K čes. dareba, darebný, daremný atd.

Josef M. Kořínek

[Články]

(pdf)

-

První slovnikářské doklady na subst. dareba jsou teprve z konce 18. století, na př. u Tháma 1788;[1] v slovnících starších (Vusín 1742, Veleslavín atd.) a některých soudobých [218](na př. Tomsa 1791) toho slova není, a nemám starších dokladů ani odjinud. Ve výpiscích k Slovníku jazyka českého, pořízených z literárních textů novočeských od roku 1770,[2] je na subst. dareba 86 dokladů,[3] nejstarší z Thámovy Kníhy pro chudé 1813.[4] Pro odvoz. darebina ‚sběř, holota, slota‘ Jg. (z Dobrovského) není v S. dokladu.[4a] Z toho ze všeho lze soudit, že slovo dareba je pozdního původu, že vzniklo pravděpodobně někdy v 18. stol. a že nebylo ještě ke konci tohoto století dosti běžné.

Zhruba totéž platí o subst. darebák, pro něž je v S. 87 dokladů, nejstarší z Šedivého 1794,[5] první doklad slovnikářský u Tháma 1805;[6] příslušná slova odvozená, jako darebácký, darebáctví, darebačiti, vyskytují se v literárních textech ještě později.[7] Můžeme se tedy domnívat, že výraz darebák vznikl buď současně se subst. dareba a poměrně nezávisle na něm, nebo že se k němu brzo přitvořil podle vzoru jiných peiorativ na -ák.[8]

Hapax je Lindovo darebář.[9]

Význam slov dareba, darebák je od počátku zhruba týž jako dnes. V starší době se však užívalo výrazu dareba častěji ve významu plně peiorativním ‚člověk mravně špatný, ničema, padouch‘, a naopak výrazu darebák ve významu ne tak peiorativním, jako má dnes zpravidla; dříve byla tedy tato slova významem totožná.[10] Tak hned v prvním dokladu [219]na subst. dareba v S., uvedeném výše (str. 218) p. 4), má toto substantivum význam plně peiorativní; dnes bychom v takové souvislosti užili spíše výrazu darebák, zpustlík. A podobně v několika dokladech mladších, na př.:

d-a Špirch Bibl. záb. čtení V, 1837, 109 (o bezpáteřném člověku, posuzujícím vše jen s obchodního hlediska a sloužícím za peníze i kdejaké nepravosti); Vem ďas ty vlky [mocné tohoto světa]!… Kdyby viděli, že jsme [vězňové] smutni, měli by z toho radost. Myslili by, že nás skrotili. D-ové! Budou sami skroceni, a to brzo Sabina, Oživ. hroby 1870, 13; Ten bídný Hladký — ten d-a, toho bych se do něho byl nenadál [o donašeči] Sobotka, Herloš, Svět V, 1868, 336; Ten d-a! Hned s počátku byl mi jako sůl v očích [o podvodném intrikánovi] Bozděch, Dobrodruzi 1899, 24. Stejně o ženách,[11] na př.: Jak jste se mohl opovážit přivésti mi tu kartářku, tu d-u? ženskou, která mého muže sváděla? Stroupežnický, Noviny 1876, 22; Služka, kterou jste mi… opatřila, je impertinentní osoba, je d-a, ničemnice týž, Z Prahy 1891, 120.

Vedle toho se užívá slova dareba ve významu ‚člověk zbůhdarma žijící, štítící se práce, povaleč, lehkomyslník a pod.‘, na př.:

Oděvy těchto nedoučených, a někdy i přeučených dareb bývaly obyčejně rozcuchány a rozervány, kabáty zapáchaly tabákem a pivem [o studentech bohémech] Kolar, Sebr. romány 1854, 261; Koupil si lepší šaty…, aby nevyhlížel jako d-a, nedbalec a rozpustník, nýbrž vyrovnal se všem pořádným… chasníkům Pravda, Boh. Julie 1861, 155; Nemáte špatnou kotrbu, hochu, moh’ byste se učit, ale nedbala jste, d-a Herrmann, Na růz. adresy 1902, 223.

Konečně se tímto výrazem označuje v lidovém jazyce člověk donucený k nečinnosti nemocí nebo stářím, neduživec. Význam ten zaznamenává již Jungmann;[12] v S. na něj dokladu není.

[220]V novější době přibývá dokladů na význam oslabený a žertovný (zejména o dětech, zvířatech).

Několik příkladů na význam ‚rozmařilec, lehkomyslník, povaleč a pod.‘ u subst. darebák:

[Libomir se ujal hradu po zemřelém otci a] na to mysliti počal, jakby to, co otec jeho promarnil, vynahraditi a sobě z svého bídného stavu opět pomoci mohl. Však s kým se o to měl poraditi? S okolním některým sousedem? Takovým způsobem nemohl žádné rady, tím méně jaké pomoci očekávati; poněvadž d-ci byli, a v své mohovitosti ani snad sto kop neměli Šedivý, Mnislav 1794, 61 n.; Jen přijdou, sednou k hotovému, a předce nedbalci a d-ci jsou Kramerius, Přítel lidu I, 1806, 84; [Chasa se brání žalobě Madlenčině:] My jsme poctiví vodáci — [Madlenka:] Tuláci a d-ci Šedivý, Praž. sládci 1819, 38; [Milena] zavrhuje svého ženicha; uznává, že jest d-k [předtím je popisován: lehký co plevy, nestálý a zná jen utrácet… nezná žádné obživy… dobrý jest, zvláště děvčatům] Hněvkovský, Námluvy 1839, 19; [Slavík, mladý divadelní zpěvák, počínal si velmi krotce; došly mu buď peníze, nebo hlas.] Kdesi jsem jednou četl, že »zlý člověk nikdy nehuláká, ale pozor! také d-k neřve«. Navzdor této poukázce nejsem vstavu rozeznati, je-li pan Slavík zlý člověk anebo d-k. Jeho chování je vesměs divadelní…, s přirozeností jako by se byl rozloučil, takže mu nikdy není viděti na dno Donovský, Tři Čechové IV, 1855, 60 n.[13]

Podobně adj. darebácký a subst. darebáctví, na př.:

[V New Yorku] jakýs kupec předstoupil před ouřad, přednesl, že provozuje d-é živobytí, že nemá žádné domácnosti…, a z té příčiny žádal, aby slavný ouřad jej dal na půl léta zavřít. Člověk ten jest veliký opilec, a doufá po ten čas ve vězení tomuto škodnému návyku zas odvyknout… [nadpis celé zprávy zní Moudrý darebák] Rozličnosti 1829, 523; [Fr. Neubauer] kterýž si hudbou a pitím přivábil na plíce smrt, za živa putující žid, nejživější to representant d-é geniálnosti Kolar, Muzikanti 1867, 154; [Je-li příčinou toho, že lidé neplatí nájemného] nouze, … nebo geniální darebáctví — jakž to možno krátce vyzpytovati? Paleček II, 1841, 59.

