Časopis Naše řeč
en cz

Vratič či vrátyč?

Miloš B. Volf

[Články]

(pdf)

-

Podnětem k tomuto článku bylo heslo v Pravidlech českého pravopisu (Praha, 1924) „vratyč, e, m. (rostlina)“. Každý botanik však, jenž zná z našich mezí a cest tuto úhlednou složnokvětou rostlinu, vyznačující se bohatou chocholičnatou latou zdaleka viditelných, žlutých úborů, zná ji pod jménem vratič (masc.).

Chci se v tomto článku pokusit o vyjasnění tohoto nestejnoměrného psaní a zároveň podat vývoj slova v oblasti filologicky dosud téměř úplně pomíjené.

Při řešení správnosti tohoto slova bude třeba dbáti toho, jak se vyskytovalo ve vývoji krátké či dlouhé a, y nebo i, a konečně, jak se měnil rod.

Nejstarší doklad tohoto slova v češtině přináší rukopisný Bohemarius, kladený Hankou (Zbírka nejdávnějších slovníků, 1833) do r. 1309. Užívá slova wraticz a tento tvar nacházíme ve všech starých rukopisech okruhu Klaretova (Klaret a jeho družina, ed. Flajšhans, II, 1928, str. 246), které vesměs užívají tvaru wraticz. Většina těchto rukopisů pochází z prvé poloviny 15. století. Jsou to:

II F 2, 1. 35, v knihovně Nár. musea: Atanasia wraticz tanacetum, hac utuntur Salernitani pro arteriea.

Týž rukopis, 1. 277: atanasia - Tanacetum: Wraticz slove domaezie neb zahradni czrnobil a gest wssiech moczi takich iako czrnobil.

XI E 2, 1. 145a, v Nár. a univ. knih. (Truhlář, Cat. cod. č. 2049). V tomto latinsko-českém sborníčku bylinářském se uvádí: atanasia - wraticz (přetiskl Fr. Černý, Rostlinář, Listy filol. 1898, str. 198).

DC III 3 Rukopis strahovský, z 2. pol. stol. 15. (přetiskl Flajšhans, Strahovský rostlinář, Č. C. M. 1917), kde neznámý pisatel píše: Filix plas condosat wraticz. (Flajšhans patrně chybně četl originál; správně má býti Filix mas.)

[213]Toliko v rukopise strahovském se vyskytuje kromě znění wraticz i tvar wratycz.

V těchto rukopisech se neužívá čárek na označování dlouhých samohlásek, takže a v slově wraticz může býti dlouhé nebo krátké; podobně se nečiní rozdíl mezi i a y, kromě slov cizích. Pro rod tu nikde není dokladu.

Nejstarší tištěný doklad nalézáme v slovníku Lactifer Jana Bosáka z Vodňan (1511, Liber septimus de herbis), který zná Wratycž, ale ani tento slovník neoznačuje dlouhých samohlásek čárkou, takže je možné dvojí čtení. Lze se domnívati, že zde bere svůj původ mužský tvar wratyč s ypsilonem, který na rozdíl od materiálu rukopisného nalezneme bez výjimky ve všech starých tiscích až do poč. 19. století. Tak jest uváděn u Černého (Kniha lékařská 1517), v obou vydáních Mattioliho (1562, 1596), u Veleslavína (Nomenclator quadrilinguis 1598, sl. 115), uvádí jej i rukopis z druhé pol. 17. století (viz Rosův Thesaurus linguae boemicae, sv. IV), K. Tham (Deutsch-böhm. Nationallexikon 1788, str. 459), Fr. J. Tomsa (Wörterbuch der böhm. deutsch. lat. Sprache 1807, sl. 1074) a J. Palkovič (Böhm. deutsch. lat. Wörterbuch II, 1821, sl. 2598). V Mattiolim se po prvé píše dlouhé á, a to je pak přejímáno všemi dalšími autory, takže na samém počátku minulého století se ustálil tvar wrátyč. Po prvé krátce píše opět wratyč (masc.) teprve Presl (Flora čechica 1819, O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář 1822, Všeobecný rostlinopis 1846).

Jestliže se v minulých stoletích pravopis ustálil přejímáním z jednoho pramene, vyskytl se na počátku minulého století, patrně vlivem intensivního studia starých literárních památek, celkem trojí způsob psaní; K. Šternberk (Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen, Prag 1818, II) uvádí wraticz, wráticz i wratyč, Dobrovský (Deutsch-böhmisches Wörterbuch, 1821) zná wraticz i wrátyč, kdežto Jungmann (Slovník českoněmecký V, 1839, str. 173) uvádí tvar wrátič et wrátyč v ženském rodu, k čemuž připojuje chybně i deminutivum wrátička, které se vztahuje k zcela jiné rostlině.

