Výklady slov
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Bauxit
Jméno nerostu, z něhož se vyrábí hliník, vyslovuje se, jak upozorňuje PS., boxit (anebo bó-, jak je u Pecha). Je totiž tento nerost pojmenován podle francouzského města Les Baux u Arles v departementu Bouches-du-Rhône. Suffixem -it se tvoří vůbec hojná jména nerostů, a to jednak podle jejich vlastností, složení, podle vynikajících lidí, ale často také podle naleziště nebo podle místa, kde byl nerost po prvé určen. Tak máme příbramit, cinvaldit, anabergit (Annaberg v Sasku), goslarit (Goslar v Harzu), aragonit (Aragonie ve Španělsku), epsomit, greenockit (Epsom a Greenock ve Velké Britanii) atd.
Česká slova v slovinštině
Slovinský učenec dr. Ant. Breznik studuje soustavně slovinské slovníky (viz i NŘ. XXI, 169) a těží z jejich rozboru mnoho zajímavých poznatků. V posledním čísle „Časopisu za zgodovino in narodopisje“ (33, 1938, 91) zjišťuje, že Janežičův slovník z r. 1850—1851 měl za svůj pramen též českoněmecký slovník J. N. Konečného z r. 1845, později i slovník N. P. Jordana z r. 1847. Z nich převzal Janežič do slovinštiny 22 slov; dodnes se udržela tato: bajka, dosleden, kolek, lepenka, posadka, pozor, prvoten, spevoigra, starodaven, stroj, tovarna, znamka, živelj.
Haluzna
Etymologií slova haluzna se zabývala Naše řeč velmi důkladně v XVIII. r. V článcích dr. Ant. Procházky (45—46) a dr. J. M. Kořínka (75—82) byly tu proti sobě postaveny dva názory, v podstatě ovšem vyslovené již dříve: že slovo haluzna souvisí s českým haluz (tak, že původně byla to krčma pro ha[11]luzáky, vozky haluzí, t. j. klád — podle usu východočeského), nebo že je přejetím z německého halhûs ve významu „solivarna“.
V Slavii XV, 1938, 506—510 pojednává o „haluzně“ znovu Jerzy Z. Żebrowski. Žádný z obou výkladů jej neuspokojuje: proti spojování se slovem haluz namítá, že nelze nalézti ve zjištěných významech slova „haluzna“ nic, co by ukazovalo na nějakou souvislost s haluzemi; a na výkladu z německého halhûs mu vadí, že jiná německá slova na -hûs přecházela do češtiny bez rozšiřování českou příponou -na (rathouz, mazhauz). Pokouší se tedy o výklad nový. Pro slovo haluza podle běloruštiny předpokládá významy: a) holý prut; b) kmen bez haluzí; c) holý, otrhaný člověk. Všechny tyto významy se vyvinuly přímo z prvotní představy „něco holého“. Souvisí totiž slovo haluza s adjektivem holý. Podle toho Ż. usuzuje, že i slovo haluzna, tvořené místní příponou -na, znamenalo původně „místnost holá“.
To je ovšem výklad hodně smělý. Proti němu mluví fakt, že v češtině haluz neznamená nikdy nic jiného než větev nebo (dial.) kládu a že se etymologická souvislost se slovem „holý“ v češtině nikdy necítila a že je vůbec velmi pochybná; Berneker i Miklosich mluví přece jen o souvislosti se slovem golь, (hůl).
A i kdybychom připustili pradávnou souvislost se slovem golъ (holý), musili bychom klásti vznik slova haluzna do doby velmi staré. A to podle toho, co o tom slově víme, není dobře možné.
Připomínáme při této příležitosti, že v „Strakonicku“ III, 1937, 18 uvádí Fr. Jílek ze Štěkenska formu lahuzna („prostorná světnice“). Zná některý čtenář tuto podobu slova „haluzna“ i odjinud?
