Časopis Naše řeč
en cz

Lexikální a etymologické drobnosti. V.

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

(Bujarý — jarý)

K novotvarům vytvořeným počátkem 19. století lze počítati i slovo bujarý a jeho odvozeniny. Jeho význam je jasný: „plný síly, svěží, bujný“. Říkáme na př.: bujarý mladík, kůň; bujarý hlas, smích; bujará zeleň, čilost, krev, mysl, veselost (Příruční slovník jazyka českého, Praha 1937, str. 214). První doklad tohoto slova je snad z r. 1821 (Dobroslav 2, 4, 17): vůkoltáhlý ku kostelu, bujarou trávou zarostlý, kopec. Že toto slovo bylo tehdy nové a že jeho význam nebyl asi všem čtenářům jasný, ukazuje Krok z r. 1823, kde čteme (1, 4, 158): bujarý bujný a jarý, čerstvý, tedy výklad o významu, který dnes je stále běžný. Ujalo se v naší literatuře velmi rychle, jak o tom svědčí souvislá řada dokladů od r. 1821 až do poslední doby.

Brzy poskytlo slovo bujarý základ k dalšímu tvoření a odvozování. Máme totiž odvozeniny: bujarný (1830 Langer, Selanky 6), bujarokvapivý (1842 Doucha-Thomson, Počasy 62), bujarooří (1870 Nebeský-Aristofanes, Žáby 58), bujarost (RK., Oldřich, v. 131: Bóh ti bujarost da u vsě údy podle Flajšhansova vydání v Unii, str. 7; 1821 Turinský, Angelina 45: jinoch veledušný ve své bujarosti), bujarota (1842 Vlčkovský, Hom. Iliada, str. 89; sr. jarota níže), bujarství (1839 Vocel, [218]Přemyslovci 53), bujaře (1830 Vetešník, Alžběta 12), bujařenství (1842 Doucha-Thomson, Počasy 57), bujařeti (1844 Tyl, Kusy mého srdce 2, 136), bujařiti (1836 Květy, Příl. 3a), bujařitý (1827 Šír, Výbor ze spis. řec. [Homér] 2, 72) a p.

Přes tyto velice četné odvozeniny má čeština jediná toto slovo, vzniklé patrně v první polovici devatenáctého století, jak ukazují současné doklady i jeho odvozenin. O první jeho etymologický výklad se pokusil už Jungmann (Slovník I, str. 159); slovo bujarý dělí na bu-jarý a k tomu poznamenává, že bu- je totožné s řeckou augmentativní (zveličující) předponou βον-. Význam pak určuje: velmi jarý, čerstvý, sehr lebhaft, frisch, muthig. Výklad Jungmannův ovšem dnes neobstojí, neboť řec. βον- souvisí s řec. βονς; „býk, kráva“, jež má v slovanštině ekvivalent v slově govędo: č. hovado, lat. bos, bovis a p. (sr. Boisacq, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Paris 1923, str. 129 sl.).

Výklad Jungmannův však ukazuje, jak máme postupovati při etymologickém výkladu. Základem tohoto slova se cítilo tedy slovo „jarý“, které se vyskytuje rovněž teprve v této době s významem „křepký, čerstvý; frisch, rasch“, jak se ukázalo v souvislosti s lexikálními výklady v otázce rukopisné. Z toho ze všeho, co bylo o tomto slovu napsáno, uvedeme zde toto:

V stč. se objevuje sice příd. jméno jarý, ale to je jarý ve významu „jarní, jsoucí od jara, letošní“ (Gebauer, Stč. slovník I, 602). Dnes se objevuje ten význam u slova jarý velice zřídka a je zatlačen téměř úplně významem „mladý, svěží, bujný“ (Příruční slov. jaz. čes. I, 1172), tedy významem, který má také rus. příd. jméno ярый „heftig, mutig, feurig, hitzig“. První doklady tohoto významu jsou v RZ. 94: (Chrudoš) zarve jarým turem a v Kroku (1, 3, 57) z r. 1822. Při tom už první použití a spojení ukazuje na zdroj výpůjčky, na ruštinu. Glosa jarý (iari) vehemens v Mater verborum (114 c 14), uváděná Hankou (Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých, Praha 1833, str. 23) a Jungmannem v Slovníku, je padělaná (sr. Patera, ČČM. 1877, LI, str. 495) a neznamená tedy nic pro existenci toho slova v tomto významu v staré češtině.

