zásady správnější psáti Československá republika. Kdyby byla naše republika podržela historický název Čechy pro celé území státní, bylo by toto slovo bývalo naším jménem a republika česká pouhým apelativním označením útvaru našeho státu. — Jména úřadů, která označují jejich funkci a mohou se vyskytovati jako jiná apelativa i v čísle množném, na př. obchodní soud, obchodní komora, notářská komora, obchodní gremium, společenstvo krejčích a p., není třeba psáti s velikým začátečním písmenem. — Je-li správnější dělati uvozovky před tečkou (čárkou) či po nich (»Ano«, — »Ano,« — »Ne«. — »Ne.«), je sice otázka, která se správnosti jazykové netýká a o níž jsme dosud nikdy nepřemýšleli, ale snad se nám přece podaří najíti uspokojivou odpověď. Jde-li o uvozovky při řeči přímé, značí uvozovky začátek a konec celého projevu, kdežto tečky a čárky oddělují jen jeho jednotlivé úseky; to platí i o otaznících, vykřičnících atd. Je tedy snad nepřirozenější, když už o tom mluvíme, označiti nejprve konec věty (nebo její části) tečkou, otazníkem, vykřičníkem (čárkou) a pak teprve konec celé řeči uvozovkami, na př.: »Mějte rozum a neodmlouvejte. Poslechněte. Myslím to dobře.« »Mějte rozum,« povídal, »a neodmlouvejte!« Někdy se však uvozovkami označuje jen jedno slovo do věty vsunuté. Octne-li se takové slovo na konci věty, je ovšem třeba uzavříti nejprve pár uvozovek vztahujících se k tomu slovu a pak teprve ukončiti větu tečkou (nebo část věty čárkou). Na př.: [256]Mířil jsem do vesnice při moravských hranicích, abych se podíval na »zpívavou lípu«. (Abych se podíval na »zpívavou lípu«, mířil jsem…). Takto psáti doporučují i úřední Pravidla českého pravopisu (v odstavci o uvozovkách).

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 8, s. 254-256

Předchozí Ocítati se

Následující Rodiče umřeli