Harlekýn
Harlekýn (něm. Harlekin, franc. arlequin, it. arlecchino) znamená — podle PS. — „komickou postavu staré italské komedie, šaška oděného šatem sešitým z různobarevných kusů, vtipného sluhu posmívajícího se celému světu“; na představě pestrobarevnosti se zakládá přenesení jména „harlekýn“ na pestrého motýla skvrnopásníka angreštového (Abraxas grossulariata), na pestrou vlněnou látku, na pestrou zmrzlinu atp. Neobyčejně zajímavé osudy tohoto slova jsou známy od r. 1904, kdy vydal O. Driesen knihu „Der Ursprung des Harlekins“. Vyložil v ní toto:
Italové přejali svého arlecchina (který se italským vlivem stal okolo r. 1600 populárním i ve Francii; pronikl i do komedií Molièrovych a Marivauxových) ze starofrancouzského [12]označení ďábla mesnie Hellequin, vystupujícího ve středověkých náboženských hrách. A tento starofrancouzský ďábel pochází konec konců z germánské mythologie; jméno jeho vzniklo z nějakého jména boha Wodana. — Na tyto výklady navázal nyní H. M. Flasdieck (Zeitschrift für romanische Philologie 58, 1938, 627): východiskem není dánské ellerkonge (Erlkönig, král elfů), nýbrž germánské Herle king, v němž king značí „král“ (angl. king, něm. König) a Herle vzniklo ze starého harila, deminutiva k harja (něm. Heer, vojsko). Je to příjmení Wodana jako vůdce divoké družiny.
Vývojový význam od germánského boha, vedoucího divoké bojovné jezdce, přes středověkého ďábla až ke komickému harlekýnovi řadí toto slovo mezi nejzajímavější případy semasiologické.
Kolibřík
Je obecně známo, že jméno „létajících drahokamů“ pochází z Antill (z jazyka Karaibů nebo Aruaků) a že přišlo do Evropy v XVII. století. P. Barbier, s jehož etymologickými výklady, uloženými v publikaci u nás nepřístupné, seznamuje v „Zeitschrift für französische Sprache und Literatur“ 62, 1938, 370 E. Gamillscheg, zjistil první doklad u Père Boutona r. 1642; u něho je udáno přesně i místo přejetí, ostrov Martinique v Malých Antillách.
Mezinárodní tvar je „kolibri“ (něm. Kolibri, franc., angl., šp., ital. colibri, hol. kolibrie). Protože není slovanských substantiv končících se na -i, vznikají při přejímání takových jmen potíže: podle kterého vzoru se mají skloňovati? Různé slovanské jazyky počínají si tu různě. Ruština učinila to, co děláme my při vlastních zeměpisných jménech na -i (Haiti, Tahiti, Bali atp.): ponechala toto slovo v původním tvaru (kolíbri), ale neskloňuje je. Polština vypustila koncové -i a skloňuje slovo kolibr jako podstatné jméno mužského rodu, t. zv. kmenů v o. Srbocharvátština, slovinština a čeština si adaptovaly slovo kolibri, připojujíce příponu vlastně deminutivní: srbocharvátština má kolibrić, slovinština kolibrič (vedle kolibrij), čeština kolibřík (slovenština kolibrík). Toto přizpůsobování slov s neobvyklým zakončením příponou -ík je v češtině hojné zvláště u německých slov na -el: z Hobel, Küfel, Reindel, Seidel, Truhel máme hoblík, koflík, rendlík, žejdlík, truhlík. Velké množství takových slov je v řeči familiární: hančlík, kastlík, lajblík, paklík, pemzlík, verklík atp.
Čeština má tedy — už od Preslovy terminologie v Kroku I, 1821 — název kolibřík (kolibr se vyskytuje ojediněle; PS má [13]doklad ze Štolby). Ale adjektivum k němu není kolibřičí, nýbrž kolibří („Jistý obchodník prodával colliery z kolibřích hlaviček a zlata.“ Ner. PS.).
Lány
Prof. dr. Ant. Procházka nás upozornil na to, že se od slova Lány tvořívá pravidelně genitiv Lán (tak má i slovník Vášův-Trávníčkův), ačkoliv u místního obyvatelstva (aspoň v starší generaci) bývá tvar Lánů. Upozorňuje při tom na Čtyřicet Lánů u Svitav a ptá se na vznik slova lán.
Odpovídáme:
1. Význam slova lán. Slovem „lán“ se zabýval — co víme — nejdůkladněji Aug. Sedláček v knize „Paměti a doklady o staročeských mírách a vahách“ 1923, str. 39 n.; J. Pekař o něm psal v „Knize o Kosti“ II, 106 n.