Význam slov dareba, darebák souhlasí s významem základního adj. darebný, v původnější hláskové podobě daremný: od počátku označovala obě jak člověka vyhýbajícího se práci, povaleče, tak i člověka mravně špatného, padoucha, a tento druhý význam nabyl brzo převahy a užívá se v něm výrazu darebák většinou dosud,[14] kdežto peiorativní zabarvení výrazu dareba později silně mizí.

Že subst. dareba, darebák bylo přitvořeno k adj. darebný, poznal již Gebauer HM. I, 444. Na adj. darebný — dříve [221]také darební — jsou doklady z doby mnohem starší.[15] Nalézáme je na př. v některých pozdějších rukopisech Rokycanovy Postilly: Chtěl-li jest kdo čím darebným zatrhnauti v rkpe z r. 1581 (v Šimkově vyd. I, 665; var. jestliže který z nich čím takovým chtěl zatrhnauti anebo co takového marného, bláznivého a oplzlého, což by nevzdělávalo k dobrému, pobožnému, cnostnému, šlechetnému obcování a životu kajícímu, nemravně a nevážně promluviti); Jest-li pak kdo, že se domnívá duchovním býti, a neskrocuje jazyka svého, ale svodí srdce své, toho darební jest duchovenství v rkpe z doby brzo po polovici 17. stol. (op. c. 791; starší var. daremné, marné); Darebná a prokletá jich modlitba jest v témž rkpe (op. c. 793; starší var. daremní, daremná); Ba, by sobě dral tvář i oči, že by z nich krev tekla, vše to jest darebné v témž rkpe (ibid.; starší var. darmo, daremné); By člověk činil nevím jaké dobré skutky…, nebude-li pravého… milování Boha, všecko to darební a nikoli (se tobě neobrátí k odplatě věčného života) v rkpe z 1581 (op. c. II, 426; var. starší daremné, mladší daremní). Jiný doklad je v lat.-něm.-čes. slovníku pro Ladislava Pohrobka z polovice 15. stol.: Vanus — Vmsister — darebný (v Zahradníkově vyd. 59) — nejstarší z těch, které jsem našel. Jeden doklad z první polovice 17. stol. má Zubatý v rukopisných výpiscích, chovaných v S., z knihy Písecké: To že by ta věc darební a zbytečná byla 286 (r. 1625).

Vnitřní -b- v adj. darební, darebný se ujalo na místě původního -m- v paralelním daremní, daremný,[16] utvořeném z adv. darmo ‚marně, zbytečně, bez příčiny, zadarmo‘, jež je také v jiných jazycích slovanských, nebo přímo z adverbiálního instrumentálu, který je základem toho adverbia[17] — stejně jako vzniklo později rus. daromátyj ‚darmovoj, ne po zaslugam polučennyj‘ (Daľ) k adverbiálnímu instr. dárom. [222]Adjektivum stejně odvozené má i polština: daremny (zřídka darmny) ‚bezpłatny, niezasłużony, próżny, bezużyteczny‘ Słow. jęz. pol., a ovšem i příslušné odvozeniny jako daremnik, daremność, daremnić atd. Lze proto klásti vznik tohoto adjektiva již do doby předčeské, resp. předpolské (*darъmьn-).[17a]

Výklad pro změnu m > b v č. darební, -ý nabízí se několikerý. Předně by to mohl být pochod čistě hláskový, totiž dissimilační zánik nosovosti první hlásky ve skupině mn takový, jak jej nalézáme na př. v nářečním zlín. pisebný, krk. tebný, upříbný místo písemný, temný, upřímný; tento výklad navrhoval již Gebauer l. c.[18] Avšak lze myslit také na vliv adjektiv se starým -ební, -ebný na konci a s významem obdobným,[18a] t. j. hodnotícím nějak užitek věcí a hmotný stav nebo mravní povahu lidí, jako hanebný, chvalebný (později chvalitebný), pochlebný,[18b] potřěbný,[18c] služební, -ý,[18d] túžebný,[18e] velebný, po př. i adjektiv té významové oblasti [223]s jinou samohláskou před »suffixálním« -bn- jako (marno)chlubný, podobný,[18f] pochybný,[18g] záhubný,[18h] žalobný[18i] a j. Konečně — a to je pravdě nejpodobnější — mohly působit obě tyto vývojové složky zároveň.[18k]

Změna m > b se tu provedla jen zčásti v tom smyslu, že vedle novějšího darební, -ý (v některých krajích nebo vrstvách) drželo se dále daremní, -ý s původnějším stavem hláskovým. Je zajímavé, že varianty s b — přes vysoké poměrně stáří dokladů — objevují se v starších slovnících velmi skoupě, na př. u Tháma a Palkoviče, kteří mají už hesla dareba, darebák, nenalézáme hesla darebný — a ovšem ani odvoz. darebník, darebnice, darebnost atd. —, nýbrž jen daremný, daremník atd.;[19] tak i slovníky starší (Tomsa, Vusín, Veleslavín atd.). Poměrně vzácné jsou varianty s b také v literárních textech; v S. je celkem 441 dokladů na varianty s m, kdežto na varianty s b jen 140. Ukazuje to na to, že varianty s b, pokud se v jazyce vyskytovaly, byly na rozdíl od původnějšího daremný atd. pociťovány jako útvary lidové, ne dost vhodné pro usus spisovný, nebo vůbec nesprávné. Přímé svědectví toho nalézáme v puristických poznámkách některých slovnikářů, na př. Jungmanna,[20] Kotta.[21] A přece počet knižních dokladů na varianty s b průběhem 19. století roste, a dokladů na varianty s m rychle ubývá: v prvních osmdesáti letech, do r. 1850, je v S. 296 dokladů s m a 57 s b, kdežto v druhém osmdesátiletí, od r. 1850 do přítomnosti, 145 dokladů s m a 83 s b.

