Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Kelim a kelímek

V Časopise pro mod. fil. 23, 224 n. rozbírá Jos. Janko slovo kelímek, dotýkaje se při tom i osudů slova kelim ‚koberec‘.

a) Kelim, kilim ‚látka na koberce, pestrý koberec‘ je slovo původu tureckého (kilim); známo je ve všech jazycích východoevropského kulturního okruhu. — Ve formě kilin je — doplňujeme výklady autorovy — doloženo i v maďarštině, a to ze Sedmihradska.

b) Kelímek, slovo, jež se u nás po prvé vyskytlo v Preslově Lučbě (1828), není ani z německého výrazu „geleimt“, ani z „Kelle“, ani z řeckého slova „kalamos“, nýbrž je to konec konců slovo perské, gil ‚hlína, špína‘. Toto gil, jak je v Jankově podrobném rozboru ukázáno, je příbuzné se slovanským glina, hlína. S adjektivem gilín ‚hliněný‘ přešlo do turečtiny (kil, kilin) a odtud dále do rumunštiny (chilermenea — kil armenská) a do polštiny (kielimka), a odtud bylo v době obrozenské převzato do češtiny.

Hurikán, orkán a uragan. (Holub: orkán ze sev. amer. huracan, sněhová vichřice; VT.: orkán ze špan., prudký zhoubný vítr; uragán z indiánštiny, vichřice.)

Všechna tato tři slova, označující prudký, zhoubný vítr, mají společný pramen v slovníku západoindických Indiánů (ne tedy severo[168]amerických). V Karibském moři a Mexickém zálivu zuřívá totiž onen druh orkánu, podle něhož byla pojmenována prudká vichřice vůbec. Ph. H. Palmer v knize „Der Einfluß der Neuen Welt auf den deutschen Wortschatz“, 1933, str. 118, dokládá toto slovo z ženského dialektu karibského (Karibové bydlili v povodí Orinoka a na ostrovech) a z nářečí tainoského (na Kubě a na přilehlých ostrovech) ve formě urogan, huracane, furacane. Do jednotlivých evropských řečí přešlo toto slovo v podobách nejrozmanitějších: ve francouzštině je ouragan, v holandštině orkaan, v španělštině huracan, z čehož je anglické znění hurricane, v portugalštině je furacão, italsky uracano.

Od koloniálních národů přicházela tato slova i do střední Evropy. U Němců jsou formy der Orkan (z holandštiny), der Hurrikan (z angličtiny). Podle toho je i náš orkán a hurikán; forma uragan je francouzská.

V češtině jsou doložena tato slova hodně pozdě: nejdříve orkán v šedesátých letech v Riegrově naučném slovníku a u Ranka.

Skalp, slovo tak dobře známé našemu indiánskému mládí, pochází podle VT. z francouzštiny, Holub je spojuje s anglickým výrazem scalp ‚lebka‘ a srovnává je s latinským scalpere ‚trhati kůži s hlavy‘. — Slovo skalp jest vskutku anglické a znamená původně lebku. V Americe nabylo i zúženého významu ‚kůže lebky s vlasy‘ na označení indiánské trofeje a v tomto významu se rozšířilo s indiánskou literaturou po celém světě. Anglické slovo skalp je prý výraz skandinavského původu a souvisí s německým (lidovým) slovem Schelfe (zelená slupka, na př. ořechu). Toto slovo jest skutečně příbuzné s latinským slovem scalpere ‚rýti do kamene, kovu‘ (ne tedy „trhati kůži s hlavy“). Scalprum znamenalo ‚rydlo‘ a zdrobnělina k tomuto slovu, scalpellum, je od římských dob jménem lékařského nožíku.

Spilberg = specula = špeluňka

Protějškem k výkladu slova Zlonice, který jsme nedávno zaznamenali (XXI, 106), je výklad slova Spilberg, otištěný v sborníku „Krajem Lučanů“ XI, 1937, 69. Autor tentokráte není ovšem filolog.

V článku pojednávajícím o t. zv. kralupské stezce vyslovuje autor názor, že Spilberg a Špilhýbl, s nimiž se na této stezce několikráte sejdeme, odvozují své jméno od latinského slova specula ‚stráž‘ (dovolává se pro to sborníku Heimatkunde des Bezirkes Komotau). Toto slovo se identifikuje s jiným latinským slovem, spelunca, a pokračuje: „Tento románský název byl přejat národy gallskými pro místa (vyvýšená) s nějakým úkrytem — ať už to byly sruby pro strážce cesty, nebo že šlo o hospody. Dosud existuje slovo špeluňka, ovšem s příhanou. Později stejná věc dostala jméno krčma. Byl by tedy Špilhýbl slovo gallské.“

[169]Nechceme se zabývat výklady o rozdílech mezi Římany a Romány, aniž chceme zkoumat problém, jak mohli středověké latinské jméno (na něž zjevně myslí německý pramen) převzíti „Gallové“, kteří u nás žili asi do I. st. př. Kr. (Bojové). Rádi bychom jen poznamenali, že by nebylo správné zásadně odmítati možnost, že se zjistí vedle dosavad známých ještě jiná předslovanská jména. Zvláště v starém sídelním území středních Čech, kde je tolik záhadných jmen, bude třeba s touto možností počítati. Ale to se může státi až tehdy, když budou postupně odkryty všechny vrstvy mladší (slovanské, německé), a i potom jen s důkladnou přípravou jazykovědnou a s velkou opatrností. Před neodborným „gallisováním“ varujeme.

Slovo Spilberg je ovšem zcela bezpečně německé. Autor sám připomíná (ale zavrhuje) výklad, že je to „Thingstätte“. Pravděpodobnější je však výklad Jos. Schnetze v Zeitschrift für Ortsnamenforschung II, 250, že se v tomto častém jméně skrývá slovo spile ‚tenký, zahrocený kolík‘, jehož se užívalo k ohrazování (odtud je i naše slovo špejl). Předpoklad, že se vždy jen soudní místo takto ohrazovalo, zdá se nesprávným.

Slovinská slova v češtině

Zabývá se jimi v „Časopise za zgodovino in narodopisje“ XXXII, 1937, 213 n. dr. Anton Breznik. Slova ze slovinštiny přejímal jednak Presl, jednak přešla do právní politické terminologie z r. 1850; ojediněle pronikala i později, většinou se však tato slova neujala trvale (cipla ‚tepna‘; plunka ‚loutna‘; smudník ‚prach‘; prvina ‚prvek‘ atp.). Ujala se slova dražba, prvopis (utvořené Vodnikem 1811), nadpoloviční většina (zavedly Novice 1849) — všechno z právně politické terminologie.

Pozdější je slovo dopisnice; věc sama byla zavedena 1869, slovinské jméno je z r. 1874, české jméno zaznamenává Kott až r. 1890.

Zajímavé jsou zprávy Breznikovy o jednáních Bachovy komise pro jednotnou právní terminologii rakouských Slovanů.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 6, s. 167-169

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující V. Š. (= Vladimír Šmilauer): Letecké názvosloví