Od doby Paulického (Domácí lékař, zčeštil Jungmann 1833), patrně vlivem chybné etymologie Jungmannovy, který odvozoval slovo vratič od vrátiti (dáviti), ustálil se jediný tvar vratič, který byl přejat novodobými botaniky (Kavina, Zemědělská botanika 1926, Domin, Klíč k úplné květeně republiky Československé 1928, Senft, Léčivé rostliny 1930) i do naučných slovníků (Riegrova 1872, Ottova 1906, Masarykova 1933), takže je třeba považovati jej dnes za běžný, kdežto tvar vrátyč, uváděný v Pravidlech, za tvar archaický.

[214]Který tvar je oprávněnější, je těžko rozhodnouti, neboť v různých časových obdobích jich bylo různě užíváno. Ani etymologie slova nám nemůže mnoho vysvětliti. Je nasnadě domněnka, že jméno této rostliny, které se hojně užívalo v lidovém lékařství, souvisí se slovesem vrátiti „vydáviti“. Tak se domnívá, jak již uvedeno, Jungmann. Ve skutečnosti se však této rostliny nikdy neužívalo k dávení, nýbrž od nejstarších dob až po dnešek k vypuzování hlístů z těla, nebo v starší době pro její libou vůni k napravování zápachu úst a nohou (Černý 1517, Mattioli 1562). K témuž léčivému účinku se víže i německý název Wurmkraut (Mattioli 1596, Tham 1788) a Rheynfarn (Mattioli 1596); koncové farn (kapraď) pochází od toho, že vratič má podobné účinky proti střevním parasitům jako kapradí, obsahující filicin, Veleslavín (1598) uvádí naproti tomu slovo vratič ve vztah s imperativem „vrať se zas“ a Rosův Thesaurus podle rukopisu ze 17. stol. uvádí v závorce synonymum „zasovrátek“. Maďarsky se vratič nazývá varadich, vorodicz (Mattioli 1596, Palkovič 1821), což ukazuje na český původ. Ať již však odvozujeme slovo vratič od slovesa vrátiti (se) či od slovesa (z)vrátiti, má býti a vždy krátké, podle analogie se slovy zakončenými příponou .

Ještě malou poznámku o rodu tohoto jména.

Filolog nám ukazuje, že rostliny mají často dvojí rod, mužský i ženský, jehož se užívá pomíchaně (jetel, šalvěj atd., viz F. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, Práce z vědeckých ústavů 34, 1933). Tento případ bije zvláště do očí v Hájkově překladu Mattioliho (1562). Hájek užívá slova vratič v rodu mužském (umej se vrátyčem), ale ještě v témže popisu užívá zároveň rodu ženského (ženy…, aby sobě vratyčí a s mateřídouškou nohy umyly). Velmi podobnou záměnu rodu bychom našli u slova osladič. Jinak však užívají všichni ostatní autoři rodu mužského, vyjímajíc Jungmanna, který z důvodů ne dost dobře pochopitelných označil vratič rodem ženským, a to i tam, kde originální text má rod mužský. Na ženský rod by mohlo ukazovati sice deminutivum vratička (Presl 1846, Dobrovský 1821, Jungmann 1839), odvozované těmito autory od tvaru vratič, ale jde patrně o omyl a záměnu se zcela jinou rostlinou (Botrichium).

V nejstarších rukopisech se označuje vratič názvem Atanasia, herba immortalis; býval však záměnou nazýván také Artemisia (černobýl) pro podobnou vůni a stejné léčivé účinky proti střevním parasitům, nebo jindy Barba iovis, ale tento název se ustálil později hlavně pro netřesk. Latinské jméno Tanacetum, které se u nás vyskytuje od konce 15. století, pochází od Paracelsa (viz Leonhard Turneysser, Zehen Bücher etc., Strassburg 1612), který latini[215]soval italský název Daneta (srovnej i starofrancouzský název tanée, tanaisie). Jako vědecký název rodový bylo zavedeno Tanacetum do botaniky Linnéem. Později byl vratič přiřaděn k rodu kopretin (Chrysanthemum vulgare Bernh.).

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 212-215

Předchozí Jiří Haller: Ses, sis

Následující -r.: Stanoviště, stanovisko

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1