Podle něho se slovo lán u nás po prvé objevuje r. 1228 (Codex diplomaticus Moraviae II, 204),[1] a to ve významu „pozemek, který se může zorati jedním potahem koní“. To je ovšem určení dost nepřesné a také skutečně je velikost lánu velmi kolísavá. Sedláček ji pro jednotlivé případy vypočítává na 11, 16 i 19 hektarů. Lán se dělil na jitra (zase počtu velmi rozdílného) nebo na pruty. V němčině se „lán“ jmenuje hube, hufe, v latině mansus, později (polatinštěním slova „lán“) laneus.
2. Původ slova lán.
Podle výkladu Sedláčkova se slovo „lán“ objevuje v souvislosti s hospodářskými změnami v XIII. století. Místo dosavadního hospodářství naturálního nastupoval systém peněžní. Pozemky byly děleny mezi hospodáře, jejichž povinností bylo platiti peněžitý úrok; tyto díly byly právě „lány“.
Znamená tedy slovo lán (J. Pekař, Kniha o Kosti II, 106):
a) selský statek, odměřený z dominikálu;
b) poddanský statek, propůjčený sedlákovi za určitých podmínek;
c) přibližnou velkost selského statku.
Etymologie slova „lán“, známého také v polštině (malopolské łan) a zčásti i v ruštině, není zcela jasná. Odvozuje se buď z německého leine (Dudík, Agr. archiv V, 97), nebo — lépe — z německého lehen. Z tohoto německého slova vzniklo ovšem i naše léno (pol. lenno). Ale to není nijakou vážnou závadou: je to prostě dvojí přejetí téhož slova. Podle Brücknerova slovníku [14](str. 678) je slovo lán lidové a vzniklo z dial. lain tak, jako vzniklo cán, kovový prut, z Zain; znění léno je přejetí úřední.
Podle toho by lán bylo přejato z dialektu slezského (Z. Łempicki: O monoftongizacji starowysokoniemieckiej. Sborník Baudouinův, str. 191).
3. Původ osadního jména Lány
Jméno Lány je v Čechách dosti hojné. Statistický lexikon jich uvádí na dvacet; z toho však polovina jsou samoty a menší skupiny domů, v druhé polovině jsou velkou většinou obce docela malé. Největší jsou Lány nejznámější, Lány presidenta Osvoboditele Masaryka v okrese novostrašeckém, a Lány na Důlku u Pardubic.
Na Moravě Lány nejsou; „Čtyřicet Lánů“ u Svitav a „Padesát Lánů“ u Hranic jsou pozdní překlady německých jmen těchto německých obcí (Vierzighuben, Fünfzighuben). Na Slovensku se Lány jmenují tři samoty (u St. Bystrice, Pov. Bystrice a Skl. Teplic).
V listinách je jméno Lány doloženo až od počátku XIV. století; to, stejně jako jejich malá rozloha, ukazuje, že jsou to osady pozdější. Byly zakládány při zavádění lánového hospodářství; patrně to bylo původně jméno pozemků rozdělených (na rozdíl od neděleného velkostatku), potom i usedlostí tam vzniklých.
5. 2. pád „Lánů“ nebo „Lán“?
Kolísání mezi genitivem -ů a genitivem bez přípony není nic ojedinělého. O pomnožných jménech místních platí totiž: „Podst. jm. typu Hradčany a j. se skloňují podle hrad, toliko v gen. většinou dnes nepřibírají koncovky: Hradčany-Hradčan, Korutan, Poděbrad, Zlatník a p. U jmen místních, která jsou původem názvy obecné (apelativní), proniká také tvar s -ů, na př. do Karlových Varů, z Královských Vinohradů, ze Žlebů a p.“ (Al. Gregor, Příruční mluvnice jazyka českého 1,1923, 25).
Jsou tedy podoby Lánů i Lán stejně oprávněny.
I v starší češtině najdeme oba tvary, na př.: 1494 z Lánův (Archiv český XV, 447), 1667 ze vsi Lánů na Důlku (AČ. XXIII, 410); ale 1563 Řehoř rychtář z Lán (AČ. XXX, 376).
Ve jméně obce Čtyřicet Lánů je případ jiný; „lánů“ je zde jménem obecným; teprve celý výraz „čtyřicet lánů“ se stal jménem vlastním.