Významem jsou slova, o nichž tu jednáme, v obou hláskových podobách původně totožná a užívá se jich promiscue k vyjádření představ marnosti, zbytečnosti, neužitečnosti, [224]bezcennosti, nicotnosti, špatnosti, ničemnosti. Průběhem 19 století však pozorujeme v knižním jazyce jisté rozrůzňování významu podle hláskové podoby, a to tak, že varianty s m tíhnou k představovému jádru marnosti, zbytečnosti, kdežto varianty s h k představovému jádru špatnosti, ničemnosti.

Nejzřetelněji se projevuje tato tendence u samého adjektiva: V S. je celkem 243 dokladů na daremný, 18 na daremní a 77 na darebný, z toho:[22]

	daremný (+ daremní)			darebný
	A[23]	B	C	A	B	C
do 1850	77 (+12)	36 (+6)	50	2	8	21
od 1850	40	23	17	2	7	37

Tedy: dokladů na daremný (daremní) ubývá ve všech významech, ale ve významu C rychleji než ve významu B a [225]ještě rychleji než ve významu A; naopak dokladů na darebný přibývá poměrně nejvíce ve významu C, a poměr ten se ještě zlepší, počítáme-li s tím, že oba doklady na význam A v druhém osmdesátiletí jsou z A. Mrštíka, jenž užívá adj. darebný ve všech třech významech podle lidového usu svého kraje.[24]

Ukázky: daremný s významem A:

Všeliká vaše starost d-á, a bezevšeho užitku bude Khun, Kázaní 1776, 206; Bez [božího] požehnání d-é jest všecko náše usilování Leška, Řád evang. 1796, 61; My pak netoliko d-ých liter nepíšeme, nýbrž několik jich jen čárkami doplňujeme Šramko, Gramatika 1805, 4; Viděl jsem, že jest teď má přítomnost zcela d-á k zachování korábu a polehčení nešťastných lidí Hlasatel III, 1808, 73; Ranhojič obkladky… za d-é prohlásil, poněvadž prý [nemocný]… déle čtyr hodin žíti nemůže Čechoslav VIII, 1831, 20; Nic [na obrazu Rafaelově] bez významu…, žádný tah, žádná čárka d-á Kollár, Cestopis 1843, 99; [V ústrojném celku] nic osamělého d-ého nestojí, nébrž všecko vzájemně si slouží a napomáhá Marek, Zákl. filosofie 1844, 246; Viděla, že je všecko domlouvání d-é a že bratr jinak nedá Němcová, Nár. báchorky VII, 1848 (Sp. VI, 1907, 243); Co se byl král již lékařům… naplatil, aby [Žalmíra] uzdravili, ale všecko d-é Radostov, Nár. pohádky VIII, 1857, 3; [Jarolím se snažil rozšířit duševní obzor Márinčin, ale] všechno namahání jeho bylo d-é Světlá, Na úsvitě 1865, 318; [Dobrovský pokládal] všeliké snahy o další vzdělávání [jazyka] za d-é Zelený, Život Jungm. 1873, 174; Uznal, že jeho úmysl naráží tu na moc neznámou, a že úsilí jeho je d-é Herben, Do třetího 1889, 564; S větrem a s pánem d-ý zápas Rais, Ta srdce! 1892 (Sp. XV, 1911, 106); Čím bylo noci tajemné jich [blesků] zaplanutí d-é? Krásnohorská, Rozpomínky 1896, 119; [Chtěl jsem se vysoukati na břevno, ale] d-ými zůstávaly všecky pokusy mé Kosina, Život st. kantora I, 1899, 76.

S význ. B: [Farizejství] poznanou pravdu z d-ého ohledu vyznati nechce Stach, Royko, Hist. sněmu kostn. I, 1785, 4; Udatnost je chvalitebná, než z d-é hřičky, kde jí třeba není, nepojde ani dobré, ani čest tomu, kdo jí hledí Tomsa (F. J.), Nešť. příhody 1794, 8; [Stará děvečka] dětem rozličné povídačky o strašidlách, viděních, a mnoho jiných d-ých pletek povídala Javornický, Krásné pov. I, 1812, 43; Ona divná psí jeskyně [Grotta del cane]… nic jiného není, než d-á v písečném vrchu vykopaná… díra Dobroslav III, 3, 1822, 15; [Pomyslete si] žeby jste toliko po slávě vojenské prahna, d-ou příčinu si vymyslil, aby jste vpadl do země sousedské Vlasák, Velde, Zbírka pov. záb. III, 1828, 93; Co teď člověk všecinko neudělá k vůli d-ému pakateli! Ehrenberger, Pův. vlast. povídky IV, 1846, 62.

S význ. C.: Držel se d-ého tovaryšstva, d-ých děvčat Tomsa, Uč. lidu 1786, 14; [Člověk] v d-ém, zkaženém povětří mdlí, churaví týž, Kat. o zdraví 1794, 9; [Žádost, aby] zlepšeno bylo Slovenské [!] knihkupectví, nad něž [226]ve světě nic není d-ějšího Hlasatel I, 1806, 353; Jestliže si obuvu od d-ého řemeslníka nechceme dát zhotoviti, který se předc řemeslu učil: I jak můžeme tělo své… svěřiti [mastičkáři] Javornický, Lucián I, 1827, 81; Násilím, lstí, d-ými kousky hleděla republika zničiti říši ruskou Havlíček, Praž. nov. 1846 (Sp. I, 1900, 58); Známost jeho se špatnými lidmi rostla, scházel se s d-ými mužskými i ženskými Pravda, Pov. z kraje V, 1853, 95; D-á, bídná i nenapravitelná, jak byla, snášela přec ta muka Sládek, Harte, Kalif. pov. 1874, 1; Mně schází jen doušek piva, a kdyby bylo sebe d-ější Holeček, Za svobodu I, 1878, 75. — S lidovým významem ‚špatného zdraví‘: Byla již tuze »d-á« na dech Nováková, Úlomky 1902, 14; Hospodářství potřebuje rukou silných, nohou tylných, a já jsem už nějaký d-ý Holeček, Naši IV, 1906, 332.

