Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura), š.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V třetím čísle XXIV. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 256—261) uveřejňuje Josef Janko další Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému. Slovo celauf ze Starých letopisů českých pokládá za ohlas staršího německého komposita zil-louf s významem „běh k cíli, závod za dosažením cíle“ a zároveň za kontaminaci s podobně znějícím slovem zuo-lauf (Zulauf) s významem „náběh, rozběh k útoku“. Spojením obou významů dospějeme snadno k významu hromadného útoku, šturmu, který dobře vyhovuje významu slova celauf na příslušném místě v Starých letopisech. Šimkovo čtení čelauf Janko zamítá. České slovo luza s významem „holota, chátra, zběř“ vykládá Janko shodně s Jos. Holubem z něm. los (= nevázaný). Slovo luza souvisí asi s pol. luźny, které však nemá nikdy významu hanlivého a znamená „volný, prostý čeho“. Se slovem luza jistě souvisí luzovina, luzovitost (liederliches Zeug) a v přeneseném významu mor. luznik (člověk samostatný, odkázaný jen na sebe). Hromadný význam slova luza vysvětluje Janko tím, že čeština ve skloňovaných a zvláště množných tvarech (die losen Schelmen, lose Knechte) postřehla hromadný význam s významem hanlivým. — Stč. luzati (tupiti, výtky činiti) vykládá Janko ze střhněm. lûsen (lausen) s původním silným významem „hledati vši“, značícím však už ve 14. stol. ve vazbě „mit der Kolbe einen laus“ „tlouci koho a tím jej přivádět k rozumu, ranami trestat a při tom jej hrubě tupiti“. Tento hrubší význam je uchován v odvozeninách z téhož základu stč. luzar (nuzař), lauzárný (co patří k luze) a dial. luzařiti se (nuzovati se), známého od Regála z Nové Kdyně. U těchto slov možno uznati za přímý základ něm. der Lauser (všivák).

V 1. seš. Listů filologických LXV, str. 46—47 podává Josef Janko svoje poznámky o slově cválati. Proti Frant. Šimkovi, který nalezl nejstarší doklad slova cválati v opise Rokycanova kázání ze stol. XV. a ve shodě s Flajšhansem pokládá to slovo za výpůjčku z polštiny (ovšem již ve stol. XV.), upozorňuje Janko na svůj starší výklad slovesa cválati ze základu německého zwalen (Qual-) „zbíti, ztlouci, abprügeln“. Sloveso cválati mělo v starší [156]době význam přechodný „někoho (člověka, koně) cepovati, cvičit“. Z tohoto významu, v polštině vůbec nedoloženého, vyvinul se teprve význam „tryskem jeti“ (cepovati koně, aby jel rychle > rychle jeti). Vzpomínáme při tom také výkladu Fr. Ryšánka (Slavia VII, 479), založeného po stránce významoslovné podobně, jenže vycházejícího z čes. základu sval- (pod. jako svyk > cvik).

kvh.

*

Kolísavost českého pravopisu?

Je hodně rozšířené mínění, že je český pravopis neustálený, že se Pravidla českého pravopisu mění od vydání k vydání, čímž vzniká nejistota a kolísavost v tom, jak se má správně psát. V Národních listech jsme čtli (v čísle z 25. prosince 1937) toto: „Je i jiné zlo: kolísavost jazykových pravidel. Jazykové normy jsou stále v pohybu, často neplatí dnes, co platilo včera. Matka, jež byla na počátku války profesorkou češtiny, dostala jednoho dne od své dcery kvartánky několikavětý diktát, v němž naprosto neobstála, dopustivši se 14 hrubých chyb. Neboť nevěděla, že „Pravidla českého pravopisu“ se za 16 let důkladně změnila, že svíčka dnes už poctivě nebliká, ale blíká, že „ceník“ a „deník“ se píše sice s jedním n, ale zato cennina s dvěma, že nová Pravidla jsou krašší (t. j. krásnější) než stará a že se to vůbec všechno člověku v hlavě míhotá.

Případ, jenž by se nemohl přihodit ani ve Francii, ani mamince mluvící jazykem Bernarda Shawa.“

A jak to vypadá ve skutečnosti?

1. Všechna vydání Pravidel bez výjimky předpisují blikati s dlouhým í; až příští vydání zavede i krátké.

2. V žádných pravidlech se nepředpisuje tvar krašší, nýbrž ve všech se shodně (i ve vydání novém tak bude) říká (pod heslem „krásný“): „krásnější, zastaralé krašší, chybně krasší“.

3. Mihotati se všude píše s krátkým i (něco jiného je ovšem míhati, to se psalo vždy a bude psáti s délkou).

4. Cennina je slovo popřevratové a v Pravidlech dosud platných (vydání z r. 1926) vůbec není. Že je odvolávání na slova „ceník“ a „deník“ nesprávné, bylo už v Naší řeči nedávno řečeno. Oficiální poštovní terminologie, Příruční slovník i chystaná Pravidla mají nn.

Jsou tedy všechny čtyři příklady zcela falešné. Ale uvedený výklad není výjimečný, je typický. Většina soudů o kolísavosti Pravidel zakládá se na podobných optických klamech. Skutečnost je taková, že v oficiálních předpisech od roku 1913 do letoška, tedy po plných 25 let, bylo provedeno jen několik zcela bezvýznamných korektur. Mnohem správnější je výtka naprosto protichůdná: že se neprovedlo už dříve a včas sblížení s dnešním usem, jak je uskutečněno až ve vydání právě připravovaném pravopisnou komisí České akademie.

š.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 5, pp. 155-156

Previous V. Š. (= Vladimír Šmilauer): O vojenském názvosloví

Next r.: Kruh přátel českého jazyka