Motol — Motoly
P. dr. Ant. Procházka nám píše: »Vyjádřete se o místním jméně Motoly (Praha XVII). Starý usus nás „Košířáků“ byl po desítiletí sg. Motol (muž. r.). Také V. Hájek má (k r. 737): [15]„Muž jeden … jemuž bylo jméno Motol … kázal sobě … dvuor krásný … postaviti a dal jemu jméno Motol“. Či se dnes rozlišuje několik Motolů?«
P. tazatel má pravdu; starý a správný je tvar Motol. A je to také tvar úřední. Statistický lexikon, jehož formy jsou závazné, uvádí „Motol“, poznamenávaje k tomu však (v rejstříku): „dříve Motoly“.
Tento starší úřední tvar byl uveden do života patrně až Palackého „Popisem království Českého“ z r. 1848 a vznikl bez znalosti místního usu asi podle německého „Motol“: předlohou byl tu poměr jmen jako něm. Hlubočep - čes. Hlubočepy; něm. Duschnik - čes. Dušníky; něm. Nowosedl - čes. Novosedly. Tak tedy i něm. Motol - čes. Motoly. Vlivem Palackého se vyskytuje v literatuře po r. 1848 Motoly dost často; v živé řeči bylo ovšem vždycky Motol.
Tak je tomu i v starších dokladech. Se jménem Motola, kde měly své statky svatojirské jeptišky a křižovníci „u Panny Marie konec mosta“, shledáváme se hodně často. Nejstarší je doklad v listině datované k r. 1146 (podvrh z XII. stol.; Friedrichův Codex I, 409). Praví se tam, že klášter plaský měl v Mothos (písařská chyba místo Mothol) dva vinaře. Další doklady jsou z r. 1209 a 1227 (Mothol, Motol) atd. Tyto doklady v latinských listinách jsou přesvědčivé zvláště tam, kde se vedle nich vyskytují jména plurálová správně uváděná; tak na př. v latinské listině krále Jiřího z r. 1459 (Sedláček, Zbytky register králův římských a českých 1361—1480, č. 1699) se jmenují: „Dušníky, Diedibaby, Chrabry, Zbuzany, Motol, Strzedokluky, Modrzany“.
Z pozdější doby je hojně i dokladů českých. Vybíráme na př. z Teigových „Zpráv o statcích a přech (t. j. přích) venkovských“ (z archivu města Prahy; Archiv český XXVI. a XXVIII.): 1514 Jírovi z Motola, 1522 Martina Benešova z Motola, 1528, Jan, rychtář z Motola, 1542 Vaňka, rychtáře z Motola, 1544 Štěpánem, vězněm z Motola, 1544 příhoda ve vsi Motole, Václava rychtáře z Motolu, odtudž z Motolu. V Beckovského „Poselkyni starých příběhů českých“ (II, 295) se píše o Uhřích po bitvě bělohorské, že utíkali „k vesnici Motol nazvaný“.
Jediný odchylný starší doklad — co vím — je v záznamu z r. 1402 (Tadra, Soudní akta konsistoře pražské IV, 431), kde vystupuje Wanco de Motholow a jiní laici ibidem de Motholow. Tento Wanco de Motholow je totožný s Wanyek de Motol, jmenovaným IV, 177. V tomto dokladu bychom mohli čísti „Motolóv“. Ale budeme raději předpokládati, že tvar Motolov vznikl pod vlivem jmen sousedních obcí Smíchov, Zlíchov, Břevnov.
[16]Ačkoliv je tedy tvar jednotný jediné historicky oprávněn i úředně zaveden, přece se vyskytuje dodnes množné číslo Motoly. A p. tazatel má asi pravdu, že se tu vychází z představy několika Motolů. Na plánu autobusové sítě z r. 1937 (tehdy jezdil do Motola autobus) nacházíme zastávky „Nový Motol“, „Motol“ a „Starý Motol“; nad těmito jmény se pak čte jako souhrnný název „Motoly“. V novém plánu je však už správně jen Motol.
O původu jména Motol nevíme nic.
[1] Listina tato (hodonínská) je však podle Friedrichova Codexu falsum z počátku XIV. st. Friedrich má starší doklad z r. 1203 (II, 31).
Naše řeč, volume 23 (1939), issue 1, pp. 10-16
Previous Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti VIII
Next Václav Jílek: Prameny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1