Daremní s význ. A: [Bůh pomoz každému k tomu] aby má i jeho práce v této knížce d-í nebyla, ale užitek svatý přinesti mohla Duch. kuchařka 1772, 2; Když ty [Bože] nás chráníš, tedy marná a d-í jest spora nepřátelská Modlitby při mil. létě 1795, 31; [Kdyby vrchnost zakázala přílišné chování psů] d-ích žroutůby se umenšilo Palkovič, Týd. 1812, 415. — S význ. B: Přestaňme o takových d-ích věcech mluvit [t. o kuliším volání, říká bázlivec] Šedivý, Noč. můra 1796, 22; Tak sem žebrotě přivykl, že ze mne… nic jiného nemohlo být, než povaleč, tulák, a slovem d-í člověk Kramerius, Dobrá rada 1803, 5.

Darebný s význ. A: Kdyby sobě povážili, jaký užitek, jaké potěšení z upřimné spovědi pochází, viděliby že jejich bázeň d-á Khun, Káz. 1780, 31; Přisluší zahradníkům… všelikerou d-ou a škodnou trávu… vytrhati Strnad, Stoletý kal. II, 1793, 19; Upřel se očima k hospodě v d-ém očekávání, že snad přece se na jejím prahu objeví známá… postava A. Mrštík, Rok II, 1903, 464.

S význ. B: Tys mne ošidil, daje mi strom d-ý, neourodný místo stromu ourodného Tomsa F. B., Krummacher, Podobenství II, 1821, 70; Na cedulkách jiného nečísti, než samé: v. August v. Kotzebue, pak Menagerie… a jiné d-é frašky Čechoslav V, 1831, 40; Když tak — abychom užili nejslabšího výrazu — d-ým způsobem odbýval záležitosti svého rozumu, v jakém stadiu byly záležitosti jeho srdce? V. Mrštík, Poh. máje 1897, 91; Ty časy už v panských službách nejsou jako bývávaly, deputát je d-ý, plat maličký Rais, Stehle 1905 (Sp. XVI, 1911, 22).

S význ. C: [Toho, že se líhnou slepá kuřata] musí jiná příčina býti, a sice d-ý vejce Strnad, Stol. kal. I, 1793, 77; Lidi přetahoval, d-ým zbožím šidil, a podvodně měřil Javornický, Vysvětlená přísl. I, 1815, 40; Bezbožný, nestydatý a d-ý chlap Poutník slov. VI, 1827, 34; Při té letošní, d-é povětrnosti nebyloby divu, kdybych se byl hodně roznemohl Jindy a nyní I, 1833, 119; Přinesla už dost hanby do přátelstva; víc ji ta darebnice přinést nesmí. Ta d-á! Tyl, Vojta 1849, 224; [Koryfeové] d-é francouzské literatury Lit. listy VII, 1886, 331; Já bídný, já d-ý! Vrchlický, Rab. moudrost 1886, 74. — S lidovým významem ‚špatného zdraví‘: Dědeček jsou nějak d-ej, [227]nevstávají Baar, Cimbura 1908, 265; To dítě je teď nějak d-ější Rais, Trochu vřesu 1919, 35.[25]

Na adv. daremně je celkem 87 dokladů, na darebně 14, z toho:

	daremně			darebně
	A	B	C	A	B	C
do 1850	43	8	10	1	1	7
od 1850	20	4	2	2	1	2

Tedy: dokladů na daremně ubývá ve významu C rychleji než ve významu A a B; u darebně převládá celkově význam C, jinak se čísla s rozrůzňovací tendencí neshodují, to však lze vysvětlit nepatrným počtem dokladů z druhého osmdesátiletí (ostatně jeden ze dvou dokladů na význam A od r. 1850 je z V. Mrštíka).

Ukázky: daremně s význ. A: Mohlili jsou pak apoštolové samým kázáním hříchy odpouštěti? jistě ne; siceby skutečné pokání v církvi od Krista d-ě ustanoveno bylo Vorel, Konfessí helv. 1784, 85; Věc jest marná, neužitečná, zbytečná, když k ničemu neslouží, a užíváme věc na darmo, nepotřebně, d-ě Neděle, Náboženství II, 1808, 118; Zdaliž tedy jediné tuto naději [že se po smrti shledáme] tak hluboko v srdce naše vštípil [Bůh], abychom se touto žádostí d-ě a marně trápili? Puchmajer, Ned. kázaní 1825, 168; V tuto hodinu žádné kyselosti, bratří! Jáť bych si nepřál, aby nám d-ě uprchla Tyl, Pout č. umělců 1844, 11; [Vyžádal si] od napovědy, aby mu nenapovídal, poněvadž by ho d-ě mátl Hálek, Komedianti 1861 (Sp. III, 1906, 146); [Historie zcela všední, že] nestojí za vypravování. Nudil bych vás d-ě Čech, Povídky IV, 1883, 171; Namahavě dobývá paty z propasti bláta, ale d-ě, neboť bláto roste a roste Holeček, Naši II, 1902, 16; Starý kaštan u vchodu do města zcela d-ě vyžírá půdu, aniž je k užitku Herrmann, Ztřešt. historky 1902, 296.[26]

[228]S význ. B: [Svědomí člověku] předstírati počne, žeby d-ě a proti svému povolání dny života trávil Sychra, Kázaní I, 1814, 358; [Nerad bych] aby se tak nadějně vzcházející símě na panu synovi d-ě zmařilo Tyl, Kusy I, 1844, 284.

S význ. C: Vyslovujíli se [dítky] často chybně…, větším dílem to od těch pochází, kteří je d-ě k mluvení vedou, a neb zle vyslovujících napraviti zanedbávají Kniha meth. I, 1777, 181; Starému Holdenovi se na světě d-ě vedlo Tomsa, Uč. lidu 1786, 743; V domích, kde se d-ě hospodářství vede, k natrefení bývá [bída] Šedivý, Štekl, Krátká káz. I, 1804, 137; [Zlomená noha] tak d-ě se napravila, že co živ byl, kulhal Tomsa, Adlof, Knížka mrav. 1810, 47; »Jste nemocen, Petře?« ptám se muže, který vyhlížel velmi d-ě Němcová, Obr. z okolí domažl. 1846 (Sp. IX, 1910, 82).

Darebně s význ. A: Ty se někdy d-ě unavuješ, spituje tajné přirozené věci Muška, Osm sv. dní 1772, 381; Pan Jareš hned ráno poslán z domu, aby tu d-ě nepřekážel Herites, Návštěvy 1897, 25; Křičel za svým psem, volal, pískal, prosil, klel i karabáčem práskl — d-ě lál V. Mrštík, Babetta 1902, 216.

