O vojenském názvosloví

V. Š. (= Vladimír Šmilauer)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve „Vojenských rozhledech“ (XVIII, 1937, 881—888) otiskuje vládní rada osvětové služby v ministerstvu národní obrany dr. J. V. Sedlák svou přednášku z branného semináře, pořádaného Svazem československého důstojnictva. Doplňuje jí své starší články o témž thematu, otištěné jednak v „Sborníku Vaničkově“, jednak v Hlase národní obrany (v novoročním čísle ročníku 1932), v úplný obraz této významné kapitoly z dějin našeho spisovného jazyka.

Státním převratem postavena byla vojenská správa i po stránce jazykové před obrovský úkol. Z přirozených psychologických příčin nebylo možno uchovati ani prozatímně dosavadní terminologii německou. Nebylo však možno ponechati pole soukromé iniciativě, protože by tím byla trpěla nutná jednotnost [152]výcviková a zvláště by bylo bývalo brzděno to, co bylo v prvních dobách jedním z nejnaléhavějších úkolů: sharmonisovati legionářská vojska trojí rozdílné organisace a domácí vojsko, tvořené z trosek rakousko-uherských pluků, v jednotný celek. Vojenská terminologie není však nijak jednoduchá; vojenství zahrnuje obrovský komplex nejrůznějších oborů, takže jde tu o celé desítky tisíců slov. Vedle toho bylo třeba vedle vlastní terminologie vytvářeti i novou úřední mluvu hlavně ustálením frazeologie.

K zvládnutí tohoto nemalého úkolu byla zřízena „komise pro vojenské názvosloví“ na základě co nejširším. Povoláni byli do ní všichni, kdo měli o věc zájem: odborníci vojenští i civilní, theoretikové z vysokých a průmyslových škol i praktikové z průmyslu, odborníci jazykoví a zástupci rozličných korporací a úřadů. Ve velkém počtu porad, často velmi pohnutých (jen taktické názvosloví, což je asi 5000 názvů a obratů, vyžádalo si jich na padesát), splnila tato komise svoji úlohu neobyčejně dobře. Hlavní zásluhu o to má vedle popřevratového elánu dobrá organisace. Vedení — nejprve Vaníčkovu, potom Sedlákovu — podařilo se sharmonisovati vojáky s civilisty, filology s techniky, vytvořiti v komisi ovzduší vzájemného respektu a uznání i pohnouti všechny ke vzájemným ústupkům. Při práci se ukázalo, jak často dovede laik svou živou invencí rozřešiti problém, o nějž se marně pokoušejí odborníci: dělostřelecké důležité termíny „předkluz“ a „zákluz“ (Vorlauf, Rücklauf) byly navrženy mladým dělostřeleckým důstojníkem.

Toho, co bylo předtím ve vojenské terminologii vykonáno, bylo nemnoho. Nejcennějším přínosem byla sokolská terminologie Tyršova, z níž vycházelo i názvosloví československých legií; týkala se ovšem jen základního výcviku a povelů. V technickém názvosloví se používalo toho, co vytvořili vysokoškolští odborníci. V průmyslu a řemeslech zato bylo o skutečně českou terminologii postaráno jen velmi nedostatečně. Ze starší vojenské literatury nejvíce dal Ferd. Čenský (staršího původu jsou na př. názvy hlaveň, bodák, nováček, střelivo, ráž, setnina — ta ovšem ve významu poněkud odchylném —, prapor, hodnost, válčiště atd.). Poměrně málo se získalo z terminologie ruské (sumka, rota).

Aby splnila svůj úkol, vytvořiti úplnou a propracovanou soustavu názvů stručných, jednoduchých, názorných a věcně i jazykově správných, stanovila si komise některé vůdčí zásady:

1. To, co dosud bylo a co se vžilo, bylo ponecháno, i když se tím snad porušovala přísná systematičnost terminologie. Jen [153]z vážných příčin byla starší vžitá terminologie měněna. To se stalo sokolským povelům „Pochodem pochod!“, „Poklusem poklus!“, „Vpravo čelem!“ atp. Silné přizvukování a emfatické dloužení poslední slabiky: po-chód, po-klús, če-lém vedlo k nesnesitelnému komolení slov. Byly proto zavedeny povely „Pochodem v chod!“, „Poklusem v klus!“, „Napravo vbok!“ atp.

2. Mezi věcí a slovem byla udržována těsná souvislost; komise zvláště dbala toho, aby nové termíny nebyly pouhým překladem dosavadní terminologie německé (jak se jinak často dálo i děje). Každý nový termín vycházel z dokonalého poznání příslušné věci. Proto se porady konaly nejen v zasedacích síních, ale i v skladech, dílnách a továrnách, kde odborníci ukazovali, objasňovali účel a funkci jednotlivých předmětů i jejich součástek. Filologové se museli vžíti i do věcné stránky; tím se velmi napomáhalo dorozumění s odborníky.

