Časopis Naše řeč
en cz

Stanoviště, stanovisko

-r.

[Články]

(pdf)

-

Jeden z našich čtenářů se táže, co Naše řeč soudí o poměru slov stanoviště a stanovisko; k tomuto dotazu ho přiměl článek, který otiskl prof. F. Trávníček 10. VIII. t. r. v Lidových novinách a jenž obsahuje také zmínku o tom, že o užívání těch dvou slov není dosud shodného mínění.

Naše řeč podala už v třetím svém ročníku (1919, str. 152n.) výklad, že správné jsou tvary obojí, stanoviště i stanovisko, a že tvaru stanovisko dnes užíváme nejvíce ve smyslu přeneseném („Standpunkt“). Přípona -isko je spíše moravská než česká, ale není proč se jí v tomto případě vyhýbat. V 10. ročníku (1926, str. 149 n.) reprodukuje NŘ. výklad polského linguisty Witolda Taszyckého o etymologii a zeměpisném rozšíření přípon -iště a -isko na území slovanských jazyků, zvláště západoslovanských, a poznamenává k tomu, že se v češtině spisovné historickým vývojem udržela vlastně jen přípona -iště a jen ve významu místním (počítajíc v to i slova jako bičiště, lučiště a pod.). Co je v dnešním spisovném jazyce na víc, je novější nános původu buď mimočeského, nebo nářečního. To platí především o několika málo slovech na -isko s významem místním, na př. stanovisko (vedle staršího stanoviště), hledisko (v. hlediště), ohnisko (v. ohniště), středisko (v. střediště), ložisko; jsou to slova vesměs jen novočeská a knižní, napodobená podle vzorů polských (kromě slova hledisko, které utvořil Marek pro složeninu „hlediskosloví“) a uvedená v oblibu vlivem moravských spisovatelů. Význam augmentativní a hanlivý je v spisovném jazyce u přípony -isko rovněž teprve novějšího a knižního původu většinou z nářečí východních; tím se vysvětluje, že se slovům takto tvořeným v Čechách někdy dobře nerozumí a že se zcela opačně pokládají za deminutiva (vousiska = malé vousy, skalisko = útes skalní a pod.). S tímto dvojím původem přípon -iště a -isko v jazyce spisovném je ve shodě i význam, v jakém se slov jimi utvořených dnes namnoze užívá. Ve významu konkretním, a tedy více lidovém, užívá se slov s příponou -iště; ve významu abstraktním, a tedy spíše knižním, učeném, slov s příponou -isko. Na př. ohniště = místo pro oheň — ohnisko = bod, kde se stýkají paprsky; stanoviště = místo stání (na př. stanoviště automobilů) — stanovisko = zřetel, s něhož [216]něco pozorujeme; hlediště = místo, odkud hledíme (na př. v divadle a pod.) — hledisko = stanovisko, atd.

Na tomto místě NŘ. se vykládá také o dialektickém rozložení přípon -iště a -isko na československém území a tomuto thematu je pak ještě věnován zvláštní článek F. Oberpfalcra v roč. 11 (1927, str. 8 n.). Podle něho se přípona -isko šířila k nám od východu (z polštiny) a zasáhla svým vlivem ještě Moravu, ale zastavila se na hranicích Čech. Vlna, která ji nesla, byla tu již ochablá a nestačila překonati příponu -iště, utvrzenou v českém jazyce dávnou tradicí. Jen při hranicích českomoravských se projevují stopy oné vlny v tom, že se vedle sebe drží přípona obojí, -iště i -isko. „To ovšem neznamená“, praví se tu v závěru, „že bychom měli právo brániti spisovné mluvě, aby neužívala k vyjádření určitých významových odstínů dublet jako hlediště - hledisko, stanoviště - stanovisko a pod.“

K tomu poznamenáváme, že v témž smyslu vykládá o těchto příponách také Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 1, 1926, 79: „Přípona -iště převládá v Čechách, příp. -isko v nářečích východních (hřisko, hradisko, hrachovisko, bičisko); v řeči knižní a odborné se užívá slov stanovisko, hledisko, ohnisko, středisko, ložisko, křovisko.“ Gebaurova-Trávníčkova Příruční mluvnice (1930, 84) neříká nic ani o rozvrstvení zeměpisném, ani o významovém rozlišení těchto dvou přípon v jazyce spisovném.

Příruční slovník jazyka českého sice dosud hesla stanoviště, stanovisko nemá, ale obdobné heslo hledisko (ve významu „stanovisko, zřetel“) přijímá bez poznámky a u hesla hlediště uvádí význam „místo, odkud se hledí“ (na př. Vrchol hory byl s našeho hlediště nedozírný, Kosmák), dále význam „kryté nebo otevřené místo pro diváky v divadlech, biografech, arénách a sportovních hřištích“ a též význam „stanovisko, zřetel“, avšak s poznámkou, že je to význam knižní. Také z jiných hesel je vidět, že Přír. slovník slov s příponou -isko nezamítá a priori, na př. z hesla bahnisko, bludisko a pod.

V témž smyslu odpovídá také prof. E. Smetánka prof. Dr. F. Šambergrovi v Časop. lékařů českých LXXVI, 1937, 1399: „Kolega Šamberger je na omylu; on, zdá se, myslí, že pokládáme hledisko, stanovisko v přeneseném významu za nesprávné a že bychom je rádi ze spisovného jazyka vyhostili. Tak tomu není; koho hledisko a stanovisko těší, ať si to píše. — Ale ovšem tvrdíme, že hlediště a stanoviště v přeneseném významu je také dobře, ba v jazyce nezabarveném dialekticky vlastně lepší než hledisko, stanovisko.“

Také prof. F. Trávníček v uvedeném článku Lid. novin píše výslovně, že „tato dvě příbuzná slova (t. j. stanoviště a stanovisko) se zpravidla (podtrhujeme zde) rozlišují významově tak, že stanovisko zna[217]mená hledisko, zřetel, zorný úhel, má tedy význam přenesený, stanoviště pak značí místo, kde stojí vozidla, nebo místo k pozorování a že „u dvojice hledisko a hlediště není rozlišení obecné; ve významu »místo pro diváky« užívá se jen podoby hlediště, kdežto ve významu »stanovisko« bývá vedle hledisko též hlediště.“

Nelze tedy mluviti o neshodě v názoru filologů o slovech stanoviště, stanovisko a pod., neboť rozdíly, které se v některých jejich projevech shledávají, týkají se jen jednotlivostí a nedotýkají se věci základní: že každý má volnost užíti slova stanovisko v přeneseném významu, jestliže ho k tomu jeho spisovný usus vede. Je-li kde nějaká neshoda s obecným míněním o těchto slovech, třeba ji hledati v těch hlasech, které se v nedávné diskusi, vedené v Časop. lékařů českých (v. LN. 27/VI 1937) ozvaly ve prospěch úplného monopolu slov s příponou -isko ve významu přeneseném. Kam mířil prof. Trávníček svou větou „Někteří filologové podobné stanovisko zamítají“, nevíme. Shoda v projevech, které jsme tu uvedli, ukazuje zřetelně, že poměr přípon -iště a -isko nelze pokládati za nevyřešený problém.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 215-217

Předchozí Miloš B. Volf: Vratič či vrátyč?

Následující Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti. V.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1