S význ. B: Je skoro líp, když se hoch takhle těší [ptáčnictvím], než kdyby s chasou d-ě dováděl Rais, Stehle 1905 (Sp. XVI, 1911, 45).

S význ. C: [Leniví řemeslníci] dílo, jenom aby bylo, d-ě vybejvají Špreng, Kázaní 1777, 77; [Dítě čtlo] d-ě, špatně a falešně Javornický, Krásné pov. I, 1812, 58; Raději d-ě německy než dobře česky mluvit se vynasnažují Michl, Ouplný lit. létopis 1839, 321; [Caromiovi] je nějak d-ě Rais, Na lepším 1902 (Sp. XIV, 1911, 522); [Peníze] ničemně a d-ě proutratil Jirásek, Temno 1915, 502.

Na subst. daremnost je 55 dokladů, na darebnost 31, z toho:

	daremnost			darebnost
	A	B	C	A	B	C
do 1850	2	19	6		7	3
od 1850	4	12	12		10	11

Tedy: u daremnost se číselný poměr dokladů s významem A a s významem C nemění, kdežto u darebnost není vůbec dokladů s význ. A, a dokladů s význ. C přibývá rychleji než dokladů s význ. B.

Ukázky: daremnost s význ. A: [Zajatkyně, vidouc] všeliké své naděje d-t [počala se smiřovat s osudem] Semian, Mésároš, Případnosti Kart. 1790, 7; [Nepřátelé] přestali Pána pokoušeti, d-t namahání svojich nahlížejíce Sušil, Evang. sv. Marka 1865, 55; Vidouc d-t všeho odporu, poddala se na oko Lier, Pokuta 1902, 100.[27]

[229]S význ. B: Za lecjakes d-ti [by] hromadu peněz vyházela Sychra, Povídatel III, 1817, 129; [Lékaře mrzelo] že lidé v jeho okršlku ještě na takové d-ti věří [t. na zaříkávání zimnice] Javornický, Lucián I, 1827, 73; Na ty d-ti [t. chození maškar] od jakživa nic nedržím Ehrenberger, Pův. vlast. povídky V, 1847, 48; Jinak [studentstvo] buď leností hnije anebo mrhá se v pravšedních d-tech Vlček, O nár. osvětě 1868, 48.

S význ. C: Vždyť je mladá krev a musí také vybouřit. Že by ale tropil d-ti — to mi pane, nenamluvíte! Tyl, Kusy I, 1844, 283; Když je na jedné straně hodný, proč ne na druhé, proč se ostúzí s takovými d-tmi — pytlačí — Němcová, Poh. vesnice 1856 (Sp. III, 1905, 269); Tak bezpříkladná d-t [zasluhuje nejpřísnějšího trestu] Stroupežnický, V ochraně Napol. 1878, 102.

Darebnost s význ. B: Nějakou d-tí mezi ním a jednou indiánskou šlechticí… hádka vznikla Prvotiny 1813 v příl. k č. 26; Čtení je mu milejší nežli hra a jiné d-ti Sabina, Vesničané 1847, 20; Mám tam trochu toho bílého nádobí,… vždycky když jdu na jarmark, tak nějakou d-t přikoupím Rais, Půlpáni 1898 (Sp. XI, 1911, 161).

S význ. C: Nepořádek a d-t panuje a se množí C. k. vlast. noviny 1821, 75; Nejedná ctnostně, nýbrž páchá d-ti a hříchy Pravda, Sirotci 1865, 112; [Výdělečné činnosti dětí] v krajinských kruzích amerických jako trestuhodná d-t jsou… odsuzovány Herites, Amerika 1913, 43; Však prý to byla čistá d-t, ten tvůj anymál [t. socha Animal triste]!… Prej ňáká lehká holka a docela nahá! K. M. Čapek, Rozkoč I, 1923, 18.

Na subst. daremník je 24 dokladů, na darebník 5, na příslušné fem. daremnice 11 dokladů, na darebnice 12; z toho většina s významem C. Na význam A není u těchto slov vůbec dokladu; náležela pravděpodobně od počátku pejorativní oblasti významové B—C, a proto nebylo příležitosti k rozrůzňování významu podle hláskové podoby ve spisovném jazyce, jak jsme je pozorovali u slov probraných výše.

Daremník s význ. B: Lenochům jest jedno, souli jejich děti po své [!] smrti dobří schopní lide, jenž se umí vyživit, nebo jestliže jako d-ci po domích žebrají Stach, Feddersen, Kniha mravů 1786, 149; Tak hroznému množství d-ků, jako tam jest [t. v Indii fakirů], práci sjednati, toťby k tomu sotva největší obec stačila Kramerius, Hist. vypsání 1803, 100; Mezi [ovčáky] velmi mnoho nedbalců a d-ků jest André, Nauč. o chov. ovč. dob. 1818, 45; Ty buď více mužem a křesťanem, hru jako remeslo nechej kejklířům, d-kům, lenochům, marnotratníkům Kollár, Kázně I, 1831, 116.[28]

S význ. C: Musím poručit…, aby se na toho d-ka počíhalo, který mi mé stromy tak kazí Tomsa, Měs. spis 1787, 511; Věru nejsou to ti největší d-ci, o jichž vadách svět si vypravuje Sabina, Blouznění III, 1857, 105.

Darebník: Žid vida d-ka, ven hnal ho z pokojíka Puchmajer, Nové bás. I, 1798, 114; Kde pak vězíš, d-ku? Štěpánek, Div. II, 1820, 174; D-k [jeden z taškářů ve hře »Loupežníci«] Gallat, Humoresky 1860, 103.

[230]Daremnice s význ. B: Staří páni hlavou kroutili, to že jsou d-ce zbytečné [cizí dámy s nápadnou dekoltáží] Jirásek, Skály 1887 (Sp. XIV, 1905, 39).

S význ. C: Kdybych já… svou děvečku vyhnala, protože jest zlodějka, ožralkyně, d-e Thám, Kníha pro ch. II, 1813, 40; Tuhle ji máte, tu d-i [byla podezírána ze žhářství] Tyl, Palič. dcera 1847, 66; Nebyla asi prosta viny, ale jistě nebyla takovou d-í, za jakou ji pomluvači rozkřikovali Vlček, Samohrady II, 1889, 93.