Po stránce etymologické nesouvisí slovo jarý s podst. jménem jaro, nýbrž s řec. ζωρος (sr. Solmsen, KZ. 29, 349: IF. XIV, 436: Berneker, Slav. etym. Wb. 447 sl. a p.). Původní význam byl tedy „prudký, bujný, rozhněvaný; heftig, mutig, feurig, hitzig“. Prosté jarý a jarost, zdá se, v západních slovanských jazycích zanikalo. Polské slovo jarzyć je dialektické a luž. srb. jery a jary je příliš ojedinělé. Udržela se nejvýše komposita (jarobujný, Jaroslav, Jarohněv a p.), jim se však mnoho nerozumělo, když se jednoduché slovo neudrželo.

[219]To všechno svědčí právě pro novověký původ slova „jarý“ ve významu „mladý, svěží, bujarý“. Na to poukazují ostatně i české slovníky před Jungmannem, které znají vždy slovo jarý jenom ve významu jarní (sr. na př. Silva quadrilinguis, str. 335; Tomsa, Vollständiges Wörterbuch 1791, str. 188, atd.). Teprve Jungmann zaznamenává význam, v němž tohoto slova užívají Rukopisy; v nich se vyskytuje ještě i slovo jarota (Jaroslav v RK. 270): jarota mu z žhavú zrakú pláše. Proto také Frinta (Naše řeč 2, 1918, 3) řadí slovo jarota zcela právem mezi slova, jež vnikla z Rukopisů do běžného českého jazyka. Jeho výklad můžeme dnes doplniti v ten smysl, že se slovo jarota nejhojněji objevilo v jazyce v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století (Šír r. 1826 jím překládá řec. αρετη „mužnost, virtus“; později zaniká a dnes se objevuje ojediněle (na př. u Čapka-Choda). Při tom ovšem často tu fungovalo asociativní spojení s jarem: Příroda se zaskví v tom luzném rouše jaroty (1873 Paleček, 225).

Na formování významu slova jarý neměla patrně vliv jenom ruština. Můžeme pomýšlet i na polštinu. Jungmann (Slovník I, 570) uvádí s. v. jarý ještě význam „křepký, čerstvý, frisch, rasch“, který byl přejat z Lindova polského slovníku, jak ukazuje i totožnost formulace: krzepki, czerstwy, frisch, rasch. Stejně i Jungmannův doklad z usu (Starý, ale jarý. Us.) opírá se o polštinu: Stary, ale jary, podobně jako spojení jarý mléč u Jungmanna má vzor v pol. jary mlecz.

Vznik slova bujarý však nesouvisí snad jenom se slovem jarý. Stará čeština měla ještě slovo jarobujný: má jarobujná črná okatička (Tkadl. 14 b). Zcela stejně je tvořeno i jarohlavý v RK.: oblúdí tur jarohlavý (Čestmír, 186) s významem už pod vlivem rus. ярый; sr. výše. Tvar jarobujný však mohl tu míti účast i určovat poněkud po stránce významové znění „obrácené“ bujnojarý bujarý, při čemž náležité by bylo bujnojarý podle typu červenohnědý, hnědočervený. Toto nezvyklé zkrácení původního předpokládaného znění by se snad dalo vysvětlit vlivem subst. bujař, bújař (Gebauer, Stč. slovník, 115: kdo bújí; bujarzi qui noctem convertunt in diem, Hus, Káz. D 236 b), kterému se v době Jungmannově nerozumělo (v. Jungmannův slovník s. v. bujař).

Proto tedy nelze si vznik slova bujarý představiti bez existence přídavného jména jarý. Obě ta slova se objevila ve větší míře teprve v druhém desítiletí 19. století, při čemž slovo jarý je zřejmým ohlasem ruského znění, přejatého v době velkého přenášení ruských slov do češtiny. Příd. jméno bujarý pak vzniká téměř současně vlivem stč. jarobujný a bujař, bújař za pronikavého působení rus. ярый. Slova bujarý i bujarost, jarý i jarota se řadí mezi lexikální neologismy RKZ., [220]jež měly to štěstí, že se rychle ujaly a staly majetkem nejen spisovného, nýbrž i hovorového jazyka. V tom lze viděti jen potvrzení zjevu, na který upozornil v Naší řeči Frinta.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 217-220

Předchozí -r.: Stanoviště, stanovisko

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1