3. Vojenská terminologie je celkem puristická, ne však nijak extrémně. Podle zásady, uplatňující se v celém našem spisovném jazyku, odmítají se slova přejatá z němčiny, připouštějí se však — třeba v míře dost omezené a různě podle oborů — slova mezinárodní. V moderních odvětvích technických (na př. v letectví) ovšem nijaké vlastní mezinárodní terminologie není. Některé mezinárodní termíny, zprvu odmítané, ukázaly se velmi životnými a byly dodatečně zase připuštěny (raport, trupa, propriety).

4. Nové termíny tvoří se soustavně, a to tak, že se význam jednotlivých slovotvorných prostředků specialisoval. O tom jsme pojednávali v článku o „Vojenském názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů“ (NŘ. XX, 25n., 77n.; autor našeho článku uznale se o tom zmiňuje). Dbalo se vždy na to, aby se tvoření dalo v duchu dnešního jazyka a aby se nemístně nearchaisovalo.

Rozumí se, že se dílo tak obrovské a konané v rychlém tempu neprovedlo bez některých omylů, že bylo třeba leccos opravovati a měniti. Tak bylo označení „dienstführender Feldwebel“ nejprve předkládáno slovy „službu vedoucí“ nebo „službyvedoucí“; po námitkách jazykových se to zkoušelo s ruským „starší“; ale to nevyhovovalo zase v praxi, protože nebylo dost jasné. Konečně byl ustálen název „výkonný rotmistr“. Celkem se však nová terminologie, třeba často narážela na skepsi a pochyby, vžila velmi rychle, a to i v takových případech, kde nedůvěra byla velmi značná (na př. u názvů „letka“, „peruť“). Vžily se i takové termíny, které dávaly podnět ke vtipkování: tak se [154]k slovesu „zastříleti se“, užívanému v terminologii dělostřelecké, přitvářelo dokonavé sloveso „zastřelil jsem se“. Někde ovšem se bude muset ještě kapitulovati před usem. Autor uvádí dva takové oficiální termíny, kterým se praxe vyhýbá: mošna, místo čehož se říká chlebník, a koňák, nahrazovaný podkoním. Myslíme, že má zde pravdu zdravý jazykový cit. Oba oficiální termíny jsou totiž zatíženy nepříjemnými asociacemi: „mošna“ nám dnes totiž znamená skoro jen mošnu žebráckou a „koňák“ je koňský buřt; proto pronikají termíny jiné, třeba proti „podkonímu“ jsou námitky semasiologické.

Vývoj terminologie není ovšem ukončen; nejen že se objevují stále nové pojmy, ale i v starší terminologii je třeba ještě vzájemného sladění jednotlivých oborů. Z praktických příčin se pak v mnohých případech místo delších, technicky přesných názvů uplatňují jména sice méně přesná, ale jednodušší.

Význam naší vojenské terminologie nelze ani doceniti. Jednotné a promyšlené názvosloví zabránilo chaosu a libovůli, urychlilo konsolidaci výcviku i služby i stabilisaci administrativy. Hlavně však naučilo všechny složky naší armády jazykové pečlivosti, vychovalo citlivost pro jazykové zdokonalení, která charakterisuje celé naše vojenské úřadování i vojenskou literaturu. Stačí srovnati toporné a ubohé koncepty z prvních let naší samostatné armády s dnešním vojenským slohem, abychom si uvědomili velkost vykonané práce.

Význam vojenské terminologie však daleko přesahuje hranice armády: její odchovanci přenášejí jazykovou pečlivost i do svých civilních oborů, odborná terminologie proniká na vysoké školy, do průmyslu i do obecného života. Tak je tomu na příklad s terminologií trhavin a výbušin, s terminologií automobilovou a leteckou, topografickou a pod. Velmi užitečná je spolupráce s „Československou normalisační společností“. Není toto pronikání ovšem nijak snadné; na závadu je tu často konservativnost (a, myslíme, hlavně i malá míra věcných znalostí). Neúspěchem skončila i snaha naočkovat snahy o jazykovou správnost všemu našemu úřednímu jazyku. „Ústřední komise pro názvosloví a mluvu úřední“, zřízená z podnětu ministerstva národní obrany při ministerstvu vnitra, zašla pro neporozumění a byrokratické předsudky. Stejný osud stihl i časopis „Naše úřední čeština“, vydávaný majorem z ministerstva národní obrany A. Opravilem.

„To“, končí dr. J. V. Sedlák svou přednášku, „že vojenská správa první ze všech oborů státní správy se postarala na základě zcela vědeckém nejen o soustavně propracované své ná[155]zvosloví, ale i o vytvoření celé odborné mluvy, zůstane navždy činem trvalé a obecné hodnoty kulturní. I vybudováním odborné řeči vojenské, ničím nepokažené, samostatné, přispíváme ke zvýšení kulturního povědomí svého a tím k posílení všech těch hodnot mravních, které každá opravdová brannost musí předpokládati.“

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 5, pp. 151-155

Previous B-a.: Hudba vrcholného léta

Next kvh. (= Kvido Hodura), š.: Z našich časopisů