Darebnice: I ty d-e všech d-c nejhorší! vyřitila se na obžalovanou služku zlobivá vrchnice Sychra, Povídatel III, 1817, 11; Nechci o té d-i ani slyšet Tyl, Palič. dc. 69; Je to d-e! Ta ho bude stát ještě život Šimáček, Zápisky Koř. I, 1892 (Sp. VII, 1908, 37); [Bojím se, že se] do konce nějaké d-e přichytne a něco vyvede Kosmák, Ženit se či neženit? 1895, 12; Snad si naposledy k vůli takové d-i nerozbiješ hlavu Kronbauer, Osiřelo dítě I, 1919, 151.[29]

Demin. daremníček jednou o nezbedném dítěti:

Nic jiného nezbývá než odpouštět, aby vás všecky nespral kat, d-ové! Holeček, Naši I, 1898, 230.

Adj. darebnický jednou o nezřízeném životě:

Pro ukrutné tejrání manželky a pro darebnícké živobytí již několikráte byl šatlavou potrestán Rozličnosti 1828, 545.[30]

Subst. darebenství jednou:

Spravedlivé nebe! nedej vítězství takovému d-í Frost, Jen s pravdou ven! IV, 1851, 428.[31]

Konečně sloveso daremniti se dvěma doklady:

[Plané stromy nesmějí stát vedle štěpů] protože přeletáním květného prášku z nich tito by čím dál tím víc daremnili až zase v planost Rozličnosti 1826, 570; Když ta pokažena [t. »zažívajičnost«], choudne a daremní také krev ibid. 1829, 203.[32]

Tendence po rozrůznění významu slov původně týchž, ale žijících v jazyce ve dvou variantách hláskových, je tu ve shodě s danými podmínkami vývojovými. Lze ji vysvětliti [231]jednak konservujícím vlivem, jímž působil na význam variant s m význam příslovce darmo (na- a j.), pociťovaného v jazykovém povědomí stále jako základ těchto variant, jednak vlivem významu novotvarých substantiv dareba, darebák na význam variant s b, kde změnou m > b zaniká povědomí etymologické příslušnosti k příslovci darmo, takže semantém od původu jeden, darem- (> darem/b- před n) pro představu marnosti, zbytečnosti, nicotnosti, špatnosti, štěpí se tu — z příčin původně vnějších, snad jen čistě hláskových — na semantémy dva, darem- pro představu marnosti, zbytečnosti a dareb- pro představu špatnosti (zvláště mravní), jež se v jazykovém povědomí pociťují jako slovní základy odedávna různé.[33] Štěpení to se ovšem neprovedlo do konce; jde tu právě jen o tendenci.

Probraná skupina slov je dalším dokladem zjevu ve vývoji jazyků nijak ojedinělého, že činitelé formální působí ke vzniku nových hodnot obsahových.[34]

---

[1] S. v. Lumpen je něm. Lump přeloženo »dareba, padouch«, Lumpenhund »padouch, ničemník, veteš, dareba«; č.-něm. slovník Thámův 1805 má s. v. dareba (i darebák) odkaz k daremník, stejně Palkovič 1820.

[2] Nadále zkracuji S. — Děkuji i na tomto místě ředitelství Slovníku za lask. dovolení, užíti k této práci výpisků v něm chovaných.

[3] Vymýtil jsem ze S. duplikáty, vzniklé excerpcí různých vydání téhož textu, dále doklady z příkladů v textech mluvnických, vlast. jména a jeden doklad v citátu z lidové písně.

[4] Jen ničemník, jen dareba jest v stavu, ruku na svou ženu vložit II, 17.

[4a] O kompositu darebozvyk viz níže v pozn.

[5] Viz níže str. 220.

[6] Viz výše pozn. 1. Palkovič má heslo dareba, nikoli však darebák.

[7] Adj. darebácký má v S. 17 dokladů od r. 1829, adv. darebácky 3 dokl. od 1881, subst. darebáckost 1 doklad teprve z r. 1926, darebáctví 40 dokl. od 1841, darebáctvo 7 dokl. od 1844, darebáček 5 dokl. od 1874, sloveso darebačiti 5 dokl. od 1849.

[8] Z čs. oblasti proniklo toto slovo do nářečí polských jako darebak, darębak, darembak, darymbak (s nasalisací »expresivní«, nebo pouhé změtení s pol. daremny, daremnik, daremniak atd.?) ‚próżniak‘ Karłowicz, Słownik gwar polskich s. vv.; čs. původ je udán ve varšavském Słow. jęz. pol. s. v. darębak.

[9] Šternb. 1823, 89 (v Krčmově vyd., Nč. knih. X, 1930, str. 98). Je to jedna z početných jazykových libůstek Lindových a je utvořena podle vzoru peiorativních výrazů jako taškář (srov. také ib. 65: Bídná duše, tys jen podavač…, jen motykář při našem řemesle).

[10] Srov. Jungmannův výklad s. v. dareba et darebák »Taugenichts, Lump, lumpiger Mensch, Halunke, schlechter Kerl, liederlicher Mensch, Wicht, Lumpenkerl«. Pro původní významovou shodu obou slov jsou příznačné doklady tohoto druhu: Toho jediného [Timona], kterého jsem měla [Chudoba],… odníti mi chcete, aby Plutus opět jej dostal, Prostopášnosti a Pýše vydal, a rozmařilého, líného a hloupého, jako prvé byl, z něho učiniv, potom zase mi ničemníka a darebu navrátil? Jungmann, Lukianos, Timon (Sp. 1841, 231); v původním textu z r. 1806 (Hlasatel I, 265) však stojí ničemníka a darebáka.

[11] Č. dareba je epikoinon, ale v knižním jazyce se ho užívá velkou většinou o osobách mužského rodu, po př. o zvířatech samcích; doklady na femininum jsou v S. velmi vzácné. Neprávem řadí Oberpfalcer, Rod jmen v češtině (1933), 249, toto slovo mezi původní feminina. V lidovém jazyce se užívá o ženě i výrazu darebák (příklady op. c. 238); z literárních textů na to dokladu v S. není.

[12] V, 887 »churavý, stonavý. Já jsem již dareba, nemohu pracovati. Us.«

[13] Srov. s tím význam ‚lenoch‘ v slovenštině (na př. Kálal, Sloven. slov. s. v.).

[14] Obdobný vývoj významu pozorujeme v subst. ničema, ničemník, pův. ‚kdo se k ničemu nehodí, komu se do ničeho nechce, povaleč a p.‘, pak ‚člověk mravně špatný, padouch‘.

[15] Gebauer jich ještě neznal.

[16] Před r. 1800 je psáno odchylkou také dařemný, dařemně, na př.: Totoby tak dařemná práce byla, jako hrach na stěnu sypati Lehocký, Vych. dítek 1786, 7; Na místo dařemně ležícího ouhoru… rozkošná dětělina se na roli zpatruje Wiegand, Hosp. ruč. knížka 1773, 107. Příklad na odchylnou kvantitu: Mělaliby pak [farářova] snažnost [o uklidnění lidu] proti nadání dáremna býti…, musiloby se tu ovšem moci ustoupiti Kramerius, Cirkulární spis 1782, 18.

[17] Z jeho značného rozšíření po slovanské oblasti (viz na př. Berneker, Slav. et. W. s. v. darъ) lze soudit na společný původ, zvláště pro slovanštinu západní a východní (k instr. *darъmь); na to asi myslil Zubatý, když napsal ve Sb. fil. II, 1911, 84: »Staré, praslovanské slovo je mimo…, staré je též darmo…« Méně pravděpodobný je samostatný vznik v jednotlivých slov. jazycích; na tento výklad, zdá se, zas ukazují slova Zubatého v NŘ. XIII, 1929, 113 p.: »Z příslovečných instrumentálů vznikala napodobením příslovcí na -o příslovce na -mo (na př. z instr. darem příslovce darmo; podobně i v luž., pol., rušt., malorušt., slovinšt.)«; tak již Vondrák Vgl. slav. Gr.¹ II, 1908, 395: »Es scheint, dass der Instr. Sg. der o-Stämme auf -m (darem) nach mnoho, malo usw. zu -mo (darmo…) umgeformt wurde; so pol., sorb., böhm.« (v 2. vyd. I, 1924, 554 přejal názor Zubatého ze Sb. fil.). — V Gebaurově-Ertlově Mluvnici pro stř. školy I, ⁵1914, 110, ⁹1926, 122 je adv. darmo uvedeno neprávem mezi příslovci utvořenými z kmenů slovesných příponou -mo (vedle letmo, kradmo a j.; v Gebaurově Mluvnici I, 1890, 183 a Příruční mluv. ²1904, 214 tento odstavec není); slovesný původ, a to participiální, hledal tu i Kovář, Mluv. pro šk. stř. 1889, 132. — Přímo z adverbiálního instrumentálu vzniklo asi také stč. daremky pl. t. ‚gerrae‘ (doklady na př. u Jg. s. v. daremek) a vých.-mor. podaremku, podaremky ‚nadarmo‘ (Kašík, Nář. středobeč. 91).

[17a] Zato adj. darmý je pravděpodobně novotvar zcela pozdní — v S. jsou jen čtyři doklady od r. 1912 —, a jako novotvar samostatně vzniklý vysvětluji si rovněž pol. dial. darmy, zaznamenané již od Lindeho, i stluž. darmy, doložené z Jakubicova Nov. zákona 1548 (naša proca ńej’ darma Kor. 15; Muka, Słow. dolnoserb. rěcy s. v. hledá tu původnější *darmny, sotva správně).

[18] Odtud jsou vzaty hořejší příklady na změnu mn > bn v č. nářečích. Gebauer uvádí také starší doklad na písebný z Janditovy Gramm. linguae boh. (poč. 18. st.). Další doklad má v rkpných výpiscích k stč. slovníku z Kol. 1705 pisebnau relatj (N 121 a).

[18a] O takových změnách v »suffixální« části adjektiv viz v mé stati o slov. gnědъ LF. LXI, 1934, 43 n.

[18b] Stč. též ‚chlubivý‘, na př. EvMat. 138 b (ve vyd. Holubově).

[18c] M. j. ‚nuzný, chudý‘ (na př. p-ého v núzi založiti pojičiec jemu Št. uč. 142 b, p-ý, nuzný i všiej biedy naplněný ChelčP. 34a, ‚egenus‘ Veleš., MamA. 22a) a ‚churavý‘ ApatFr. 85; nepotřěbný ‚neužitečný, zbytečný, impertinens‘ Gebauer, Stč. slov. — Doklady z textů zde a v dalších šesti poznámkách jsou většinou z rkpných excerpt Gebaurových, chovaných v S.; užívám při nich také G-ových zkratek (jako v Stč. slov.).

[18d] Na př. ktož jest… dobrovolně chudých s-ější ‚servitivior‘ Jakoubek, Viklef. dial. 185r I (ve vyd. Svobodově).

[18e] Na př. t-ého sě boju ‚quae molestant‘ Túl. 30b, t-o jest duši mej ‚taedet‘ ŽKlem. 141a, den t-ý ‚miseriae‘ ŽPod. 140a.

[18f] Na př. majíce oděvec p-ý ‚slušný‘ HusE. 2, 81 (K. Novák, Slov. k Hus.); nepodobný m. j. ‚nenáležitý, neslušný, nehezký‘ (Geb.).

[18g] Významová oblast byla dříve jiná, na př. srdce blázna jest nestálé, p-é a bez gruntu RešSir. 221b.

[18h] Na př. kde jsú vaše řeči chlubné? vé na vy, na tak z-é Kat. 94, asi ‚miser‘ (»jako hubený? ‚perniciosus‘ nehodí se« Geb., rkp.).

[18i] Na př. člověk tělesný, ješto jhem lásky nenie svázán s Bohem, býváť tesklivý, ž-ý ChelčP. 53b.

[18k] Mezi stč. nedržebný ‚věrolomný‘ a držemný ‚pevný, stálý‘ (Gebauer, Stč. slov.) bude asi podobný poměr hláskový.

[19] Také Dobrovský 1821 užívá ve výkladu něm. slov jako Lump, nichtsnützig, nichtswürdig, -keit, schlecht, -heit, Taugenichts variant s m, jen s. v. nichtsnützig je kromě daremný také darebný (jinak užívá tu průměrně často výrazů dareba, darebák). Podobně Chmela 1830 v heslech jako malus atd.

[20] S. v. daremný »melius quam darebný«, podobně s. vv. daremnice, daremník.

[21] Sv. I. s. v. darebný »v obec. mluvě místo daremný«, s. v. daremnice »lépe než darebnice«, atd.

[22] Obraz, jejž podává S. o hláskové podobě a významu probírané skupiny slov, nelze ovšem bráti bez výhrad. Předně je tento materiál — přes svou jedinečnou bohatost — neúplný jak v tom smyslu, že není čerpán z tištěných textů všech, tak i v tom smyslu, že nepodává usus jednotlivých slov v excerpovaných textech v množství absolutním. Dále nutno při posuzování číselného poměru mezi variantami s m a variantami s b počítat s vlivem starší puristické zásady, že je správnější psáti daremný než darebný atd. (bez zřetele k významu); mimoto u autorů archaisujících mohla působit snaha psáti po staru (s m). U autorů s jazykem lidově zbarveným pak třeba počítat s vlivem příslušných nářečí, kde mohou být po té stránce poměry jiné: ona tendence po rozrůznění významu může se v jednotlivých nářečích a společenských vrstvách projevovat různě, i jinak než v jazyce spisovném, nebo také vůbec nijak — záleží tu především na tom, existují-li v daném nářečí vůbec ony hláskové varianty vedle sebe (několik dat: darebnyj ‚churavý, marný‘ Hruška, Dial. slov. chod., darebnej ‚churavý‘, darebně ‚marně‘ Dušek, Hlásk. nář. jihoč. I, 23, daremnej v. darebnej Haller, Popis a rozbor lid. ml. podřip. I, 46, darebný ‚zbytečný‘, darebnost ‚nicotnost, hloupost‘ [podle kontextu] Kubín, Lidoml. klad. 37, 171, darebnej ‚chorý, špatný, zbytečný‘, darebnost ‚zbytečnost, věc k ničemu‘ týž v rukopisném slovníku nářečí podkrkonošských, chovaném v S., darebný ‚nadarmo; churavý, slabý‘ a ‚špatný‘ [podle kontextu], darebnina ‚darebná látka‘ a j. Bartoš, Dial. slov. mor., darebný ‚špatný‘ Kašík, Nář. středobeč. 91). Ostatně nesmíme zapomínat ani na vliv obecné výslovnosti psaného bn, jež je foneticky velmi blízko psanému mn. Konečně lze při některých nesouhlasných dokladech myslit na individuální a příležitostné odchylky, zvl. na úmyslné eufemické užití varianty s m pro představu peiorativní (kde normální výraz autorův je slovo s b), nebo naopak úmyslné užití varianty s b pro představu marnosti z důvodů expressivních.

[23] Písmenem A označuji nadále významový okruh ‚marný, zbytečný, neužitečný, bezdůvodný‘, písmenem B ‚bezcenný, lichý, jalový, malicherný, nicotný, prázdný, pošetilý, rozmařilý‘, písmenem C ‚špatný, bídný, ničemný (mravně)‘.

[24] Ukázku viz níže str. 226.

[25] K tomu v lid. jazyce sloveso darebnit ‚postonávati‘ Kubín v rkpném slovníku podkrk. nářečí. — K adj. darebný ve význ. C náleží také ojedinělé kompositum darebozvyk ‚zlozvyk‘, jehož užívá T. Zámyš v »Dokonalém shromáždění všech od r. 1729 až do nyničké pošlých všeobecností a nařízení pro… cechy« 1799, na př. ta mnohozlá bejvalá… černá tabule jakožto za d-k odporučená v překladu nařízení z r. 1773, při postřihovačském cechu se d-y odstraňujou v překl. nařízení z 1786 (cit podle Fr. Navrátila, NVČ. XXI, 1928, 236 n.; spis Zámyšův mi zůstal nepřístupný). Je přitvořeno k obyčejnému spojení darebný zvyk ‚špatný zvyk‘ (v kompositech si Zámyš — podle německého vzoru — i jinak libuje, srov. na př. koláčodary v překl. nařízení z 1778), neobsahuje tedy subst. dareba.

[26] V jednom starém dokladu je význam ‚zadarmo‘: [Chudým práci opatřiti] lépe jest, nežli nuzné lidi almůžnou d-ě živiti Trutnovský, Muratorius, Myšlení 1781, XVI.

[27] Slc. daromnosť ‚marnost‘ si vypsal Zubatý z Hviezdoslava (rkpné výpisky v S.).

[28] Z nářečí srov. sloven. daromník m. j. ‚bezdětný manžel‘ Kálal 915.

[29] Subst. daremnice mělo v starší češtině také význam věcný (doklady na př. u Jungmanna s. v.); to zůstalo do nové doby v některých nářečích východních, kde má ten význam i varianta s b (sloven. daromnica, darobnica ‚hloupost, malichernost‘ v. ‚darebná, lenivá žena‘, po daromnici ‚marně‘, na daromnici ‚zadarmo‘ Kálal s. v. darobnica; mor. darebnica ‚zlá věc‘ i ‚špatná žena‘ Kašík, Nář. středobeč. 91, ‚maličkost‘ Kott, Dod. k Bart.). — Věcného významu je také daremnina (‚daremná věc, unnützes Ding‘ Jg. V, 887), sloven. daromnina (‚darebná věc, malichernost‘ Kálal l. c.), darebnina (‚špatná látka‘ Kašík l. c., Bartoš).

[30] Srov. daremnícký Jg.

[31] Zubatý si zapsal darebenstvo ‚hloupost, nicotná hra nebo práce atp.‘ z Přerovska (rkpné výpisky v S.).

[32] Jg. má heslo daremniti, daremnívati ‚vereiteln‘ podle Lindeho, bez dokladů.

[33] Zrcadlí se to pěkně ve výkladech toho druhu, jako jsou na př. slova, jež o původu našeho adjektiva v obou hláskových podobách napsal Fr. O. Mikeš ve svém Strážci jazyka českého 1874, 16: »Daremný od darmo, darebný od dareba [!]«; podobně K. Vorovka, Strážce jaz. č. 1896 s. v. dar staví vedle sebe dareba, darebný a darmo, daremný. Atd.

[34] Viz NŘ. XV, 1931, 40 n.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 217-231

Předchozí Josef Janko: A ještě jednou jména Čupr a Zeyer

Následující Arnošt Kraus: Jak jsem uvítal mladou »Naši řeč«